Prázdné chodby i pestrobarevný drag. Poslední Kulturák o tom, co nás baví

Poslední Kulturák věnovali moderátoři svým (pop)kulturním obsesím. Jonáš Zbořil vás zavede na „místa na okraji“, tedy do liminálních prostorů, se kterými se můžete potkat nejen na instagramu, ale i v literatuře nebo ve filmech, a zavítáme na soutěžní show RuPaul’s Drag Race, přes kterou se Jana Patočková seznámila s – jak říká – „jedním z posledních živých umění, které stojí za to“.

„Drag je neoddělitelně spojený s queer kulturou. A už jen tím, že koukáte na reality show jako RuPaul’s Drag Race, se vlastně dostáváte do společensko-politické sféry. Může vás to inspirovat k tomu začít se třeba víc zajímat o queer historii, která ještě pořád není něčím, o čem by se učilo ve škole nebo běžně veřejně mluvilo,“ představuje Jana Patočková jeden z vedlejších účinků sledování světově známé televizní show, která pravidelně sbírá ocenění Emmy.

„Je to umělecká forma spojená s oslavou sebe sama, toho, kým člověk je, nebo by chtěl být. Zároveň je to historicky taky trochu rebelství,“ líčí moderátorka Kulturáku a dodává, že jí se na dragu a potažmo queer kultuře osobně dotýká koncept rodiny, kterou si sami vybíráte.

Ten vychází z kultury ballroomů, undergroundové scény New Yorku osmdesátých let. Marginalizovaní queer lidé, často vyloučení na základě svých sexuálních preferencí nebo genderové identity ze svých biologických rodin, se sdružovali do rodinných „housů“ neboli rodů, které suplovaly rodinu se vším všudy. Tenhle fenomén, který mimo jiné inspiroval i zmíněnou show RuPaul’s Drag Race, popisuje dokumentární film Paris Is Burning nebo seriál Pose z dílny Ryana Murphyho.

„Kromě toho je ovšem RuPaul’s Drag Race prostě skvěle udělanou reality show, která kombinuje prvky queer umění a soutěžní reality TV. Sledujete často dojemné příběhy lidí, kteří se třeba z šikanovaných děcek stali světově známými a uznávanými performery,“ uzavírá Jana Patočková a všem, kteří by se chtěli dozvědět něco víc o tomhle umění a jeho historii, doporučuje knížku Legendary Children, která mapuje deset let téhle globální reality TV franšízy.

Proč nás fascinují prázdné chodby?

„Chápu, že tohle někomu třeba nemusí připadat jako kultura, ale já si nemůžu pomoct a tu kulturu tam hledám,“ uvádí Jonáš Zbořil svoje povídání o fenoménu liminálních míst. „Zajímají mě prostory, kterých si běžně lidé nevšímají – okolí železničních náspů, takzvaná nová divočina, ale také vágní interiéry, jako jsou přestupové chodby v metru, chodby v nemocnicích, zadní trakty administrativních budov a vůbec všechna místa, kterými máme ve zvyku jen procházet.“

Samotné slovo liminální, kterým se tyto lokace popisují, označuje přechodnost. Tahle místa v lidech nevzbuzují chuť se zastavit nebo zdržet, slouží jen k přemístění se jinam. „Ty prostory jsou si všude na světě podobné: prázdné a s umělým osvětlením. Vzbuzují v tobě i podobné pocity, a to je neklid. Není náhoda, že se hodně používají ve filmových hororech, třeba slavný Vetřelec perfektně využívá právě liminalitu: stísněné chodby a průlezy, ve kterých může kdekoli číhat predátor,“ přemýšlí podcaster.

Fenomén liminálních míst se v posledních letech značně rozšířil díky internetu. Uživatelé z celé planety sdílejí fotky opuštěných obchoďáků, nemocničních koridorů nebo třeba letištních modliteben. „Tahle místa k nám promlouvají, aniž bychom o nich přemýšleli. Usadí se nám v podvědomí a pak se někdy nečekaně objevují v momentech, které jsou pro nás důležité,“ popisuje Jonáš Zbořil.

Jaká (ne)místa si Jonáš vybavuje z dětství? A jakou postavou by byla Jana v dragu? To se dozvíte v závěrečné epizodě podcastu Kulturák! A pokud vás současná pop/kultura a její reflexe baví, kulturní rubrika Seznam zpráv pro vás každý den připravuje zajímavé texty. Tak si je nenechte ujít.