Patti Smith mou knihu četla už dvakrát. Spolužáci to nevědí, říká literární objev

V šestnácti letech se rozhodl, že sepíše pohnuté dějiny vlastní rodiny. Teď je z dvaadvacetiletého Švýcara Nelio Biedermanna nepravděpodobná literární hvězda. „Vidět to z jiné perspektivy, připadalo by mi to šílené,“ říká.

Když jako malý navštěvoval byt své babičky, všímal si předmětů, které do něj nepasovaly. „Působilo to, jako by ze své minulosti chtěla zachránit co nejvíce věcí a přenést je do svého nového života. Jenže něco nesedělo,“ říká dvaadvacetiletý autor románu Lázár, který v českém překladu Michaely Škultéty právě vydalo nakladatelství Prostor. Situován je do Maďarska v letech 1900 až 1956, vypráví o rozpadu rakousko-uherské monarchie, dvou světových válkách i protikomunistickém povstání, kvůli kterému spisovatelova rodina utekla do Švýcarska.

„V hloubi duše cítíte, že je vám něco zamlčováno,“ říká Biedermann o vyprávění svých předků, jemuž naslouchal tak dlouho, až se je rozhodl zpracovat knižně. Všímal si totiž těžko popsatelného podtónu. Bylo v něm slyšet i to, co babička či prastrýc ve svých příbězích neříkali.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mladý spisovatel vysvětluje, proč jeho román prostupují magické prvky. Mluví třeba také o dvojím životě, který teď vede. Ve Švýcarsku pořád platí za studenta. V New Yorku ale o jeho románu básní i Patti Smith a filmovou adaptaci chystá známý režisér Tom Tykwer.

Lázár je kniha inspirovaná vaší rodinnou historií, ale otevírá ji magická scéna. Narození průsvitného dítěte, jehož pokožkou jdou vidět orgány. Co pro vás znamená?

Dobře, že jste zmínil skutečné pozadí románu, tedy rodinnou historii. Bylo ale důležité začít průsvitným dítětem a dát tak najevo, že má kniha je fikce, ne rodinná biografie. Nedělal jsem to kvůli čtenářům, ale abych sám měl jasno. Svou knihu jsem se totiž pokoušel napsat několikrát. To, co držíte před sebou, je pátá verze.

U těch předchozích jsem narážel na limity fikce. Měl jsem pocit, že se musím držet faktů a převyprávět historii naší rodiny přesně tak, jak se stala. Jenže to nebyl dobrý příběh. Pak mi došlo, že je lepší svou rodinu použít jen jako volnou inspiraci. Proto bylo důležité začít magicky působící scénou, něčím symbolickým, pohádkovým elementem, který dá jasně najevo, že to, co čtete, je fikce. Odráží se tu události z reálného světa, ale jinak je to smyšlené.

Je tu les, který polyká lidi, zámek, co pohlcuje vzpomínky, spoustu dalších magických věcí, jež v románu nejsou nijak vysvětleny. No a pak jsou tu odrazy reality. Všechno dohromady mi to umožnilo napsat ten příběh přesně tak, jak jsem zamýšlel.

Což znamenalo, že jste chtěl, aby Lázár byl pravdivý hlavně po emocionální stránce. Je to tak?

Přesně. To byl můj cíl. Měl jsem tušení, že blíž k pravdě se dostanu pomocí prostředků, které nejsou reálné. Předtím jsem se držel faktů, a přitom se k pravdě nepřiblížil ani o píď. Nejspíš proto, že jsem nakonec vždycky spoustu věcí nevěděl. Vyprávěly se pouze některé příběhy - jen ty dobré. Takže jsem rád, že mluvíte o té emoční pravdě. Opravdu si totiž myslím, že se k ní dostanete, když nezůstáváte v reálném světě.

Řekněte mi něco o své rodinné historii, když je pro knihu tak důležitá?

Je to poměrně dlouhý příběh. Postavy v mé knize musí projít velmi podobnými událostmi jako členové mé rodiny. Také byli aristokraté, byli velmi bohatí, vlastnili spoustu pozemků, různé zámky. A pak o všechno přišli. Byli vyvlastněni komunisty, byli povoláni na nucené práce, a nakonec utekli. Mí prarodiče imigrovali do Švýcarska v roce 1956.

Tedy záhy po maďarském povstání.

Přesně tak. To, co je napsané v knize, je tedy velmi blízké realitě. Postavy v Lázárovi jsou smyšlené, ale například scéna, v níž mí hrdinové utíkají do Švýcarska, hodně vychází z vyprávění babičky. V románu je spousta věcí, které jsem znal z jejích slov.

Jak vlastně váš zájem o rodinnou historii začal? Má rodina pochází z Gruzie, také utekla do Československa za poměrně dramaticky znějících okolností, pamatuji si pak, jak jsem v babiččině bytě narážel na úryvky historie, předměty, které jako by do jejího bytu nepasovaly. U vás, pokud se nepletu, také všechno začalo v babiččině bytě?

Má babička žila na předměstí Curychu ve velmi malém, velmi obyčejném bytě, který byl ale přeplněný vzpomínkami a předměty patřícími do minulosti. Na zdech visely rodinné portréty, v šuplících ležely stříbrné příbory, všude starožitný nábytek. Bylo to velmi zvláštní. Opravdu jsem měl pocit, jako bych se ocitl v babiččině předešlém životě v Maďarsku, které musela opustit.

Působilo to, jako by ze své minulosti chtěla zachránit co nejvíce věcí a přenést je do své nové existence. Jenže něco nesedělo. Věděl jsem, že její minulost do švýcarského bytu nepasuje. Všechny ty věci vypadaly, jako kdyby je tam někdo přenesl z hradu, nepatřičně trčely v tom bílém, obyčejném bytě. Bylo to prostě špatně.

Tahle zkušenost mi otevřela celý příběh. Toužil jsem vědět, jak se stalo, že všechny tyhle věci skončily v Curychu. Zajímala mě tahle zvláštní časová kapsle v jednom curyšském bytě.

Takže to bychom měli objekty. Ale co emoce? Vracím se k tomu, co jste říkal o potřebě být emocionálně pravdivý. Jak jste se probojoval k těm pocitům spojeným s vaší rodinou historií?

O emocích vám předkové rozhodně nic neřeknou. Moje babička ve svých příbězích vždycky vynechala cokoli traumatického, protože je vyprávěla dětem - z historie se tak stávaly pohádky nebo dobrodružné anekdoty. Stejně ale v hloubi duše cítíte, že je vám něco zamlčováno. Poznával jsem tu nostalgii - hlavně u vyprávění mého prastrýce, toho opravdu obklopoval pocit, že o něco zásadního přišel. Vždycky jsem v těch rodinných vyprávěních cítil nějaký těžko popsatelný podtón. Špatně se o něm mluví. Ale jako spisovatel jste pravděpodobně citlivější povaha, asi máte nějaký smysl pro to, abyste takový podtón vycítili. Abyste poznal, co visí ve vzduchu, i když se o tom nemluví.

Lázára jste začal psát jako šestnáctiletý. Proč jste se rozhodl pro literaturu a ne třeba pro fotografii, malbu, tanec? Jak jste v tak brzkém věku věděl, že vás to táhne k románu?

Věděl jsem, že mám co dočinění s výjimečnými příběhy. Chtěl jsem s nimi nějak pracovat, jenže jsem nevěděl jak. Navíc jsem byl prostě dítě. Nemaloval jsem, nepsal, říkal jsem si, že jednoho dne budu studovat historii a tu látku tedy zpracuji historicky. Pak jsem se ale zhlédl v psaní. Zúčastnil jsem se soutěže krátkých próz, která se konala za pandemie. Byl jsem v karanténě, nesměl jsem opouštět svůj pokoj, tak jsem si říkal, co bych se nepřihlásil?

Pak mě to najednou vtáhlo. Věděl jsem, že v psaní chci pokračovat. Až tehdy mi došlo, že svou rodinnou historii mohu zpracovat literárně. Rychle mi ale došlo, že v šestnácti ještě nejsem dost zkušený autor. Musel jsem trénovat, protože jsem tušil, že na sepsání rodinného příběhu mám jediný pokus. Jednu knihu člověk většinou nepíše dvakrát. Chtěl jsem to udělat správně, takže jsem se roky prostě snažil vylepšit své literární schopnosti.

Snažím se představit si šestnáctiletého kluka, který mohl trávit čas natáčením instagramových videí, ale vy místo toho sedíte u stolu, píšete a říkáte si: Tahle věta není dost dobrá, něco jí chybí. Představuju si vaše procvičování psaní, jako kdyby to byla montáž v akčním filmu.

Tak nějak to probíhalo. Kluk, který přijde domů ze školy a prostě se snaží psát. Nejdřív se do toho nutí, musí odložit telefon, někam ho zamknout, pak si sednout ke stolu a psát. Zkoušel jsem různé způsoby psaní - na počítači, do sešitu, povídky i básně. S ničím jsem nebyl spokojený. Postupem času jsem si ale začal všímat, že se zlepšuji.

Rozhovor si můžete poslechnout i v angličtině:

Pamatujete si moment, kdy jste si řekl: Tak, teď jsem se něco naučil?

Stalo se mi to několikrát. Nejdřív jsem prostě kopíroval věci, které jsem miloval. Zbožňoval jsem třeba Stehlíka od Donny Tartt nebo Cizince Alberta Camuse. Psal jsem jiné příběhy, ale když si je dnes čtu, vliv některých mých oblíbených knih v nich jasně vidím. Někdy si říkám: Aha, tady jsi zkoušel udělat tohle, vůbec se ti to nepovedlo. Podařilo se mi ale třeba napodobit tón.

Hodně mi pomohlo, když jsem poznal, že se mi podařilo napsat něco, co bylo jenom moje. Takhle to asi funguje v každém odvětví. Pořád kopírujete, co udělal někdo před vámi, až se vám podaří něco originálního.

Také si pamatuju další zlom. Jak čtu knihy a říkám si: Aha, tahle věta není zas tak dobrá. Asi bych ji napsal jinak. Neříkám, že bych takovou knihu napsal lépe, ale ten pocit, že nad textem přemýšlím jinak než jeho autor, byl extatický. Napadlo mě tehdy, že knihy už nejsou tak vzdálené cíle. Možná bych sám nějakou zvládl napsat.

Snad nebudu znít povýšeně, ale o mladých lidech se dnes nejspíš neuvažuje jako o velkých čtenářích. Vy se přitom snažíte překonat sám sebe a co možná nejlépe nejen číst, ale psát. Co na tuto vášeň říkají vrstevníci?

Mám takové dva okruhy přátel a známých, které to vnímají dost odlišně. Spolužáky a přátele moje psaní celkem fascinovalo. To, co dělám, jim připadalo cool. Čtení nikdo nepovažuje za zvlášť zajímavé, když je vám patnáct nebo šestnáct. Sami knihy nečetli, ale myslím, že respektovali můj zájem o věc.

Teď studuji německou literaturu a filmovou vědu, takže jsem konečně mezi lidmi, kteří mají totožné zájmy. Pro mé starší přátele je můj úspěch pořád něčím cizím. Čtou moji knihu, ale jen proto, že jsem ji napsal já. Pochopili, co teď prožívám, až když jsem na Instagramu dostal modrou fajfku, kterou mívají veřejně známé účty. Nebo když se prodala filmová práva na Lázára. Když viděli, že o mém románu píšou The New York Times.

Jsem ale rád, že to moc neprožívají. Víte, lidi napříč obory si myslí, že dělají tu nejdůležitější věc na světě. A pak vystoupí ze své bubliny a zjistí, že to zas tak důležité není. To se mi děje také. Můžu díky tomu zůstat skromný.

Vypadá to, že zatímco spolu mluvíme, sedíte na pokoji vysokoškolské koleje. Je to tak? Když člověk dělá rozhovory se spisovateli, většinou sedí mezi obřími knihovnami. Působí to, že vy žijete dvojí život. V jednom jste stále studentem, v tom druhém úspěšným autorem literární senzace.

Je to velmi zvláštní pocit. V Curychu žiju život jako dřív. Jen občas musím dělat rozhovory, odepisovat na e-maily, ale pořád se vídám s přáteli, s rodinou, snažím se chodit na přednášky. Můj starý život narušuje snad jen to, že mě občas někdo pozná na ulici.

Pak ale odjedu na knižní turné po Spojených státech a potkávám všechny ty lidi, jejichž knihy jsem četl od čtrnácti let, nebo se seznámím s Patti Smith, to je samozřejmě velmi surreálný zážitek. Na druhou stranu si člověk na všechno rychle zvykne. Dnes už nebývám tak nervózní, když mám potkat někoho slavného, protože vím, že jsou to někde uvnitř taky obyčejní lidé, že o mě třeba taky mají zájem. To mi dřív přišlo velmi zvláštní.

Některé věci si dost neuvědomuji. Jeden švýcarský spisovatel publikoval svůj debut o rok dříve než já. Lázár je ve skutečnosti má druhá kniha, ta první nebyla přeložena. Pamatuju si, že ten další spisovatel vyhrál všechny důležité ceny v Německu a byl překládán. Říkal jsem si tehdy: To je neuvěřitelné. A teď se má kniha překládá do 32 jazyků, bude z ní film, píšou o ní The New York Times. Z jiné perspektivy by mi to připadalo šílené. Protože to ale zažívám z první ruky, šílenství nepropadám. To je dobře. Člověk si tak svým způsobem zachová zdravý rozum.

Někdy se mi stává, že mě někdo představuje se slovy: „Tyhle a tyhle noviny o něm napsaly to a to, jeho román byl přeložen do tolika jazyků a prodalo se ho tolik kusů.“ A já mám pocit, že je řeč o někom jiném - až pak si uvědomím, že se mluví o mně.

Co vám říkala Patti Smith?

Spoustu věcí. Ale to nejhezčí bylo, že jsme oba členi stejného cechu, že jsme oba umělci, což je velmi hezké slyšet. Potkal jsem ji těsně před tím, než vyrazila na evropské turné. Tvrdila, že mou knihu četla už dvakrát a že si ji s sebou vezme do Evropy, protože má pocit, že se tu ze čtení stane ještě jiná zkušenost. Vyrazila s mým románem do Vídně, je opravdu velmi milá. V listopadu chystáme společnou akci v New Yorku.

A co na Lázára říká vaše rodina?

Nikdy jsem rodičům neukazoval, na čem pracuji. Věděli, že píšu o rodině, ale nevěděli co. Poslal jsem jim pak hotový rukopis až ve chvíli, kdy už byl prodaný německému nakladatelství. Odeslal jsem jim ho z Mexika, kde jsem v té době měsíc cestoval, takže mi nemohli dát žádnou zpětnou vazbu.

Chytré…

Ano. Ale samozřejmě mi zavolali. Můj otec mi telefonoval hned poté, co knihu dočetl. Řekl mi, že jsem tak trochu lhal, protože je to román, je to fikce, není to o naší rodině. Byl jsem s tím v pohodě, opravdu jsem neměl v plánu napsat biografii. Pak si ale otec knihu přečetl ještě jednou, za dva týdny mi znovu zatelefonoval a řekl, že se mýlil. Všechny naše příběhy v té knize jsou. Opravdu je to naše rodinná historie. Prý nechápe, proč to nezachytil už napoprvé.

Vlastně jsem byl rád za takovou reakci, protože má ambice byla vytvořit text, u něhož nebude jasné, co je fikce a co skutečnost. Pokud to nerozpozná ani můj otec, pravděpodobně jsem uspěl.