Kulturák: Jurský svět je studený, nesympatický a zbytečný recyklát

Tentokrát se Kulturák podíval na zoubky dinosaurům z Jurského světa a na novou knihu povídek Haruki Murakamiho. Snad neprozradíme příliš, když řekneme, že ani jedno Jonáše s Janou bohužel příliš nenadchlo.

„Já musím přiznat, že mě dinosauři nikdy nezajímali,“ krčí rameny Jana Patočková na úvod diskuze o filmu Jurský svět: Nadvláda. „Mám to podobně, klonil bych se dokonce spíš k tomu, že je latentně nesnáším. Hlavně to, co z nich lidstvo udělalo,“ dodává Jonáš Zbořil.

Obří plazi s mozkem o velikosti oříšku postrádají v (doufejme) závěrečném dílu dinosauří franšízy jakékoli tajemství. Nejsou strašidelní ani zajímaví. Prohánějí se uličkami na ostrově Malta, jako by to byli agenti povolaní zabít Jamese Bonda či Jasona Bournea.

Nikoho tak charismatického nebo zábavného ale ve filmu nepotkáte. A to ani přesto, že režisér Collin Trevorrow přizval i herce z legendární první série. Sam Neil, Laura Dern i Jeff Goldblum se snaží film pozvednout z bídných bažin podprůměrnosti. Kazí jim to Chris Pratt, který na prériích loví vyděšené dinosaury, aby je pak uklidnil okouzlujícím pohledem a napřaženou rukou jako profesionální zaříkávač koní.

Jistou omluvou pro jeho výkon může být, že scénář mu zkrátka mnoho možností nedal. „Prostě je hezký a dělá oči na dinosaury,“ shrnuje Jana.

Dvě hodiny bezduchého blockbusteru moderátory Kulturáku vůbec nebavily. Nenadchla je ani šablonovitá dějová linka, nelogická zápletka, ani CGI dinosauři. „Mě ty dvě hodiny víceméně udržel v pozoru kostým Laury Dern. Doteď přemýšlím, co to měla za boty a že je chci taky,“ uzavírá Jana.

Jonášův verdikt? Jurský svět je film studený jako dinosauří čumák. „S žádnou postavou se neztotožníš. Nikomu nefandíš. Nejsympatičtější v Jurském světě je hejno hořících zmutovaných kobylek.“ Jurský svět: Nadvláda je výsledkem choroby, která Hollywood trápí už dlouhých deset let — posedlost recyklací. V roce 2021 se mezi deseti nejnavštěvovanějšími filmy objevil pouze jeden originální příběh. Všechno ostatní? Prequely, rebooty, spin-offy. Novou (pop)kulturu aby člověk pohledal.

Po exkurzi do filmové paleontologie jsme se podívali do Japonska, do světa, který je pro nás Středoevropany a Středoevropanky neméně exotický, a to prostřednictvím poslední knihy Haruki Murakamiho – První osoba jednotného čísla, která vyšla v nakladatelství Odeon. „Kniha se vrací k autorově mládí, už názvem k tomu jasně odkazuje,“ uvádí Jonáš druhé téma Kulturáku.

„V První osobě se často vypráví o holkách, které Murakami v různých fázích života potkal, jde o vzpomínání starého muže na zdánlivě banální okamžiky, ze kterých ale on dokáže vytáhnout něco hluboce symbolického. A mě už to moc nebaví. Přijde mi to jako přednáška stárnoucího profesora, kterému je vlastně úplně jedno, jestli v přednáškovém sále ještě vůbec někdo sedí a má chuť ho poslouchat,“ hodnotí Murakamiho novou knihu Jonáš.

„Jestli mě na tom něco bavilo, tak to, že jsem si občas propojovala některé jeho popisy míst se svým mentálním archivem z vlastní návštěvy v Japonsku, ale asi nic moc víc. Jeho témata mi přijdou strašně neaktuální,“ přitakává Jana a přiznává, že jestli jí něco zajímá ještě míň než Murakami samotný, je to jeho oblíbený jazz.

Oba moderátoři podcastu se shodují, že mají po přečtení Murakamiho knih pocit zvláštního prázdna – o čem že vlastně japonský spisovatel celou dobu píše? Ví to někdo? „Mám neblahé tušení, že Murakami je ve skutečnosti nadýchané prázdno,“ myslí si Jonáš.

Je Haruki Murakami přeceňovaný? Píše celou dobu jen jednu knihu? A co vy – taky recyklujete? Novou epizodu Kulturáku si pusťte v přehrávači v úvodu!