Vaříme jiná piva, než je tu běžné, ale máme i ležák, říká majitelka pivovaru

S Annou van der Weerden jsem se seznámil v podstatě náhodou. Mám rád belgická piva a když jsem koncem loňského roku viděl v Praze na Vinohradech krámek s nápisem Švihlý obchod s nabídkou holandských a belgických piv, samozřejmě jsem do něj zašel.

A udělal jsem dobře: tripel z Rodinného pivovaru Švihov, který je kousek od vodní nádrže Želivka, považuju za skutečný skvost. Zcela se vyrovná nejlepším triplům z pivovarů v Belgii, aspoň dle mého soudu.

Ale to je jen první část příběhu. Švihlý obchod počátkem roku zmizel, lépe řečeno se změnil v pivotéku s pivy různých značek, a před pár týdny jsem se dozvěděl, že můj oblíbený tripel se teď minimálně několik měsíců vařit nebude. A možná už nikdy.

Rozhodl jsem se tomu přijít na kloub, a díky tomu jsem poznal Annu van der Weerden. Češka, která se před patnácti lety provdala za Holanďana, pivovar Švihov vybudovala doslova vlastníma rukama. Ona je přitom advokátkou s vlastní praxí, její manžel je zase softwarový inženýr.

Vaření piva a budování pivovaru s restaurací a klubem se stalo jejich srdečním projektem, do kterého zapojili celou rodinu. Ostatně pivovar má v názvu slovo „rodinný“. Bylo to dramatické, náročné a vyčerpávající.

Také proto, že se do toho pustili v době, která je nejistá a problematická. Máme za sebou víc než dva roky pandemie s mnoha lockdowny, teď je v Evropě válka a západní svět včetně Česka míří zřejmě do ekonomické krize. Přeje, anebo nepřeje taková doba pití piva? Obzvlášť když se rozhodnete ho vařit jinak, než je u nás běžné?

Dozvíte se to. A pokud čekáte happy end, pak se emocionálně obrňte, protože vyprávění Anny van der Weerden není idylické ani radostné, byť je plné energie a taky optimismu. Ale musím říct, že mě při podcastu dlouho nikdo tak „nerozstřelil“, abych použil trošku silnější výraz, jako právě ona.

Víc nebudu prozrazovat a přeju vám příjemný poslech.