Zlatý Lukáš Krpálek: Věk nezastavím, ale pořád zvládám druhé porážet

Judo se prý dá na nejlepší úrovni provozovat do 28 až 32 let. Lukáši Krpálkovi bude příští rok na olympiádě v Paříži necelých 34. Přesto si věří, že by mohl po předchozích dvou zlatých medailích znovu zabodovat.

„Sám na sobě cítím, že každé ráno je horší a horší vstát z postele a jít na trénink. To tělo už má něco za sebou. Nicméně pořád je tam obrovská motivace pokračovat. A pokračovat budu chtít, dokud se bude dařit,“ říká jeden z nejúspěšnějších českých sportovců Lukáš Krpálek v profilovém rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Krpálkovi se dosud dařilo víc než jakémukoliv jinému judistovi na světě. Po zlaté olympijské medaili z Rio de Janeira v roce 2016 (ve váhové kategorii do 100 kilogramů) získal zlato i na olympiádě v Tokiu v roce 2021 (v kategorii nad 100 kilogramů). Už vítězství v obou kategoriích z něj udělalo světový unikát.

A na olympiádu v Paříži se napřesrok chystá s dalším prvenstvím – chce se na ni nominovat v kategorii do 100 kilogramů i nad 100 kilogramů.

„Po tom všem, co se mi podařilo vyhrát, je těžké hledat motivaci, ale tím, že jsem si dal úkol dostat se ve dvou váhových kategoriích, tak mám o motivaci postaráno,“ vysvětluje judista. „Samozřejmě věk nezastavím, ale na druhou stranu – vím to i z tréninků – pořád ještě mám na to, lidi porážet.“

Lukáš Krpálek se nicméně smiřuje s tím, že by Paříž mohla být jeho posledním velkým turnajem. U juda chce ale zůstat i poté, co ukončí aktivní závodění. „To je i důvod, proč jsme založili naši akademii (Krpálek Academy, pozn. red.), abych do ní přešel, až skončím. To je něco, co mě bude naplňovat.“

Do akademie se hlásí malé děti, které láká právě judo. Na letošní rok se jich přihlásilo 120. Jinak o judo jako takové po první Krpálkově zlaté olympiádě stoupl v Česku zájem až trojnásobně.

Rozhovor s Lukášem Krpálkem si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Krpálku, kdy jste byl naposledy v Japonsku? Četl jsem, že ho považujete za svůj druhý domov. Jezdíte tam i na dovolenou?

Na dovolenou ne, většinou tam jezdíme jenom za přípravou. Naposledy jsem tam byl na jaře. Teď se tam chystáme znovu v září.

A mají vás Japonci pořád za toho borce, který jim při olympiádě v roce 2021 v semifinále sejmul jejich šampiona?

Musím uznat, že jsem se bál, co se stane, když tam po olympiádě přijedu. Protože pro Japonce je i druhé místo neúspěch. A bylo to na olympijských hrách v Tokiu! Ze sedmi váhových kategorií – počítám jenom chlapy – jich dokázali pět vyhrát. Což se nikdy v historii nepovedlo. Na tom je vidět, že se na to všichni stoprocentně připravovali a dali do toho úplně všechno. A to, že jim v těžké váze, na které si vždycky Japonci zakládali, někdo vyřadí jejich favorita, tak to je samozřejmě průser.

Dávali vám to nějak při vašem dalším příjezdu najevo?

Vzali to docela hezky. Ať už reprezentační trenéři, nebo šéfové svazu, všichni za mnou přišli, gratulovali mi, děkovali mi za to, že Japonsko stále navštěvuji, že se u nich připravuji.

Takže žádný zákaz vstupu?

Ne, ne.

Pojďme si ještě na úvod zahrát tradiční slovní ping-pong. Řeknu slovo nebo jméno a vy prosím řekněte, co vás napadne. 

– Jihlava?

Rodné město.

Rio de Janeiro?

První zlato z olympiády.

Rocky Balboa?

Jeden z mých oblíbených filmů.

STS Chvojkovice Brod?

To dodneška slýchávám každý den. (směje se)

Asi už toho máte plné zuby, předpokládám.

Nemám. Zase na jednu stranu to byl film (Jáchyme, hoď ho do stroje, pozn. red.), který dostal judo do povědomí. A po olympiádě v Riu mi lidé říkali, že konečně je nějaký judista slavnější než Koudelka.

Karfiolové uši?

Ty prostě k judu patří. To je prostě věc, která u juda je. Je u zápasu, je u ragby, je prostě u takových bojovějších sportů.

A truhlařina?

Moje velké hobby.

Pane Krpálku, vy jste takovým světovým unikátem. Jste jediný judista, který vyhrál nejenom olympiády, ale i různá mistrovství ve dvou váhových kategoriích – do sta kilogramů a nad sto kilogramů. Bylo pro vás hlavní motivací, když jste jel na olympiádu v Tokiu, dostat další zlato ve vyšší kategorii a být tím jediným?

Popravdě, když jsem přecházel z nižší váhové kategorie nahoru, chtěl jsem dosáhnout něčeho podobného, co se povedlo v té nižší. Ale nepočítal jsem s tím, že se to opravdu takhle do puntíku stane. Přece jenom v téhle kategorii je člověk, který vlastně deset let v kuse neprohrál. V Riu získal svoje druhé zlato z olympiády. A i on byl pro mě motivací, proč jít do té vyšší kategorie a zkusit ho porazit a sebrat mu to olympijské zlato, po kterém tak moc toužil. Protože on kdyby vyhrál potřetí olympijské zlato, tak by se stal historicky tím nejuznávanějším judistou.

Takže jste mu to vyfoukl.

Vyfoukl. A bude to muset dokonat teď na olympiádě v Paříži, kde bude doma.

Když se na to dívám laicky, tak v těch dvou kategoriích – do a nad 100 kilogramů – to musí být asi úplně jiné zápasy, ne? Minimálně jiná příprava. Když máte nad 100 kilogramů dejme tomu deset patnáct kilo, tak klidně můžete získat soupeře, který má třeba 180 kilo. Nejde tam už o život, když vás třeba zalehne?

O život úplně ne. Ale je to úplně jiná kategorie. I příprava, když jsem přecházel do té vyšší, se hodně změnila. Prvního tři čtvrtě roku se mi ne úplně dařilo, než jsem se nějak aklimatizoval a přišel na to, co vlastně funguje, a podobně. Chviličku to trvalo. Pak se ale začalo dařit. V roce 2018 se mi podařilo vyhrát mistrovství Evropy, v roce 2019 mistrovství světa a postupně ty výsledky přicházely víc a víc. A zakončilo se to olympiádou v Tokiu. Už tam mě napadla myšlenka hrát si s tím, že bych startoval v obou váhových kategoriích.

V rámci jednoho turnaje? To asi nejde.

V rámci jednoho turnaje to nejde. Ale v rámci toho olympijského cyklu. Nicméně pořád jsem to oddaloval, protože jsem si říkal, že na jednu stranu už mám nějaký věk a není úplně dobré si zahrávat se zdravím. Měl bych být spíš rád v jedné váhové kategorii, splnit si v ní olympijskou kvalifikaci a neblbnout. Ale pro mě to je obrovská motivace zkusit splnit kvalifikaci v obou váhových kategoriích, protože to se povedlo pár lidem – nicméně ti měli kvalifikaci mnohem jednodušší. Teď, kdyby se to povedlo, tak by to bylo zase něco, co ještě nikdo nemá.

Teď momentálně jste do sto kilo, nebo nad sto?

Do mistrovství světa jsem letos v květnu šel do sto kilo, čtrnáct dní nato jsem startoval na Grand Prix v Linzu, kde jsem šel nad sto kilo. A teď bych rád na blížícím se turnaji startoval zase ve vyšší váhové kategorii a pravděpodobně koncem roku bych chtěl udělat nějaký turnaj zase v té nižší.

Co pro vás znamená, když takhle oscilujete kolem té stovky? Jak rychle to funguje – shodit, nabrat, shodit, nabrat?

To záleží… Někdy to jde snáz, někdy to jde hůř. Moje váha je někde kolem 112 kil. A to mám vždycky, když jsem se pral v těžké váze, i když se peru v té stovce. Mám prostě někde kolem těch 112 kil. Do nižší váhové kategorie musím těch dvanáct kilo nějak dát dolů. Začínáme vždy tak, že nastavíme dietu, nějakou stravu, které se snažím dva tři týdny držet, abych shodil nejdříve na tucích, kterých je tedy málo, ale něco tam je. A zbytek děláme tak, že se odvodním a dostanu se do váhové kategorie do sta kil.

A vydržíte tam nějaký den, dva, tři?

Spíš pět, deset minut. (směje se)

Při tom vážení.

Když se potom člověk dopije, tak je schopný za dva dny dát zase těch dvanáct kilo nahoru.

Máte před sebou kvalifikaci na olympiádu v Paříži 2024. Tam byste se tedy chtěl kvalifikovat do obou kategorií – a pak se rozhodnete, ve které nastoupíte?

Kvalifikaci bych chtěl splnit v obou váhových kategoriích. Ale vím, že to bude nesmírně těžké, protože kvalifikaci v té stovce jsem začal o rok později, máme vlastně dvouletou kvalifikaci, ten jeden rok mi tam bude chybět. Ale tím, že se mi teď povedlo vybojovat stříbro na mistrovství světa, připsat si docela dost bodů, tak jsem si to hezky rozjel. Bude ale potřeba takhle stát na stupni vítězů minimálně ještě dvakrát, třikrát, což nebude vůbec jednoduché. Ale pro mě je to tak obrovská výzva, že do toho jdu a doufám, že to prostě vyjde.

Musel jste někdy techniky z juda, při nějaké sebeobraně, využít i v civilním životě?

Musím zaklepat, zatím to nebylo potřeba. Věřím tomu, že vždycky jde všechno vyřešit jinak než se jenom prát. Minimálně my judisté – ale myslím, že i dost lidí na vysoké úrovni v bojových sportech – nemáme zapotřebí si někde něco dokazovat. Když k něčemu prostě dojde, tak to člověk spíš vyřeší jinak, než aby se rval.

Proč se říká, že judo je víc než sport?

Filozofie juda se snaží rozvíjet sportovce nejenom ve sportu, ale učí i respektu, úctě, pokoře. To, aby si pomáhali navzájem. Spíš tomu říkáme taková judistická rodina. Kdo vstoupí do judistického světa, stává se členem rodiny. Samozřejmě ne každý je takový, občas se najde výjimka, která to nezvládne. Nicméně i to mě baví na Japonsku, kde to je opravdu až přehnané. A to, jak člověk přijde na trénink, navzájem se sami sobě ukláníme… To je prostě krásná věc.

To mě taky fascinuje – vy se ukloníte na začátku i na konci, a přitom cílem zápasu je dostat toho druhého co nejdříve na záda a tím ho porazit.

Tak by to mělo být u všech sportů, že člověk by měl umět přijímat i prohry. Dost často to tak nebývá, ale u juda to tak prostě musí být. Tam neexistuje, že by člověk nepodal tomu druhému ruku, nebo že by nesouhlasil s verdiktem nebo podobně. Samozřejmě občas se stane, že někdo s něčím nesouhlasí, vzteká se nebo tak, ale většinou pak přijde před disciplinární komisi a řeší se to, protože tohle prostě u juda nebývá.

Říkal jste, že vám judo ukázalo i novou životní cestu. Zachováváte tedy za všech okolností chladnou hlavu? Nikdy nevybouchnete? Nepraštíte pěstí do stolu?

Myslím, že judo mě vychovalo takovým, jakým jsem. Proto člověk u toho juda je. Dodneška, když přijdu na trénink, tak se tam scházím s různými generacemi, které se praly před dvaceti, třiceti lety a stejně na ten trénink přijdou, jdou si tam udělat nějaké cvičení. A je prostě hezké, že u toho juda chtějí zůstat a pokračují, dokud to jde. Což jde nějak vždycky.

I když máte respekt před, dejme tomu, jiným postojem nebo soupeřem, tak musím ocenit a zmínit jednu situaci, kdy vy jste se vyjádřil naprosto jasně a nekompromisně. Když loni v únoru začala ruská agrese na Ukrajině, tak krátce nato, v březnu, jste měl přijít na Hrad převzít od tehdejšího prezidenta Zemana státní vyznamenání - medaili Za zásluhy. Řekl jste, že si na sebe nebudete brát oblek v době, kdy na Ukrajině umírají lidé. Předpokládám, že tenhle svůj pohled na to, co se na Ukrajině děje, na tu ruskou agresi, neměníte.

Tak samozřejmě nesouhlasím s tím, co se děje.

Do sportu se to občas taky promítne, do různých debat, jestli mají být na závodech ruští reprezentanti, nebo nemají.

Samozřejmě se nás to taky týká. V letošním roce, když bylo mistrovství světa, tak týden před začátkem oznámila světová federace juda, že neutrální ruští judisté budou na tom šampionátu startovat. Načež ukrajinská reprezentace šampionát bojkotovala. Já jsem byl ten, kdo říkal, že pokud by tam měl někdo startovat, tak by to měli být právě ukrajinští reprezentanti, a ne ruští. Tam bylo i to, že ti ruští judisté nesmí mít nic společného s armádou, nesmí být ve státních složkách… Což nevím, jestli tak nakonec úplně bylo, nebo nebylo. Za mě tam rozhodně měli startovat spíš ti Ukrajinci.

Když se vrátím k té medaili: jste tedy držitelem toho státního vyznamenání Za zásluhy?

Asi pravděpodobně jo.

A vy jste si to ani zpětně nepřevzal? Nepředali vám to nebo neposlali poštou?

Já jsem si to pak měl nějak přebírat, nicméně to vždycky bylo v době, kdy jsem byl pryč. Takže dodneška jsem si to nepřevzal.

Dokázal jste to, co žádný jiný judista – mít dvě zlaté olympijské medaile ze dvou váhových kategorií. Pociťujete díky tomu něco jako slávu celosvětové sportovní star?

Já jsem to tak nikdy nebral, ani když se mi podařilo vyhrát první olympiádu. Přijel jsem do České republiky – a tady byl obrovský boom. Vždycky jsem dělal judo proto, že mě to bavilo. A chtěl jsem vyhrávat. Ale nikdy jsem to nedělal kvůli tomu, abych byl populární nebo aby mě lidé na ulicích poznávali, chtěli podpisy, chtěli se fotit a podobně. Na to jsem si musel zvyknout. Ze začátku jsem s tím hodně bojoval. Nicméně to samozřejmě k tomu patří: když chce být člověk úspěšný, tak ten obdiv sklízí. Na druhou stranu se snažím zůstat takovým, jakým jsem byl vždycky: navštěvovat stejné kamarády, se kterými se znám od dětství, dělat stejné věci, které jsem dělával, zůstat takovým, jakým jsem byl předtím.

To je asi nejlepší recept, aby se z toho člověk nezbláznil.

Myslím.

Vzpomínáte si na ten osudový moment, kdy jste se rozhodl, že budete dělat judo?

Osudový moment… ona to byla docela náhoda. My jsme s bráchou vždycky chtěli dělat karate, protože jsme koukali na různé filmy s van Dammem a podobně. A strejda nás jednoho dne vzal do tělocvičny, kde bylo karate a následně judo. Vím, že jsme přišli pozdě a už začínalo judo, což jsme v tu chvíli nevěděli. Karatisti i judisti jsou v kimonech, takže jsme neviděli rozdíl, strejda nás tam zapsal a po třech týdnech chození jsme zjistili, že je to judo a že to není karate. Až po třech týdnech jsme vlastně zjistili, že jsme se trošku spletli. Nicméně už tam byla tak super parta, že nás to bavilo a už jsme u toho zůstali.

Takže to je ten fatální okamžik, který rozhodl, že tady teď sedí slavný judista. No, a jak rychle to šlo potom? Nastoupil jste tam jako dítě asi někdy na prvním stupni základní školy, za jak dlouho jste byl v reprezentaci? Protože vy jste pak vyhrál mistrovství Evropy i světa v juniorské kategorii, takže to jste musel být dobrý docela rychle.

Rychle úplně ne. Já jsem s judem začal v šesti letech a někdy do třinácti let jsem to dělal jako takový koníček. Bavilo mě to, chodil jsem na tréninky, super parta… My jsme s bráchou byli docela akční, takže jsme se tam vyblbli, kolikrát nás vyhodili z tréninku. A do toho jsme dělali spoustu jiných sportů. Já jsem chodil na sportovní Základní školu Evžena Rošického v Jihlavě a tam jsem si mohl opravdu vyzkoušet spoustu různých sportů.

Reprezentoval jsem školu v basketbalu, volejbalu, házené, vybíjené, hodu krikeťákem, přespolních bězích, ve všem, kde šlo reprezentovat, tak jsem se vždycky přihlásil a jel jsem, protože mě veškeré sporty bavily. A judo jsem bral spíš jako koníček. A můj brácha, o rok a půl starší, někdy v patnácti nebo šestnácti letech udělal bronzovou medaili na mistrovství Evropy.

Až teprve tehdy jsem zjistil, že to judo jde dělat na vyšší úrovni než jenom tak, že jezdíme po okreskách, po turnajích a podobně. Tak jsem se začal společně s bráchou připravovat a rok nato se mi podařilo dostat se na mistrovství Evropy a hned vybojovat stříbrnou medaili. A hned nato přijeli trenéři z Prahy, šel jsem trénovat do Prahy a od roku 2007 už jsem v Praze. Tady začala profesionální dráha.

Mám za to, že v době, kdy jste se posouval k těm prvním velkým úspěchům, tak tady nebyl takový zájem o judo, jako je teď. Říká se, že po vašem zlatu v Riu se zájem u dětí až ztrojnásobil.

Ten boom byl možná někdy v devadesátých letech, kdy jsme měli taky dobré judisty, ať už to byl Jirka Sosna, Pavel Petříkov, Kocman a podobně. To jsou všechno judisté, kteří vozili medaili z mistrovství Evropy, z mistrovství světa, dokonce z olympiády. Potom takové velké výsledky dlouho nebyly. Až já jsem udělal bronzovou medaili na mistrovství světa, to bylo vlastně po dvaceti letech. Potom začal možná nový boom po olympiádě v Riu, judistická základna se až ztrojnásobila.

Pak s tím zamával covid, nicméně snažím se dělat maximum pro to, aby děti nejen chodily na judo, ale aby celkově sportovaly. Snažíme se děti motivovat k tomu, aby se hýbaly, sportovaly. Dřív jsme neměli tolik lákadel, veškerý volný čas jsme trávili venku, před barákem jsme si kopali… Teď už to tak nebývá. Takže úkolem nás, sportovců, kteří udělají nějaký velký výsledek, je motivovat děti k tomu, aby sportovaly.

To se vám asi daří. Založil jste i svoji akademii, Krpálek Academy. Tam zvete děti přímo k judu?

Primárně to je o judu, ale snažíme se děti rozvíjet k všestrannosti. Děláme tam různé věci přes základy gymnastiky, atletiky, občas i nějaké míčové hry.

Berete každého, kdo má zájem?

Každého.

Není to tedy výběr podle toho, jaké splní limity a jestli jsou to talenti?

Spíš míříme na menší děti, než abychom přetahovali starší děti odjinud. Takže míříme na školáky z prvních, druhých tříd a podobně. Ale samozřejmě občas k nám zavítají i starší a těm taky neřekneme, že ne.

Kolik dětí k vám chodí?

Teď máme nějakých 120 přihlášených.

Váš trenér Petr Lacina se nedávno vyjádřil, že po příchodu ukrajinských matek s dětmi do Česka chodí na tréninky i ukrajinské děti a že jejich kondice je o „několik levelů jinde než naše“. Je to tak?

Podle toho, co vidím, když přijdu na tréninky, tak tam rozdíl je, možná větší rozdíl.

Čím to může být?

Těžko říct. Každý vyrůstá nějak jinak, každý má jiný přístup ke sportu, rodiče na každého působí jinak. Někdo dětem dopřává víc sportu, snaží se jim věnovat, chodí s nimi na kolo, na brusle a všechno možné. A pokud děti mají odmala takový rozvoj, tak potom u toho sportu můžou být lepší.

Pro judo je velmi limitující věk. Je to sport, u kterého se říká, že ho můžete provozovat na té nejlepší úrovni tak do 28 až 32 let. Vám bude letos v listopadu, jestli se nepletu, 33. Takže už jste za tím průměrem…

(směje se) To jsem nechtěl slyšet.

Rozumím. Plánujete olympiádu v Paříži, tam vám bude zase o něco víc. Tím nechci říct vůbec nic… Jen ocituju trenéra Lacinu, který na vaši adresu řekl, že „tělo je opotřebované, už to všechno stárne, ale na druhou stranu svůj sportovní život prožil bez zranění. Chyběl snad jen jednou, až teď v pokročilejším věku to na něj přišlo“. Myslel zřejmě to zranění. Jak se vám to poslouchá, když ve svém věku čtete, že máte opotřebované tělo?

Samozřejmě to vím a sám na sobě cítím, že každé ráno je horší a horší vstát z postele a jít na trénink. To tělo už má něco za sebou. Nicméně tam pořád je obrovská motivace k tomu pokračování. Budu chtít pokračovat, dokud se bude dařit. Zatím se daří a obrovskou motivací je olympiáda v Paříži. Tam přijede spousta českých fanoušků, chtěl bych tam mít i rodinu. Po tom všem, co se podařilo vyhrát, je těžké hledat motivaci, ale tím, že jsem si dal ten úkol dostat se ve dvou váhových kategoriích, tak mám o motivaci postaráno. Teď už je to jenom na tom, maximálně se připravit, nasbírat co nejvíce bodů, abych se na olympiádu dostal. A pak se pokud možno co nejlépe připravit.

Berete to tak, že to bude vrchol vaší kariéry? Že olympiáda v Paříži je možná váš poslední závod?

Vždycky jsem to bral tak, že olympiáda pro mě byla to nejvíc. Ze začátku jsem se chtěl dostat na olympiádu, to se povedlo - na olympiádu do Londýna v roce 2012. Když jsem najednou zacítil, že mám i na medaili, tak jsem si dal další cíl – medaili tam vybojovat. A to se povedlo. Pak si vždycky člověk musí dát nějaké cíle, aby měl proč pokračovat, aby vždycky v tréninku nechal všechno. A to se mi vždycky dařilo. Pro mě to teď bude čtvrtá olympiáda a udělám všechno pro to, aby byla vydařená. Samozřejmě věk nezastavím, ale na druhou stranu, vím to i z těch tréninků, že pořád ještě mám na to, lidi porážet. A kolikrát je to o štěstí, že zápasy jsou opravdu hodně vyrovnané a někdy mám štěstí víc, někdy míň.

Předpokládám, že máte ale v plánu u sportu stejně zůstat, i když už nebudete tím aktivním, závodícím judistou. Je to tak?

To je i důvod, proč jsme založili naši akademii, abych tam přešel, až skončím. Protože to je něco, co mě bude naplňovat. U juda chci rozhodně zůstat a předávat zkušenosti, které jsem za celou sportovní kariéru nasbíral, motivovat ty děti a třeba s nimi jednou jezdit po soutěžích a sbírat medaile tímhle způsobem.

Tak vám přeji, ať medailí nasbíráte ještě spoustu vy sám. A děkuji za rozhovor.

Já děkuji za pozvání.