Nevím, jestli jsem se s tím už vyrovnala, říká Vašáryová ke smrti manžela

Zažila velkou slávu jako divadelní a filmová herečka, ale v posledních pětatřiceti letech se pohybovala především v diplomatických a politických kruzích. V nich o část popularity přišla. I o tom mluví v rozhovoru pro Galerii osobností.

„Pamatuji si, jak jsem na jedné akci v Liptovském Hrádku měla projev a byla tam hrstka tak dvanácti starších žen a ty na mě celou dobu křičely: ‚Co tu děláš? Jdi do kuchyně, děti ti tam pláčou, navař radši večeři svému muži…‘ Strašné,“ vzpomíná Magda Vášáryová, co zažívala v politice, když se například v roce 1999 rozhodla, že bude jako vůbec první žena na Slovensku kandidovat na post prezidentky.

V rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, říká, že vybočila ze zažitého vzorce chování žen, a to prostě některé z nich nebyly a nejsou schopné přijmout.

„Ale pomalinku se to mění, protože my už jsme měli prezidentku. Vy stále ne. My jsme otevřenější, modernější společnost. Teď máme prezidenta, který není –⁠⁠ ženatý, a nikdy nebude ženatý. Známe toho pána, co s ním je. Takže my jsme úžasní, my jsme strašně moderní země,“ říká s náznakem ironie v hlase.

V rozhovoru, v němž mimo jiné popisuje styl současné vlády Roberta Fica jako „pomstu celému světu“, se také vrací ke svým hereckým začátkům, zkušenostem z diplomacie a k životu se spisovatelem a hercem Milanem Lasicou, který v červenci 2021 zemřel.

„Včera jsem byla na hřbitově, vyčistila jsem hrob a trošku jsem si s ním popovídala. Nevěřím, že tam je, to ne, on odešel. Ale někdy ani nemám pocit, že je pryč –⁠⁠ pustím si rádio, slyším jeho písničku, pustím televizi a vidím jeho klip… Dokud na něj lidé vzpomínají a dokud jsme tu my, tak je stále tu.“

Rozhovor, ve kterém Magda Vášáryová také vysvětluje, proč musela zasáhnout proti záměru producentů vydat posmrtně ‚poslední album Milana Lasici‘, si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Vášáryová, v jaké náladě jste v poslední době? Máme za sebou letní prázdniny…

Já nemám prázdniny, protože jsem důchodkyně, takže já si užívám, píšu, čtu a tak dále. Takže já jsem OK. Nejsem v Bratislavě, protože tam je strašně teplo. Ale na Slovensku to není bůhvíco.

Dokážete to, co se na Slovensku děje, oddělit od pocitů osobní spokojenosti a štěstí?

To musíme, jinak bychom se zbláznili. Už jsme zažili všechna ta rozdělení Československa, zažili jsme Mečiarův režim, zažili jsme různé ožralce, kteří se, nevím proč, lidem líbí. Takže doufám, pevně věřím, že zvládneme i toto.

Držím palce. Na úvod ještě náš tradiční slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu –⁠⁠ Banská Štiavnica?

To je moje rodiště. Teď jsem tam byla dva měsíce.

Matematika?

Chtěla jsem být matematičkou. Prý jsem na to měla talent. Alespoň to tak tvrdili. Mám maturitu z matematiky, fyzicky a deskriptivní geometrie a na vysoké mám zkoušky z celé vysoké matematiky.

Tatínek vám studium matematiky prý rozmlouval…

Ano, protože jsem blondýna. (směje se)

Marketa Lazarová?

Teď se hodně zmiňuje sto let pana Vláčila (režisér filmu, pozn. red.). V nějakém časopise teď vyšlo, co jsem o něm napsala, jak jsem mu do sněhu schovávala placatku s rumem, aby nepil. Jako šestnáctiletá jsem si myslela, že když mu to schovám, tak přestane pít.

To jste měla kuráž, takhle pana režiséra zlobit.

Jednou na mě zvednul hlas. Musela jsem mu ji dát.

Natáčení Markety Lazarové trvalo dva roky. Je to ve vašem životě zásadní moment?

Určitě. Rozhodla jsem se, že už nikdy v životě nebudu hrát.

To jste ale nedodržela.

Potom mě půl roku přemlouvali, chodili za mnou a přesvědčovali mě, abych natočila –⁠⁠ vy tomu říkáte Něžná od Dostojevského, ale to je Krotká. Tak jsem do toho pak šla. Když mě pak z ideologických důvodů vyhodili z vysoké školy, tak jsem v podstatě neměla jinou možnost než nastoupit do divadla.

To jsme někdy v roce 1969, studovala jste sociologii…

Ano, protože tam bylo hodně matematiky.

A pak přišlo asi osudové setkání s hercem Martinem Hubou. Je to tak?

Šla jsem po ulici a potkala jsem Martina. Martin je trošku mladší než moje sestra (herečka Emília V., pozn. red.), ale znali jsme se. Ptal se mě, co mi je. Říkala jsem, že mě s mým kádrovým profilem pravděpodobně nikde nezaměstnají, a on mi řekl: „Tak pojď k nám do divadla.“ Jen co jsem tam přišla, tak ho do čtvrt roku zavřeli. Myslím, že mně někde mít, tak je potřeba si dát pozor. Nevím, co vaše studio, když odejdu.

Doufám, že v dnešní době to snad nemůže hrozit.

To jsme si my na Slovensku mysleli taky.

Dodejme ještě, že jste z vysoké školy musela odejít proto, že jste natočila film s Jurajem Jakubiskem…

Ano, za komunismu vám neřekli přesně proč. Ani jste to nedostal písemně. Jednoduše vás už nepustili do školy nebo něco podobného. Myslím si, že to bylo kvůli Jakubiskovu filmu Ptáčkové, siroty a blázni, který jsme natočili v roce 1968. Oni si ho potom pouštěli na Hradě, když se vždycky v lednu sešel ústřední výbor KSČ, aby se přesvědčili, že „toto už nikdy ne!“.

Další jméno, na které se chci zeptat –⁠⁠ Václav Havel. Co pro vás znamenal?

Setkala jsem se s ním, když jsem přišla už jako „Markétka“ do Prahy, někdo mě vzal do Divadla Na zábradlí a tam byl takový menší, milý človíček. Potom, když jsem si vzala mého muže, Milana Lasicu, který už tu taky není mezi námi, tak to byl jeho přítel. Milan překládal hry Václava Havla do slovenštiny. Oni se velmi dobře znali. Mám pocit, že jsem Havla znala odjakživa.

A začátkem roku 1990 vám Václav Havel nabídl, abyste se stala velvyslankyní v Rakousku.

Zavolal mi, jestli bych to vzala. Věděl, že nejdřív řeknu ne, protože se mi to nechtělo dělat. Ale věděl, že ovládám jazyky, že jsem jinak vzdělaná, že mám filozofickou fakultu. Zeptal se mě, jestli bych nešla do takového jednoho největšího doupěte. Rakousko je neutrální země, to znamená, že tam jsou všichni, všechny tajné služby, všechny teroristické organizace. I socialistické Československo platilo přes rakouské banky největší teroristické skupiny světa, včetně Carlose.

Zůstaňme ještě přece jen chvíli u herectví. Vy jste se totiž letos v červnu po více než 30 letech znovu objevila na divadelních prknech. V opeře Here I am, Orlando, kterou napsala slovenská skladatelka Ľubica Čekovská a v brněnském Národním divadle ji režíroval Jiří Heřman, hrajete roli anglické královny Alžběty…

Pět minut.

Ale jste tam, v tom pompézním kostýmu… Jaké to bylo vracet se na divadelní prkna?

Začalo to tak, jak tyto věci obvykle začínají: moje kamarádka Ľubica Čekovská, skvělá skladatelka, mi asi před čtyřmi lety řekla: „Píšu takovou operu a tam mám toto –⁠⁠ a že to pro mě uděláš?“ A já jsem řekla: „Uvidíme.“ Nebo něco takového. Po třech letech mi zavolala nějaká milá paní z brněnské opery: „Paní Magdičko, kdy byste přišla na zkoušku kostýmů?“ Já jsem se vyděsila: „Jakých kostýmů? Kde, kdo, jak?“ Ale už jsem nemohla couvnout. Bylo to těžké.

Těžký návrat?

Je to těžké. I když jsem devatenáct let strávila na jevišti a hrála jsem 25 představení měsíčně, všechno možné. Mezitím mám konference, vystupuji, na kamery kolem sebe jsem zvyklá… Ale když jsem vešla a stál tam z jedné strany sbor, z druhé strany sbor, dole celý orchestr a já jsem zapomněla text. Neuměla jsem si vzpomenout. Je to ve staré angličtině, takže je to náročný text, ale tma přede mnou, za mnou.

To byla generálka?

Ne, to byla zkouška. Šla jsem za panem režisérem a říkala: „Poslouchejte, toto nebude bůhvíco. To se mi stalo poprvé v životě.“

Ale prolomila jste to. A já se chci zeptat, jestli vás tato zkušenost s návratem na divadelní prkna nepřiměje přemýšlet o dalších rolích.

To ne! Teď v té opeře jsem si uvědomila, že něco ještě mám –⁠⁠ aspoň mi to všichni říkali, i ti, co viděli představení, že když vejdu, tak všechno zpozorní. Je to sice tak naaranžované, že celá pozornost je na mě. Zvládnu to, prostě ovládnu ten prostor, ale stojí mě to strašně moc sil.

Paní Vášáryová, přečetl jsem si, že vám doma říkali generál…

Doma ne. Na velvyslanectví. Doma mi říkali sluníčko, protože já jsem. (směje se)

Musí být vždy po vašem, když jste vůbec takovou přezdívku dostala?

Ne. Víte, generál se musí postarat o své vojsko a musí být vůči těm vojákům i laskavý, nemůže je dohnat k zoufalství. Vojsko musí mít, a to musí chtít za něho bojovat. A to je velvyslanec. Generál mi říkali ve Varšavě (slovenskou velvyslankyní v Polsku byla M.V. v letech 2000 až 2005, pozn. red.). Dokonce mi darovali socialistické výložky tříhvězdičkového generála.

Myslím, že vás to neurazilo.

Ne, smáli jsme se. Hned jsem nechala otevřít šampaňské.

Na Slovensku loni v říjnu vyhrál volby Robert Fico a jeho strana Směr, vládne v koalici s Hlasem a Slovenskou národní stranou. Začali společně měnit zákony, vyměňovat lidi v různých institucích. Vyvolalo to velké protesty, demonstrace, kterých se účastní desítky tisíc lidí…

Já také!

Jak byste nazvala to, co se na Slovensku teď odehrává?

Pomsta.

Komu?

Všem. Celému světu.