Vědkyně: „Ozempic je dar. Do chvíle, než ho začnou brát zdraví lidé“

Kanaďanka českého původu Barbara Paldus, která vybudovala kariéru v Silicon Valley, v rozhovoru vysvětluje svůj pohled na budoucnost medicíny, mikrobiom nebo zrádný efekt léků na hubnutí.

„Zhubnou, ale pak řeší přebytečnou kůži nebo objem obličeje. Přijdou výplně, estetické zákroky… Nakonec z toho nejvíc profitují estetičtí chirurgové.“

Biochemička a podnikatelka Barbara Paldus, dcera českých emigrantů, která ve Spojených státech založila několik biotechnologických firem, popisuje paradox účinků léků na hubnutí typu Ozempic. Sama je považuje za jeden z největších medicínských pokroků posledních let. Varuje ale před tím, když je začnou užívat zdraví lidé jen proto, aby byli štíhlejší.

Podle Barbary Paldus je to příznak hlubšího problému. „Dnešní medicína příliš často léčí jednotlivé orgány místo člověka jako propojeného celku,“ říká dnešní host v Galerii osobností.

Budoucnost podle Paldus nespočívá jen v nových lécích, ale především v lepším pochopení souvislostí mezi mikrobiomem (souborem všech mikroorganismů, žijících na lidském těle a uvnitř něj, pozn. red.), chronickým zánětem, hormony, imunitním systémem a dobrou kondicí kůže.

Právě tomu se dnes sama věnuje. Ve své biotechnologické firmě vyvíjí nové přístupy k léčbě kožních onemocnění. „Kůže je často jen poslední místo, kde se problém projeví,“ vysvětluje. Právě tento způsob uvažování podle ní změní medicínu v příštích letech nejvíc.

Barbara Paldus se narodila v Kanadě českým rodičům, kteří po roce 1968 odešli z Československa. Doktorát získala na prestižní Stanfordově univerzitě, podílela se na vývoji technologií, které se dnes používají po celém světě, získala více než padesát patentů, založila několik biotechnologických firem a dnes investuje do dalších vědeckých projektů.

Sama o sobě ale říká prostě: „Jen řeším problémy.“

Rozhovor s Barbarou Paldus není jen o vědě a podnikání. Mimořádně otevřeně mluví také o ceně, kterou za profesní úspěch zaplatila. O náročném otci, který ji od dětství vedl k výkonu. („Bez doktorátu se domů nevracej!“) O letech, kdy byla natolik pohlcená prací, že neuměla být ani mámou. („Myslela jsem si, že když synovi zaplatím ty nejlepší chůvy, bude na tom lépe, než kdyby byl se mnou.“)

Otevřeně mluví i o deseti letech psychoterapie, na kterou ji poslal vlastní šéf ve chvíli, kdy se pod pracovním tlakem začala hroutit. („Řekl mi: Nechci, aby ses mi oběsila v laboratoři. To by nebylo dobré PR.“)

Rozhovor si můžete pustit v audiu či videu nahoře v textu, dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Říkáte o sobě, že jste vědkyně, podnikatelka, investorka… Když se ale dnes představujete někomu, kdo vás nezná, co řeknete jako první?

Že řeším problémy.

To je vaše profesní definice?

Ano. Protože každá z těch mých firem řeší jiný problém. Jedna se věnuje výživě žen v těhotenství, mateřství nebo perimenopauze. Další vyvíjí novou technologii proti rakovině. Společnost Codex se zas zabývá zdravím kůže. A do toho investuji do dalších biotechnologických projektů. Takže ano – řeším problémy.

Máte za sebou Stanford, studium na jedné z nejprestižnějších univerzit světa, přes padesát patentů, vybudovala jste několik firem… Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Mého syna.

To je moc hezká odpověď. Synovi je, pokud vím, sedmnáct let…

…a je to dobrý člověk. Má dobré srdce. Když vidí staršího člověka, pustí ho sednout, když potká těhotnou ženu, pomůže jí s taškami. Zajímá se o vědu a doufám, že jednou půjde podobnou cestou jako já. Ale hlavně je to slušný člověk, toho si cením nejvíc.

To asi není odpověď, kterou by většina lidí po zmínce o padesáti patentech čekala.

Možná ne. Ale pro mě je opravdu největším úspěchem on.

Narodila jste se v Kanadě českým rodičům, kteří po roce 1968 odešli z Československa. Připadal vám někdy váš příběh – Stanford, Silicon Valley, vlastní firmy – jako něco výjimečného?

Vlastně ne. U nás doma bylo od dětství samozřejmé, že budu mít doktorát. Při večeři se říkalo: „Jestli nebudeš mít doktorát, tak se domů ani nevracej!“ Bylo úplně jedno, jestli z angličtiny nebo z fyziky. Ale doktorát měl být.

To je drsné. To zní skoro jako rodinné motto.

To byla prostě realita. (směje se) Stanford jsem si nevysnila jako dítě. Když jsem hledala, kde budu studovat, dívala jsem se na různé školy - Caltech, MIT, Cambridge. Stanford mě nakonec přitahoval tím, že spojoval špičkovou vědu s podnikáním. A přiznávám, že svou roli hrálo i kalifornské počasí.

Takže vás nelákala jen věda?

Ne. Fascinovalo mě prostředí, kde vznikaly nové firmy. Četla jsem knihu ‚HP Way‘ o tom, jak Hewlett-Packard budoval svou firemní kulturu. To mě strašně bavilo. A samozřejmě tam byl Apple, Steve Jobs… Měla jsem pocit, že tam vzniká budoucnost.

Původně jste přitom mohla skončit úplně jinde. Tatínek si prý přál, abyste byla klavíristkou.

Ano. Jenže mně na umění vždycky vadila jedna věc - připadalo mi příliš subjektivní. Ve fyzice nebo matematice máte správný výsledek. V hudbě záleží na tom, jestli se to někomu líbí. A to pro mě byl velký stres. Proto jsem si nakonec vybrala inženýrství.

Máte za sebou přes padesát patentů. Když se řekne patent, většina lidí si představí něco mimořádného. Vy ale říkáte, že většina patentů skončí v šuplíku.

Ano. To je pravda. Většina patentů se nikdy nepoužije.

Kolik těch vašich se skutečně dostalo do praxe?

Překvapivě poměrně hodně. Technologie, kterou jsme vyvinuli už na Stanfordu, se dodnes používá v přístrojích na velmi přesné měření plynů. Další patenty jsou součástí biologických výrobních systémů a všechny patenty, které jsme vytvořili, používáme přímo v našich produktech. Tam jsme patentovali jen to, co jsme opravdu chtěli dostat do praxe.

Když řeknete „přesné měření plynů“, většina lidí si pod tím stejně nic nepředstaví. Zkuste vybrat jeden vynález, který podle vás nejlépe ukazuje, co jste vlastně vymyslela.

Asi právě tu technologii pro měření plynů. Do té doby byly podobné přístroje velmi drahé a používaly se hlavně ve výzkumu. My jsme přišli s jiným uspořádáním laseru. Zní to jednoduše, ale díky tomu bylo možné ty přístroje výrazně zlevnit. Šlo o to, jak světlo uvnitř přístroje vede. Díky tomu bylo měření mnohem stabilnější a bylo možné vyrábět zařízení za zlomek původní ceny.

A co to změnilo?

Najednou bylo možné velmi přesně měřit plyny nejen ve vědeckých laboratořích, ale i v průmyslu nebo medicíně. Technologie se rozšířila mnohem víc, než by bylo možné u původních, velmi drahých přístrojů.

Když se člověk podívá na váš životopis, působí to, jako byste každých pár let úplně změnila obor: od laserů přes biotechnologie až po mikrobiom a zdraví kůže. Co všechny ty obory spojuje?

To, že jsou to všechno problémy, které se dají řešit. Já jsem vlastně pořád inženýrka. Jen se mění problém, na kterém zrovna pracuji. A pak je tu ještě jedna věc. Když jsem prodala firmu, většinou jsem několik let nesměla podnikat ve stejném oboru. Takže jsem si vždycky musela najít nový obor.

To znamená, že jste obory neměnila proto, že by vás přestaly bavit, ale protože jste v nich nějakou dobu nesměla podnikat?

Přesně tak. Když máte pětileté konkurenční omezení, je to dlouhá doba. Tak si prostě najdete další problém, který stojí za řešení.

Kolik firem jste vlastně založila?

Tři sama a dalších osm nebo devět společně s kolegy.

Když zakládáte osmou nebo devátou firmu, už asi nejde o peníze, že? Co vás znovu přiměje začít úplně od začátku?

Problém, který ještě nikdo pořádně nevyřešil. Nikdy jsme nezačínali tím, že bychom si řekli: Tady je velký trh, vyděláme spoustu peněz. Vždycky jsme začínali tím, že existuje nějaký problém a my věříme, že ho dokážeme vyřešit. Tak vznikla třeba firma Needed. Dvě mladé ženy ze Stanfordu přišly s tím, že těhotným ženám chybí kvalitní výživa a že tehdejší doporučení už neodpovídají tomu, co o lidském těle víme dnes. Začaly otázkou, ne produktem.

Takže nejdřív hledáte problém?

Přesně tak. Velké inovace podle mě nikdy nevznikají tak, že si někdo sedne a řekne: za pět let budeme vyrábět tohle. Podívejte se na Apple. Myslíte si, že Steve Jobs zakládal firmu s tím, že jednou bude vyrábět iPhone? Nebo OpenAI? Myslíte si, že když začínali, věděli, jak bude jednou vypadat ChatGPT? Já si to nemyslím. Velké inovace vznikají tím, že se člověk snaží vyřešit problém. A cesta ho často dovede úplně jinam, než na začátku čekal.

Tady v Česku se dlouho mluví o takzvaném skleněném stropu, o tom, že se ženy mnohem obtížněji dostávají do vedení velkých firem. Zažila jste něco podobného i v Silicon Valley?

Samozřejmě. A byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem odešla ze své první firmy. Vždycky přišel nový generální ředitel, většinou muž s MBA z Harvardu. Firma se dostala do problémů, jeho odvolali a mně řekli: „Vy jste zakladatelka, dejte to zase do pořádku, než najdeme nového šéfa.“ Během roku jsem firmu stabilizovala, pak našli dalšího generálního ředitele a celý ten cyklus se opakoval znovu.

Kolikrát?

Asi šestkrát.

Proč jste se generální ředitelkou nestala vy?

Protože jsem byla vědkyně, byla jsem žena. A tím pádem jsem podle nich nebyla ten správný byznysový člověk.

Řekl vám to někdo takhle napřímo?

Ano. A podobné věci jsem slýchala i později. Když jsem vedla druhou firmu, kde byl hlavním investorem můj manžel, opakovaně jsem poslouchala, že bychom možná měli najít nějakého chlapa. Že já jsem z toho všeho moc ve stresu a muž by to zvládal lépe.

To vám říkal i váš manžel?

Ano. A já jsem mu řekla: „Ne! Absolutně ne!“

Měla jste pocit, že se tohle časem změnilo?

Na několik let ano. Řekla bych, že mezi lety 2020 až 2023 měly ženy, které zakládaly firmy, mnohem větší šanci uspět. Dnes mám ale pocit, že se ten skleněný strop vrací.

Čím to?

Tím, že máme nového prezidenta. Myslím, že se do společnosti vracejí konzervativnější hodnoty a tradiční představa o tom, kdo má firmy vést. Zase to cítím. Rozdíl je jen v tom, že dnes je mi přes padesát, mám za sebou úspěšné firmy a už si nikdo netroufne říct mi do očí, že na to nemám.

Posledních několik let se věnujete zdraví kůže. Je to podle vás jeden z oborů budoucnosti?

Ano. Ale ne proto, že bychom měli řešit jen kůži. Kožních onemocnění přibývá. Máme mikroplasty, ultrazpracované potraviny, mění se životní styl… Jenže problém často vůbec nevzniká v kůži. Kůže je spíš zrcadlem toho, co se děje uvnitř organismu.

Dnes už víme, že spolu velmi úzce souvisejí střevo, mikrobiom, mozek, imunitní systém i kůže. Dokonce se ukazuje, že svůj mikrobiom máme i v mozku. To všechno jsou propojené systémy.

To znamená, že když má někdo ekzém, není podle vás správné léčit jen kůži?

Přesně tak. Kůže je často jen poslední místo, kde se problém projeví. Příčina může být ve střevě, ve stravě, v hormonech nebo v chronickém zánětu. Pokud budeme pořád řešit jen povrch, nikdy nevyřešíme příčinu.

Často používáte pojem integrativní medicína. Co si pod tím máme představit?

Že se přestaneme dívat na člověka jako na soubor jednotlivých orgánů. Dnes máme dermatologa, gastroenterologa, neurologa, kardiologa… Každý řeší svůj obor. Jenže lidské tělo takhle nefunguje. Já si myslím, že budoucnost medicíny je v tom, že budeme člověka léčit jako jeden propojený systém.

A právě tomu se dnes věnujete?

Ano. Naším cílem je najít nová řešení například pro ekzém, lupénku nebo problémy spojené s menopauzou. Nejde jen o krémy. Zajímá nás, co se děje uvnitř organismu. Jakou roli hrají specifické aminokyseliny, střevní bariéra nebo mikrobiom. To jsou věci, které podle mě budou v příštích letech hrát mnohem větší roli.

Když to poslouchám, mám dojem, že podle vás dnešní medicína pořád léčí jednotlivé orgány, místo aby léčila člověka jako celek. Myslíte si to?

Ano, myslím si to. A právě proto je část lékařů k podobnému přístupu pořád skeptická. Jsou vychovaní v určitém systému. Ve Spojených státech bylo ještě před sto lety mnohem víc škol, které učily medicínu jako celek. Pak ale přišla velká změna.

Jaká?

Rockefeller (americký průmyslník, pozn. red.) měl na začátku minulého století obrovský vliv na podobu amerického zdravotnictví. Medicína se začala orientovat výhradně na vědecké důkazy a jednotlivé specializace. Naturopatické školy postupně mizely. Dnes zůstaly v Americe tři a v Kanadě dvě.

Vy ale neříkáte, že bychom se měli vrátit o sto let zpátky.

Vůbec ne, já jsem vědkyně. Funkční nebo integrativní medicína podle mě musí stát na vědě. Nestačí říkat, že něco funguje. Musíme vědět proč. Proto mě například zaujalo, že americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) v roce 2006 otevřel cestu i lékům rostlinného původu. Myslím, že právě tady se může klasická medicína a funkční medicína začít potkávat.

Jak na to reagují samotní pacienti? Jsou připraveni přemýšlet o svém těle tímhle způsobem?

Řekla bych, že často ano. Hlavně když zjistí, že dosavadní léčba jim nepomáhá. V Americe například spousta lidí po několika návštěvách dermatologa vyhledá naturopatického lékaře. Ten se dívá nejen na kůži, ale také na mikrobiom, hormony, jídelníček nebo spánek. To neznamená, že má vždycky pravdu. Ale snaží se pochopit celý systém.

Není právě to důvod, proč dnes tolik lidí hledá alternativní cesty?

Ano. Protože mají pocit, že to, co dostávají dnes, nefunguje. Vidím to třeba u pacientů s ekzémem. Někteří byli deset nebo patnáct let léčeni kortikosteroidy. Pak přijdou s vážně narušenou imunitou a jediná rada, kterou znovu dostanou, je další kortikosteroid. Není divu, že začnou hledat jinou cestu.

Jenže hledání alternativ může být i nebezpečné.

Přesně. To, že něco nefunguje dnes, ještě neznamená, že funguje každá alternativa. Proto říkám, že potřebujeme víc kvalitní vědy, ne méně.

Jedním z největších fenoménů posledních let jsou léky na hubnutí, jako je Ozempic. Jak se na ně díváte jako vědkyně?

Je potřeba rozlišovat dvě věci. Pro lidi s obezitou nebo diabetem je to obrovský medicínský pokrok. Dá se říct, že dar. Úplně jiná situace ale nastává ve chvíli, kdy je začnou užívat zdraví lidé jen proto, aby byli štíhlejší.

Proč?

Protože všechny klinické studie byly dělané na nemocných pacientech. U zdravých lidí zatím nevíme, jaké budou dlouhodobé důsledky. Začalo to v Hollywoodu, pak se to rozšířilo do Silicon Valley a dnes je z toho celosvětový trend.

Jenže vidíme i vedlejší efekty. Mluví se o takzvaném „Ozempic face“ nebo „Ozempic butt“. Lidé velmi rychle ztratí tuk v obličeji nebo na těle, vypadají unaveně a pak zase hledají další zákroky, které by to napravily.

Takže se dostávají do začarovaného kruhu?

Přesně. Zhubnou, ale pak řeší přebytečnou kůži nebo objem obličeje. Přijdou výplně, estetické zákroky… Nakonec z toho nejvíc profitují estetičtí chirurgové.

Kam až podle vás tahle posedlost vzhledem může dojít?

Velkou roli v tom hrají sociální sítě. Čím víc budeme žít ve vizuálním světě, tím větší tlak bude na to, jak vypadáme. Někdy mám pocit, že směřujeme ke světu, který připomíná Hunger Games (narážka na román popisující temnou vizi budoucnosti, v níž je společnost rozdělena na privilegovanou elitu a podřízenou a chudou většinu, pozn. red.)

Snažíte se proti tomu působit i ve své firmě?

Ano. Lidem se snažíme vysvětlovat, co naše produkty umí a co už ne. Zdravou pokožku zlepšit dokážeme. Ale žádný krém nenahradí facelift ani laser. Je důležité lidem neslibovat zázraky.

Kdybyste měla odhadnout, který medicínský objev během příštích deseti let nejvíc změní život lidí, co byste vybrala?

Myslím, že to bude naše schopnost porozumět zánětu a tomu, jak spolu komunikují buňky. Obrovský potenciál má mikrobiom. Jsme teprve na začátku poznání toho, jak bakterie ovlivňují naši imunitu, chronické záněty nebo stárnutí. Stejně tak se bude dál rozvíjet buněčná a molekulární biologie. Už dnes vidíme mimořádné výsledky například u některých typů leukémie.

To všechno se může stát během deseti let?

Myslím, že ano.

Budeme tedy jednou žít sto padesát let?

Ne, to si nemyslím. A upřímně ani nevím, jestli bychom měli chtít. Důležitější než délka života je jeho kvalita.

Vy se ale při pohledu do budoucnosti neobáváte ani tak stárnutí jako něčeho jiného…

Ano, mnohem větší starosti mi dělá stav planety. Okyselování oceánů, úbytek ryb, změna klimatu, nové pandemie. A také demografický vývoj. Podívejte se na Čínu, Japonsko nebo Jižní Koreu. Rodí se tam výrazně méně dětí než dřív. To všechno zásadně změní svět, ve kterém budou žít naše děti.

Pojďme na chvíli opustit vědu. Když se ohlédnete za svým životem, kdo vás nejvíc ovlivnil?

Dva lidé. Můj otec a moje babička.

Začněme tatínkem. Už jsme mluvili o tom, že na vás měl obrovské nároky. Dokonce jste říkala, že doma platilo: „Bez doktorátu nejsi Paldus.“ Nebo když jste donesla domů dobré známky, pochválil vás slovy: „Tak nejsi blbec.“ To tedy muselo být náročné dětství.

Jako dítě jsem to tak nevnímala. Až později. Pak mě začalo napadat: Co ještě musím dokázat, abych se dočkala uznání? Pamatuju si třeba, jak mi ukazoval Elizabeth Holmes a její Theranos. Říkal: „Podívej, jakou vybudovala firmu, přitom ani nedokončila Stanford!“ A já mu říkala: Ale vždyť tam není žádná skutečná věda. Nakonec se ukázalo, že jsem měla pravdu. (Elizabeth Holmes slibovala revoluci v krevních testech: prý dokáže provést stovky komplexních vyšetření z několika kapek krve odebraných z prstu, záhy se ukázalo, že šlo o podvod, Holmes šla do vězení, pozn. red.)

Přesto o tatínkovi mluvíte s obrovským respektem.

Protože mě naučil milovat vědu. Ne jako cestu k penězům nebo kariéře, ale jako způsob přemýšlení. Ukazoval mi, proč má světlo různé barvy. Jak funguje fyzika. Jak funguje příroda. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem vedle sebe měla člověka, který vědu opravdu miloval. A hlavně mě naučil, že věda se má dělat poctivě.

Myslíte si, že bez jeho nároků byste dnes byla tam, kde jste?

Ne, myslím, že ne. Ale stejně důležitá byla moje babička. To byl ten nejhodnější člověk, jakého jsem kdy poznala. Jemná, laskavá. Vyvažovala otcovy nároky. Bez ní by to asi bylo mnohem těžší.

Kde je podle vás hranice mezi tím, kdy vysoké nároky člověka posouvají, a kdy ho začnou ničit?

Ve chvíli, kdy už člověk přestane normálně fungovat. Když nespí, nemůže jíst. Je pod takovým tlakem, že už není schopný přemýšlet. To jsem několikrát zažila.

Například?

Na Stanfordu. Po devíti měsících studia si nás profesor svolal do přednáškového sálu a oznámil nám, že odchází založit vlastní firmu. Bylo nás asi pětadvacet doktorandů. Najednou jsme neměli školitele, neměli jsme téma, neměli jsme laboratoř. Bylo to uprostřed léta, kdy už nikdo nové studenty nepřijímal.

Přijela jsem domů a rozbrečela se. Táta tomu nejdřív vůbec nevěřil. Nechápal, že profesor může prostě odejít a nechat studenty napospas. Pak pochopil, že americký systém funguje jinak než kanadský. A řekl mi jen jednu věc: „Tak se vrať. A klepej na dveře. Je úplně jedno, o čem budeš psát dizertaci. Hlavně si najdi novou skupinu.“

Tak jsem chodila od dveří ke dveřím. Ptala jsem se: Máte místo? Máte místo? A našla jsem ho!

Mluvíte o tlaku, který jste celý život pociťovala. Tím, co po vás chtěl otec, tím, co jste zažila na Stanfordu, tím, co chtěli investoři… Otevřeně ale mluvíte o tom, že jste deset let chodila na terapii. Co byl ten okamžik, kdy jste si řekla, že už sama dál nemůžete?

Nebyl to ani tak můj problém jako tlak v práci. Představenstvo naší firmy najednou úplně změnilo byznys plán. Vyvíjeli jsme spektroskopické přístroje a ze dne na den jsme měli dělat nový laser pro telekomunikace. Jenže ten laser podle fyzikálních zákonů prostě nešlo postavit. Měli jsme nejlepší fyziky ze Stanfordu, z Německa i z Ruska a všichni říkali totéž: To není možné. A my na to měli rok.

Začala jsem se z toho hroutit. Můj šéf to viděl a řekl mi: „Znám dobrou psycholožku na Stanfordu, zaplatím ti ji. Choď za ní jednou týdně, nechci, aby ses mi oběsila v laboratoři. To by nebylo dobré PR.“

A to pomohlo?

Obrovsky. Nejdřív jsme mluvily o práci. Pak o mamince. Pak o otci. Pak o babičce. Najednou se ten prostor otevřel - a já začala chápat sama sebe. Proč reaguji tak, jak reaguji. Proč jsem se stala tím člověkem, kterým jsem. A proč jsem svůj život postavila právě takhle.

Co jste o sobě zjistila?

Že jsem byla úplně pohlcená vědou. A prací. Chtěla jsem prorazit na Stanfordu. Pak jako inovátorka. Všechno ostatní šlo stranou. Neuměla jsem mít normální vztahy, nechtěla jsem děti, nechtěla jsem psa ani kočku. Ani kytku. Nechtěla jsem se o nic starat. Můj život byl úplně sterilní. A postupně mi začalo docházet, že to možná není ideální způsob života.

Pak se vám narodil syn Josef. A když mu bylo osm let, lékařka vám prý řekla, že pokud něco nezměníte, můžete o něj přijít. Co se tehdy stalo?

Pořád jsem byla na cestách. Měli jsme zákazníky v Asii, Evropě, Americe. Cestovala jsem tři týdny z měsíce. Myslela jsem si, že když synovi zaplatím ty nejlepší chůvy, bude na tom lépe, než kdyby byl se mnou.

Šla jsem znovu za svou psycholožkou. Podívala se na mě a řekla: „Ty ses úplně zbláznila. Myslíš si, že dítě funguje jako firma? Že si najmeš nejlepší lidi a oni budou lepší máma než ty?“ A já jsem si to opravdu myslela: udělám seznamy, všechno zorganizuju a bude to fungovat. Jenže nefungovalo.

Co jste musela změnit?

Musela jsem se naučit být mámou. Úplně od začátku. Musela jsem se naučit, jak se svým synem trávit čas. Jak s ním mluvit. Jak s ním být. To jsem do té doby vlastně neuměla.

Povedlo se to?

Ano. Byl to obrovský zlom. Musela jsem změnit nejen svůj osobní život, ale i způsob, jak vedu firmy. Naučila jsem se víc důvěřovat lidem. Přestala jsem mít potřebu řídit všechno sama. Zjistila jsem, že některé věci prostě delegovat nejde.

Dnes je vašemu synovi sedmnáct let. Na začátku našeho rozhovoru jste řekla, že je vaším největším životním úspěchem. Je pro něj věda stejně důležitá jako pro vás?

Doufám, že bude zvědavý. Že bude dělat něco, co ho bude opravdu bavit. Já jsem mu řekla, že je mi úplně jedno, čím bude. Ať dělá cokoliv, jen ať najde něco, co bude opravdu milovat. Protože když člověk něčemu věnuje obrovskou část svého života, měla by to být věc, pro kterou má skutečnou vášeň.

Do Československa jste poprvé přijela až po listopadu 1989. Jaké to bylo vrátit se do země, o které jste celý život poslouchala doma?

Architektura byla přesně taková, jak ji popisovali rodiče a babička. Stejně tak jídlo. Na tom jsem vlastně vyrostla. Ale překvapili mě lidé. Byli jiní, než jsem si představovala. A hlavně jsem zjistila jednu věc. Doma (v Kanadě, pozn. red.) byla čeština náš tajný jazyk. A najednou jí rozuměl úplně každý. Takže jsem si musela začít dávat velký pozor na to, co říkám. (směje se)

Když se sem vracíte dnes, jaký největší rozdíl oproti té první návštěvě si nejčastěji uvědomíte?

Ten rozdíl je obrovský. Pamatuju si, jak mě v roce 1991 po příletu pálily oči z ovzduší. Dnes je Praha úplně jinde - je neuvěřitelně živá, otevřená, gastronomicky skvělá. Ale nejvíc mě těší něco jiného: vidím tady obrovskou chuť tvořit, zakládat firmy, vyvíjet nové technologie… A myslím si, že věda má v české společnosti pořád větší respekt než dnes ve Spojených státech. Tam mám bohužel pocit, že se věda i univerzity dostávají pod stále větší tlak.

Za svůj život jste založila několik firem, získala desítky patentů, podílela se na technologiích, které dnes používají lidé po celém světě. Když se dnes ohlédnete, máte pocit, že jste našla své místo?

Ještě ne. Pořád ho hledám. Doufám, že ho najdu, než umřu.