Karin Lednická oživila zaniklé město: „Někdo se už tvářil, že nikdy nebylo“

„Dobře to ta děvucha napsala,“ vyslechla si autorka bestselleru Šikmý kostel na setkání s lidmi z rodin bývalých havířů. Její románová kronika popisuje období 67 let v oblasti původní Karviné a končí vynucenou likvidací města.

„Chtěla jsem zaznamenat příběh města, u kterého se někteří začínali tvářit, že tam nikdy nebylo, že ta profese neexistovala, že ti lidé celý svůj profesní život vykonávali práci a už se to vůbec nepočítá. A jsou to lidé udření, kteří by si zasloužili, aby jim někdo řekl: Nedělal jsi to úplně zbytečně,“ říká spisovatelka Karin Lednická v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Studování archivních dokumentů a psaní románové trilogie Šikmý kostel věnovala osm let života. První díl knihy vyšel v únoru 2020, závěrečný třetí díl je v prodeji od letošního dubna.

Právě při psaní třetího dílu, který zasahuje období od konce druhé světové války do roku 1961, se několikrát dostala do tvůrčí krize a bála se, že knihu nedokončí: „Mělo to několik příčin, ale ta největší souvisela s tím, že když jsem dopsala rok 1947, tak jsem si uvědomila, že teď přestává veškerá sranda a začne se to sypat. A to vědomí, že postavám, se kterými tak intenzivně žiju už celkem osm let, teď budu muset v uvozovkách dělat ty věci, které se jim staly… Opravdu to pro mě bylo někdy velmi náročné to psychicky unést.“

Lednická za knižní trilogii sbírá nadšené reakce čtenářů i odborná uznání. Získala například titul Kniha roku a od Ústavu pro studium totalitních režimů má Cenu za svobodu, demokracii a lidská práva. Co ji ale mimořádně těší, je reakce lidí v místě.

„Když teď na jednom setkání, kde byli bývalí havíři a horníci – a to je velmi přísné a velmi upřímné publikum – zaznělo: ‚Dobře to ta děvucha napsala,‘ tak to mi spadl kámen ze srdce. Protože kdyby měli pocit, že to ta „děvucha“ nenapsala dobře, tak bych se to dozvěděla velmi napřímo.“

Karin Lednická se na spisovatelskou dráhu dala relativně nedávno, před tím byla dvacet let majitelkou nakladatelství, ještě dříve byla zprávařkou v soukromém rádiu, před tím – když ji nepřijali na vytoužená vysokoškolská studia knihovnictví a žurnalistiky – pracovala například v Benzině.

„Pracovala jsem tam ve skladu technických olejů a s partou Romů, kde jsem byla jediná žena a jediná bílá žena, jsme zametali vapex, což je docela velká dřina. Já jsem to teda měla za trest. Od té doby umím zazpívat několik krásných písniček. Všechno se dá zúročit, člověk nikdy neví, k čemu mu bude jaký prožitek,“ říká v rozhovoru Karin Lednická.

Po osmi letech intenzivní práce na Šikmém kostelu si připadá, že stojí na křižovatce a rozhlíží se, co dál: „Jestli se chci nadále věnovat tématům, souvisejícím s tím, co jsem dělala doposud, nebo jestli si odskočím k jiným tématům, třeba současným. Těch návrhů je celá řada. Potřebuju získat čas.“

Karin Lednická se pořád intenzivně zabývá tématy, která otevřela v Šikmém kostelu. Říká: „Nejsem autorka, která svá témata opouští, když udělá tečku za poslední větou.“

Organizovala například renovaci památníku obětem důlní tragédie z roku 1894, při níž v oblasti staré Karviné zahynulo 235 havířů a která románovou trilogii otevírá. „Chtěla bych, abychom se 14. června, kdy je kulaté výročí té tragédie, sešli u památníku, který bude vypadat jako ten, který tam v roce 1894 postavil Larisch.“ (Hrabě Heinrich Larisch-Mönnich stál za rozmachem těžby černého uhlí v regionu, pozn. red.)

Její plány sahají i k budoucímu vybudování „open air muzea“ v oblasti, kde stávalo havířské město Karviná, než bylo v 60. letech srovnáno se zemí.

„Je to místo, odkud byly vyhnány desetitisíce lidí. Bylo tam živé a krásné město a teď tam není nic. Je tam planina. Můžeme pracovat s tím, že je to památník arogance. Můžeme na tom ukazovat i školním výpravám důsledky masivní těžby fosilních paliv. Co se stalo, když se to propojilo s ideologií a tupostí. … Navíc je tam hezky, je to přirozená rekreační zóna, nejrozlehlejší zelené území široko daleko. Jsou to opravdu plíce Karvinska,“ vypráví s nadšením Karin Lednická.

Společně s přáteli založila spolek Stará Karviná a v oblasti provázejí turisty, kterých sem po přečtení jejích knížek ročně přijíždí na padesát tisíc. Chtějí osobně poznat místo, kde po vystěhování desetitisíců lidí na sídliště v nové Karviné a zboření jejich domů, zůstal jen kostel sv. Petra z Alkantary (kostel z názvu románové trilogie, výrazně nahnutý v důsledku důlní těžby, pozn. red.).

Vedení města Karviná ale podle Lednické její aktivity netěší: „Plánovali tam výstavbu průmyslové zóny. Teď, když vyšlo najevo, že to není brownfield, ale poměrně dost rozlehlé místo, kde rostou původní staleté stromy, a je to zelená, čerstvě zotavená krajina, kam jezdí lidé z Česka i ze zahraničí, školní výpravy, kde se pořádají semináře z několika univerzit, tak se ten plán jeví v jiném světle.“

Dal jí někdo z vedení Havířova konkrétně najevo, že mu svými romány zkřížila plány? „Pokud můžeme považovat za projev jakési nevole to, že se mnou nikdo nemluví, tak ano,“ odpovídá Karin Lednická.

V rozhovoru mluví i o tom, že se snažila „havířskou kronikou“ zbourat zažité stereotypy. „Ten obrázek toho, že horník rovná se chlap, který je pořád opilý a bije svoji ženu a děti a rve se v hospodě, to se samozřejmě dělo. To nepopírám. Vyrostla jsem v Havířově, takže o tom vím víc, než bych chtěla. Ale toto nebyla většina. I když si lidé myslí, že takoví byli všichni. Nebyli.“

Románová trilogie popisuje mimo jiné projevy odvěké nenávisti mezi Čechy a Poláky žijícími v oblasti. „Na začátku jsem měla problém získat i respondenty polské národnosti. Odmítali se mnou mluvit, protože jsem Češka. … Jsou i Češi, kteří říkají, že zrazuji svůj národ, a jsou Poláci, kteří říkají, že jsem nepřítel Polska. Teď je relativně klid, ale už vyšla spousta článků a ohlasů na sociálních sítích, a někdy mi z toho bylo hodně úzko,“ vzpomíná Karin Lednická.

Karin Lednická ve třetím dílu otevřela velmi bolavé téma komunistických monstrprocesů, které v padesátých letech, po dalším důlním neštěstí, zasáhly i Karvinsko, ačkoliv se o tom moc nemluvilo. „To bylo něco neobyčejného až bezprecedentního. V roce 1952 se proti komunistickým prokurátorům moc neprotestovalo – a v Karviné ano,“ naznačuje autorka klíčovou zápletku svého nedávno vydaného závěrečného dílu Šikmého kostela.

Kde vidí kořeny dlouholetého vzájemného nepochopení mezi „Prahou“ a lidmi žijícími na severu Moravy, respektive ve Slezsku? Co by regionu s vysokou mírou nezaměstnanosti pomohlo? A proč nedávná návštěva vicepremiéra Víta Rakušana v karvinské hospodě musela nutně skončit fiaskem?

Rozhovor s Karin Lednickou si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.