K psaní dalších her nás nutily úřady, prozradil Zdeněk Svěrák

S předním dramatikem, hercem a spisovatelem o „oddalování konce“ v Divadle Járy Cimrmana, veleúspěšných filmech i posledním odmítnutí od syna Jana, ale také o světě, kterému se „už nestihne přizpůsobit“.

Hraní divadla, kterému se Zdeněk Svěrák věnuje s obrovským diváckým úspěchem už 57 let, je pro něj pořád lékem, dobíjejícím životní baterky. A to i v situacích, kdy nemá vlivem vnějších okolností nejlepší náladu.

„Člověk je někdy smutný a nejde mu to dělat legraci. Ale v tom divadle, když si v té hodině přípravy na představení povídáme třeba o politice, o tom, co nás čeká - že zvítězí lidé, kteří budou chtít tu demokracii okleštit, tak to pak prostě sbalíme a řekneme si: ‚Jdeme na to. Ještě že to divadlo máme. Ještě že existuje humor.‘ Jinak bychom se z toho zbláznili. Je to lék.“

V rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností, Zdeněk Svěrák vzpomíná na psaní divadelních her i filmů s Ladislavem Smoljakem, neuvěřitelné náhody, které vedly ke vzniku filmových hitů Vesničko má středisková a Obecná škola, a také vysvětluje, proč říká: „Tenhle svět už není můj.“

Rozhovor si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Svěráku, jak se vám daří?

Ale jo, no. Děkuju za optání.

Ptám se proto, že tento rozhovor jsme si domlouvali asi rok a půl. Vždycky jsem vás zastihl ve fázi, kdy jste buď neměl náladu, nebo jste byl nemocný… Tak jsem rád, že dnes tu sedíte a jste očividně v lepší náladě.

Ano, zlepšilo se to.

V Galerii osobností byli hosty držitelé Českých lvů, Thálií, cen Magnesia Litera… Ale vy jste první z hostů, kdo přebíral Oscara. Za film Kolja. Jak vysoko máte tuto cenu na svém žebříčku úspěchů?

Pokud jde o řemeslo filmové, tak to je největší úspěch. Kdybyste se mě ale zeptal, který film mám z těch našich nejraději, tak o něco víc než Kolju mám raději Obecnou školu.

Ta byla na Oscara nominovaná.

Byla a nedostala ho. Oscar pro Kolju je nezapomenutelný triumf. Tenkrát jsme byli úplně šťastní.

To bylo v březnu 1997. Zatím poslední český film, který takto bodoval. V Koljovi jste vlastně zpracovával základní zápletku, která je mrazivě aktuální, včetně citátu, který říká vaše postava Louky malému ruskému klukovi: „Kradete kufry a cizí území.“ Nepřemýšlel jste o tom, že by Kolja mohl mít po letech pokračování?

Já už nepřemýšlím o dalších scénářích. Já se spokojím s tím, když napíšu pár povídek. Toho Kolju a tuto scénu jsme využili, když jsme chtěli lidem říct, aby přijímali ukrajinské děti. Když Rusko napadlo Ukrajinu, tak se to hodilo.

Psaní scénářů jste tedy uzavřel?

Myslím, že ano. Svůj poslední scénář jsem napsal během covidu, když jsem nehrál divadlo, a řekl jsem si: To je chvíle, kdy máš čas na scénář. Napsal jsem ho s tím, že to bude režírovat Honza, náš syn. Dost mi s tím pomáhal. A pak řekl, že to na film není. Čili já jsem vycítil, že už mi to tak nejde, když to nechce.

A nikomu jinému jste to nenabízel?

To by nebylo dobré. Myslím, že on je mi v pojetí filmů nejblíž. I když jsem měl dobré režiséry, Lipského, Jirku Menzela… Ale asi když to nechce, tak už to není tak dobré.

Scénář tedy zůstal v šuplíku?

Udělal jsem z toho knížku, která se jmenuje Čerti nejsou. Tak se měl jmenovat i ten film. Kdo ví, třeba se někdy ještě Honza rozhoupe a řekne: Táto, já to natočím.

Pane Svěráku, mám tu ještě tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu Kopidlno?

Městečko, kam jsem byl převezen za války a kde se ze mě na pár roků, doslova na dva, stal venkovský kluk.

A později jste to zpracoval do knihy a filmu Po strništi bos.

Ano.

Co vám naskočí, když řeknu: „Prodám kravku a na jaře už nezaseju“?

Na samotě u lesa. Vidím Kemra, jak zasévá, i když „slíbil, že nezaseje“.

Je to ale i věta z reálného života, ne?

Ano, ten pán se nejmenoval Komárek, jmenoval se Lukšíček.

A od něj jste koupili chalupu?

Nekoupili právě, protože on zase zasel. (směje se)

„Hujer, metelesku blesku“?

Marečku, podejte mi pero. Sovák a Lohniský. On pan režisér Lipský uměl obsazovat. Skoro si neumíte představit, že by ty postavy mohl hrát někdo jiný, tak přesně jsou zvolené. A „metelesku blesku“ je pokus o rumunštinu.

Další slovo – Paraple?

Tak to je název pro deštník. Ale protože to zařízení se stará o paraplegiky, to znamená lidi ochrnuté na dolní končetiny, tak mě napadlo, že paraple je (jako název) docela výstižné. Že to obsahuje jak tu paraplegičnost, tak jakousi ochranu před nepřízní.

Napadlo vás to přesně před třiceti lety. A vy jste pořád garantem Centra Paraple…

Ano, slavíme už třicet let. Já jsem doživotní čestný prezident.

Mám tu ještě jeden citát: „Tak končí naše komédie, zlo prohrává a dobro žije.“

Hra Záskok, její závěr. Neřekl byste, jak teď nabývá politického náboje. Tam se v závěrečné básni říká, že záleží na hloupých lidech, jestli má to dobro zvítězit. Nejdřív to bylo odvážné, nazvat půlku divadelního sálu blbci. Říkali jsme si: Ti nás zabijí. Ale oni to přijímají. A na závěr - když řeknu: „Hlavně na vás to záleží,“ tak je to opravdu takový apel.

Nicméně – „zlo prohrává a dobro žije“. Je to tak?

Není to tak, ale mělo by to tak být. A měli bychom dělat všechno, aby to tak bylo. Jestli je to snaha marná, to už je jedno.

Už jste zmínil, že je to závěrečný citát ze hry Divadla Járy Cimrmana Záskok, která měla 30 let od premiéry. Prý je to u diváků nejoblíbenější hra. Čím to?

I u mě. Záskok se podařil v několika směrech. Za prvé je to hra tematicky o jevu z Cimrmanovy doby, to znamená kočovné divadlo. To byl fenomén. Bylo jich hodně a myslím, že rozváželi tu divadelní kulturu po celém českém venkově, i po Praze. Čili byl to důležitý prvek a patřil do té Cimrmanovy doby. Zrovna tak, jak do toho patří dobývání pólu nebo opereta. Když se nám podařilo najít téma, které odpovídalo tomu, že to napsal Cimrman, tak to je záruka, že to bude dobré.

A za druhé: Ne všechny naše hry jsou dramata. Nemají potřebný dramatický oblouk. Ale Záskok ho má. A je to taková hra na vesnické drama. Takže to je zajímavé nejen, že je to legrace, ale chvílemi je to i napínavé a překvapující.

Pane Svěráku, jak vypadá váš běžný den?

Protože chodím spát až po půlnoci, tak vstávám až kolem deváté hodiny. Potřebuji jako dítě spát osm hodin. Pak udělám snídani, to tak vyšlo, že snídani dělám vždycky já. A to skoro pořád stejnou - manželce kávu, sobě čaj. Pak přijde na řadu nějaký úklid, domácí práce. Takže k práci duševní se dostávám až po obědě.

To si třeba přečtu ještě kus novin nebo Respekt, možná si vyluštím křížovku. A pak, když mám co psát - jako teď píšu povídku, která bude dost dlouhá - tak za odpoledne napíšu, představte si, jen stránku. Ony jsou to tak dvě hodiny čistého času. Povídka se podle mě nepíše jako román, u ní záleží na každém slově, každé slovo tam má specifickou váhu.

Pak většinou jdu hrát do divadla, to musím už v pět odjet z domova. Od šesti do sedmi je příprava na představení, to znamená, že s kluky kecáme, někdy si něco i zopákneme. A od sedmi do devíti hrajeme divadlo, což se nám pak prodlužuje tím, že lidé se chtějí fotografovat. A my tam půl hodiny strávíme i podepisováním programu.

Když jsme spolu vedli rozhovor v roce 2011, když jste slavil 75. narozeniny, tak jste řekl: „Dokud pracuju, tak nejsem starý. Jediná obrana proti stárnutí je pracovat - i s tím vědomím, že už jste za zenitem, že už asi nevytvoříte nic lepšího, než když vám bylo kolem čtyřiceti padesáti let…“ Teď jste o třináct let starší, je vám 88 let. Pořád platí ona věta o práci jako obraně proti stárnutí?

Já bych na tom nic neměnil. Už tenkrát jsem byl moudrý, už za mlada. (směje se) Je to úžasná věc, když můžete pracovat. Myslím, že se dokážu ubránit chvíli, kdy už to bude trapné. Když na jevišti už budu spíš k soucitu než k rozesmávání, tak s tím přestanu. Ale zatím to zaplaťpánbůh není.

Vaše Divadlo Járy Cimrmana jste svého času nazval „továrničkou na legraci, která dává práci třiceti lidem“. Jste asi jediné divadlo, které za celou dobu existence, za těch 57 let, nemělo žádnou derniéru. Hrajete pořád všechny hry, které jste kdy napsali. Ale přesto - mění se v divadle něco?

Já jako generální ředitel divadla mám takovou strategii, že ty naše komedie, těch patnáct kusů, nestárnou tak rychle jako my. Tak jsem došel k závěru, že za sebe musím hledat náhradníky, a nejen za sebe. Takže bychom měli ten soubor omladit, aby vydržel fyzicky déle než my. A to není lehké najít lidi, kteří by na to jeviště přišli a diváci by si neřekli: Jéé, on nehraje ten a ten… To je škoda.

Musíte vybrat někoho, koho by měli rádi, kdo je inteligentní a nebude se snažit - když to bude profík-herec - nad námi vyniknout. Musí mezi nás zapadnout, jako by tam patřil. A takové jsem našel: je to Ondřej Vetchý, Mirek Táborský, teď ještě Vojta Kotek a pak máme ještě syna Miloně Čepelky Josku. Takže máme tyto čtyři omlazovací elementy.

Budete přibírat další?

Já bych to nechtěl přehánět.

Dost často dostáváte otázku, jestli někdy přemýšlíte nad koncem Divadla Járy Cimrmana, a odpovídáte na ni, že se tím nechcete zabývat…

Toto, co jsem řekl, to je oddalování konce.

Že tam jsou ti, co mohou převzít štafetu?

Ano.

Zajímalo by mě ale, jestli máte například přání, aby se patnáct her Divadla Járy Cimrmana pořád udržovalo při životě a v paměti lidí? Aby je hrálo profesionální divadlo, nebo spíš amatérské soubory?

Mohl bych napsat takovou závěť. Já bych si přál, aby to divadlo ještě nějakou dobu žilo, pokud na něj budou chodit lidé. S Láďou Smoljakem, když jsme s tím divadlem začínali, tak jsme si říkali: Tu hru budeme hrát, dokud na ni budou chodit lidé, pak napíšeme jinou. Mysleli jsme si, že to bude jako v Osvobozeném divadle. Tam, když diváci přestávali chodit, tak si ti dva kluci, Voskovec s Werichem, řekli: Budeme muset napsat něco dalšího. Ale u nás nepřestali nikdy.

My jsme ze začátku hráli jenom dva dny v týdnu a pořád jsme měli plno. K tomu, abychom psali další hry, nás – představte si to – nutily úřady. Protože nás přijalo Státní divadelní studio, tak říkali: My jste „studio“, tak tady se musí „studovat“ nové hry. Tak jsme říkali: Budeme muset zase něco napsat. I když diváci na ty věci pořád chodili.

A chodí na ně dodnes, proto všechny pořád hrajete…

… a beze změny. To je divné.

Možná ale přece jen s jednou změnou: Když tu byl loni hostem Miloň Čepelka (rovněž spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana), tak říkal, že občas si hry už dovolíte hrát jinak, než jak je s vámi nazkoušel režisér Ladislav Smoljak.

Láďa mi říkal: „Zdeňku, ty by ses kvůli smíchu přerazil.“ Čili on mě krotil, abych si tam nepřidával a říkal to tak, jak je to napsané. Ale věděl, že to porušuju. Já naopak teď, když zasvěcuji ty nové kluky do své role, tak se jim snažím říkat: „Toto by Láďa nechtěl.“ Snažím se zachovávat poetiku jeho režie, i když sám jako herec někdy ulítnu.

Možná v tom Záskoku, ne? Jako Infeld Prácheňský…

Tam hlavně.

Pane Svěráku, vy jste společně s Ladislavem Smoljakem psali nejen hry pro Divadlo Járy Cimrmana, ale i řadu filmových scénářů: Jáchyme, hoď ho do stroje, to byl váš první film, pak Marečku, podejte mi pero, Na samotě u lesa… Který z nich si nenecháte nikdy ujít, když ho dávají v televizi?

Myslím, že Láďovi jako režisérovi se třeba povedl film Vrchní, prchni.

Ten už jste psal jako scenárista sám.

Ano, psal jsem ho sám pro Jiřího Menzela. Ale on ho nechtěl, že to je jenom taková anekdota a že na celovečerák by to nebylo. Ten scénář se dostal k Láďovi a on ho udělal tak dobře. A Jirka Menzel řekl: „Takhle pěkně bych to sám nenatočil.“

Z těch našich mám nejméně rád Rozpuštěný a vypuštěný, ale tam jsem byl uražený (Smoljak jako režisér neobsadil Svěráka do hlavní role inspektora Trachty, byť v divadle ji hrál, pozn. red.). Ale myslím, že nejradši mám Na samotě u lesa, to jsme s Láďou napsali spolu a režíroval to Menzel.

Všechny ty filmy jsou plné dávno zlidovělých hlášek: „Stěrače stírají.“ „Prodám kravku…“ „Nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším.“ Čím to je, že právě vaše filmy?

Setkávám se s mnoha lidmi, kteří si myslí, že my ty hlášky vědomě tvoříme, aby byly hláškami. Hlášku si dělá divák. My píšeme normální dialog a snažíme se, aby byl komický. Divák z toho vyzobne to, co se mu nejvíc líbí a co se mu hodí i do jiných životních situací, než jsou v tom filmu. My jsme pak překvapeni, co se ujalo. Netušili jsme, že se oblíbenou hláškou stane „tvárnice nebrat“. To je Jáchyme, hoď ho do stroje. Nebo „neber úplatky, jinak se z toho zblázníš“. To jsou normální dialogy.

Nejsou to věty odposlechnuté ze života?

Myslím, že ne. Metelesku blesku není z normálního života.

Ale „pivo ze sedmého schodu“ je.

To je. Můj tatínek usoudil, že nejlepší teplotu má pivo, když ho dáme na sedmý schod právě v tom Kopidlně do sklepa.

A pak jste to použil ve scénáři k Vesničce mé střediskové. Mimochodem k filmu, který vznikl neuvěřitelnou náhodou - a nakonec měl oscarovou nominaci.

Ten film by asi nevznikl. Nevím, jestli bych do toho šel. Ale stalo se, že mi volali z Barrandova (filmové studio, pozn. red.), že tam došlo k maléru, že nám zaplatili námět, který nebyl dodán… A ono to nebylo moc peněz, ale oni že by to odskákali. A když mi řekli, že do druhého dne to tam musí být, tak jsem si říkal: Tak co já bych jim tam dal? Musí to být z venkova, protože se ten námět jmenoval Chalupa nebo tak nějak. A náhodou jsem si říkal: To je hezká dvojice, ten Karel Rozkošný, to byl řidič náklaďáku, který nás stěhoval od toho pana Komárka do nynější chalupy v Hruškových Lhoticích. A on měl závozníka, takového Otíka. A mě zajímalo, jak se k němu choval. „Zavři pusu.“ Nebo: „Neposlouchej cizí hovory, jsi vyzvědač nebo co?“ Tak jsem říkal, že tyto dva tam dám. Byli po ruce.

„A po žních půjdeš k Turkovi“?

To bylo až ve scénáři. Ten námět nebyl dlouhý, měl asi sedm stránek.

Ten jste pak dal přečíst Jiřímu Menzelovi…

Ano, my jsme jeli s Jirkou do Ústí nad Labem, on řídil, já jsem byl spolujezdec a říkal jsem: „Musel jsem napsat takový námět…“ On říkal: „Přečti mi to.“ Když jsem mu to přečetl, tak řekl: „Víš, že by z toho mohl být film?“

... a tak vznikla Vesnička má středisková.

Ano, ale s obtížemi. V jedné skupině (producentské, pozn. red.), kde jsem to dělal, to nepřijali s tím, že komedie nemůže použít jako hrdinu retardovaného člověka. Že bychom ho znevažovali a že to nejde. Až se toho ujal v jiné skupině náš dramaturg Václav Šašek a řekl, že se na to koukneme, jak to udělat. Já jsem pak šel do terénu vyzpovídat lidi, kteří znali toho pana doktora, toho Skružného (ve filmu postava Rudolfa Hrušínského, pozn. red.). A teprve tato verze pak byla přijata. A ani Jirka netušil, že to bude úspěšný film. Když jsem mu to přinesl, tak řekl: „Bohužel je to zase ‚tuzemák‘.“ To znamená - neprojde do zahraničí.

A v tom se spletl.

Ano. Čím větší je to „tuzemák“, tím víc to zahraničí zajímá.

Když se přesuneme k dalšímu „tuzemáku“, což je Obecná škola, další oscarová nominace… Ta vznikala až po listopadu 1989, ale je to další film, u kterého hrála velkou roli náhoda. Scénář jste totiž psal pro režiséra Víta Olmera, ale on mezitím začal točit Tankový prapor. A vám na Barrandově řekli, ať to tedy natočí váš pětadvacetiletý syn, vystudovaný režisér dokumentárních filmů. Prý jste se původně bránil…

Protože on nevystudoval hraný film, ale dokument. A nikdy žádný dlouhý film nenatočil. Čili ten film byl napsaný pro Víta Olmera, zkušeného režiséra. On už i chystal obsazení a lokace. A najednou se rozhodl, že bude točit Tankový prapor. Z Barrandova mi volali: „Co kdyby to natočil tvůj kluk? To by byl zajímavý pokus, ne?“ Já jsem to nechtěl mít na svědomí, a nakonec jsem s tím souhlasil. Teprve když jsem viděl první denní práce, tak jsem si řekl: „Ono to bude lepší než moje vzpomínky.“ Ty záběry učitele v té škole byly prostě krásnější než v mé hlavě.

Takže náhoda, která nastartovala raketovou dráhu vašeho syna, filmového režiséra Jana Svěráka, držitele Oscara za Kolju. Natočili jste spolu několik dalších filmů, a pak přišla tvůrčí krize: Odmítl váš scénář k Vratným lahvím a vy jste to nazval jako „stadium, kdy posvícení skončilo“. Co se stalo?

Byl jsem naštvaný. Ale zpětně uznávám, že on měl pravdu, když tu původní verzi nechtěl a donutil mě to přepsat. Ale ve chvíli, když vás odmítne, tak to ještě nechápete. To berete, že je vám ubližováno. Ale když rok počkáte, přečtete si to znovu, tak zjistíte, že kluk měl asi pravdu.

Co se mu nelíbilo?

On říkal: „To jsou figurky, co ty tady popisuješ, které chodí do té samoobsluhy vracet lahve. Každý má nějaké starosti. Ale mě by spíš zajímalo, jaké to je žít padesát let s jednou ženskou.“ Já povídám: „Ty ses zbláznil! To mám nějak otevřeně otvírat problém našeho manželství?“ „Já s mámou promluvím, aby ti nevyčítala, že budeš upřímný.“ Tak postupně jsme došli do tohoto tvaru, který byl nesrovnatelně lepší než ta první verze.

Vaše manželka Božena je smířená s tím, že používáte motivy z vašeho života do svých scénářů?

Ženské dialogy jsou její. Třeba „žehlil jsi někdy?“ To je její. Ona, když to pak vidí v televizi, tak říká: „To se ti to píše.“

Je taková sarkastická, racionální žena?

Utírací. Utře mě.

Vy jste také podobný té postavě Tkalouna?

Ano, ty role jsou mi podobné.

Se synem jste jako váš poslední film natočili Betlémské světlo. Nedávno jste o něm v rozhovoru pro časopis Respekt řekl: „My jsme ten film dělali s velkou chutí. Ony to jsou vlastně moje povídky, které syn Honza napsal do scénáře. A ten film propadl.“ Jak se to pozná, že film renomované značky Svěrák & Svěrák propadl? Nechodili na něj lidé, nebo jste s ním vy sám nebyl spokojený?

Já vám řeknu, jak jsem to já vnímal. Především kritiky byly naprosto všechny záporné. Ten film neokouzlil žádného kritika, jenom jednoho nebo dva. A jakoby se tu setkala jedna estetika s druhou. Například moje pojetí dobývání ženy tady najednou začalo být něco nepřípustného. Přišla generace, která to takhle nechce. Ale já to neumím jinak.

Ten film měl smůlu v tom, že měl premiéru, když Putin napadl Ukrajinu. A to všichni přestali chodit do kina, tam byl celkový pokles. Všem to vzalo náladu. Tuhle jsme si ten film pustili a já jsem tomu znovu nerozuměl, protože mně připadá pořád krásný.

A nebyl to ten moment, kdy jste si řekl: Já končím?

Myslím, že Honzovi to vzalo náladu točit.

On se pak dal také na divadlo. Napsal a režíroval už dvě divadelní hry.

Ale teď zase píše filmový scénář. Chuť se vrátila. Ale už to bude beze mě.

Jste si jistý?

Tam je to o starých lidech a já v tom hrát nechci.

Celou vaši divadelní a filmovou tvorbu jste prokládal psaním písňových textů, textů k hudbě Jaroslava Uhlíře. Co vám to k tomu všemu dává? Tedy kromě uznání dětského publika, protože jsou to často nesmrtelné evergreeny.

To řemeslo - textařina - má tu výhodu, že je to brzo hotové. Film trvá dlouho, divadlo také, než napíšete… Ale písnička je dvouminutová, dva a půl minuty. A vy máte několik radostí. Když třeba já udělám nejdřív text a Jarda k tomu udělá hudbu, tak já žasnu, jak mohl z těch mých slov udělat takovou krásu. On je posvětí a potom to natočíte a dostane to klavír, orchestr, pak přijde dětský sbor - a ty děti to zpívají a jim se to líbí a zpívají to s chutí. A vy si říkáte: To se možná bude líbit i jiným dětem. Pak napíšete písničku a zjistíte, že ty děti na svých besídkách, na školách to hrají a zpívají. Takže je z toho potěšení…

... které trvá přes 50 let, protože vy jste začínali už v 70. letech. Největší hit je pořád Není nutno?

To je asi naše hymna.

Původně z filmu Tři veteráni, že?

Ano. Vy jste znalec.

Pane Svěráku, v našem rozhovoru před třinácti lety, který už jsem připomínal, jste mimo jiné také řekl: „Pánbůh mě obdařil něčím takovým, jako je smysl pro humor, a to nejen pro vnímání humoru, ale i pro vyrábění legrace.“ Platí to pořád?

To je to hlavní - jak v divadle, tak u filmu, tak u těch písniček. V podstatě když jsme s Láďou psali, tak ta stránka, kterou jsme napsali, byla dobrá jenom, když byla humorná. Řekli jsme: „Tady je to nuda, tady se nikdo nezasměje.“ To všechno ostatní se tam dostalo, až když bylo splněno toto. Hlavní účel byl rozesmát. Takové jsou třeba filmy Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero…

A teprve u filmu Na samotě u lesa jsme přišli na to, že by to mohlo být i dojemné. Že nemusíme hledat jen legraci, ale že jsou tam chvíle, kdy dělat si legraci nejde nebo kdy je lepší, když člověk něco procítí jako vážnou věc. Tam i Láďa sám byl dojatý, když viděl poprvé film Na samotě u lesa, a ten končí tím, že tam pan Komárek znovu seje a děti běží přes to oraniště… A on začal plakat. Střihač Brožek mu řekl: „Pane Smoljaku, vy brečíte? Vždyť jste to napsal.“

Když jsem se ptal na vyrábění legrace, myslel jsem to i tak, jestli je to pro vás důležité i v těžkých dobách. Jestli vás ta chuť pod vlivem okolností někdy nepřechází?

Člověk je někdy smutný a nejde mu to dělat legraci. Ale v tom divadle, když si v té hodině přípravy na představení povídáme třeba o politice, o tom, co nás čeká - že zvítězí lidé, kteří budou chtít tu demokracii okleštit, tak to pak prostě sbalíme a řekneme si: „Jdeme na to. Ještě že to divadlo máme. Ještě že existuje humor.“

Ještě že můžeme.

Ano. Jinak bychom se z toho zbláznili. Čili - to je lék.

Nedávno jste řekl: „Ode mě nemůžete čekat, že si budu dělat legraci z politiky. To není moje parketa…“ A mimo jiné jste dodal: „Ten svět už není můj.“

Není, no.

Co to znamená?

Třeba nemám chytrý telefon, ani ho nechci. Mám jen takový tlačítkový. A pořád u něj nejsem. Kdežto ostatní lidé, když se na něco zeptám, tak řeknou: „Já se ti podívám do googlu.“ Čili mám úplně jiný přístup. A připadá mi, že ti nejmladší, že žijí asi polovinu času někde jinde, na těch sítích. A teprve občas se do toho reálného života kouknou. Třeba to přeháním, ale když jedete v tramvaji, tak oni si nepovídají. Každý čumí do toho tabletu a dělá tyto pohyby (předvádí pohyb prstem na displeji, pozn. red.). Já to neumím.

Vy byste si chtěl v té tramvaji povídat?

Já bych si chtěl povídat.

Asi je to dobou, že lidé pořád něco hledají, sledují, čtou…

Proto mi připadá, že ten svět už není můj.

A přizpůsobovat se mu už nechcete?

Ne, to už nestihnu.

Pane Svěráku, co vám dělá radost?

Teď se třeba těším, když přijdou pravnoučata a mám se o ně starat… Tak oni mě mají rádi a já je také. Takže to je vzájemné těšení. A je to ještě lepší než být dědeček, protože to při tom pradědečkovství máte ještě míň odpovědnosti. Jste tam jen na tu legraci.

Předpokládám, že vám dělá radost i to, že máte pořád vyprodané sály…

To ano. Já říkám: „Kluci, važte si toho.“ Protože my přijedeme do nějakého divadla, třeba do Kolína, a nás nenapadne zeptat se, jestli je to vyprodané. Protože vždycky je. Ten zájem je tak překvapující, že je až nemožné se tam dostat, až to lidé vzdávají. To také není dobře.

S tím nic nenaděláte. Do větších sálů asi nepůjdete?

Ne.

Pane Svěráku, já vám přeju, ať to takhle dlouho vydrží, ať máte pořád vyprodáno a ať vás to pořád baví. Děkuju za rozhovor.

Já vám děkuji za pozvání.