„Zázrak,“ říká profesor Lischke. Nová léčba účinně hubí rakovinu plic

Hrudní chirurg a vedoucí transplantačního programu pro Česko a Slovensko Robert Lischke popisuje, jak medicína postoupila v léčbě rakoviny plic, na níž každoročně umírá na pět tisíc lidí.

Slovo „zázrak“ použil profesor Lischke, když mluvil o nově nasazované kombinované léčbě pacientů s karcinomem plic. Vedle standardní chemoterapie totiž dostávají na jím vedené III. chirurgické klinice ve Fakultní nemocnici Motol i takzvanou imunoterapii (léčba chorob zásahem do imunitního aparátu ke zvýšení či snížení jeho činnosti, pozn. red.).

„Imunoterapii a standardní chemoterapii dostávají v několika cyklech. (…) A my jsme zjistili – a známe to i ze studií ze světa – že asi ve třiceti až čtyřiceti procentech ta kombinace pacienty úplně vyléčila,“ popisuje Robert Lischke úspěšnost léčby, která se obešla bez tradiční operace plic.

„Fascinující je – a sem opravdu patří slovo zázrak – že po měsíci této léčby tam naprosto jednoznačně žádné zhoubné buňky nebyly,“ říká Lischke v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Ročně lékaři v České republice diagnostikují rakovinu plic u šesti tisíc lidí, asi pět tisíc jich zemře. „Dokážeme operovat asi jen patnáct procent pacientů. Ti ostatní jsou v pokročilých stádiích zachyceni pozdě,“ říká Lischke.

Patnáct procent pacientů, u nichž byl nádor odhalen včas, mají tudíž nově šanci, že je lékaři vyléčí bez tradiční operace.

Robert Lischke je nejen přednostou kliniky v Motole, ale také vedoucím Národního programu transplantace plic pro Českou a Slovenskou republiku. Účastnil se i vůbec první transplantace plic, kterou v roce 1997 v Praze provedl jeho předchůdce ve funkci přednosty profesor Pavel Pafko.

Od té doby nový orgán zachránil život zhruba osmi stovkám pacientů, kteří se léčili s vážnými chorobami typu rozedma plic nebo cystická fibróza.

„Na začátku jsme prováděli ročně pouze deset transplantací, to je strašně málo. Teď jsme u těch sedmdesáti za rok,“ říká Robert Lischke. Jeho odhad, kam by počet těchto operací mohl růst – při srovnání s možnostmi transplantací v západních státech – je kolem stovky za rok.

„Na druhou stranu, ono to také záleží na zdravotní kultuře té které země. Velká skupina pacientů s plicním emfyzémem (rozedmou, pozn. red.) u nás, na rozdíl třeba od USA a Belgie, nepřestane kouřit a vlastně toho se svým životem nechce moc dělat,“ líčí překvapivý paradox Robert Lischke.

Transplantovat plíce totiž lékaři mohou jen těm pacientům, kteří před operací opravdu důsledně přestanou kouřit. V Česku se ale setkávají s tím, že pacient to odmítá – i za cenu, že mu už nebude pomoci.

Co takoví pacienti lékařům říkají? Profesor Lischke za ně odpovídá: „‚Nemůžu přestat kouřit. Stačí mi, že jsem doma zcela pasivní. Inhaluju kyslík. A nemám tu ambici být se svojí rodinou, chodit na procházky, žít aktivní život, chodit do práce.‘ Naopak skupina aktivních pacientů studuje, chodí do práce, sportuje.“

Lékaři ty pasivní nepřemlouvají – prostě když nechtějí pro své zdraví a úspěšnou transplantaci přestat kouřit, nového orgánu se nedočkají: „My to musíme dávat někomu, kdo o to stojí a kdo se o ten orgán bude starat. Dáváme ho tomu, kdo má rodinu a má jasnou životní vizi, jasný životní plán a je ochoten pro sebe něco dělat.“

Jak se na životech i tělech lékařů podepisují časté a těžko předem plánovatelné transplantace? Proč říká, že mu operace v dnešním složitém světě přinášejí opravdové potěšení? Dokáží se lékaři vyrovnat s tím, když udělají chybu?

Rozhovor s Robertem Lischkem si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.