Zažila 14 ministrů kultury: „První rok hledá záchod, třetí rok chce změny“

Žena, která stála u proměny systému, díky němuž se do Česka vrátily zahraniční filmové produkce. Otevřená zpověď bývalé ředitelky Státního fondu audiovize Heleny Bezděk Fraňkové, proč politici narážejí na realitu fungování státu.

Když Helena Bezděk Fraňková přebírala letos v březnu Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii, většina diváků ji znala spíš podle jména než podle tváře. Není to překvapivé. Celou kariéru strávila za kamerou uprostřed filmového štábu, v kancelářích Ministerstva kultury nebo ve vedení institucí, které běžný divák tolik nevnímá.

Přesto za ní zůstává práce, která výrazně proměnila české audiovizuální prostředí. Když před dvaceti lety nastupovala do tehdejšího fondu na podporu kinematografie, hospodařil s rozpočtem 68 milionů korun. Když loni v květnu odcházela z čela Státního fondu audiovize, spravovala instituce zhruba 2,5 miliardy ročně.

Právě Helena Bezděk Fraňková, která je hostem Galerie osobností, patřila k lidem, kteří pomáhali prosadit systém filmových pobídek a podařilo se jim do Česka vrátit zahraniční produkce. „Producent v Hollywoodu nevidí Hlubokou ani Karlův most. Vidí čísla,“ shrnuje v rozhovoru logiku, na které celý systém stojí.

Za dobu své kariéry zažila deset vlád a čtrnáct ministrů kultury. O fungování politiky a ministrů proto mluví bez iluzí.

„První rok zjišťuje, kde je záchod. Druhý rok začíná chápat, jak systém funguje. Třetí rok by chtěl něco udělat. A čtvrtý rok už jsou volby,“ popisuje s nadsázkou životní cyklus ministra. Na otázku, jestli současný ministr Oto Klempíř, kterého už ve funkci nezažila, je tedy ve stádiu „hledání záchodu“, odpověděla stroze, že ten zatím hledá sám sebe.

A ke čtrnácti ministrům, které zažila osobně, slovníkem sobě vlastním říká: „Kolikrát jsme si s kolegy říkali: Ježíši Kriste, co budeme dělat? A pokaždé přišlo něco ještě horšího.“

Helena Bezděk Fraňková v rozhovoru mluví o zákulisí českého filmu, o střetech mezi politikou a realitou státní správy, o „vlhkých vizích“ některých ministrů i o tom, proč podle ní české instituce fungují lépe, než si často myslíme. A taky proč je podle ní Česká republika „strašně super země“.

Rozhovor se ženou, která ve svých „filmových“ začátcích zažila natáčení se Seanem Connerym či Brucem Willisem, si můžete pustit v audiu i ve videu nahoře v textu. Dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Paní Fraňková, když jste přebírala Českého lva za mimořádný přínos kinematografii, vypadalo to, že v sále není větší legenda českého filmu než vy. Všichni vám tleskali vestoje. Jak jste si ten okamžik užila?

Byla jsem trochu v panice, protože na něco takového opravdu nejsem zvyklá. Nejsem součástí filmového průmyslu před kamerou, ale za kamerou. Když jsem vstávala a lidé si začali stoupat, říkala jsem si: Sakra, co budu dělat? A hlavně jsem se bála, abych neupadla, nezakopla nebo nezačala koktat.

Ustála jste to. Máte zaslouženého Českého lva, potlesk slyšeli všichni. Přitom jste se vždycky snažila být spíš nenápadná.

To o mně při laudatiu říkal Petr Ostrochov. Když nejsem před kamerami, jsem podle něj dost efektivní. Já nesnáším dlouhé debaty, ve kterých se člověk nemůže dostat k jádru věci. Když řešíte problém nebo připravujete legislativu, musíte být efektivní. Ano, používám i dost expresivní slovník, protože mě nebaví věci opisovat. Musí se říct napřímo, jinak se nikam nedostanete.

Pojďme si na úvod udělat jasno. Jste víc filmařka, právnička, nebo úřednice?

Myslím, že ode všeho něco. Když jsem v roce 2006 odešla z placu na ministerstvo, zjistila jsem, že právě kombinace zkušeností z filmu a práv mi umožňuje propojovat dva světy, které si často nerozumí.

Producent ví, jak se vyrábí film, co všechno potřebuje a jak má výroba vypadat. Veřejná podpora, dotace nebo pobídky jsou pro něj ale jen jednou z mnoha součástí celého procesu. Na druhé straně stojí úředník nebo legislativní pracovník, který často vůbec netuší, jak funguje filmový plac. Potřebujete někoho, kdo mezi těmito světy překládá. A to jsem posledních dvacet let dělala já.

Ze světa filmu a práva jste se dostala i do světa politiky. Vím, že teď připravujete knihu. Bude to příležitost ohlédnout se za tím vším?

Původně měla vzniknout skripta pro studenty FAMU, kde učím předmět o veřejné podpoře audiovize. Jenže pak mi několik nakladatelů řeklo, že nesmím napsat skripta, ale příběh vývoje podpory audiovize od roku 2006 do roku 2025.

Nakonec z toho vzniká kombinace obojího. Na jedné straně bude příběh deseti vlád, toho, co se povedlo a nepovedlo, a na druhé straně vysvětlení zákona o audiovizi. Ne úředním jazykem, ale normálně. Třeba proč některý paragraf vznikl a jaký problém měl ve skutečnosti řešit.

Možná při tom využijete i svůj oblíbený slovník.

Přesně tak.

Zažila jste deset vlád a čtrnáct ministrů kultury. Kdo byl největší amatér?

To je těžká otázka. Několikrát jsme si s kolegy říkali: Ježíši Kriste, co budeme dělat? A pokaždé přišlo něco ještě horšího.

U ministra kultury je ale problém už v samotném výběru. Historie ukazuje, že jím může být prakticky kdokoliv. Každý nový ministr přichází s představou, že to bude dělat lépe než jeho předchůdci. Jenže pak narazí na realitu zákonů, pravidel a fungování státu.

Než se to všechno naučí, tak odchází.

Přesně. První rok zjišťuje, kde je záchod. Druhý rok začíná chápat, jak systém funguje. Třetí rok by chtěl něco udělat. A čtvrtý rok už jsou volby.

A ministr Klempíř je teď ve stádiu „hledání záchodu“?

Sebe. (směje se)

Kdy jste vlastně propadla filmu?

Asi už v dětství. Rodiče byli nadšení komparsisté a vedli mě ke sledování filmů odmalička. Pamatuju si, že jedním z prvních filmů, které jsem viděla v kině, byl E.T. - Mimozemšťan a potom Amadeus, na kterého mě vzala babička. Táta zase nosil domů videokazety a já hltala Star Wars. Někdy tehdy mi došlo, že bych u filmu jednou chtěla být.

A když jste později jako studentka přišla k filmovému štábu a zeptala se, jestli pro vás nemají práci, tak to bylo logické pokračování?

Ano. Film mě přitahoval tím, že dokáže měnit lidi. Mám ráda filmy, po kterých člověk něco udělá jinak než předtím. Když jsem se učila na státnice, dívala jsem se na Pravou blondýnku. Můj manžel začal boxovat kvůli Rockymu. Film dokáže inspirovat, motivovat a zároveň nastavovat zrcadlo.

Pamatujete si ještě svůj první filmový štáb?

Pamatuju. Byl to film, který se nakonec ani nedokončil. Já jsem tam měla úplně bezvýznamnou práci, ale právě tam jsem poprvé viděla, jak celý filmový provoz funguje.

Pak následovaly další zahraniční produkce a postupně jsem se dostala k lidem, se kterými jsem pracovala na dalších projektech.

Takže jste se dřív než s českými hvězdami potkávala s těmi zahraničními. Kdo pro vás tehdy představoval největší hvězdu?

Strašně jsme se těšili na Bruce Willise, ale nakonec to bylo trochu zklamání. Naopak fantastický byl Elijah Wood. A Sean Connery, ten byl prostě dokonalý.

To bylo při natáčení Ligy výjimečných?

Ano. O něm jsem si mínění nepokazila.

Což se zřejmě o Bruci Willisovi říct nedá.

V té době běžel Měsíční svit a všechny ženské z něj byly nadšené. Pak přijel - a nebylo to ono.

Tohle je asi konec devadesátých let?

Přesně tak.

Na zahraničních filmových produkcích jste pracovala zhruba do roku 2006. Viděl jste natáčení filmů hodně zblízka. Jaké bylo vaše největší poznání?

Že české filmové štáby umějí vyřešit skoro všechno. A myslím, že právě proto mají američtí producenti české filmaře rádi. Dokážou nabídnout několik řešení každého problému a jsou opravdu dobří. Ať už jde o maskéry, kostyméry, kaskadéry nebo výtvarníky. Umějí své řemeslo a dělají ho s láskou.

A přesto nastala doba, kdy zahraniční produkce přestaly jezdit. Vy jste tehdy dokonce řekla, že „čeští filmaři neměli co žrát“.

Protože jsem tehdy taky „neměla co žrát“. Stalo se to, že Maďarsko zavedlo filmové pobídky. A najednou už nestačily ani skvělé štáby, ani lokace. Když si kupujete lednici a dvě jsou stejné, ale jedna je o dvacet procent levnější, půjdete po té levnější. Přesně to se stalo. Producent v Hollywoodu nevidí Hlubokou ani Karlův most. Ten vidí čísla.

A vy jste si řekla, že to tak nenecháte?

Měla jsem tehdy poměrně naivní představu o tom, jak funguje stát. Studovala jsem práva, filmů ubývalo a postupně jsem začala zjišťovat, proč se to děje. Když mi lidé vysvětlili systém pobídek, říkala jsem si: Proč něco podobného nemáme také? Nakonec jsem si řekla, že když stejně není práce, zkusím si udělat praxi na ministerstvu. Třeba se mi to bude jednou hodit.

To byla ještě vláda Jiřího Paroubka?

Ano. A ministrem kultury byl tehdy Vítězslav Jandák.

Komu jste tehdy začala vysvětlovat, že Česko potřebuje filmové pobídky?

To nebylo tak jednoduché. Už tehdy existovala analýza, která poprvé popsala film jako průmysl a ukázala jeho ekonomické přínosy. Museli jsme změnit způsob uvažování. Nešlo o to někomu rozdávat peníze. Šlo o to přilákat zahraniční investice a vrátit část prostředků jen za služby a práci odvedenou v Česku.

To bylo to vaše oblíbené leporelo se Stevenem Spielbergem a pytlem dolarů? Tedy obrázky o tom, jak režisér přiletí do Česka a produkce tu nechá spoustu peněz?

Ano.

Komu všemu jste ho musela ukazovat?

Několika ministrům kultury i financí. Nakonec sehrál klíčovou roli Eduard Janota (ministr financí v letech 2009 až 2010 v úřednické vládě Jana Fischera, pozn. red.). Pochopil ekonomickou logiku celého systému a pomohl prosadit program podpory filmového průmyslu. Od prvních debat do spuštění systému ale uplynuly téměř čtyři roky.

V té době měl fond na podporu kinematografie jen 68 milionů korun. Na co to tak stačilo?

Na moc věcí ne. Navíc to byla úplně jiná doba. Dnes si během několika minut dohledáte prakticky cokoliv. Tehdy se všechno zjišťovalo složitě a ručně.

Fond fungoval podle zákona z roku 1993. Podporoval vývoj, výrobu nebo distribuci filmů, ale celý systém byl velmi jednoduchý. A také velmi papírový. Když někdo žádal o podporu, musel dodat třináct kopií projektu pro třináct členů rady. Nejdřív zamířil do kopírovacího centra a teprve potom na fond.

Když jste loni odcházela z vedení fondu audiovize, hospodařil už s dvěma a půl miliardami. Co všechno se z těch peněz financuje?

Přibližně miliarda a půl jde na filmové pobídky. Zbytek na podporu audiovize – vývoj a výrobu filmů, seriálů, animované tvorby, nově také videoher. Součástí systému je i podpora kin, festivalů, vzdělávání nebo odborné infrastruktury.

Rozdělovat velké množství peněz umí každý. Mnohem těžší je stanovit priority a rozhodnout, co podpořit a co ne. Vždycky bude někdo nespokojený, protože peněz není neomezeně.

Když jste zmínila Eduarda Janotu, byl to člověk, bez kterého by systém filmových pobídek nevznikl?

Myslím, že ano. Úřednická vláda tehdy nemusela politikařit. Neměla své voliče ani volební program. Prostě spravovala stát. A Janota velmi dobře chápal ekonomickou logiku celého systému.

Je to vaše zkušenost, že politika často brání racionálním řešením?

Politika je od toho, aby prosazovala zájmy voličů, takže je logické, že jednotlivé strany zdůrazňují různé priority. Problém je spíš v tom, že svět je stále složitější a hranice mezi pravicí a levicí už dávno nejsou tak jasné jako dřív.

Z pozice ředitelky fondu audiovize jste odešla loni v květnu, ještě za ministra kultury Martina Baxy. Proč právě tehdy?

Bylo to jednoduché. Končil mi mandát a věděla jsem, že už se do dalšího výběrového řízení hlásit nebudu. Takovou instituci nemůžete předat ze dne na den. Musíte počkat na nástupce, všechno mu vysvětlit a zajistit plynulé předání.

Takže to nebylo ve stylu: uteču, než mě vyhodí?

Ne. Upřímně řečeno, řídit podobnou instituci je trochu sebevražedná disciplína. Máte na jedné straně filmaře, kteří něco chtějí, na druhé politiky s vlastními představami, do toho zaměstnance, kteří musí celý systém držet v chodu, a za zády kontrolní orgány čekající na chybu.

Našel vám někdy Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) nějakou chybu?

Je dobře, že NKÚ existuje. O tom není sporu. Problém je, že kontrolor často přichází z úplně jiného prostředí. Minulý týden kontroloval zemědělce, předtím někoho jiného a najednou posuzuje fungování filmového fondu.

Typickým příkladem jsou veřejné zakázky. Každý chápe, že pravidla musí existovat. Jenže když nakupujete něco složitého, třeba informační systém, je celý proces nesmírně komplikovaný. A pak přijde kontrola a zjistí, že něco mělo být vlevo místo vpravo. To je ten „hell“.

Vím, že ráda používáte termín „tlamocvičení“, ve smyslu, že jste musela pořád dokola někomu vysvětlovat totéž. U koho jste se nadřela nejvíc?

To se těžko říká. Byli ministři, kteří nedali žádný pokyn, co se má dělat. Prostě jste přišel do kanceláře a zpracovával žádosti podle nastavených pravidel. A pak byli ministři, kteří měli brutální nápady. Kromě běžné práce jste jim musel vysvětlovat, proč to nejde. Oni si pak často myslí, že jste líný nebo hloupý, ale ve skutečnosti se jim jen snažíte říct, že ten nápad by byl dobrý, kdyby neexistovala legislativa nebo realita sektoru.

Když se jdete představit jedenáctému nebo dvanáctému ministrovi, sednete si a posloucháte jeho vlhké vize o tom, co by se mělo dělat. Jenže vy už víte, že to nepůjde. Tak chvíli předstíráte, že tu vlhkou vizi realizujete, aby na to nakonec přišel sám.

Žádné jméno nepadne?

Strašně jsem se nadřela při transformaci fondu za ministra Baxy. Jenže to bylo proto, že jsme to chtěli všichni. Bylo potřeba všechno stihnout strašně rychle. A když se složité věci dělají rychle, vzniká spousta chyb. Napsat dobře zákon dá obrovskou práci.

Teď nový ministr Oto Klempíř předvedl, jak se dá napsat zákon. Jeho návrhu zákona o veřejnoprávních médiích se nakonec vysmáli i jeho vládní kolegové. Nelitujete, že už u toho nejste?

Pojďme si říct, že já v tom procesu pořád trochu jsem, jen nejsem vidět.

Pokud se opravdu používala umělá inteligence pro přípravu legislativního textu, pak mám pocit, že se málo „promptovalo“. Takový text nejde napsat jedním povelem. Musíte se k němu pořád vracet, provazovat ho s dalšími zákony a kontrolovat všechny návaznosti.

Mě by vlastně zajímalo, jak ten proces probíhal. Jestli tam byl záměr, kalkul, nebo prostě snaha vykázat činnost.

Když máte zkušenost s tolika ministry a vládami, jak odolné jsou podle vás instituce vůči politickým změnám?

Když Donald Trump vyhrál podruhé volby, tak Kamala Harris po půl roce řekla, že ji překvapilo, jak málo odolné jsou americké demokratické instituce. Myslela si, že vydrží víc. Já si naopak myslím, že u nás jsou instituce vedené lidmi, kteří je mají opravdu rádi. Lidé v Národní galerii milují Národní galerii. Lidé na památkovém úřadu milují památky. V kultuře pracuje spousta srdcařů. Ono se to vlastně ani nedá dělat, pokud to necítíte.

Když třeba v účtárně posíláte peníze na výrobu filmu, dokážete si představit, co za tím je. Pak jedete po Praze, narazíte na uzavírku kvůli natáčení a říkáte si: Můžeš si za to sama.

Takže když tam ti srdcaři jsou, je to do jisté míry záruka, že nová politická garnitura nemůže přinést úplný rozvrat?

Může přinést problémy, ale instituce mají určitou setrvačnost. Být generálním ředitelem jakékoliv národní instituce je ale strašně těžká práce. Musíte rozumět svému oboru, ekonomice, právu, řízení lidí i politice zároveň.

Je to práce pro manažera, právníka, ekonoma, psychologa a trochu i psychiatra v jedné osobě.

Když se dnes podíváte na dění kolem Ministerstva kultury a české politiky obecně, jaký z toho máte pocit?

Já si pořád myslím, že jsme strašně super země. Procestovala jsem kus světa a ta možnost srovnání je pro mě důležitá. Samozřejmě máme své problémy a své malé války. Ale kde je nemají? Máme kvalitní zdravotnictví, dostupné školství a vysokou míru svobody. To všechno považuju za strašně cenné.

Už jste zmínila, že vyučujete na FAMU. Co vám to dává?

Zpětnou vazbu od mladé generace. Dělám to proto, abych nezakrněla. Samozřejmě mám pocit, že bych jim měla předat zkušenosti, které jsem za těch dvacet let nasbírala. Ale stejně důležité je pro mě sledovat, jak přemýšlejí oni.

Vidíte mezi svou generací a dnešními studenty velký rozdíl?

Určitě. Jsou zahlceni obrovským množstvím informací. My jsme vyrůstali v úplně jiném prostředí. Dnes se na člověka valí obsah neustále. Myslím, že jedním z největších úkolů jejich generace je naučit se filtrovat, co je důležité, a co ne.

Na druhou stranu vidím, že si řada z nich už vědomě dává digitální detox. Dokážou vypnout telefon a na nějakou dobu zmizet.

V zájmu duševního zdraví?

Přesně tak. Dokud jsem byla ve fondu, měla jsem skoro panickou hrůzu vypnout mobil. Dnes si to už dovolit můžu a je to strašně příjemný pocit.

Máte za sebou dvacet let ve vedení jedné z nejvýznamnějších kulturních institucí. Co budete dělat dál?

Mám jeden projekt, o kterém zatím nemůžu moc mluvit, protože čekáme na rozhodnutí CzechInvestu. Souvisí s designem a zdravotnictvím. Založila jsem kvůli němu startup a společně s několika ženami jsme několik let pracovaly na nápadu, který bychom teď chtěly posunout dál. Uvidíme, jestli se to podaří.

Kromě toho dělám různé konzultace, podílím se na několika projektech a rozhodně nesedím doma.

Taky jste chtěla být členkou Rady České televize…

To jsem chtěla a trochu mě mrzí, že to nevyšlo.

Neměla jste dost silný lobbing.

To je možné. Já jsem neměla žádný.

Zůstáváte i po odchodu z fondu součástí filmového světa?

Určitě. Pořád sleduju filmy, pořád se potkávám s lidmi z oboru a za těch dvacet let vznikla spousta přátelství. Můj manžel je navíc stále aktivní ve filmovém prostředí, takže informace mám průběžně.

A stejně mi pořád někdo volá nebo posílá scénář se slovy: Nemohla by ses na to podívat? Myslím, že filmu se už nikdy úplně nezbavím.

Ať už budete svou energii investovat do čehokoliv, přeji vám, aby vám to vyšlo. Děkuji za rozhovor.

Taky děkuji.