Hlavní obsah

Zažil jsem vrchol jako hokejisti v NHL, hodnotí kariéru tanečník Jiří Bubeníček

„V osobním životě nebo když jsem měl komunikovat, to jsem se styděl. Když jsem měl jít tancovat na jeviště, tam jsem se cítil doma,“ říká Jiří Bubeníček.Video: Jiří Kubík, Seznam Zprávy

Článek

Neuvěřitelný příběh pohybově nadaných dvojčat, která se z cirkusového prostředí dostala do hlavních rolí na světových scénách, píše další kapitolu. „Mám zase hodně plánů, práce je až moc,“ říká úspěšný choreograf Jiří Bubeníček.

V sedmnácti letech odešli s bratrem Ottou do divadla v Hamburku, brzy se objevili ve velkých tanečních rolích, pak následovaly Drážďany, New York, San Francisco, Tokio, Paříž…

„To, že jsem hostoval v pařížské opeře, považuju za svůj vrchol. To se, myslím, podařilo z České republiky jenom mně. Být v pařížské opeře, to je jako NHL pro hokejisty,“ říká Jiří Bubeníček v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

V pondělí 7. října oslaví své padesáté narozeniny.

Už mě přestal bavit zápas, jestli to vyjde

„Každý tanečník je v něčem výjimečný, ale má své limity,“ komentuje neúprosný vrchol taneční kariéry, který u něj přišel před devíti lety. Byly v tom i zdravotní důvody: „Tělo začíná stárnout – měl jsem potíže s lýtkem, rád jsem skákal, ale poslední roky jsem si lýtka natáhl. Nebo se mi zablokovala záda nebo krk a tak dále. Už mě přestal bavit ten zápas, jestli to vyjde, nebo ne.“

Nyní se naplno věnuje práci choreografa. Ač žije s manželkou a dvěma malými dětmi trvale v Drážďanech, letošní rok je pro něj ve znamení práce v Česku. Před týdnem například uvedl v premiéře svůj balet Cyrano de Bergerac v brněnském Národním divadle.

„Každá sezona je jiná. Když jste na volné noze, tak si člověk samozřejmě vybírá. Tento rok je to hodně v Česku, to jsem rád. Rád se o svoje umění podělím.“ Obrovský aplaus si vysloužil v srpnu v Divadle na Vinohradech, kde uspořádal galapředstavení ze svých choreografií s tanečníky ze světových scén. Příští rok by do Prahy rád přivezl i balet z Tokia.

Jak se vyrovnal s odchodem z jeviště? Je baletní prostředí kruté a odnášejí si svá traumata i muži? Proč říká, že v divadle není prostor pro demokracii? Bylo pro něj výhodou, že jsou si s bratrem Ottou podobní a oba tanečníci? A jak vzpomíná na dětství, kdy kočoval s rodiči a cirkusem od jedné štace ke druhé?

Rozhovor s Jiřím Bubeníčkem si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Všechna přání se splnila

Pane Bubeníčku, brzy oslavíte padesátiny. Jaký je to věk pro tanečníka?

V padesáti už se většinou netancuje. I když třeba slavný tanečník Rudolf Nurejev, myslím, tancoval i déle. Hodně jsem cestoval a hostoval jsem v pařížské opeře a tam tanečníci tancují do 41 let, potom každému skončí smlouva. Můžete být dobrý, špatný… Smlouva skončí, vyklidí se šatna, přijde další. Tam jsem se inspiroval. Říkal jsem si: Už jsem si zatancoval všechno, všechna přání se splnila, není třeba pokračovat.

„Všechna přání se splnila.“ To zní tak odevzdaně. Jste ve věku, kdy si říkáte, že už vás nic lepšího nečeká? Nebo spíš sklízíte plody zkušeností a hledáte v tom to pozitivní?

Asi vše dohromady. Každý tanečník je v něčem výjimečný, ale má své limity. Dostal jsem od Boha tohle tělo, dokázal jsem s ním udělat co nejvíc. Ale pak to tělo začíná stárnout - měl jsem potíže s lýtkem, rád jsem skákal, ale poslední roky jsem si lýtka natáhl. Nebo se mi zablokovala záda nebo krk a tak dále. Pak už je to otázka, jak zůstat v kondici, jak zůstat na jevišti, aby to to tělo vydrželo. Přijde strach: Můžu do toho ještě jít, nebo si natáhnu lýtko? Už mě přestal bavit ten zápas, jestli to vyjde, nebo ne.

Teď, když už netančíte a jste choreografem nebo učíte tančit jiné, tak už vás tělo ráno nebolí?

Bolí. To patří k naší profesi. Ale už nemusím jít na jeviště a tančit před dvěma tisíci diváky. Když ukazuji nějaký krok, jsem na sále pár hodin a začínám být unavený, tak si můžu sednout. Můžu to tanečníkům vysvětlit verbálně, už to nemusím tolik předvádět.

Kdo je Jiří Bubeníček (1974)

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

„Dostal jsem tělo od Boha…“

Dnes mezinárodně uznávaný choreograf, dříve jeden z nejlepších baletních sólistů světa. Narodil se do cirkusové rodiny v polském Lubinu, kde zrovna vystupoval jejich cirkus. Stejně jako jeho bratr-dvojče Otto Bubeníček vystudoval taneční konzervatoř v Praze. V letech 1993 až 2006 tančil v Hamburském baletu, později byl prvním sólistou baletního souboru Semperovy opery v Drážďanech. Vystupoval na různých světových scénách, včetně New Yorku, Tokia či Paříže.

Bratři Bubeníčkové, „zelenáči“ v Hamburku

Pojďme ještě na náš tradiční slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – Hamburk?

Příroda. Mládí.

A pojďme dopovědět, že to bylo místo, kde jste byl prvním sólistou v opeře.

Od roku 1993. To byl můj začátek. Po taneční konzervatoři jsme s bráchou odešli do Hamburku. Byli jsme takoví ti greenhorn (zelenáč, začátečník, pozn. red.), neuměli jsme pořádně anglicky, najednou jsme byli daleko od Prahy. Začínali jsme ve sboru, ale dostávali jsme nabídky od šéfa. Už ve sboru jsme dělali hlavní role. Za čtyři roky jsme byli první sólisti, nejmladší první sólisti v historii toho souboru.

Otto?

Bratr a táta. A dědeček.

Další slovo – jednokolka? Mohl to být i váš osud?

Měl to být taky můj osud. Táta nás připravoval na to, že budeme pracovat v cirkuse jako akrobati. Ale jak jsme se dostali na taneční konzervatoř, tak byl rád. Táta nám strašně pomáhal. Kdyby nebylo táty a mámy, tak bychom to asi tak daleko nedotáhli. Ale na učilišti (cirkusovém, pozn. red.) jsme potkali paní profesorku Martincovou, ta mluvila s tátou, že máme talent – a najednou jsme byli na taneční konzervatoři. Oblíbil jsem si to a teď bych tanec za nic nevyměnil.

Co vás napadne, když řeknu – Cirkus Humberto?

Dětství. Volnost. Příroda.

A když doplním – televizní seriál?

Ano, to si vždy vzpomenu na pana Boučka, který byl producentem toho seriálu a já se s ním pak setkal v Karlových Varech, to je moc příjemný člověk. On mi připomněl, že jsme jako děti hráli v Cirkuse Humberto, já na to úplně zapomněl. Jeden den přinesl fotky, tak jsem viděl, jak jsme tam s bráchou vypadali – byli jsme kudrnatí, běhali kolem maringotky… Byl tam taky táta. On už bohužel nežije, ale rád na něj vzpomínám, byl to správný člověk.

Foto: Archiv rodiny Bubeníčkových, Seznam Zprávy

Fotka z dětství. Malí bráchové s rodiči Blankou a Otto Bubeníčkovými.

Další otázka – rytíř des Grieux?

To byla jedna z vysněných rolí (v představení Manon, pozn. red.), měl jsem možnost ji zatancovat a tím jsem vlastně ukončil svoji kariéru v Drážďanech, což je nádherné divadlo, jedno z největších jevišť v Německu. Dostal jsem nabídku tancovat hlavní roli. A kariéru v Drážďanech jsem tak ukončil – to si pamatuju, protože jsou to samé jedničky – 11. 11. 2015.

Nadina?

To je moje láska, moje žena! Měl jsem štěstí, že jsme se setkali. Setkali jsme se přes facebook. I když je Nadina z Moldavska, tak žila šest let v Japonsku v Ósace a já jsem si tam pro ni letěl. Už spolu máme dvě děti. Nadina je návrhářka kostýmů, je velice šikovná. Ani jsem to neplánoval, ale už jsme spolu udělali pár baletů. A v září je naše premiéra Cyrana z Bergeracu v Národním divadle v Brně. Nadina dělá kostýmy, brácha scénografii.

Takže životní lásku jde najít i na facebooku?

Mně se to povedlo, nevěřil jsem na to. Říká se, že sociální sítě jsou jako droga, ale já měl štěstí, že jsem svoji lásku našel tam. Celý život jsem se věnoval umění, holek jsem měl hodně, ale neměl jsem čas vytvořit rodinu. Tak jsem v to už potom moc nevěřil… A teď jsem mladý tatínek.

Máte syna a dceru.

Ano.

Do Prahy přivezu balet z Tokia

Pane Bubeníčku, s aktivním tancováním jste sice skončil před devíti lety, ale zdá se mi, že jste se od té doby vlastně nezastavil. Máte i jako choreograf pořád nabitý diář na několik let dopředu?

Jak kdy. Většinou jsem ho měl na dva roky, pak přišla pandemie covidu a vše se zastavilo. Najednou jsem seděl doma rok a půl, takže jsem byl pak rád, když se divadla otevřela. A teď se to zase naplnilo. Mám zase hodně plánů, práce je až moc, jsem rád.

Jen za letošní rok – co můžeme sledovat z Prahy: na jaře jste připravil baletní představení La Strada podle Felliniho filmu Silnice s Pražským komorním baletem. Nedávno jste měl masterclass pro zájemce o balet v Českém Krumlově. Uvedl jste galapředstavení z vašich choreografií z různých světových evropských scén v Divadle na Vinohradech. V září premiéra v brněnském Národním divadle. Přichází k vám práce hlavně z Česka?

Nevím, každá sezona je jiná. Když jste na volné noze, tak si člověk samozřejmě vybírá, některé nabídky přijme… Tento rok je to hodně v Čechách, to jsem rád. Zase jsem se vrátil do Prahy. Rád se o svoje umění podělím. A když se to líbí, jako třeba v tom Divadle na Vinohradech, to byl úspěch, diváci mi doteď píší na sociální sítě, že se jim to líbilo, tak to mě velmi potěší.

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Jiří Bubeníček a Jiří Kubík při natáčení rozhovoru ve studiu Seznam Zpráv.

V tom galapředstavení chcete pokračovat?

Rád bych. Risknul jsem to, neměl jsem žádného sponzora, vše jsem to organizoval já. Celé divadlo, půjčení podlahy, všechny hotely… Dělal jsem dokonce i inspicienta, světla… Choreografie – naučil jsem to tanečníky. Risknul jsem to a podařilo se prodat dvě představení.

Některé finance se vrátí, ale hledám sponzora. Kdyby se nějaký přihlásil, byl bych strašně rád, protože je to začátek něčeho, co bych chtěl rozvinout, aby z toho u nás v Praze byla tradice. Nebudu sice říkat, co by z toho mělo být, ale později něco většího. Je to zaprvé práce s mladými studenty, s umělci – já když jsem byl mladý, tak mi taky někdo pomohl. A chci taky ukázat českému divákovi třeba soubor, který by jinak nebyla příležitost vidět. Příští rok bych rád pozval Tokyo City Ballet, se kterým jsem spolupracoval.

Chtěl byste se do Česka přestěhovat, protože s rodinou pořád žijete v Drážďanech?

To je těžké. Žiju pořád kolem Labe, Vltavy… Praha, Drážďany, Hamburk, tak nějak je mi souzená tato voda. Teď na stěhování není čas. Honzíkovi začala v Drážďanech škola, je ve druhé třídě. Ale někdy bych se možná vrátil. Uvidíme.

Doporučované