„Jednou si vstříknu nanoboty do krevního oběhu,“ těší se lékař Šebek

Do 33 let se lékař Tomáš Šebek bál sednout do letadla, dnes má licenci pilota. Vždy chtěl mít vše pod kontrolou, pak se rozhodl účastnit lékařských misí v krizových oblastech, kde se musel spolehnout na ostatní.

„Spoustu iracionálních strachů jsem nakoupil ve svém dětství, které nebylo úplně veselé,“ říká lékař Tomáš Šebek v rozhovoru pro Galerii osobností. „Teprve později jsem s tím začal pracovat. Vyrobil jsem si takový mentální koncept, jak přežít i veliký strach, například nastoupit do dopravního letadla anebo se vydat na misi do válečného Afghánistánu.“

Své strachy začal Tomáš Šebek nejdřív pojmenovávat. Když jeden z nich nazval „bojíš se létání“, dovedlo ho to k tomu, že si udělal licenci pilota: „Abych byl schopný do toho letadla sednout, měl jsem pocit, že to musím mít pod kontrolou – chtěl jsem vědět, co se v tom vzduchu děje a co se může stát.“

Tím, že si své obavy i jejich zdroj v dětství uvědomil, rozhodl se, že své potomky už ničemu podobnému vystavit nechce: „Pokud bych s tím vědomě nepracoval, měl bych neveselý život a možná bych to přenášel na další generaci dětí. To byl pro mě ten největší motiv, proč s tím začít pracovat.“

Uvědomoval si také, že vždy musel mít všechno pod kontrolou. To se zase rozhodl v roce 2010 nabourat tím, že se přihlásil do první zahraniční mise na Haiti s organizací Lékaři bez hranic: „To je fajn pocit, když to v sobě zlomíte a řeknete si: Nemusím to mít pod kontrolou, protože existuje systém, na který se můžu spolehnout,“ říká v rozhovoru.

Co ho dovedlo k tomu, že se svým čtvrtým potomkem strávil částečnou otcovskou dovolenou? Nelitoval někdy svého rozhodnutí dát se na studium medicíny, a ne na vysněné strojní inženýrství? A co dělá pro to, aby se dožil co nejvyššího věku ve zdraví?

Rozhovor s Tomášem Šebkem si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Šebku, vy jste v jistém směru taky trochu „chodící robot“: máte dvoje hodinky, někdy i hrudní pás, to z vás odečítá různá data… Kolik toho máte na sobě dnes?

Dneska jenom dvoje hodinky, ale jinak mívám ten pás, někdy si pověsím něco na kotník, protože nemám rád prsteny. Kdybych tady byl plně vyzbrojen, tak budu mít pět věcí. Ale to ze mě nedělá robota, spíš mi ta robotika pomáhá udělat ze mě lepšího člověka.

Nechtěl jsem se vás dotknout, to byla nadsázka. Jaká data to z vás snímá?

V tento moment velmi omezená. Jsem fanda toho, když si budeme moci jednoho dne vstříknout do krevního oběhu třeba nanoboty (roboti velikosti srovnatelné s molekulou, pozn. red.), protože v ten moment začneme mít ze všech různých orgánů sběrnice, které budou tak nepatrné a v takovém množství, že z těla dostaneme všechno. Nyní jsou to informace, jak spím, jakou mám váhu. Přes hrudní pás si měřím třeba srdeční arytmie, pokud bych je měl. Obecně pro populaci jsou to zcela základní, fajn data, ale je to fragment toho, co bychom mohli v budoucnu.

Ty vysněné nanoboty v krevním oběhu by vás měly 24 hodin monitorovat?

Prostě by to běhalo s těmi sedmi litry krve a projíždělo to všechny orgány a nějaký shluk by se usadil v mozku, v ledvinách, v játrech a začal by monitorovat moje životní funkce 24/7. Jsou tři možnosti, jak se stát nesmrtelným, jedna je pomocí technologie, až se rozhodnu to v sobě nemít, tak to půjde odfiltrovat…

Vy chcete být nesmrtelný? To asi ne.

Rozhodně nechci být nesmrtelný, chci se dožít vysokého věku ve zdraví, to je moje mise. Mise, kterou bych přál jedenácti milionům mých spoluobčanů.

Když už dnes monitorujete údaje o tlaku, váze a všech arytmiích, jak s tím pak pracujete? Přizpůsobíte tomu další den?

To rozhodně. Řada aplikací už to nabízí. Mám výhodu, že jsem lékař a jsem schopen si to zároveň interpretovat. Co je problém, že tam pořád není propojka, kdy by si lékařská věda rozuměla s těmi aplikacemi. Jakmile se tohle spojí, začne to fungovat. Teď jsou to hezké koláčové grafy, trendy, dá se z toho leccos odvodit, ale musíte být buď velmi poučený uživatel, nebo lékař, ale nemusí to mít vliv na zdraví.

Nedávno o vás kdosi řekl, že jste „evangelista digitálního zdraví“. Chtěl byste, aby podobné vychytávky na sobě měli výhledově všichni?

Rozhodně by se mi líbilo, kdybychom z těla sbírali více informací v situaci, kdy jsme ještě zdraví, abychom to zdraví pomocí technologie udrželi co nejdéle. To je, co mě zajímá. Nošení dvojích hodinek mě osobně otravuje, stejně tak jako hrudní pás a všechno další. Proto se těším na moment, kdy toto všechno zahodím a bude to někde uvnitř mě.

Jen si říkám, jestli se laici, kteří se v těch datech nevyznají, nebudou trochu bát, co všechno si o nich někdo, kdo tomu rozumí, přečte?

Zcela oprávněně. Jsou to citlivá data, budou ještě citlivější, je to velký bratr. Bude to vaše vědomé rozhodnutí. Na druhou stranu, když mi dnes někdo říká, jak citlivá jsou zdravotní data, tak na to vždy odpovím, dejte mi tři minuty, já si prohlédnu váš facebookový profil a stanovím vám diagnózy, které máte. My už jsme zcela vědomě o sobě vyklopili tolik věcí, možná nevědomě, takže toto bude souhlas vědomý, souhlas, že něco získávám a má to svoje rizika.

V této části rozhovoru pojďme ještě na tradiční slovní ping-pong. Co vám naskočí, když řeknu – Nemocnice Hořovice?

Mateřská nemocnice, kde jsem vyrostl jako chirurg a kam jsem se teď pomaličku vrátil. Ono to je konsorcium, ne přímo do Hořovic, ale „dobří holubi se vracejí“. Takže místo, kde je mi fajn. Nastoupil jsem tam v roce 2002 a vydržel jsem tam do roku 2009, kdy jsem na chvíli vyměnil českou kotlinu za Irsko.

Haiti?

Haiti je má první mise, země, ke které mám díky tomu velmi úzký vztah. Mimo jiné jednoho výborného kamaráda, který je původně z Haiti a teď žije na území České republiky. Místo, které je Bohem zapomenuté, které se potýká s mnoha společenskými, politickými, humanitárními problémy. A bohužel od té doby, kdy jsem tam byl v rámci organizace Lékaři bez hranic naposled, což je rok 2012, nepostoupilo vpřed. Spíš se bojím, že jde opačně.

Ulékaře.cz?

To je srdcovka, kterou jsem si vymyslel v rámci byznysu společně s kolegy a která je dneska asi největším telemedicínským nástrojem v České republice, který pomáhá zejména firmám zůstat zdravými firmami. Obsluhujeme přes 250 tisíc zaměstnanců ve zhruba 230 velkých českých společnostech. Snažíme se jim řídit zdraví. Načteme anonymně data a každý jeden zaměstnanec má možnost online konzultace. Má možnost se přes nás objednat, ale zároveň dlouhodobě využívat servisu Ulékaře.cz, což je za nás zlatý grál medicíny - digitální prevence. Zůstat zdráv až do smrti.

Další dotaz – medicína, nebo strojní inženýrství? Co u vás vlastně rozhodlo?

Kdybych si mohl znovu zvolit, tak bych znovu inklinoval k tomu, být strojním inženýrem. Prostě mě ty industriální velké provozy, kusy železa, pořád baví. Vstávají mi chlupy na zádech, když vidím velké stroje, fabriku a provoz.

Dal byste tomu přednost před tím, být lékařem?

Po těch 22 letech, co dělám lékaře, jsem zjistil, že to má své limity. Já beru medicínu dneska jako obrovské privilegium si s lidmi povídat, když jsou v nekomfortní situaci, zatímco já mám zdraví, tak oni ne. A říkají mi toho hodně. Jako strojní inženýr bych se s tím železem bavit nedokázal. Ale já jsem si i v té medicíně trošku to železo našel. Chirurgie je práce rukama a občas to železo v ruce držíme. Takže se mi ty dvě věci trošku splnily.

„Dvacet let dělám lékaře a v tom systému se necítím dobře.“ To jsou vaše slova z roku 2019 z rozhovoru pro Reflex. Cítíte se po těch dalších pěti letech už lépe?

Mohl bych zůstat u té kritiky, kterou jsem tehdy vyslovil, ale možná už tehdy to ode mě bylo prvoplánové. Nerad zůstávám u toho, co kritizuji, ale snažím se to změnit. Dneska už jsem komfortnější v tom, že se nám to postupně daří měnit, rozplétat ten nekomfort. Protože jako lékař jsem skutečně nekomfortní v tom, v jakém prostředí, za jakých okolností, v jakých kulisách komunikuji s člověkem, který mi svěřuje něco velmi intimního. A já musím dělat spoustu byrokratických blbostí kolem namísto toho, abych vedl například kvalifikovaný rozhovor.

A tohle se posouvá dobrým směrem?

Zdravotnictví jako model je teď na hraně toho, jak je udržitelné.

Máme za sebou covidovou pandemii…

To byl takový poslední hřebík do rakve soudobého zdravotnictví. Zdravotnictví evropského modelu, to západní, je neudržitelné v pohledu na člověka, kterého draze léčí, namísto aby levně preventoval, aby se předcházelo nemocem. Toto je potřeba měnit. Do určité míry i tím, že už to používá třeba i politická reprezentace nebo kapitáni zdravotnického průmyslu - začínají používat slovo prevence. Dávají tomu význam. Zdravotní pojišťovny začínají do budoucna počítat s tím, že je to nejen hezké, že se to dobře poslouchá, ale že to mají v rozpočtech. V tomto ohledu se něco mění. A tady začíná ta velmi dlouhá cesta, na jejímž konci mohu být já zdravější oproti svému já, kdybych byl v současném systému, ale primárně tu myslím na generaci svých dětí, které si to fakt můžou užít a kterým bych jako lékař nechtěl předat systém, který je neudržitelný. A to je ten soudobý český.

Podle statistik chodí Češi k lékaři nejvíc ze všech zemí v Evropě. Zároveň na tom ale se zdravím nejsou nejlépe – uvádí se, že věk dožití ve zdraví je u nás 62 let, zatímco ve vyspělejší části Evropy je to až o deset let více. Čím to je?

Za prvé je to naším nastavením. Zdraví máme primárně vy, já, kdokoli ve vlastních rukou. Musíme začít vnímat zdraví jako komoditu, jako peníze, kariéra, auto, rodina, manželka, děti a tak dále. Když se budeme pořád ke zdraví stavět způsobem, já si zajdu někam do nemocnice, tam bude pan doktor v bílém plášti, udělá nějaký zázrak, podá mi nějakou pilulku, někam mě řízne, vyřeší můj problém a já budu znovu zdráv, to je prostě nesmysl, dogma, s tím je potřeba začít pracovat. Chyba je na straně vzdělávání. Zdraví je primárně problematika vzdělávání.

Z druhé strany my jako lékaři jsme v systému taky nastavení tak, že musíme draze léčit. Za to nás pochválí zaměstnavatel, že vyděláme peníze tím, že někoho léčíme a proplatí to zdravotní pojišťovna. Ve škole nás neučili, že nejlepší náš pacient bude ten, kterého v životě neuvidíme. Toto jsou dvě základní dogmata: generaci mediků vychovávat jinak a nás staré matadory medicíny trošku předělávat a z druhé strany vysvětlovat jedenácti milionům Čechů, že zdraví je prostě komodita.

Přitom se dožíváme čím dál vyššího věku. Otázka ale tedy je, v jakém stavu pak žijeme.

To jde na vrub té neudržitelnosti zdravotnictví. Dneska už se vybírají ve veřejných sbírkách peníze na léčbu vzácných onemocnění, protože systém už to neutáhne. Tohle máme doteď v uvozovkách jenom jako bonus současného systému, protože on skutečně umí protáhnout absolutní délku života. Ale když už i moji pacienti za mnou chodí v situaci, kdy dělám běžnou chirurgii, s tím, že někdy by si přáli, abych je zabil, protože ten život už nemá smysl… Zdraví už ztratili a ten systém je už jen udržuje v nemoci, není jim dobře na duši, na těle nebo kombinovaně.

Staří lidé?

Bavíme se o lidech mezi 62 až 80 lety, což je průměrný věk v Evropě. Česká republika tam patří v té absolutní délce života. Je vidět, že je něco špatně. My bychom se měli snažit ne být nesmrtelní v nemoci, ale být smrtelní ve zdraví.

Za tímto účelem jste před časem odstartovali projekt Ministr zdraví, který má za cíl – jak uvádí na svých webových stránkách – „do roku 2030 v Česku prodloužit dobu prožitou ve zdraví o 5 let“. To znamená, že pokud teď je to 62 let, tak na 67 let. Kolik vás na to prosazení a prodloužení je?

V tento moment je to osmdesát expertů. Už jsou to tři roky, kdy Ministr zdraví začal fungovat. Podívali jsme se na zdravotnictví ze tří pohledů. Za prvé z pohledu prevence, pak vidíme obrovskou příležitost v digitalizaci a ve financování. Když se podíváte na tyto tři vertikály, ve kterých můžete skutečně něco udělat, tak vám nad tím může viset ambiciózní mise nebo vize, kterou my máme.

Osmdesát expertů pracuje ve čtyřech pracovních skupinách a začínáme klíčovat data ve zdravotnictví. Máme pracovní skupiny pro zdraví ve firmách. Korporace, které chtějí být profitabilní, protože lidé jsou zdraví a pracují, nám velmi pomáhají. Ta poslední pracovní skupina se zabývá digitalizací. V Evropě existuje normativ, který by nám do České republiky mohl přinést digitální zdravotní knížku, abych měl všechny informace o sobě, mohl jsem komukoliv v tom systému poskytovat klíče, nikdo nemusel dvacetkrát opisovat, co jsem měl v předchorobí… Prostě zjednodušit byrokracii.

Držím palce, aby to všechno klaplo. Dali jste si „deadline“ do roku 2030, to máme za šest let. Povede se vám to? Respektive, jaké k tomu máte nástroje? Koho jste do té hry vtáhli?

Kdybychom neměli určitou míru entusiasmu i naivity, tak se do takto složité věci nemůžeme pustit. Pořád věříme, že se nám to povede. I kdyby se nám to povedlo jen o jeden rok života navíc, 63, tak by to bylo super. Pracujeme s předními českými odborníky. Zároveň jsme si řekli, že zdravotnictví nemůže reformovat soudobý lékař. Protože my jsme tím systémem semletí. Potřebujeme tam někoho jiného, někoho, kdo to umí spočítat - jsou tam přední čeští ekonomové. Potřebujeme tam byznysmeny. Pohled čistě na profitabilitu firmy skrze pracující lidi, kteří jsou zdraví. To jsou důležité pohledy. Potřebujeme profíky na umělou inteligenci, digitalizaci a tak dále. My nejsme aktivisté, jsme primárně expertní panel, takže nabízíme expertizu, ideálně zahraniční. Díváme se do Evropy: proč jsou na tom Finové, Švédi tak dobře? A přinášíme to komukoliv, kdo chce poslouchat.

Pojďme to celé přiblížit laikům, respektive lidem, o jejichž zdraví se bavíme. Co by se mělo změnit v jejich přístupu ke zdraví?

Představte si, že žijete v Třinci. A najednou v Třinci budou mít program pro předškolní děti, který se bude zaobírat zdravovědou. Nebo tam bude první pomoc v první třídě. Hodně věcí začíná z oblasti vzdělávání. Podíváme se do širšího kontextu: Moravskoslezský kraj začne najednou výrazně podporovat zdravý životní styl, prevenci. A teď to neberu, že je to jen taková bezobsažná floskule, to jde skutečně dělat na úrovni komunit, obce, kraje. Máte know-how, jak vést populaci k tomu, aby byla zdravá.

Jak se dají motivovat lidé, kteří na zdraví nedbají, aby to najednou „přecvakli“ a změnili? Jaká má být motivace?

K tomuto jsem hrozně pragmatický a zároveň naivní. Představte si, že Pepíček nebo Mařenka chodí domů a říkají: „Mami, tati, my se učíme ve škole takové věci…“ Tady to začíná. Pak to může jít přes finanční instrumenty, kdy máte bonifikaci v rámci zdravotní péče, udržování se zdraví může být finančně bonifikováno. Může to být komerční připojištění, může to preferovat váš zaměstnavatel, protože je to pro něj pragmatické. Zrovna ti zaměstnavatelé jsou strašně zajímaví.

Myslíte, že by bylo cestou zavedení podnikových lékařů?

Já si skoro myslím, že v tento moment je to nejen nezbytnost, ale že už se to děje. Jsem s firmami osobně v kontaktu, oni tímto způsobem uvažují. Jak je péče hůře dostupná, její kvalita, pokud ještě trošku drží, tak nepochybně začne klesat – pokud zůstaneme v  modelu „draze léčíme“, protože nám jednoduše dojdou prachy. Ty firmy se dneska vrací zpátky k úvahám modelu třicet, čtyřicet, padesát let starému, kde byl podnikový lékař.

Co vy sám děláte pro svoje zdraví? Prý máte jakési „Šebkovo High Five“. Co to je?

To je pět prstů na ruce. Nepovažuji se za příliš inteligentního chirurga, tak abych na to nezapomněl. (směje se) Když si přečtu v nejmenovaném časopise „100 rad, jak být zdravý“, tak to je přesně ten důvod, proč čtenář otočí stránku. Říkám: Je to ruka, čtyři prsty znamenají zdraví fyzické a ten poslední – palec, nejdůležitější – je zdraví duševní.

Co vás, pane Šebku, přimělo k tomu, že jste nechtěl být „jenom“ lékařem-operatérem, ale že jste chtěl věci ve zdravotnictví měnit, přinášet řešení?

Myslím, že lékař-operatér dost věcí mění. Kdybych zůstal špičkovým chirurgem, tak můžu dělat takové věci jako transplantace obličeje nebo jater, jako dělají skvělí chirurgové nebo moji kolegové. Mě bavilo spíš propojovat ty vertikály, jít trošku horizontálně a propojovat někdy zdánlivě nespojitelná témata. Hrozně mě fascinovalo – tam je asi ten strojní inženýr a doktor – spojit medicínu a technologii. MedTech, to je kategorie, ve které se dá dneska skvěle podnikat.

Kdy jste to zjistil? Už na škole?

To jsem zjistil z nouze. Protože ve druhém ročníku na lékařské fakultě se mi narodilo první dítě a já jsem byl vystaven situaci, že musím nějak živit rodinu. Takže jsem začal s brigádami. Prodával jsem polévky v jednom obchodním domě… Pak jsem začal podnikat a to mi dodneška vydrželo.

Podnikat rovnou v medicínském oboru?

Ano, tam jsem zůstal. Chtěl jsem vždy spojovat ne úplně vzdálené věci. Nezajímal by mě FinTech, ale MedTech je zajímavý. Takže jsem vždy spojoval technologii s medicínou a snažil se stát nohama na zemi na obou políčkách, abych věděl, o čem mluvím a co mám spojovat. A dělám to možná ještě trochu déle než tu medicínu.

To jste tedy začal na škole, jak říkáte. A pak v roce 2004 jste založil virtuální kliniku Ulékaře.cz?

Počátky jsou někdy v roce 1994. Ulékaře.cz přišlo později, nejdřív jako webová stránka, pak jako projekt a pak jako firma. Ale 2004 je formální počátek mého nebo našeho podnikání.

Když srovnáte to, co jste chtěli na začátku, s dneškem: jak se to za těch dvacet let posunulo?

Myslím, že úžasně. Nejen v širším světě, ale i v Česku. My jsme v roce 2004 začínali třeba s tím, že jsme lékařům přinášeli digitální medicínská periodika v situaci, kdy lékaři četli tištěné časopisy a ještě jednooborové. Kardiochirurg si četl něco ve speciálním časopise a neměl přístup k celé řadě dalších časopisů třeba z jiných oborů, které by ho ale mohly ve svých jednotlivých článcích zajímat. My jsme to zdigitalizovali, propojili a dneska je to standard. Mohl bych mluvit o mnoha dalších věcech. Pacienti už dávno očekávají, že budeme v těch krabičkách, co máme v kapse – říkáme tomu mobilní telefon. A my si furt představujeme, že je někdy docela fajn ty čtyři zdi, stůl, povídat si s pacientem a mít v ruce tužku, papír a razítko.

Ono to asi někdy ani jinak nejde, než že toho pacienta opravdu musíte vidět.

Jasně, fyzický kontakt lékař–pacient ještě dlouho nebude nahrazen, i když si myslím, že jednoho dne ano. To budeme v tom „Star Treku“, na který se díváme.

Že si stoupneme před nějakou screenovací desku?

Něco si někde koupím – jestli to bude virtuální lékárna, přiložím to k sobě, ono to provede diagnostiku a zároveň léčbu. Jednoho dne ty nanoboty, pokud budou v lidském oběhu, se usadí ve žlučníku a za půl roku rozchroustají žlučníkové kameny, které teď složitě operuji řezem, což za sto let může být prehistorie. Na chirurgy se za sto let budou chodit dívat do nějakých skanzenů. Vše se posouvá.

Pro projekt virtuální kliniky Ulékaře.cz se vám podařilo získat zajímavé investory, kteří do toho na začátku vložili peníze. Jak to z pohledu byznysu funguje dnes?

Skvěle, řekl bych. V roce 2024 se nám mimořádně daří právě proto, že ve firmách zjišťují to, co jsem říkal - horší dostupnost, možná i horší kvalita a rozhodně žádný fokus na prevenci, což v těch firmách jako profitabilních, komerčních podnicích prostě musíte mít. Musíte mít zdravé ruce a zdravou hlavu, aby se ten podnik někam posouval, dokud stojí na lidech.

Kolik zaměstnáváte lidí?

Ve firmě máme asi kolem 250 lidí, nepočítaje kliniku, která má přes 400 lékařů a asi kolem sedmdesáti až osmdesáti sester.

Pojďme ještě k další významné kapitole vašeho života – mise Lékařů bez hranic ve válečných a krizových oblastech. Nejdřív bych ale připomněl váš loňský výrok z rádia Wave: „Spoustu dávek strachu jsem si přenesl z dětství. Nebylo to veselé období, ale do určité míry mě formovalo. S první generací svých dětí jsem musel překonat odvahu. Měl jsem zoufalé závratě, poprvé jsem vstoupil do letadla až v 33 letech, ale naučil jsem se překonávat strach v sobě.“ Z čeho ten váš strach pramenil?

Dneska bych si tak přiznal a možná i po konzultaci s psychologem, že to bylo právě z  dětství. Že jsem spoustu iracionálních strachů nakoupil ve svém dětství, které nebylo úplně veselé. A teprve až později jsem se s tím začal porovnávat, pracovat a dneska jsem si na to vyrobil takový mentální koncept, jak pracovat se strachem, aby se dal přežít i veliký strach. Například nastoupit do dopravního letadla anebo se vydat na misi do válečného Afghánistánu.

Takže jste si řekl, že strach překonáte tím, že nebezpečí půjdete přímo naproti?

Začal jsem ho pojmenovávat. Předtím to byla pro mě úzkost. Něco nepopsatelného, iracionálního, co ve mně vyvolávalo pocit, kterému nerozumím. Když jsem tomu strachu dal jméno, „bojíš se létání“, tak jsem přemýšlel, jak ho rozkouskovat na menší strachy, abych si jednoho dne mohl do toho dopravního letadla sednout.

Kde byl ten původ strachu? Říkáte „neveselé dětství“…

Spoustu úzkostí můžete dostat z rodiny. To jsou prostě úzkosti, které přenesete na dítě, a když to nevysvětlíte, tak se vám to pak propisuje do zbytku života. Pokud s tím nebudete vědomě pracovat, tak budete mít neveselý život a ještě horší je, že to možná budete přenášet dál na další generaci dětí. To byl za mě ten největší motiv, proč s tím začít pracovat – nechtěl jsem, aby toto zažívaly moje děti.

A šel jste to vědomě prolomit.

Nemějte mě za nějakého velkého průzkumníka. Myslím, že se bojím víc než zbytek populace. Ale mám na to nějaký koncept, kdy si popíšu ten strach a fakt systematicky jdu od A až do Z. Strach z létání jsem překonal licencí pilota. Abych byl schopný do toho letadla sednout, tak jsem měl pocit, že to musím mít pod kontrolou. Je to sice iluzorní, v tom dopravním letadle se do kokpitu nedostanete, ale mně to dávalo lepší pocit a vědomí toho, co se v tom vzduchu děje a co se může stát.

Když jste jel na zahraniční mise, byla v tom taky snaha zdolat nějaký strach?

Určitě. Tam jsem ale získal úplně jinou zkušenost. Z toho, co jsem říkal, vyplynulo, že mám rád věci pod kontrolou. A na zahraničních humanitárních misích Lékařů bez hranic jsem se naučil spolehnout se plně na ten systém. Tam vám nic jiného nezbyde. Jste dezorientovaný, v kontextu, kterému nerozumíte, daleko v cizí zemi, s cizími lidmi. Jazyk, který neovládáte… A nezbyde vám než se na to spolehnout. To je fajn pocit, když to v sobě zlomíte a řeknete si: Nemusím to mít pod kontrolou, protože existuje systém, na který se můžu spolehnout.

Dalo vám to i něco pro vaši lékařskou praxi?

Zaplaťpánbůh ne, protože jsem se většinou pohyboval ve válečných konfliktech. V rámci organizace jsem vedený jako válečný nebo úrazový chirurg, tak naštěstí tu nic takového nemáme a doufám, že ani mít nebudeme. Moje každodenní praxe, co já dělám s pacienty, to se mi tolik nehodilo. Ale z pohledu větší míry zodpovědnosti, samostatnosti, schopnosti pracovat s limitovanými zdroji ve větší časové tísni a tak dále, to všechno ano. A pak vám jednoho dne v malé městské pražské nemocnici na stole přistane postřelený pacient a vaši kolegové s tím nemají zkušenost a šílí a vy v duchu – ne kvůli pacientovi, ale kvůli té expertize, kterou máte – zajásáte: Toto znám, toto už jsem viděl a do toho se můžu pustit. Ale to je jen fragment toho, co se dá pak prakticky využít.

Vaše první mise byla v roce 2010 na Haiti, pak jste byl opakovaně v Afghánistánu, v Jižním Súdánu, v Jemenu. Vím, že jste nabízel své služby na Ukrajinu, když tam Rusko rozpoutalo válku. Proč to nakonec nedopadlo?

Když jsem se hlásil v rámci mateřské organizace Lékaři bez hranic jako dobrovolník, tak tam pro nás nebylo místo. Vždycky se snažíme pracovat v místě, kde jste jako lékař v bezpečí, vaši pacienti jsou v bezpečí a platí nějaké dohody. To tehdy na začátku rozhodně neplatilo a myslím, že celá řada dohod neplatí ani dnes. Dneska místní zdravotníci nepotřebují od Lékařů bez hranic pomoc ve smyslu lidských prostředků nebo expertizy, potřebují spíš materiální, finanční pomoc. Měl jsem v sobě strašně malou dušičku, aby organizace neřekla: „Ano, vyjíždíš“, protože jsem fakt nevěděl, co se bude dít. To byla doba, kdy byl na stole jaderný konflikt.

Co tomu řekli doma, že jste chtěl vyjet?

Mám dojem, že jsem se tentokrát vůbec nepřiznal. Většinou se přiznávám na poslední chvíli, když někam vyjíždím. Oddechl jsem si, že jsem nemusel. Přišlo by mi ale, že bych nemohl žít vnitřně s tou frustrací, kdybych ten krok neudělal – prostě jsem se nabídl, ale trošku jsem doufal, že to tentokrát nevyjde. A ono to nevyšlo. Celá řada mých českých nebo i zahraničních kolegů tam fungovala, funguje a fungovat bude a zastává expertizy, které Ukrajina nyní potřebuje nejvíc.

Bylo vaše rozhodnutí, že půjdete s nejmladším synem na otcovskou dovolenou, taky součástí strategie zkusit si něco nového a odbourat tím nějaké obavy?

To byl můj velký sen. Protože na začátku, kdy jsme ve druhém ročníku na medicíně měli první a pak v pátém ročníku druhé dítě se ženou, pořád tou samou, začal ten kolotoč juniorního lékaře: vše šlo strašně rychle, a než jsme se otočili, tak naše první dvě děti byly dospělé. A mně to přišlo jako hrozná škoda.

Pak mi začala docházet spousta věcí, jako například to dogma, že otec pracuje, je v práci, nevidí děti, nosí peníze, matka je doma, upracovaná. Sekundární ekonomika, za kterou ji notabene nikdo nezaplatí. Ale to nebylo mým prvním motivem. Hlavním motivem bylo užít si ten čas s dětmi. Všechno počká. Chirurgie tady bude, pacienti tady budou, ale vaše děti vyletí z hnízda strašně rychle - a já jsem si to chtěl užít. Myslím, že se to v Česku musíme naučit taky, aby tátové zůstávali doma, protože ty děti to očekávají. To přece není jen jeden rodič a ten druhý je v tom systému zaměstnání, financí. Hrozně bych si přál, aby se toto nějak narovnalo, aby tomu šli zaměstnavatelé naproti. A teď si k tomu představte tu ultrakonzervativní mentalitu třeba na chirurgickém oddělení…

Právě. Narazil jste v nemocnici, tehdy myslím Na Františku?

Řekl jsem, že bych šel na otcovskou, a otázka byla: Co to je?

Ale umožnili vám to, respektive prosadil jste si to.

Byl jsem v situaci, kdy jsem si to mohl umožnit sám. V tom jsem v komfortní situaci, a proto je mi líto celé řady mých kolegů, kteří si to dovolit nemohou. Hrozně bych si to přál, aby si to moji mladší kolegové užili. Zajímavé, že v tom zdravotnictví se k sobě někdy chováme absolutně nehumánně, přestože jsme tam primárně jako reprezentanti humánního přístupu k lidem.

Zároveň to vaší manželce, také lékařce, umožnilo se taky rozvíjet ve své profesi.

Díky, že jste to připomněl. U mé ženy jsem měl ten dluh - a říkal jsem si: Bylo by fér to teď trochu narovnat, když ne úplně otočit.

V úvodu rozhovoru jsem připomněl váš pět let starý citát, že se jako lékař po „dvaceti letech praxe v tom systému necítíte dobře“. Jak vidíte svou budoucnost za dalších pět, deset let?

Růžově. Bude to skvělé.

Budeme už mít ten lepší, delší zdravý život…

Budou ke mně chodit pacienti, kteří budou chápat, že mě chtějí vidět, budou se udržovat zdraví. Já budu mít celou škálu nástrojů, jak je ve zdraví podporovat. Zdravotní pojišťovna mi bude platit velké peníze za to, že nemám pacienty, že ke mně nikdo nechodí, protože moji pacienti budou zdraví. A kolem mě bude byrokratický systém, který bude plně digitální a já se budu soustředit na to nejpodstatnější. Snad to nebudete vy, můj pacient, ale kdyby ano, budu si s vámi povídat, budu vás léčit, budu pro vás dělat to nejlepší, co umím, a budu se snažit, abyste zůstal zdráv až do smrti. Takhle bych to chtěl vidět a nejpozději za těch pět let toho musím dosáhnout.

Tak platí. Za pět let se potkáme znovu a probereme, jak to dopadlo. Držím palce.

Děkuji mockrát za rozhovor.