„Začaly mi chodit stovky milionů. Necítila jsem se dobře,“ vzpomíná vědkyně

Hana Dvořáková patřila k týmu profesora Holého, jehož objev změnil léčbu HIV. „Byla jsem ve správný čas na správném místě.“ V rozhovoru mluví o vědecké práci, velkém úspěchu i o tom, proč vrátila velkou část peněz zpátky vědě.

Když v roce 2000 pozval profesor Antonín Holý svou kolegyni Hanu Dvořákovou na oběd do jedné malostranské restaurace, měla za to, že půjde o běžné setkání. Řekl jí tam ale větu, která změnila běh jejího života.

„Hanko, budete dostávat hodně peněz. Můžete si koupit třeba byt.“

Hana Dvořáková, úspěšná vědkyně a významná filantropka, v rozhovoru pro Galerii osobností vzpomíná: „Vůbec jsem netušila, kolik těch peněz bude. Nějaké bydlení jsme měli, takže moje první myšlenka byla, že konečně budeme moct jezdit na naše vysněné dovolené – lyžovat do Francie nebo do Norska.“

Nakonec jí během následujících deseti let přišly na licenčních poplatcích řádově stovky milionů korun.

„Já jsem z toho vlastně neměla radost. Spíš jsem měla starosti. Jak se ty léky začaly prodávat na stále větších trzích, přicházely na náš účet stále vyšší částky. Postupně jsme zjistili, že naše čtyřčlenná rodina, při způsobu života, který jsme vedli, ty peníze vůbec nedokáže smysluplně utratit,“ říká vědkyně.

Místo luxusního života zvolili s manželem Dalimilem, rovněž chemikem, jinou cestu: „Rozhodli jsme se, že peníze, které vzešly z vědy, vrátíme zpátky do vědy. To byla pro mě obrovská úleva. Do té doby jsem se s nimi necítila dobře, protože jsem měla pocit, že jsem si je vlastně nezasloužila.“

Založení Nadace Experientia, do níž manželé vložili významnou část licenčních příjmů, tak pro Hanu Dvořákovou znamenalo úlevu. Dnes nadace podporuje mladé vědkyně a vědce na začátku kariéry, financuje jejich zahraniční stáže i vznik nových výzkumných skupin v Česku a pomáhá vytvářet podmínky pro další generaci českých objevů.

Rozhovor s Hanou Dvořákovou si můžete pustit v audiu či ve videu nahoře v textu, dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Paní Dvořáková, jaký je to pocit, když dnes někde na světě dostane pacient s HIV nebo žloutenkou typu B lék, na jehož objevu jste se podílela?

Pocit by to byl krásný, ale musím to uvést na pravou míru. Na vývoji toho nejdůležitějšího léku, který zachránil miliony životů, jsem se přímo nepodílela. Když jsem přišla do laboratoře profesora Antonína Holého, už existoval. V rámci doktorátu jsem připravovala příbuzné látky, které se testovaly na protivirovou aktivitu. Žádná z nich ale neměla tak výjimečné vlastnosti jako ta, kterou dříve syntetizoval profesor Holý společně s Ivanem Rosenbergem.

Já jsem žil v přesvědčení, že když jste byla členkou jeho týmu a dodnes vám plynou licenční poplatky z patentů, musela jste mít na tom objevu zásadní podíl.

Podílela jsem se na syntéze příbuzných látek. Patent ale chrání celou skupinu sloučenin, takže jsem se stala jeho spoluautorkou. Ty nejúčinnější látky ale vytvořil profesor Holý.

Byla jste tedy v týmu, který změnil léčbu těchto nemocí. Cítíte se být součástí něčeho mimořádného?

Určitě ano. Jen mám pořád na paměti, že jsem to celé nevymyslela. Měla jsem štěstí, že jsem byla ve správný čas na správném místě.

A zároveň jste byla u okamžiků, kdy se čekalo, jestli nově připravené látky obstojí v testech.

Ano. Všechny látky jsme posílali do Belgie a pak jsme napjatě čekali na výsledky. I moje látky byly účinné, ale ukázalo se, že mají vyšší toxicitu než ty, které připravil profesor Holý.

Naplnilo se tím vaším působením v týmu profesora Holého to, co jste si od práce vědce slibovala?

Určitě se to naplnilo. Než jsem přišla k panu profesoru Holému, byla jsem v jiné laboratoři a nebyla jsem tam spokojená. Pak jsem dostala možnost přejít k němu a byla to pro mě velká výzva. Najednou jsem viděla, jak intenzivně se tam pracuje. Pan profesor Holý měl obrovský tah na branku a já měla pocit, že musím hrozně moc pracovat, abych ho nezklamala. Tehdy jsme měli malé děti, samozřejmě bývaly nemocné, takže jsem nevěděla, jak to všechno skloubit. Ale pan profesor Holý mi řekl, že je to v pořádku, ať jsem doma. Pro něj bylo důležité, že když jsem v práci, využívám pracovní dobu naplno. To pro mě bylo velmi motivující.

Teď jste se vrátila do roku 1986, kdy jste do laboratoře profesora Holého nastoupila.

Ano. V ústavu jsem už byla dřív, ale do jeho laboratoře jsem přišla právě tehdy.

Pojďme na chvíli do současnosti. Čím se vlastně zabýváte dnes?

Já jsem vlastně starobní důchodce.

To ale určitě není úplně přesný popis vašeho života.

Ne. Před rokem a půl jsem odešla z Vysoké školy chemicko-technologické, kde jsem pracovala v laboratoři nukleární magnetické rezonance. Dělala jsem vědu a zároveň učila, což mě velmi naplňovalo. Jenže činnost v nadaci zabírala čím dál víc času a s manželem jsme se věnovali i dalším filantropickým projektům. Zjistila jsem, že vědu nejde dělat na půl úvazku, a tak jsem se rozhodla odejít. Nebylo to jednoduché. Strávila jsem tam celý profesní život a měla jsem pocit, že ztrácím svůj profesní statut. Na druhou stranu se mi otevřel prostor pro jiné aktivity. Mám víc času přemýšlet, na vnoučata i na své koníčky. Je to velká změna.

Když jste v roce 1986 přicházela do týmu profesora Holého v Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie věd, měla jste představu, do čeho se pouštíte a na čem budete pracovat?

Nějakou představu jsem měla, protože pan profesor Holý působil v oddělení analogů nukleosidů a nukleotidů.

To budete muset přeložit.

Nukleosidy a nukleotidy jsou základní jednotky nukleových kyselin. Byla to doba, kdy vědci po celém světě usilovali o syntézu látek proti viru HIV. Věděla jsem tedy, že se práce bude týkat antivirotik. A také jsem věděla, že práce v laboratoři profesora Holého nebude jednoduchá, protože neměl úplně nejlepší pověst. Byl to trochu morous.

Takže jste věděla, že vás nečeká úplně snadné prostředí.

Přesně tak.

A ta představa se naplnila?

Byla jsem překvapená, že to nebylo tak obtížné, jak jsem očekávala. Měl pověst nevrlého a protivného člověka, ale já jsem u něj začala dělat doktorát a on byl na mě hrozně hodný. Ve všem mi pomáhal. Měla jsem se tam velmi dobře.

Na co si z vašeho prvního setkání s profesorem Holým vzpomenete jako první?

Řekla jsem mu, že bych u něj chtěla pracovat, a on odpověděl, že ano. Takhle jednoduché to bylo. Byla jsem absolventkou Vysoké školy chemicko-technologické a on mi tehdy řekl, že má raději inženýry z VŠCHT než absolventy organické chemie na Karlově univerzitě, protože jsou lépe připraveni. To mě samozřejmě potěšilo. Pak mi vysvětloval, na čem bych mohla pracovat, a říkal, že to bude velká výzva.

Bylo jasné, že vás čeká mimořádně náročná práce?

Věděla jsem, že to bude dřina. Organická syntéza je řemeslo. Člověk stojí u laboratorního stolu – my organici říkáme, že vlastně vaříme. Sléváme látky, zahříváme je, destilujeme nebo krystalizujeme a nakonec zjišťujeme, jestli jsme skutečně připravili to, co jsme připravit chtěli. Je to vlastně taková detektivní práce.

Vy o tom mluvíte velmi skromně. Přitom jste byla součástí týmu, který hledal léky proti HIV v době, kdy šlo o jeden z největších úkolů světové medicíny. Jak dnes na těch deset let vzpomínáte?

Bylo to velmi intenzivní období. Nebylo jednoduché skloubit vědeckou práci se starostí o děti a rodinu. Bylo v tom hodně stresu. A uprostřed toho všeho přišel listopad 1989, takže se odehrávaly velké politické změny. I na Ústavu organické chemie a biochemie to bylo velmi rušné a zajímavé období.

A když jste v roce 2023 přebírala od prezidenta Petra Pavla Medaili Za zásluhy, co jste si řekla?

Že jsem si ho vlastně nezasloužila.

Až takhle přísná na sebe jste?

Když už, tak jsem ji měla dostat společně se svým manželem. A vlastně i s dalšími lidmi z týmu profesora Holého. Takové objevy nikdy nevznikají zásluhou jednoho člověka.

Kdy jste si vůbec poprvé řekla, že jste byla součástí něčeho opravdu mimořádného?

Když jsem v laboratoři pracovala, vůbec jsem si to neuvědomovala. V roce 1996 jsem odešla na Vysokou školu chemicko-technologickou a tehdy jsem ještě netušila, že patent, na kterém jsem se podílela, bude tak úspěšný. Že vzniknou léky, které budou zachraňovat lidské životy, a že z licenčních poplatků začnou plynout významné prostředky. To jsem zjistila až někdy kolem roku 2000, kdy už jsem v týmu profesora Holého dávno nebyla.

Takže to přišlo až zpětně. Když jste v roce 1996 odcházela, uzavřela jste jednu kapitolu a šla zkusit něco nového?

Přesně tak. Chtěla jsem se naučit něco nového. Chemická syntéza není jednoduchá disciplína, zvlášť pro ženy. Pracuje se tam s organickými rozpouštědly, která jsem ne úplně dobře snášela. A měla jsem chuť posunout se dál.

O tom, co následovalo na Vysoké škole chemicko-technologické, se ještě pobavíme. Ale pojďme ten příběh nejdřív dopovědět. Kdy vám práce v týmu profesora Holého začala zpětně zásadně měnit život?

To bylo někdy po roce 2000. Pan profesor Holý mě pozval na oběd do jedné malostranské restaurace a řekl mi: „Hanko, budete dostávat hodně peněz. Můžete si koupit třeba byt.“

A vy jste si těch bytů nakonec mohla koupit mnohem víc.

Vůbec jsem netušila, kolik těch peněz bude. Nějaké bydlení jsme měli, takže moje první myšlenka byla úplně jiná. Říkala jsem si, že konečně budeme moct jezdit na naše vysněné dovolené - lyžovat do Francie nebo do Norska. To byl můj první pocit.

Z těch vysněných dovolených se nakonec stala úplně jiná otázka - co vlastně dělat s tolika penězi…

Přesně tak. Já jsem z toho vlastně neměla radost. Spíš jsem měla starosti. Jak se ty léky začaly prodávat na větších trzích, přicházely na náš účet stále vyšší licenční poplatky. Postupně jsme zjistili, že naše čtyřčlenná rodina, při způsobu života, který jsme vedli, ty peníze vůbec nedokáže smysluplně utratit.

Od začátku jsem cítila velkou odpovědnost, že peníze získané z těchto zdrojů by měly být využity k něčemu dobrému. Jenže jsem tehdy vůbec nevěděla jak. Nevěděla jsem ani, co je filantropie, a navíc jsem o tom nechtěla mluvit.

Dokonce můj manžel říká, že ani nevěděl, kolik peněz vlastně přichází. Každé čtvrtletí jsem viděla částku na výpisu z účtu a ten papír jsem schovala. Věděl, že peníze máme, ale vůbec netušil kolik.

Můžeme si pod tím vůbec něco představit? Bavíme se o milionech, desítkách milionů, nebo stovkách milionů korun?

Jsou to řádově stovky milionů. Část z nich jsme vložili do nadace.

Když se ještě vrátíme do laboratoře profesora Holého - kolik vás vlastně na těch objevech pracovalo?

Než jsem přišla do laboratoře, měl pan profesor Holý významného spolupracovníka Ivana Rosenberga, který je také spoluautorem patentu, a laborantku Bělu Novákovou. To bylo všechno. Pak Ivan Rosenberg dostal vlastní laboratoř a řekl mi: „Běž za Tondou, já odcházím, bude tam místo.“ Tak jsem ho nahradila a nějakou dobu jsme byli zase jen tři. Postupně ale pan profesor Holý budoval další laboratoře a tým se rozrůstal.

A bylo na profesoru Holém, aby rozhodl, kdo bude uveden jako spoluautor patentu a komu budou patřit licenční poplatky?

Ano. Rozdělil to on.

Říkala jste, že vám ty peníze nepřinesly radost, ale spíš starosti. Kdy jste poprvé měla pocit, že víte, co s nimi chcete udělat?

Když jsme se s manželem rozhodli, že peníze, které vzešly z vědy, vrátíme zpátky do vědy, byla to pro mě obrovská úleva. Do té doby jsem se s nimi necítila dobře, protože jsem měla pocit, že jsem si je vlastně nezasloužila. Založení nadace mi přineslo velkou radost.

Dnes je vaše nadace Experientia jedním z nejvýznamnějších soukromých podporovatelů mladých vědců. Věděli jste hned, jak se to dělá?

Nevěděli. Nadaci jsme založili v roce 2013 a vůbec jsme netušili, co všechno její fungování obnáší. Viděli jsme jen, že mladým vědcům po doktorátu chybí podpora pro zahraniční stáže. Rozhodli jsme se proto, že každý rok pomůžeme dvěma mladým vědcům nebo vědkyním odjet na jejich vysněné pracoviště. Byla to vlastně průtoková nadace – peníze jsme jednoduše poslali z našeho účtu na jejich účet.

Teprve kolem roku 2020 jsme se po různých konzultacích rozhodli nadaci profesionalizovat. Vložili jsme do ní 200 milionů korun, později dalších 50 milionů a rozšířili podporu o startovací granty.

Jenže tím příběh neskončil. Když jsme do nadace vložili tak velké prostředky, bylo potřeba se o ně dobře starat. Sestavili jsme proto investiční výbor a naši poradci nás postupně přivedli k myšlence, že když budou peníze správně investované, nemusí nadace fungovat jen dvacet let. Může podporovat mladé vědce z výnosů nadačního kapitálu prakticky neomezeně dlouho. To je naše dnešní vize.

To zní skvěle.

Nejdřív jsme podporovali zahraniční stáže mladých vědců po doktorátu. Postupně jsme si ale uvědomili, že stejně důležité je pomoci jim vrátit se zpátky do Česka. Přijeli ze zahraničí plní energie, zkušeností a nápadů, ale často nevěděli, kde začít. Proto vznikly startovací granty.

Každý grant poskytujeme na tři roky a nadace na něj přispívá 6,6 milionu korun. Zároveň spolupracujeme s hostitelskou univerzitou nebo ústavem, které každý rok přidávají dalších 800 tisíc korun. Chceme, aby ti lidé dostali skutečnou šanci vybudovat si vlastní vědeckou skupinu.

Kolika mladým vědcům už vaše nadace pomohla?

Přesné číslo nevím, ale dohromady - když sečteme zahraniční stáže a startovací granty - je to víc než třicet lidí. Na malou zemi, jakou je Česká republika, je to docela hodně. A co mě těší nejvíc, naši stipendisté spolu zůstávají v kontaktu. Vznikla komunita mladých vědců, kterou jsme při zakládání nadace vůbec neplánovali. Dnes už svým způsobem ovlivňují českou chemii. A z toho máme opravdu velkou radost.

Už mezi nimi vidíte budoucího profesora Holého?

Řekla bych, že ano.

Věda ale není jedinou oblastí, které se věnujete. Co je vám osobně nejbližší?

Spolupracujeme s Člověkem v tísni na podpoře vzdělávacích projektů. Hodně jsme se naučili také díky Nadaci Via a jejímu tehdejšímu řediteli Jiřímu Bártovi. Otevřel nám svět filantropie a dodnes prostřednictvím Nadace Via podporujeme komunitní projekty a výchovu k filantropii. Jezdíme se dívat na projekty po celé republice a je krásné sledovat, co všechno dokážou.

Mým srdečním projektem je ale Česká filharmonie. Stala jsem se jednou z prvních členek jejího Dynamického klubu a vždy jsem chtěla, aby moje podpora pomáhala především vzdělávání mladých hudebníků. Postupně jsem se zapojila i do filantropických aktivit České filharmonie a dnes jsem jednou ze zakladatelek její nadace. Tahle práce mi přináší velkou radost.

Když to člověk poslouchá, říká si, že spousta mladých vědců, muzikantů nebo lidí v neziskových organizacích může být vlastně ráda, že jste kdysi šla studovat chemii.

Což jsem vůbec nechtěla.

Nechybělo mnoho a dnes bych tu seděl s lékařkou. To byl váš původní sen, je to tak?

Ano. Chtěla jsem studovat medicínu.

Proč to nakonec nevyšlo?

Nebyla jsem přijata. Měla jsem „špatné rodiče“, kteří byli po roce 1968 vyloučeni z KSČ. Velmi brzy mi došlo, že jestli chci vůbec něco studovat, musím jít tam, kam se ostatní příliš nehrnou.

Proti chemii jsem nic neměla. Moje maminka učila na Vysoké škole chemicko-technologické, tak jsem to zkusila tam. Upřímně jsem si ale myslela, že školu stejně nedokončím. Měla pověst velmi těžké školy, hlavně kvůli matematice a fyzice, a to byly předměty, které mě na gymnáziu vůbec nebavily. Jenže na vysoké škole se to změnilo. Matematika i fyzika mě začaly bavit a zjistila jsem, že mi vlastně jdou.

A chemii jste vzala na milost…

Ano. Tehdy jsem si řekla jednu věc, která mě asi provází celý život. Když nemůžu dělat to, co jsem si původně vysnila, nemá cenu se tím trápit. Je lepší hledat něco, co může být stejně hezké. A ukázalo se, že právě chemie taková byla.

A evidentně nelitujete.

Vůbec ne. Navíc jsem tam v laboratoři potkala svého manžela.

Jaká je podle vás laická představa vědce a jeho života? Co si lidé pod vědcem představují?

Myslím, že dnes už je to jiné než dřív, protože popularizace vědy je na mnohem vyšší úrovni. Ještě před lety jsem od známých slýchala, že nechápou, co vědci celé dny dělají v laboratořích, že jsou to podivíni a že jejich práce stejně k ničemu není.

Dotýkalo se vás to?

Ani ne. Snažila jsem se jim to vysvětlovat. Velkou zásluhu na změně vnímání vědy má například Nadace Neuron, která ji umí výborně popularizovat. Ale není to jen její zásluha. Díky úspěchům českých vědců lidé dnes mnohem lépe vidí, že věda má konkrétní dopad na jejich životy. Hodně to ukázala i doba covidu, kdy mohli v přímém přenosu sledovat, jak díky vědcům vznikají vakcíny.

Jenže právě během covidu se zároveň objevila i velká nedůvěra vůči vědě a odborníkům. Nemáte pocit, že dnes lidé někdy dávají větší váhu dojmu než ověřeným faktům?

To mě dost zneklidňuje. Ještě donedávna patřili vědci v průzkumech důvěryhodnosti mezi nejrespektovanější profese. V poslední době ale slýchám i od vysokých představitelů naší země výroky, které zpochybňují vědecké poznatky, a to mi opravdu není příjemné.

Čím si to vysvětlujete?

Nevím. Myslím, že hodně souvisí s mediální gramotností. Lidé často uvěří tomu, co někde zahlédnou, aniž by se nad tím zamysleli. Proto považuji za zásadní vzdělávání dětí. Měly by se naučit kriticky přemýšlet a nenechat se ovlivnit jen tím, co si přečtou na sociálních sítích nebo v titulcích.

Kdybyste měla osmnáctiletému člověku vysvětlit, proč má jít studovat chemii, co byste mu řekla?

Chemie je krásná. Chemie je barevná. Chemie je fotogenická. Je vlastně všude kolem nás. V našem těle všechno funguje díky chemickým a biochemickým procesům. Je to nesmírně vzrušující obor. Je to taková detektivka – zjišťovat, co se stane, když něco smícháme s něčím jiným.

A když se to podaří, může to lidem zásadně změnit život.

Samozřejmě. Celý farmaceutický průmysl stojí na chemii a biochemii. Často slýcháme, že chemie škodí životnímu prostředí, ale právě chemie umí hledat cesty, jak technologie dělat čistší a šetrnější. Chemie je všude kolem nás. Neměli bychom se jí bát, ale využívat ji.

Má česká věda podle vás pořád šanci měnit svět?

Jsem o tom přesvědčená. Po desetiletích, kdy jsme měli vůči světu velký dluh, je vidět, že naši vědci dosahují stále větších úspěchů. Přibývá prestižních evropských grantů a když porovnám dnešní mladé vědce s tím, jací jsme byli po škole my s manželem, vidím obrovský rozdíl. Mají mnohem větší možnosti a jsou výborně připravení.

Věřím, že jednou budeme mít i dalšího českého nositele Nobelovy ceny. To je sice jen pomyslná třešnička na dortu, ale hlavní je něco jiného. V nadaci věříme, že když mladým vědcům vytvoříme dobré podmínky, budou moci přicházet s objevy, které pomohou ve farmacii, v energetice i ochraně životního prostředí. Ten potenciál tady je. Jinak bychom to všechno nedělali.

A na závěr - kdybyste dnes potkala osmnáctiletou dívku, která stejně jako vy tehdy touží studovat medicínu, co byste jí poradila?

Aby šla studovat medicínu. Pořád si občas říkám, jaké by to bylo, kdybych byla doktorkou.

To jste mě – po všech těch úspěších - překvapila. Takže byste jí tu medicínu nerozmlouvala?

Ne. (směje se)

Každopádně děkuji, že jste šla studovat chemii a dosáhla velkých úspěchů. Děkuji i za dnešní rozhovor.

Děkuji.