Vystřelila jsem se na Měsíc, říká slavná pěvkyně o úspěchu v New Yorku

Dvacet let zpívá v Národním divadle, s koncerty i písňovými nahrávkami slaví úspěchy doma i v zahraničí. Jaké jsou letošní plány jedné z nejúspěšnějších českých operních pěvkyň?

V tvrdém světě opery dokázala uspět i v obrovské konkurenci, která v jejím hlasovém oboru panuje. Vedle toho dokáže s manželem, světově proslulým basbarytonistou Adamem Plachetkou, skloubit dvě špičkové kariéry s fungující rodinou s dvěma malými dcerami.

„Nejsem ten typ člověka, který by děti nechtěl vzít do toho koloběhu života. A byť ten náš rodinný život je jako na horské dráze, tak si v tom umíme všichni udělat jasno,“ říká Kateřina Kněžíková v rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností.

Kateřina Kněžíková, která koncem loňského roku vystoupila ve slavné newyorské Carnegie Hall s Českou filharmonií, se v rozhovoru vrací i k osudovému okamžiku, který v jejích šestnácti letech rozhodl, že se nestane – po vzoru své starší sestry – vysněnou lékárnicí, ale že chce zpívat v opeře. A popisuje, jak si postupně dál plnila své sny.

„Už si neodvažuju hrát na vizionářku. To jsem dělala před deseti lety, že jsem měla dlouhý seznam, kam bych mohla dojít, co bych mohla zpívat a co určitě zpívat nebudu. Ale když už jsem zpívala i Libuši (Pražské jaro 2024, pozn. red.), tak jsem tyto úvahy a představy úplně zrušila.“

Rozhovor, ve kterém Kateřina Kněžíková mimo jiné popisuje, jak ve své kariéře postupovala a co ji čeká v letošním roce, si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Kněžíková, prý se držíte životního motta „když to nezkusíš, nikdy to nezjistíš“. Tak co jste v tom loňském roce zkusila a co jste zjistila?

Po profesní stránce jsem zjistila, že zvládnu víc, než si možná sama myslím. Zkusila jsem si part Libuše, part Lišáka… To jsou party, které většinou zpívá jiný hlasový obor. Zkusila jsem Janáčkovu Jenůfu, která mi otevřela úplně jiný obzor. Spousta věcí. Doufám, že jsem minulým rokem neskončila, že tím budu pokračovat dál.

Čekal jsem, že zmíníte Carnegie Hall. Tu jste si taky zkusila…

Ano, zkusila. A tam jsem se vystřelila na Měsíc. Protože by mě nikdy nenapadlo, že budu mít možnost ukončovat Rok české hudby v tak slavné síni.

V rozhovoru se k tomu ještě dostaneme. Ale ještě k tomu vašemu životnímu krédu - zajímalo by mě, jestli to „zkoušení a zjišťování“, hledání možná neprobádaných cest, souvisí i s vaší rodinou, manželem Adamem Plachetkou a dvěma malými dcerami.

Trošku taky. Jak nám to číslo věku skáče nahoru, tak se snažíme si dělat více času pro sebe navzájem a pro holčičky. Cítíme, že jsme už něco odpracovali a že si zasloužíme trošku společného času. Myslím, že toto krédo trošku více razí můj manžel, který se už toho nacestoval dost. Vždycky říkám: Už ses toho ‚narajzoval‘ dost, tak už buď doma. (směje se)

Pojďme ještě na náš tradiční úvodní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu - Bohumín?

Rodný kraj.

Pocházíte z tohoto města?

Poblíž. Prožila jsem dětství ve vesnici Dolní Lutyně, Bohumín je tak patnáct dvacet minut autobusem, deset minut autem. Tam jsem navštěvovala gymnázium, do svých devatenácti let. Pak jsem se rozhodla jít do Prahy.

To už jste byla rozhodnutá, že se z vás nestane – moje další slovo – lékárnice?

Ano. To jsem se rozhodla zhruba v šestnácti, sedmnácti letech. Lékárnicí jsem chtěla být proto, že moje sestra – o třináct let starší – je magistrou farmacie a je mi velkým vzorem. Stále k ní vzhlížím. Ale v těch sedmnácti jsem se rozhodla, že budu zpívat. A šla jsem si za tím. A v devatenácti jsem nastoupila na Pražskou konzervatoř.

Co vás vlastně ke zpěvu inspirovalo?

Paní profesorka Marie Vilišová na gymplu nás vedla k rozšiřování obzorů a vzala nás do divadla na Prodanou nevěstu. Paní profesorce vděčím za to, že mi otevřela cestu k divadlu, protože já bych se tam jinak nedostala. Úplně mi to změnilo pohled na vnímání mého života.

Moje další slovo - otázka - Don Giovanni?

Opera, ve které jsem vystupovala na začátku své pěvecké dráhy. Se svým mužem. Díky této opeře jsme se dali dohromady. (Národní divadlo, 2005, pozn. red.)

Phidylé? Další jméno. Co pro vás znamená?

Jméno ženy, která symbolizuje pokoru, klid, usebrání se, víru v Boha. Je to pro mě absolutní pohoda.

A taky je to název vašeho prvního profilového alba z roku 2021, s nímž jste měla obrovský úspěch i v Evropě: získala jste mimo jiné cenu časopisu Gramophone a cenu BBC Music Magazine Awards. To vám otevřelo cestu do světa?

Nevím, jestli to tak mohu říct, ale rozhodně jsem se dostala do hledáčku recenzentů, kteří píší o nově vydaných CD. Nerada o tom vynáším soudy, ale rozhodně se stalo to, že bylo někde napsáno, že „toto jméno je hodno dalšího sledování“. Za to jsem hrozně ráda.

Rusalka. Co pro vás znamená? Mimochodem, je to jedna z vašich loňských premiér v Národním divadle.

Rusalka je moje celoživotní láska. Opera, která mi otevřela cestu ke jménu Gabriela Beňačková. Byla to první nahrávka, kterou jsem kdy slyšela. Nahrávka árie o měsíčku, kterou mi kdysi dávno dala moje paní učitelka, která mě učila na základní umělecké škole. Díky této nahrávce jsem si našla cestu k dalším českým operám.

Paní Kněžíková, když jste se na konci listopadu dozvěděla, že budete zpívat s Českou filharmonií v newyorské Carnegie Hall, co to pro vás znamenalo?

Měla jsem strašné štěstí, že jsem part Glagolské mše od Leoše Janáčka uměla. Je to part, se kterým vystupuji v zahraničí i u nás nejčastěji. Takže jsem se zaradovala, že se nemusím učit nic nového. Bylo taky štěstí, že jsem ten týden měla úplné volno, neměla jsem žádné představení a nemusela jsem nikoho prosit o uvolnění. Jenom jsem se zasoustředila na jednu věc - Carnegie Hall. Ta představa pro mě byla jak z jiného světa: seberu se, jeden den odletím, za dva dny odzpívám nějaký part v Carnegie Hall s Českou filharmonií a s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem a dalšími mými kolegy a další den zase poletím domů. Přišlo mi to jako úplné sci-fi.

Vy jste v Carnegie Hall takzvaně zaskakovala za onemocnělou kolegyni. Kdyby to ale nebyl záskok, bylo to ve vašich plánech, s jak velkým předstihem byste o takovém vystoupení věděla?

Minimálně s dvouletým. My jsme se trošku s panem dirigentem během těch let naháněli, kdy on žádal, abych mu na ten part přišla předzpívat. Několikrát to musel ze zdravotních důvodů odříct on, několikrát já, až jsme se nepotkali. A vidíte, osud to zařídil.

Jaký je to pro operní pěvkyni zážitek?

Naprostá bomba! Když jsem přiletěla, tak jsem ten den měla možnost jít na koncert České filharmonie, sedět vzadu pod střechou, v místě, na které vůbec není ze spodního parteru k dohlédnutí. A já říkám: To je úplný nesmysl, tady sedět, vždyť nic neuslyším. Lidi přede mnou byli opravdu takhle malincí. Ten sál má 2800 sedadel a já, když jsem to poslouchala, jsem měla dojem, že sedí a hrají vedle mě. Tak dobrá akustika tam je. Druhý den jsem měla volno a já už se hrozně těšila na další den, kdy jsme měli generální zkoušku a koncert. A já se během té zkoušky přistihla, že mě strašně bolí čelisti, že jsem se tím nadšením pořád usmívala.

Tehdy jste to v Českém rozhlase komentovala slovy: „Já vlastně snídám, obědvám, večeřím adrenalin. Jsem opravdu šťastná, že jsem poprvé v Americe v pracovní pozici.“ I tím to pro vás bylo nabíjející?

Samozřejmě, já jsem tam vždycky jezdívala s manželem a s dětmi jako turista a bylo hrozně příjemné si to vyzkoušet z druhé strany i v tom smyslu, že jsem chodila po známých místech a během jednoho volného dne jsem navštívila plno mně milých míst, udělala jsem si tam obrovskou pohodu a takzvaně čtyřdenní prázdniny. Ani jsem se necítila nijak svázaná tou povinností, velice milou a úžasnou.

Do té doby jste vystupovala na různých světových scénách, ve Francii, Británii, Japonsku… Co musí operní pěvec udělat pro to, aby prorazil v zahraničí?

Člověk musí být nejen pěvecky zralý a připravený, ale i odolný. Ideálně mít dobrou agenturu nebo být v hledáčku, jak jsme říkali. Mít dobrou pověst člověka, který je schopen například zaskočit, který je odolný vůči různým rozmarům, nejen počasí, ale i toho prostředí. Rozhodně je potřeba mít někoho, kdo se vás v ten správný okamžik zastane, kdo si na vás vzpomene. Jak se říká, být ve správný moment na správném místě a mít teda ještě kilo štěstí.

Dlouhá léta byl tím mezinárodně úspěšným ve vaší rodině manžel, Adam Plachetka. Jaké teď zažíváte pocity, když jste v zahraničí úspěšní oba? Je to pro vás potvrzení, že kariéru mohou dělat oba manželé a ještě při tom mít děti? To asi není ve vašem oboru tak vyzkoušený model…

To právě souvisí s tím oborem, protože sopranistek je strašně moc a vyboxovat si místo na výsluní je hrozně těžké. Můj muž začal poměrně brzy a někde i říkal, že je za to strašně rád, že nervozita a všechny okolnosti kolem na něj tolik nedoléhaly, jako když je člověku už po čtyřicítce. Já mám dojem, že s věkem mám pořád větší a větší zodpovědnost. Naštěstí jsem se naučila nějak nacházet vnitřní klid, že mě to nerozhazuje. Ale všechno má svůj čas.

Osobně si opravdu neumím představit, že bychom měli oba tak závratnou kariéru, jako má můj manžel. Jak by to bylo s dětmi? Nejsem ten typ člověka, který by děti nechtěl mít nebo je kvůli tomu nechtěl vzít do toho koloběhu života. Cestování je opravdu strašně náročné a myslím, že když mají zázemí doma, na jednom místě - byť ten náš rodinný život je jako na horské dráze -, tak si v tom umíme všichni udělat jasno. Ale neumím si ani teď představit, že já bych dělala kariéru více divadelní než koncertní.

Vaši domovskou scénou zůstává pražské Národní divadlo, kde jste poprvé vystoupila v roce 2005, ve stálém angažmá jste od roku 2007. Jaký je rozdíl mezi sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou z oněch začátků a dnes?

Rozhodně je více pokorná. Má více zkušeností. Není tak drzá…

…není to škoda?

Myslím si, že ne. Já totiž měla už na škole dojem, že musím mít ostré lokty a dávat to najevo, takže jsem pořád byla taková ta sólistka, která chodí po těch chodbách a neustále dává najevo, jak je důležitá. Že s tím člověk nikam nedojde, pochopí, až začne pracovat v divadle. Myslím, že trošku esence drzosti mi zůstalo, jsem hrozně tvrdohlavá, umím si jít za svým. To jsem prostě já. Ale takovou tu ruční brzdu už si víc uvědomuju.

Myslel jsem, že při popisu rozdílu během těch devatenácti let zmíníte i rozdíl v hlase.

To s tím souvisí. Začínala jsem jako lyricko-koloraturní sopranistka, která se věnovala převážně klasicistnímu a baroknímu repertoáru. Ty role byly takové diblice, lehčího pěveckého charakteru, byly hodně vysoko položené. Když jsem porodila první dceru, tak se mi hlas začal měnit. A po porodu druhé dcery bylo jasné, že hlas zraje a stárne. A doufám, že mě na cestě tím zráním ještě potká pár rolí, o kterých teď třeba vůbec nevím, že bych je mohla zpívat.

Předpokládám, že jste v Národním divadle spokojená?

Jsem spokojená s rolemi, které dostávám.

Role máte velké. Už jsme zmínili Rusalku, hrajete Prodanou nevěstu, Příběhy lišky Bystroušky, Jenůfu v Její pastorkyni, v Carmen zpíváte Micaelu… Ale zeptám se i na to, jestli je Národní divadlo dnes jiné, než když jste do něj vstoupila? Ptám se i proto, že v roce 2019 jsem vedl rozhovor s Evou Urbanovou, členkou opery Národního divadla, a ona tehdy projevila obrovské zneklidnění z toho, že nastupuje jako nový šéf Opery norský režisér pan Hansen a měla pocit, že to je vlastně konec české opery. Tehdy snad byla i stávková pohotovost operního sboru… Odehrálo se tedy po jeho nástupu něco zásadního?

Já jsem naštěstí v pozici sólistky a nejsem v kolektivním tělesu, což je velká výhoda. Samozřejmě některé věci se posunuly k dobrému, některé věci stagnují, některé jsou horší.

Budete konkrétní?

Co se týče mé osoby, můžu být konkrétní: já jsem za minulého vedení neměla dojem, že mám takovou podporu, jakou mám teď, co se týče hlasového oboru. Vedení se mě pořád snažilo přesvědčit, že ten lyricko-koloraturní obor budu mít až do smrti. A já jsem se snažila prosadit i v jiném repertoáru, a tomu nebyli úplně nakloněni. Ale jak se říká, všechno špatné je pro něco dobré - a já díky tomu měla možnost si udělat velmi široký koncertní repertoár a mít čas na to, abych měla koncerty, a přestala jsem s tím zkrátka bojovat.

Potom přišel pan Hansen a ten jako neznalý mého hlasu v něm najednou slyšel něco, co já věděla, že tam mám, ale u něj a celého vedení jsem měla podporu. Takže jsem byla ráda, že jsem se mohla posunout. Kdyby to vedení asi nebylo takové, jaké dneska je, tak bych asi musela dát výpověď. Musela bych změnit to působení v Národním divadle, protože se mi to zajedlo. Pořád někoho přesvědčovat, že ten hlas se zkrátka někam vyvíjí. Je to naprosto přirozené.

Co se nezměnilo: myslím si, že se stále bojuje o to, abychom my jako sólisti měli zastání, abychom dřív dostávali informace, konkrétní a lepší, aby se s námi zkrátka mluvilo jako s  celkem, nejen jako s jednotlivci. Teď není úplně dobrá technická podpora, myslím si, že příprava operních titulů, co se týče výroby, šití kostýmů, trošku kulhá. Máme málo lidí, jsou málo placení a nechtějí tu práci dělat.

Jsou tím ohroženy premiéry?

Jít takhle do hloubky bych si asi netroufla, ale samozřejmě se to potom všechno zpětně projeví na tom, že se něco nestíhá vyrobit a všechno se řeší na poslední chvíli.

Co nejhoršího se v divadle může operní pěvkyni nebo opernímu pěvci stát?

Že ztratí hlas během představení, například.

To je tedy z důvodu osobní indispozice, nějaké náhlé příhody. Ale z pohledu fungování divadla? Intriky a podobné věci? Čekal bych, že v operním světě je obrovská konkurence…

Konkurence je, byla a bude. To je v pořádku, je to soutěžní prostředí. Teď se tak moc mluví o tom, že by děti neměly vyrůstat v soutěžním prostředí a že to na ně klade obrovské životní nároky v období dospívání. Ano, to je všechno pravda, ale prostě sport a umění byly vždycky konkurenční prostředí. Bez toho to nejde. Jinak se nebudeme nikdy posouvat.

Jestli jsou nějaké intriky nebo jestli mé kolegyně mají zkrátka nějaký problém, tak to se ke mně nikdy nedostane - a není to můj problém. Doufám, že pro to nezavdávám nějaké vědomé příčiny, za ty nevědomé se můžu maximálně omluvit. Ale já opravdu nejsem z těch, ke které dojdou nějaké drby nebo podobné záležitosti.

Když začínáte studovat roli, je pro vás zásadní, jaké zpracování režisér, režisérka pojme?

Já se na to vždycky ptám, zvlášť když jsem někde jako host, když jdu do divadla, kde nepracuji jako sólistka Národního divadla. Když jedu třeba do Brna nebo do Ostravy, tak se pídím po tom, kdo bude dirigovat. Že se něco na jevišti režijně stane ne úplně tak, jak bych si to já představovala, to je normální. Ale pouto mezi dirigentem a sólistou je pro mě naprosto zásadní. Tam když to nefunguje, tak to bych tu inscenaci radši nedělala.

Režisérská dvojice SKUTR, která vede činohru v Národním divadle, loni režírovala Rusalku, v níž máte titulní roli. Tam je i scéna, kdy se kutálíte přes těla tanečníků – a vy při tom pořád zpíváte. Je to něco, co je vlastně normální?

Co je v dnešní době normální? O tom bychom se taky mohli bavit. Myslím, že normální to není, ale já vždycky říkám, pojďme to zkusit, protože mě tyto výzvy opravdu baví.

A co jste při tom zjistila?

Že to jde. Ale musí se to opravdu nazkoušet. Zkoušeli jsme to asi tři dny, to rolování tam a zpátky…

…při kterém pořád zpíváte.

Držím jeden tón, což je horší, než kdybych měla měnit tóny a fráze. Ten jeden tón, když člověk drží a nepovede se to, tak to potom zní, jako když houká houkačka. Muselo se to nazkoušet a byla to velká legrace. Ty oba zmiňované pány (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, duo SKUTR, pozn. red.) já zbožňuji a jsem ráda, když s nimi můžu pracovat. Je to vzpruha.

Jak jste přijala nápad režisérky Alice Nellis udělat Prodanou nevěstu jako grotesku o tom, jak se v divadle zkouší opera Prodaná nevěsta? Vy tam vystupujete jako Mařenka, která má po úrazu nohu v sádře a chodí o berlích.

Nepřijala. Na začátku ne. Vedla jsem s Alicí diskuze, byť si jí obrovsky vážím. Říkala jsem: „Já tu celý život čekám na to, jak budu zpívat Mařenku, a vy mi nachystáte takové pojetí.“ Ona má neuvěřitelnou sugesci v tom, že vás provede těmi svými vizemi a takzvaně to přijmete. Pochopíte. Ale jsou tam stále dvě místa, která já vůbec nejsem schopná, která nezvládám. To je prostě jenom to, že ji mám tak strašně ráda, že jsem překonala samu sebe a dělám takzvaně svoji práci.

Ale zahrajete, zazpíváte.

Zazpívám, zahraju, protože jsem se naučila fungovat tak, abych tu koncepci režiséra pochopila. To si myslím, že je hrozně důležité, protože když ji člověk nepochopí nebo se staví na zadní, tak to k tomu divákovi nepřeskočí. Ale u těch dvou míst, vždy, když k nim docházím, si říkám: Je to moje práce a musím to zvládnout.

Jaká jsou to místa?

Když už dostanu ty berle - s tím jsem se musela taky smířit - tak pro mě bylo nejhorší, že jsem v tom konceptu stále hledala Mařenku jako tu Mařenku, ne tu herečku. Když jsem zvládla přetočit tu postavu takzvaně do mého civilu, tak mi to začalo dávat smysl. Ale věc, která mi nedává smysl, je, že nakonec, když po několikeré proměně a výměně Mařenek přijde divadelní režisér toho kusu a řekne, že teda přijde Mařenka, která nemá hlas, ale bude to hezky na obraz a já budu teda na straně - s těmi berlemi a budu zpívat. To mi prostě nedává smysl. Protože člověk, který má berle, může zpívat. To mi prostě nedává smysl. Ale jak říkám, je to moje práce a musela jsem to zvládnout.

Někde jsem si přečetl váš výrok z doby, kdy jste nově uváděli tuto Prodanou nevěstu: „Nikdy předtím jsem takovou atmosféru nezažila. Bylo to jako na fotbale: na jedné straně bravo, na druhé straně bučení.“ To byly vaše pocity, nebo ohlasy z publika?

To byly ohlasy z publika. Bylo to opravdu velmi úsměvné, jak na jedné straně to bylo „bravo“ a na druhé „búú“.

Je to dodnes?

Myslím si, že už ty emoce opadly a bereme to jako součást koloritu Národního divadla.

Váš manžel i vy přirovnáváte přípravu operních pěvců k přípravám vrcholových sportovců. Musíte tedy každý den cvičit?

Teď už každý den necvičím. Vždycky zkontroluju, jestli je hlas dobře posazený, abych dokázala odmluvit nějaké hodiny, když třeba učím nebo když dávám rozhovor, ale necvičím každý den. Nechám hlas i odpočívat. Ale byly doby, kdy jsem samozřejmě musela cvičit.

A můžete si dovolit cvičit doma? Když byla vaše první dcera malá a vy jste jí chtěla ukázat, co s hlasem umíte, tak prý začala strašně brečet.

Vřískala, ano. Ta malá ouška na to nebyla připravena. Teď už doma necvičím, ale učím se, ale ne takovým tím plným hlasem, který by naplnil celý dům. Pro to jsou zkušebny v divadle, tam jsou korepetitoři, s nimi vše probírám.

Vím, že jste si kdysi vedla seznam rolí, které byste chtěla nastudovat a hrát. Předpokládám, že si postupně odškrtáváte, co všechno už se vám naplnilo. Ale co tam máte na rok 2025?

V tom seznamu nemám vůbec nic. Všechno jsem si splnila a to, co přichází, takové ty moje malé objevy, mikrosvěty, tak jsou po maličkých krůčcích. Neodvažuju si hrát na vizionářku. To jsem dělala před deseti lety, že jsem měla dlouhý seznam - a kam bych mohla dojít, co bych mohla zpívat, co určitě zpívat nebudu. A když proběhla Libuše, tak já jsem tyto úvahy a představy úplně zrušila.

Toužím se vracet k věcem, které už umím. Ne proto, že bych byla líná, ale proto, že mám dojem, že v nich můžu objevit další a další vrstvy. Hrozně ráda, pokud jde o koncerty, bych dělala více Dvořáka, Stabat Mater a Requiem. To mě obrovsky baví. Čekají mě nové výzvy. Budu dělat Mahlera, čeká mě Symfonie druhá a Symfonie osmá, taky s panem šéfdirigentem Byčkovem s Českou filharmonií na Pražském jaru. To bude takový highlight před prázdninami. O prázdninách zase pocestuju do britského Glyndebourne, kde jsem debutovala v roce 2021 jako Káťa Kabanová. To byla taky role, se kterou jsem koketovala, jestli na ni vůbec můžu pomýšlet. A teď se k ní ráda vrátím. Takže Janáček a ta velká díla si myslím, že mě v tomto roce neminou.

Tak vám přeju, ať vám to všechno vyjde. A děkuji vám za rozhovor.

Já moc děkuji za pozvání.