„Vyčistit a zklidnit svět.“ Daniela Kolářová o psychopatech, hercích i přírodě

Legendární herečka, slavná z řady filmů a seriálů, v příštích dnech převezme Cenu prezidenta filmového festivalu v Karlových Varech. V rozhovoru pro Seznam Zprávy bilancuje svůj život před kamerou a v divadle, ale i krátké působení v politice.

O své práci a hereckých výkonech mluví Daniela Kolářová velmi skromně, jako by jí sebeprezentace nebyla zrovna příjemná. „Při té práci vám jde o to, naplnit obsah té figury, souznění se scénářem, s tím, co to chce vypovědět divákovi. To je vaše hlavní starost. A to, že za to dostanete nějakou cenu, je náhoda,“ říká Daniela Kolářová v pořadu Seznam Zpráv Galerie osobností.

V rozhovoru se vrací i k začátku 90. let, kdy na dva roky pověsila herectví na hřebík a stala se poslankyní Občanského fóra v Parlamentu ČR. Její porevoluční vystřízlivění ale přišlo očividně mnohem dřív než u většiny české veřejnosti a v roce 1992 z Parlamentu odcházela naprosto znechucená.

„Byla jsem unavená, strašně vyčerpaná a prostě jsem se těšila, že se vrátím zpátky do divadla. Že se vrátím k něčemu, co je mi bytostně blízké,“ říká Daniela Kolářová.

Z působení v Parlamentu se jí prý často vybavuje vzpomínka na začátky debat o právním rámci transformace neboli převodu státního majetku do soukromých rukou.

„Pan profesor Švejnar (ekonom, trvale žijící v USA, pozn. red.) tehdy nabídl určitý právní rámec, aby se nekradlo nebo aby to bylo trošku komplikovanější. A ODS i ODA to odmítly. Když jsem pak odešla z České národní rady a ve volbách vyhrála ODS, tak jste najednou viděl, co se skutečně děje, že se velice snadno krade. A mě to popuzovalo, protože lidé vyznávali to, co se říkalo za totality: Kdo nekrade, okrádá rodinu.“

V roce 1992 se Daniela Kolářová vrátila naplno ke své herecké práci. A navázala na svou úspěšnou kariéru před listopadem 1989 (série rolí v legendárních filmech a seriálech, jako byla Noc na Karlštejně, Na samotě u lesa či Nemocnice na kraji města). Za své herecké výkony v 90. a dalších letech (hrála například ve filmech otce a syna Svěrákových) získala filmového Českého lva či divadelní Cenu Alfréda Radoka.

Během rozhovoru dala zřetelně najevo, že ji trápí politická a společenská situace, v Česku i ve světě. Padla slova o „trapné úrovni“ Andreje Babiše i „psychicky nezdravém“ Donaldu Trumpovi. „Ráda bych, aby se to nějak vyčistilo a ten svět přišli zklidnit lidi s pozitivní motivací.“ I proto prý v lednových prezidentských volbách aktivně podporovala Petra Pavla.

Vedle deziluze z politiky zažila v posledních letech také nepříjemné pocity na své domovské scéně – v pražském Divadle na Vinohradech. Ačkoliv v roce 2012 byla členkou komise pro výběr nového ředitele a hlasovala pro Tomáše Töpfera, s tím, kam se pod jeho vedením začalo divadlo ubírat, včetně rozpadu stálého hereckého souboru, nebyla spokojena a v roce 2015 – po 45 letech – z divadelního angažmá odešla. „Najednou jsem si uvědomila, že to pro mě ztratilo smysl,“ říká v naprostém klidu.

Smysl mezitím našla v něčem úplně jiném – v práci na zahradě u své chalupy na Dobříšsku.

„Ta práce s hlínou, když zjistíte, jak to voní! A má to historii a také budoucnost… A vy máte šanci jako člověk z města, úplnej truhlík jako já, třeba bojovat s plevelem, s kopřivami, s ostružinami,“ zasní se a svou myšlenku vypointuje: „Najednou pochopíte, že příroda je pánbůh. Že to je geniálně vymyšlené a že my jsme ji dostali na starost, aby nás živila, abychom ji třeba dokázali i zkrášlit, a ne abychom ji ničili. Že jsme dostali obrovský dar a moc jsme se provinili.“

Jak se podle Daniely Kolářové změnil vkus diváků? Jaké ona sama zažívá pocity, když v televizi vidí filmy, ve kterých hrála v 70. letech? K čemu podle ní vedla normalizační cenzura? A proč před lety prohlásila, že „v životě neviděla pohromadě tolik hloupých chlapů jako v politice“?

Rozhovor si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – celý přepis a videozáznam rozhovoru zveřejníme v sobotu.