Je to poučení, říká vrchní zástupkyně k případu Vlasty Parkanové

Dvanáct let je vrchní státní zástupkyní v Praze a stejně dlouhou dobu stojí v čele žebříčků nejvlivnějších žen v zemi. „Jsou momenty, kdy si připadám osamělá, ale je to dobrovolné,“ popisuje odvrácenou stranu veřejné funkce.

Nerada odkrývá soukromí, stejně tak nedává příliš nahlédnout do svých budoucích plánů. V rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, se ale Lenka Bradáčová do několika osobních úvah přece jenom pustila.

„Nemůžete jít všude, kam byste chtěli. Nemůžete se potkat s každým, s kým byste si přáli. Nemůžete přijmout každé pozvání, které vám přijde na stůl,“ vypočítává Lenka Bradáčová v Galerii osobností, která omezení pro svůj život dobrovolně přijala.

„To je ta role. Veřejnost by měla mít s institucemi a jejími představiteli spojenou určitou důvěru. Ti představitelé musí být důvěryhodní a v justici je to otázka nestrannosti. A pak jsou některé věci skutečně zapovězeny. To není jen o tom, jak to ve skutečnosti je, ale jak se to také jeví. To je ta druhá stránka a tu nesmíte opomíjet.“

V rozhovoru, ve kterém mimo jiné říká, s jakými pocity jako profesionál sleduje televizní detektivky, anebo jestli se nechává funkcí omezovat i ve volném čase, přijde řeč i na reálné kauzy, které jsou s její funkcí spojené.

Například tu, kdy podala obžalobu na bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou pro mnohasetmilionovou škodu při nákupu letadel Casa, přičemž byla exministryně po deseti letech zproštěna obžaloby. „Je to poučení. Ale s ohledem na to, jaké tam byly důkazy ve věci, tak si nemyslím, že by ta obžaloba byla nedůvodná,“ říká Lenka Bradáčová.

Co se v této kauze nepovedlo? Bojí se někteří státní zástupci vstupovat do politicky citlivých kauz? A jak to bylo s tvrzením, které před lety stálo den před Štědrým dnem na titulní straně Lidových novin v názvu jejího rozhovoru, tedy že žalobci „mohou zatýkat i o Vánocích“?

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

„Detektivky nečtu, žiju je.“ To je váš dva roky starý citát. Jakou detektivku žijete právě teď?

To vám nemůžu říct, protože většina detektivek, které žijeme, je na počátku veřejnosti utajena, abychom se mohli dobrat konce. Ale pokud to řeknu přeneseně, tak každá trestní věc, kterou se zabýváme, je svým způsobem detektivka. Každý z těch příběhů je svým způsobem napínavý.

Překvapí nás ten váš dnešní případ, až ho zveřejníte?

Není to jen jeden případ. Státních zástupců, kteří se zabývají těmi nejzávažnějšími kauzami, je na vrchním státním zastupitelství sedmnáct a každý z nich má několik velmi zajímavých kauz, které jsou právě v běhu. A pokud se povede obstarat tolik důkazů, abychom mohli někoho obvinit, tak se to veřejnost jistě dozví.

Sledujete vůbec detektivky v televizi? Baví vás, nebo se u nich spíš smějete?

Jak kdy a jak co. Jsou detektivky, které jsou velmi věrné, a potom jsou samozřejmě detektivky, kde se usmíváme a které ani nedokoukám do konce, protože je to velmi nereálná věc. Ale zmíním třeba Případy prvního oddělení. Ty beru. Ty jsou věrné.

Tam hraje státní zástupkyni Sabina Remundová. Je v té roli uvěřitelná?

Já myslím, že ano. Vzhledem k tomu, že se na tom seriálu podílel bývalý policista, vedoucího prvního oddělení z Prahy, tak ty věci měl velmi dobře napozorované.

Paní Bradáčová, po celých těch dvanáct let, co jste vrchní státní zástupkyní v Praze, se celkem pravidelně umisťujete v různých žebříčcích nejvlivnějších žen Česka. V čem si svůj vliv sama uvědomujete?

Já vnímám vliv jako možnost měnit věci. A vedle toho také jako veliký závazek. Máte-li věci měnit, pak to znamená neustále vyvolávat debatu o změnách, být pokorný k výkonu funkce, přemýšlet o všech věcech, ale také pochybovat, zda vliv využíváte správně. Vzhledem k tomu, že stupeň, který já ve státním zastupitelství řídím, kontroluje šest českých krajů a hlavní město Prahu, kde je nejvíc veřejnoprávních a soukromých institucí a korporátů, které tu a tam uváznou i v síti kriminální policie, tak od toho se také samozřejmě odvíjí i ten vliv.

Musíte se i vy sama v něčem hlídat? Nepodlehnout nějakému pokušení, lákadlu – s ohledem na svůj vliv a zodpovědnost?

Určitě. Tady platí definice pana profesora Sokola, který říkal: „Na ty, kdož jsou v rolích a musí hrát každodenně svoji roli, neplatí pravidla jako na obyčejné smrtelníky.“ Jsou to ti, kteří se musí daleko více zamýšlet nad tím, co činí a jak to činí. A daleko více musí přemýšlet o profesní etice, což já označuji za profesní svědomí. V tomto smyslu ten vliv a respekt, který se s ním pojí, znamená jisté omezení. Doktor Baxa to kdysi na jedné konferenci pojmenoval zcela přesně: „Soudci i státní zástupci, pokud tu roli chtějí vykonávat přesvědčivě a dobře, tak jsou dobrovolně osamělí.“

Připadáte si tak?

Jsou momenty, kdy si tak připadám, ale je to dobrovolné. Je to ten výběr. Nemůžete jít všude, kam byste chtěli. Nemůžete se potkat s každým, s kým byste si přáli. Nemůžete přijmout každé pozvání, které vám přijde na stůl.

Nemůžete, protože se bojíte, co by po vás dotyčný chtěl, anebo proto, aby vás s ním někdo neviděl?

To je ta role. Veřejnost by měla mít s institucemi a jejími představiteli spojenou určitou důvěru. Ti představitelé musí být důvěryhodní a v justici je to otázka nestrannosti. A pak jsou některé věci skutečně zapovězeny. To není jen o tom, jak to ve skutečnosti je, ale jak se to také jeví. To je ta druhá stránka a tu nesmíte opomíjet. Musíte si taky vybírat, kde budete přednášet, komu budete přednášet, jakou přijmete účast v jakém spolku, na jaké pozvánce… Je to trošku složitější.

A ve volném čase se funkcí nenecháte omezovat?

Ne.

Můžete dělat, co chcete?

To taky nemůžu. Za prvé toho volného času je málo, ale i ten se dá vyplnit tak, abyste určitě o tu důvěru nepřišli. Toho se nebojím.

Tuším, že jste ráda lezla po skalách… To asi smíte.

Mám takové koníčky typu hory, kolo, inline brusle a volejbal. Ale teď, jak i léta přibývají, tak si tělo taky už říká i o jiné koníčky. Myslím, že ty hory budu muset vyměnit za moře.

Když se vrátím k vlivu s vaší funkcí spojenému, tak si nejde nevzpomenout na titulek rozhovoru s vámi, který kdysi vyšel těsně před Vánocemi v Lidových novinách: „Zatýkat můžeme i o Vánocích“. Vzpomínáte si na něj?

Velmi dobře, protože to je takový tradovaný titulek. Přitom tu větu jsem nikdy neřekla, ona vzešla z otázky redaktora, jestli státní zástupce taky pracuje o Vánocích? Já jsem se mu snažila vysvětlit, že je to podobné jako u lékaře, který v případě, že musí operovat, tak také operuje. V případě, že se stane o Vánocích zločin, tak státní zástupce má takzvaný „dosah“ a musí pracovat i o Štědrém dnu. Z toho vznikl ten titulek. 23. prosince jsem přišla do obchodu a teď jsem viděla ten obrovský titulek a pod tím tu fotku. Krve by se ve mně nedořezal. Já myslím, že ten den byly všechny výtisky vyprodány, protože se všichni chtěli dozvědět, koho budeme čtyřiadvacátého zatýkat.

Vy jste zrovna nesloužila?

Ne, vůbec. To skutečně vzniklo z této odpovědi.

Symbolický pro vaši kariéru byl korupční případ Davida Ratha. Ve stejném roce, kdy jste se podílela na jeho zatčení, jste se následně stala stala vrchní státní zástupkyní v Praze. Ale s vaším jménem je spojován i další politický případ: obvinění bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové, že při podpisu nákupu letounů Casa zneužila svoji pravomoc a poškodila stát o více než 800 milionů korun. Po deseti letech trestní řízení skončilo osvobozujícím rozsudkem a milionovým odškodněním pro bývalou političku. Jak se s takovým případem jako vrchní státní zástupkyně vyrovnáváte?

Abychom byli objektivní ze všech stran, tak musím říct, že ta trestní věc byla zahájena ještě za mého předchůdce, tedy než jsem přišla na vrchní státní zastupitelství. Za mého působení byla podána obžaloba a ten případ byl veden v řízení před soudem. Řízení před soudem trvalo více jak sedm let. Opakovaně jsme poukazovali na průtahy Obvodního soudu pro Prahu 6.

Pro nás byla tato kauza velmi nepříjemná především proto, že rozkolísala praxi ohledně znaleckých posudků. Nám se velmi složitě pracuje v situaci, kdy nemáme dostatečné odborné znalosti, a to právníci nemohou mít, v ekonomickém oboru, a proto trestní řád mluví o tom, že jsme povinni přizvat si znalce. To znamená odborníky na ekonomii. A pokud je tu znalecký ústav, který je zapsán Ministerstvem spravedlnosti a určí škodu ve věci, a my se o to opřeme a pak v průběhu řízení přijde další znalecký ústav, který zkonstatuje, že žádná škoda nevznikla, a pak přijde další znalecký ústav a závěrem posudku je, že vůbec nelze cenu takového stroje určit, tak je to pro nás velmi problematické.

Co to pro vás znamená?

To nebyla jen tato věc. Soubojem znaleckých posudků se prošlo i v té známé trestní věci pražských jízdenek – Dopravního podniku, kde znalci zkonstatovali, že nelze určit cenu jízdenky. A v poslední době se to dotklo reklamních tabulí u dálnice – že nelze určit ani cenu reklamní plochy. V neposlední řadě to teď máme v jedné z trestních věcí u pozemku. A pokud odborné znalecké ústavy konstatují, že u těchto komodit nejsme schopni určit tržní cenu, tak to je pro nás skutečně velmi závažné zjištění. To vnáší úplně jiné pojetí do trestných činů, pro který byla obviněná i Vlasta Parkanová, což bylo porušení povinnosti při správě cizího majetku.