Lékařka a mecenáška: Dětem jsme dlouho neřekli, že jsme bohatí

Primářku domácího hospice Katarínu Vlčkovou zásadně ovlivnilo setkání s bývalou hlasatelkou Zdenou Vařechovou, jinak maminkou jejího manžela, donedávna ředitele softwarové firmy Avast – díky ní se rozhodla pro paliativní medicínu.

„Babičku svých budoucích dětí“, jak sama říká, Katarína Vlčková osobně poznala až těžce nemocnou v posledních třech týdnech jejího života při pobytu v hospici. „Tam mi zapadla spousta věcí a do života se mi dostala paliativní medicína,“ říká lékařka a primářka domácího hospicu Cesta domů Katarína Vlčková, která byla dalším hostem v Galerii osobností.

Když později její manžel coby manažer a akcionář úspěšné antivirové firmy Avast vydělal hodně peněz, vše se propojilo.

„Tím, že je paliativní péče velkou součástí mého života, tak Ondřej to tak vnímá, že je důležité do něčeho takového investovat,“ vysvětluje Katarína Vlčková, proč s manželem v roce 2021 založili Nadaci rodiny Vlčkových a vložili do ní 1,5 miliardy korun z rodinného jmění – aby mohlo vzniknout unikátní nemocniční a sociální zařízení pro těžce nemocné děti v pražské usedlosti Cibulka.

V rozhovoru Katarína Vlčková otevřeně popisuje, jak svým třem synům oznámili, že jsou bohatá rodina, a jak se snažila, aby nežili ve vyšším standardu než děti v jiných domácnostech: „Strašně jsem s tím bojovala. Možná je to i mým celoživotním osobním nastavením, že strašně nerada vyčnívám. Měla jsem pocit, že ani ty děti by neměly vyčnívat. Což jsem si dost ulehčovala, protože mnohem větší dřina je vědět, že vyčnívám, a nějak s tím pracovat.“

U mladších dětí se musela popasovat i s otázkami, proč se ve své práci zabývá těžce nemocnými lidmi, kteří odcházejí ze života: „Snažila jsem se jim vysvětlit, že péče o lidi, kteří před sebou mají málo času a mají to těžké, je o to důležitější. Že je důležité zažít ty krásné chvíle a naplnit krátký život tím nejhezčím, co může být. Myslím si, že tomu porozuměly.“

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Vlčková, co jste dneska zažila krásného?

Byla jsem v práci, to je pro mě vždycky krásné.

Tak jsem to právě myslel. Vy o své práci – paliativní medicíně, péči o lidi v závěru života – totiž mluvíte jako o smutném oboru, ale zároveň říkáte, že v něm zažíváte krásné věci…

Já myslím, že se to nevylučuje. Jsou tam sice momenty smutné, ale mezi nimi jsou i ty momenty krásné. Je to neopakovatelná část života. Když vidíme, jak se rodiny dokážou starat o své blízké, tak to je výrazně krásné.

Může to pro vás tedy do jisté míry přinášet i povzbuzení a optimismus?

To také, ale i výzvu do mého vlastního života, že jsou věci, které mají určitou prioritu, a některé věci trošku méně.

Během tradičního úvodního ping-pongu se zeptám na pár slov či jmen. Co vás napadne, když řeknu – peníze?

Peníze? Vidím ty dukáty z pohádky o Skrblíkovi. (směje se)

Avast?

Tak to vidím obličej mého manžela (Ondřeje Vlčka, pozn. red., donedávna ředitel a akcionář této veleúspěšné softwarové firmy, pozn. red.). A pak vidím ještě ten oranžový - já tomu říkám – plivanec. V dobrém. Ten znak firmy.

Cibulka?

Usedlost, která je ještě pořád zchátralá.

Ale vy jste se to rozhodli s vaší nadací změnit…

Ano. Zdá se, že se to jednou stane realitou. Už se nám to proměňuje pod rukama a máme z toho radost. Je to zázemí pro Nadaci rodiny Vlčkových a spoustu služeb pro děti s vážným nebo nevyléčitelným onemocněním.

Další název - Cesta domů?

Velká část mého života. Pracuju tam jedenáct let a jsem za to vděčná. (domácí hospic, poslední rok a půl je zde K. V. primářkou, pozn. red.)

Zlatá rybka?

Zlatá rybka je pro mě naše paní ředitelka, která to celé postavila podle našich představ. Měli jsme myšlenku, která se mi zdála hodně v oblacích, ale ona to dokázala úplně dokonale naplnit. (organizaci založili manželé Vlčkovi v roce 2014, aby plnila přání těžce nemocným dětem, pozn. red.)

Paní Vlčková, v roce 2021 jste s manželem Ondřejem Vlčkem založili Nadaci rodiny Vlčkových, která buduje dětský hospic. Jak vzpomínáte na okamžik, kdy jeden z vás tenhle nápad vyslovil?

Vyslovil ho manžel a byl to takový proces. On je vždycky ze začátku hrozně tajemný. Napadnou ho vždy skvělé věci, ale než to pošle dál, musí mít jistotu, že to má promyšlené. Já jsem vnímala, že o něčem přemýšlí. Bylo to v době, kdy byla Zlatá rybka postavená na nohy a fungovala úplně skvěle, a manžel říkal, že přemýšlí, že bychom udělali ještě něco dalšího. A že by to byl nadační fond…

A když to měl promyšlené a řekl vám ten finanční objem, který chce do nadace vložit, tedy čtyřicet procent vašich rodinných peněz, částku 1,5 miliardy korun?

Nevěděla jsem, kolik je to procent. Asi mi řekl tu částku, ale to bylo rozhodně později, než jsme se bavili o tom, co bude nadace dělat. Nejdřív jsme se shodli, že bychom chtěli pokračovat v péči o vážně nemocné děti. Já jsem vždycky strašně nadšená. Manžel si to promyslí, pak to řekne, úplně mě šokuje a já jen říkám: To je skvělý, perfektní! A začneme o tom prakticky přemýšlet.

Jednou jste řekla: „Lišíme se skoro ve všem. Ondra je racionální, kliďas, vizionář, já emocionální cíťa, která jde do všeho po hlavě.“

Přesně tak. Když řekl: „Co kdybychom vybudovali dětský lůžkový hospic?“, nejdřív jsem se zarazila, že nevím, jestli to je přesně ono, ale pak mě to totálně nadchlo. Bylo pro mě důležité zeptat se větších odborníků, než jsem v té době byla já, tak jsem šla za svými blízkými kolegyněmi, které se zabývají dětskou paliativní péčí. A když jsme zjistili, že tady něco takového chybí, tak pak jsem stavěla vzdušné zámky.

Přijde mi obdivuhodné, že sice říkáte, že se s manželem lišíte skoro ve všem, ale v tom zásadním je mezi vámi shoda. On před časem řekl, že se vám „podařilo vydělat víc peněz, než budete potřebovat, někdo hraje golf, my zakládáme nadace.“ Shodli jste se, že své peníze investujete na dobrou věc – a rozpor mezi vámi nebyl.

Nebyl. Ondřej to vnímal jako naše téma. Tím, že paliativní péče je velkou součástí mého života, tak on to tak vnímá, že je důležité do něčeho takového investovat. Mnoho lidí říká, že když darujeme, tak že se něčeho vzdáváme. My to bereme tak, že investujeme do něčeho, co nám dává smysl a pro co jsme takzvaně zapálení.

Projekt nadace jste oznámili v roce 2021, dětský hospic na Cibulce by měl být podle původních odhadů otevřen v říjnu 2026. Běží vše podle plánu?

Bylo by divné, kdyby vše běželo podle plánu. Ten termín byl taková naše urputnost, protože jsme zjistili, že 22. října 2026 bude dvě stě let od úmrtí biskupa knížete Leopolda Hohensteina, který to tam celé vybudoval. Přišlo nám to jako skvělé datum, které se nám tehdy zdálo ambiciózní, ale zvládnutelné. Teď už to připadá trošku méně zvládnutelné, ale pořád to držíme. Když to bude někdy plus minus podobně, tak za to budeme rádi.

Dětský hospic na Cibulce má sloužit těžce nemocným dětem i rodičům. Kolika rodinám budete moci poskytnout péči?

Bude to zařízení pro dvanáct dětí, pro samotné děti nebo s jejich nejbližší rodinou. Zdá se to jako malý počet. Ale ten účel je, aby to mohlo být co nejvíc rodinné prostředí. Slouží to pro děti, které jsou hodně nemocné, rodiče se o ně starají intenzivně 24 hodin denně, třeba mnoho let nemají odpočinek. Je těžko představitelné, jak člověk může zvládnout být celodenně k dispozici a být ve střehu a mít strach, co se bude dít. Zařízení slouží pro to, aby si rodiny mohly odpočinout, aby tam mohly děti být a rodiče mohli trochu vypnout. O děti se postarají sestřičky, lékaři, pečovatelky, a rodina může odjet i se svým dalším zdravým potomkem a nějak nabrat síly na další péči, která je zase náročná.