V konfliktu na Ukrajině nás nejspíš čeká významný posun, říká Petr Pavel

EXKLUZIVNĚ. „Nastane nová situace, kterou budeme muset řešit,“ vysvětluje prezident v rozhovoru pro Seznam Zprávy, co čeká od roku 2024. „Podle dosavadních indicií ten posun nebude úplně v tom nejlepším slova smyslu, jak bychom si představovali.“

Ruský agresor a prezident Vladimir Putin čeká podle českého prezidenta Petra Pavla na výsledek amerických voleb v listopadu 2024 a doufá ve znovuzvolení Donalda Trumpa.

„Prezident Putin setrvává ve svém vidění světa, že dění určují ti mocní a mezi ty se samozřejmě Rusko počítá, a ti ostatní se přizpůsobují, což by nás mělo varovat. Minimálně na straně Vladimira Putina je očekávání, že v případě úspěchu Donalda Trumpa by se s ním dokázal domluvit bez ohledu na to, co si o tom myslí Ukrajina nebo zbytek Evropy a že by mohl nastat nějaký kompromis, který Rusku pomyslně vrátí statut klíčového hráče a ostatní se s tím budou muset nějak smířit,“ říká Petr Pavel v druhé části rozhovoru pro Seznam Zprávy. Petr Pavel proto mluví o nové situaci, kterou bude muset mezinárodní společenství řešit.

První část rozhovoru, v níž Petr Pavel hodnotil svůj první rok ve funkci prezidenta, nálady ve společnosti, komunikační neobratnost vlády Petra Fialy (ODS) i svých čtyřicet let ve vojenské uniformě, jsme zveřejnili dnes dopoledne. Najdete ji zde.

Druhá část rozhovoru se týká očekávaného vývoje v roce 2024 a taky prezidentova optimismu, že krize se dají zvládnout.

„I přes všechny problémy, které máme tady doma a které nás dnes tak pálí, pořád patříme do malé skupiny zemí, které mohou být považovány za šťastné. V globálním kontextu je na tom naprostá většina zemí světa mnohem hůř a my bychom si měli vždycky říct: My se máme pořád ještě dobře, my tady nemáme válku, nemáme tady žádné masivní uprchlické vlny, nemáme tady žádná zemětřesení, obrovské povodně, záplavy jako jinde, nemáme tady různou jedovatou havěť… Máme opravdu zemi, ve které se pořád ještě dobře žije.“

Celý rozhovor, v němž se prezident Petr Pavel nevyhýbal řadě osobních otázek, si můžete pustit zde v audiozáznamu. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi druhé části rozhovoru.

Jako velitel jste se účastnil řady vojenských misí v různých válečných oblastech, ať už to bylo v Jugoslávii v roce 1992 nebo později v Kataru. Snad to nevyzní hloupě, ale hodí se vám zkušenosti, kdy jste byl svědkem krizových situací a viděl kolem sebe spoustu obětí, v tom, co děláte dnes?

Myslím si, že se to hodí mimořádně. Protože přímá zkušenost z války vám úplně přenastaví hodnotová měřítka. A to krátkodobě výrazně, protože se vrátíte z mise a máte to všechno trochu přehozené, protože to podstatné je přežít, splnit úkol a tomu je podřízeno úplně všechno. A tady doma samozřejmě řešíme spoustu jiných věcí, protože nemáme starosti den za dnem o přežití. A dlouhodobě vás to ovlivní v tom, že vnímáte skutečně to, co by se mohlo stát, když si nebudeme dávat pozor na to, co máme teď.

Mohli jsme si myslet, jakým rájem a zemí zaslíbenou byla pro mnoho Čechoslováků Jugoslávie. A co se tam potom stalo? Jak strašně rychle se to zvrtlo a dodnes vidíme, že některé části bývalé Jugoslávie jsou stále sudem prachu, kde to napětí je a staré křivdy se nepodařilo vyřešit. To jsou věci, které když si člověk uvědomí, tak má při posuzování současných problémů jinou perspektivu. Navíc díky této zkušenosti vím, co všechno by měl člověk v jakékoliv vedoucí funkci udělat, než se rozhodne pro nějaké silové řešení. Vím přesně, co to přináší nejenom pro vojáky, ale i pro civilní obyvatelstvo. Pokud se na to člověk dívá z pohledu toho, kdo to nezažil, tak je to pro něho prostě jenom politické rozhodnutí a potom obrázky v televizi anebo na mobilu. Ale já si to dokážu představit naprosto realisticky.

Dodává vám taková zkušenost i vnitřní klid? Nenecháte se jen tak něčím, z vašeho pohledu třeba banálním nebo ne tak zásadním, vytočit?

Já myslím, že to je asi běh celého života, celoživotní zkušenost. Protože pokud děláte práci, která je často riziková, která je exponovaná, která vyžaduje občas rychlé rozhodování ve složité situaci, která vyžaduje nutnost brát na sebe odpovědnost a potom plně přijmout všechno, co z toho vyplývá, protože rozhodujete o životech a zdraví lidí, tak to jsou věci, které vás donutí dívat se na věci s rozvahou, trochu s odstupem. Protože podléhat stresu většinou znamená dělat chyby.

Celý rozhovor s prezidentem Petrem Pavlem si můžete pustit i ve videu zde:

Co pro vás znamenal 30. listopad 2018? Den, kdy jste po 43 letech sundal vojenskou uniformu, ukončil služební poměr a šel do civilu. Co dál se svým životem, v 57 letech?

Trochu mi to připomnělo den, kdy jsem odmaturoval na gymnáziu a veškerý svůj majetek jsem měl sbalený v jedné tašce a stál jsem před tou bránou, která byla po čtyři roky mým domovem (vojenské gymnázium v Opavě, pozn. red.). Nebo často, občas i proklínaným domovem, protože jsem tam byl zavřený. Tak najednou jsem měl pocit, že mám před sebou otevřený celý svět. Nedokázal jsem si představit, jak budou vypadat ty následující týdny, dny, roky. A říkal jsem si, že možnosti jsou naprosto otevřené. Podobný pocit jsem měl, když jsem svlékl uniformu. Řekl jsem si: Tak jednu etapu mám za sebou, dosáhl jsem v ní mnohem víc, než jsem si kdy myslel, a teď mám široké pole možností, co budu dělat. A nebral jsem to vůbec nijak nostalgicky ani s žádnou hořkostí. Byl jsem připraven na to, že tahle etapa dříve či později skončí, takže svléknout uniformu a být řadovým občanem mně dělalo naopak velikou radost.

Etapa „řadového občana“ skončila záhy. V roce 2020 jste v souvislosti s covidovou pandemií založil iniciativu Spolu silnější, v níž jste s odborníky doporučovali státu, jak tuto krizi zvládat. Kdy přišel ten moment, že jste se posunul ještě o další krok dál – a rozhodl se kandidovat na prezidenta?

Ono to mělo vlastně trochu jinou genezi. Protože já jsem si po několika málo týdnech, kdy jsem se srovnal s novou realitou, říkal, že bych asi chtěl dělat něco, co mi dává smysl a co bude přinášet nějaký užitek. A viděl jsem ho v tom, že jsem dostal mnoho pozvání na besedy do škol. Přikládal jsem to tomu, že lidi zajímá, jak to funguje v NATO a jak si stojíme v misích. Postupně těch pozvánek na besedy bylo víc, než jsem dokázal zvládat. A při jedné takové akci jsme se potkali s Petrem Kolářem a uvědomili si, že beseda z perspektivy vojáka a diplomata dává smysl. I těm studentům se to velice líbilo. Potom jsme udělali cyklus Pro bezpečnou budoucnost, kdy jsme studentům říkali nejen o zahraničně politických a bezpečnostních tématech, ale spojili jsme to i s tím, co znamená být odpovědným občanem demokratické země. Myslím si, že to velice dobře fungovalo, dokud to nepřerušil covid…

Takže covid byl důležitým mezníkem.

Za covidu jsem si říkal, že nemůžu-li přispět sám v roli někoho, kdo řídí nějakou organizaci, tak pomůžu aspoň tím, čím můžu. Zpočátku jsem finančně podpořil pár projektů a potom jsem dal dohromady iniciativu, jejímž cílem bylo sbírat prostředky od lidí, kteří chtěli nějak pomoct, ale nevěděli jak. Vyhledávali jsme lidi, kteří buď vyráběli ochranné prostředky, nebo zajišťovali sociální služby, nebo se starali o terapeutickou službu v přetížených nemocnicích. A za tu dobu covidu se nám takhle podařilo nejenom vysbírat poměrně značné prostředky, ale zároveň taky pomoci mnoha malým projektům.

Tím to ale nekončilo…

Z průběhu té pomoci jsem viděl, jak moc jsou lidé dezorientovaní, jak jsou frustrovaní z toho, že pořádně nevědí, co se děje, komu mají věřit. Nebyli si úplně jistí, že krizový systém funguje tak, jak by měl. A tak jsem v rámci debat s odborníky uspořádal pět velkých kulatých stolů v jednotlivých krajích, kde jsme posbírali zkušenosti, pak jsme je ještě zpětně verifikovali a sestavili soubor doporučení pro vládu, aby se pro případnou druhou vlnu situace zlepšila. A doufali jsme, že to vláda využije. Ona se moc nezlepšila, dopadlo to, jak všichni víme.

A pak se začala blížit debata o nadcházejících prezidentských volbách. A pro mě asi tím hlavním spouštěčem bylo, že se ke kandidatuře pozitivně vyjádřil Andrej Babiš –⁠ a já jsem si uvědomil tu mou interakci s ním v době, kdy byl předsedou vlády, kdy jsem se mu snažil nabídnout asistenci mnoha lidí, zdaleka ne jenom moji. A jeho přístup k řešení krize mě přiměl k tomu, abych se pokusil zvrátit případné vítězství Andreje Babiše v prezidentských volbách.

A tu rukavici jste zvednul, oznámil, že budete kandidovat… a dál ten příběh známe.

Tak.

Posuňme se teď, pane prezidente, do současnosti. Vlivný mezinárodní web Politico vás koncem listopadu zařadil na seznam 28 osobností, které budou v roce 2024 nejvíce ovlivňovat charakter Evropy. Umístil jste se na šestém místě z těch 28. Co to pro vás znamená?

Rozhodně bych nechtěl jakkoliv zlehčovat ankety a už vůbec ne tak renomovaného média, jakým Politico je, ale beru je s jistou rezervou. Je to samozřejmě subjektivní názor, který vychází z nějakých údajů. Je pravdou, že nejenom v období před volbou, v průběhu volby a po volbě, asi proto, že –⁠ jak říká nový britský velvyslanec – „jsem tu nový“, tak jsem byl pro mnoho lidí ještě neokoukanou kapitolou. Na jedné straně to tedy beru s jistou rezervou, na druhou stranu to beru i tak, že se k věcem snažím vyjadřovat bez nějakých velkých okolků a pojmenovávat problémy tak, jak jsou. Nevnímám to tedy ani jako důvod něco slavit, ani jako nějaký zásadní závazek. Ale vnímám to tak, že se o mně ví, že moje názory mnoho lidí sleduje, a to mi dává prostor k tomu, abych je mohl šířit tam, kde by to mohlo být ku prospěchu věci.

Politico vás označilo za „jestřába v postoji k Číně a Rusku, který jasně a bez váhání podporuje Ukrajinu a prosazuje rozšíření NATO“. Co vás, nebo nás v tomto směru v roce 2024 čeká?

Čeká nás toho hodně, protože vývoj konfliktu na Ukrajině ukazuje, že velmi pravděpodobně v příštím roce uvidíme nějaký významný posun. A ten podle dosavadních indicií nebude úplně v tom nejlepším slova smyslu, jak bychom si ho představovali. Nastane nová situace, kterou budeme muset řešit.

V čem tu novou situaci vidíte?

Budeme mít několik významných voleb právě u těch aktérů, kteří budou rozhodující pro vývoj situace: budeme mít volby v Rusku, kde zřejmě asi bez velkého překvapení zvítězí Vladimir Putin, budeme mít volby ve Spojených státech, kde ten výsledek už zdaleka tak jistý není. A dá se předpokládat, že očekávání voleb přinese určité změny i na bojišti. Prezident Putin to nakonec řekl zcela jasně, že nemůže být řeči o nějakých mírových rozhovorech do té doby, než bude jasno o výsledku voleb ve Spojených státech. Tím dal jasně najevo, že pro něj partnerem pro možné jednání není nikdo jiný než Spojené státy. Ani žádná z velkých evropských zemí.

Pro nás by to mělo být signálem, že prezident Putin setrvává ve svém vidění světa, že dění určují ti mocní a mezi ty se samozřejmě Rusko počítá, a ti ostatní se přizpůsobují, což by nás mělo varovat: minimálně na straně Vladimira Putina je očekávání, že v případě úspěchu Donalda Trumpa by se s ním dokázal domluvit bez ohledu na to, co si o tom myslí Ukrajina nebo zbytek Evropy a že by mohl nastat nějaký kompromis, který Rusku pomyslně vrátí statut klíčového hráče a ostatní se s tím budou muset nějak smířit. To je samozřejmě situace, která pro nás rozhodně nijak příznivá není, a uvidíme, do jaké míry se takový scénář, ve který doufá Vladimir Putin, naplní.

Pak tady máme konflikt na Blízkém východě…

…a ten zatím také nespěje ke svému závěru. A podle nejnovějších informací bylo vidět, že se Izrael na svých představách o budoucí správě Pásma Gazy rozchází i se svým největším podporovatelem, se Spojenými státy. Takže i vývoj této situace do značné míry ovlivní dění ve světě, bezpečnost nejenom v globálním měřítku, ale i regionálním. Protože pokud budou narůstat protiizraelské nálady, pokud bude narůstat extremismus v některých arabských zemích, pak se dá očekávat, že to povede k nárůstu terorismu. A ten, jak jsme měli možnost si v Evropě už v minulosti ověřit, se týká v podstatě nás všech.

Kromě toho budeme dále čelit důsledkům navazujících krizí na válku, to znamená, budeme se snažit řešit ceny energií, které nebudou padat tak rychle, budeme řešit dopady inflace, která se snad v příštím roce výrazněji sníží, budeme řešit deficity rozpočtu. Ty problémy jsou vlastně v celé Evropské unii podobné. Budeme řešit i sociální a ekonomickou situaci, která bude navzájem ovlivňovat jednotlivé země v celém našem regionu.

Nic pozitivního z toho v tom úplně nejbližším období, jak jste to právě popsal, nekouká.

No, já bych to tak úplně neviděl…

Z čeho čerpat naději, kterou byste měl lidem v tomto období předávat?

Myslím si, že v těch trendech, které jsem zmínil, je samozřejmě hodně pravdy. Uvidíme, jak se budou naplňovat. Na druhou stranu bychom si měli neustále zdůrazňovat, přes všechny problémy, které vidíme v našem nejbližším okolí, v naší zemi –⁠ a že pro mnoho lidí se život stává skutečně hodně těžkým, ať už jde o zajišťování základních životních potřeb nebo o zajištění třeba kvalitního studia pro děti –⁠ alespoň nějakou kulturní, sportovní náplň.

Zároveň bychom měli mít tolik soudnosti, že se budeme dívat na problémy v kontextu a řekneme si: My i přes všechny problémy, které máme tady doma a které nás dnes tak pálí, pořád ještě patříme do malé skupiny těch zemí, které mohou být považovány za šťastné. V globálním kontextu naprostá většina zemí světa je na tom mnohem hůř a my bychom se měli na pozadí těch problémů, které řešíme a ke kterým bychom měli přistupovat konstruktivně, vždycky říct: My se tady máme pořád ještě dobře, my tady nemáme válku, nemáme tady žádné masivní uprchlické vlny, nemáme tady žádná zemětřesení, obrovské povodně, záplavy jako jinde, nemáme tady různou jedovatou havěť… Ale máme opravdu zemi, ve které se pořád ještě dobře žije.

To jsou důvody k určitému optimismu, jako třeba i to, že po dlouhé době inflace v příštím roce se opravdu velmi pravděpodobně sníží k těm třem, dvěma procentům, že některá úsporná opatření vlády, jakkoliv jsou diskutabilní pro mnoho lidí, tak přispějí k určité stabilizaci naší ekonomiky. Stejně tak se stabilizuje ekonomika i dalších zemí, takže ta situace rozhozená válkou se postupně začne navracet do běžných kolejí a život nebude tak dramaticky horší, jak si někteří myslí, nebo jak se nám někteří snaží namlouvat.

Takže to byla ta povinná dávka optimismu.

Na druhou stranu ještě jedna věc –⁠ budeme tady mít příští rok mistrovství světa v hokeji.

Ano, i toho se dá chytit, když člověk hledá nějakou útěchu. Pane prezidente, vy jste ve funkci, dá se říct, pětinu svého mandátu, měl byste být prezidentem do roku 2028, kdy budou volby příští. Tušíte už, jestli to budete chtít zopakovat?

To je hodně daleko a já jsem navíc vždycky říkal, že dvě volební období jsou možná pro realizaci některých dlouhodobějších projektů výhodou, na druhou stranu zkušenosti i z ostatních zemí ukazují, že politik, který do toho vstupuje s tím, že chce být znovu zvolen a je to jedno, jestli je to přímá prezidentská volba nebo parlamentní volby, tak se chová podle toho, aby si to nepokazil u voličů. A snaží se přizpůsobit tomu, co by voliči rádi slyšeli, viděli, místo, aby se snažil voliče a občany přesvědčit, že je potřeba dělat to, co je správné. A ono to vždycky není to samé.

Já jsem se snažil k tomu vždy přistupovat tak, abych spíš říkal lidem to, co je správné, takže vůbec nechci předjímat, jak se na mě budou dívat za dva, za tři roky. Navíc jsem vždycky říkal, že takovouto práci člověk musí vykonávat s plným nasazením a já se o to zatím snažím. A nemyslím si, že v takovém nasazení je možné to plnohodnotně zvládnout ve dvou volebních obdobích. Takže nechme to ještě otevřené, ale na tom základním přístupu se nic nemění.

Znamená to tedy, že jste si de facto vědomě zakázal o tom přemýšlet, abyste se nepřizpůsobil tomu nadbíhání voličů, jestli to dobře chápu?

Je to přesně tak.

Co si přejete do roku 2024?

Abychom k věcem přistupovali s vnímáním kontextu a trochu optimističtěji než dosud. Ten náš trvalý pesimismus a stěžování si nás neustále sráží zpátky a bere nám potenciál, který nemáme o nic menší než řada jiných zemí.

Doufám, že se tohle přání naplní. A děkuju vám za rozhovor.

Děkuju taky.