Článek
Legenda české populární hudby v posledních letech výrazně omezila veřejné vystupování, o to víc se na ně těší. „Na jevišti je to neuvěřitelná euforie a právě proto, že zpívám málo, tak si to hrozně užívám,“ říká.
V roce 2011, u příležitosti svých 70. narozenin, uspořádala veleúspěšné rozlučkové turné a byla přesvědčena, že už nikdy koncertovat nebude. „Vydržela jsem to dva roky, kdy jsem opravdu vůbec nezpívala.“
Od té doby se snaží držet tak tři čtyři koncerty měsíčně. Teď na podzim rozjíždí novou šňůru, po Novém roce by měla mít po letech další koncert v pražské 02 areně. „Ale nevím, jestli do toho chci jít,“ přemítá nahlas Marie Rottrová v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Více než pět desítek let stále populární zpěvačka říká, že ji neutuchající zájem publika těší a koncertování ji naplňuje: „Na jevišti ze mě vyjdou emoce, které jinak nepoužívám.“ Na druhou stranu se ale usilovně brání výzvám svého okolí, aby po čase natočila nové písničky. „Manžel mě nutí, syn mi to říká, všichni mi to říkají - a já nějak nemám chuť a říkám si proč?“
V rozhovoru velmi otevřeně mluví o syndromu vyhoření, který ji postihl v druhé polovině 80. let, o tom, proč před lety dala košem Jiřímu Suchému, když ji lákal do Semaforu, i o receptu na dlouholetou popularitu.
Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.
Paní Rottrová, vím, že se u vás střídají dvě fáze, jedna, kdy chcete mít klid a být s manželem, a druhá, kdy se pouštíte do koncertování. V jaké fázi jsme vás zastihli teď?
Teď jste mě zastihli v takové prázdninové fázi, jak jinak. Červenec, srpen mám akorát dva koncerty. A v září se to rozjede. Ale jsem pořád připravená: zpívám, trénuju doma každé ráno.
Co je pro zpěvačku tím nejtěžším úkolem, aby zůstala na výsluní nebo v oblibě u lidí takovou řádku let? U vás, můžu asi říct, je to už přes půl století.
Je to pravda. Myslím, že hlavním důvodem je dobrý repertoár. Mít hodně dobrých písniček, které se dají vysílat a poslouchat hodně dlouho. Takové ty evergreeny, které přejímají i další generace, i ty nejmladší.
Kdo je Marie Rottrová (1941)
Jedna z nejpopulárnějších českých zpěvaček. Kariéru začala v 60. letech v Ostravě, kde ještě jako úřednice ze spořitelny začala zpívat s místními kapelami na „nedělních čajích“. Jako jedna z prvních začala v tehdejším Československu provozovat americké rhythm & blues a soul. Později, už jako profesionální zpěvačka, vystupovala s kapelou Flamingo, natočila řadu hitů (Kůň bílý, Markétka, Lásko…), natáčela velmi oblíbený televizní pořad Divadélko pod věží. V roce 1985 se přestěhovala do Prahy. S dvěma několikaletými přestávkami trvá její úspěšná kariéra už šest desítek let. V roce 2009 byla na cenách Anděl uvedena do Síně slávy.
Takže nepodlehnout módním výstřelkům a držet se něčeho, co má trvalejší hodnotu?
Ano, dělat kvalitní písničky s kvalitními texty a muzikou.
Nějaké změny na koncertech budou
Zpěvák nebo zpěvačka vašeho formátu zaměstnává, dá se říct, spoustu lidí. Ať už jsou to autoři hudby, textů, kapela, různí hudebníci… Ti všichni jsou na vás do jisté míry závislí - abyste vystupovala, natáčela a tak dál. Vy jste se v roce 2011 rozhodla skončit, oznámila jste konec kariéry. Chápali to tehdy vaši kolegové?
To chápali, i když mě přemlouvali a přemlouvali mě i fanoušci. To, že to nedodržím, mi říkali moji kolegové, zpěváci a zpěvačky. Říkali: „Neboj se, hele, ty stejně budeš zase zpívat.“ Já jsem tenkrát byla rozhodnutá - protože jsem do té doby zpívala se třemi kapelami a já jsem dost dobře neuměla říkat ne. A říkala jsem: „Tak ještě tenhle koncert, ještě tohle…“, a pak jsem toho měla moc. A ty moje sedmdesátiny mi připadaly jako dobrý termín, že už mám všechno za sebou, že jsem udělala všechno, co jsem chtěla.
Opravdu jste věřila, že to je konec?
Stoprocentně.
A ti kolegové, kteří vám to nevěřili, ale měli pravdu.
Měli pravdu. Vydržela jsem to dva roky, což je poměrně dost dlouhá doba. To jsem opravdu vůbec nezpívala. A po dvou letech jsem začala hostovat u Hanky Zagorové, u Jardy Wykrenta… Vždycky to mělo veliký úspěch a zase mě všichni přemlouvali. A ve mně se něco hnulo, protože na těch koncertech bylo tak skvělé publikum, ti lidé mi dávali najevo, že jsou šťastní, že zase zpívám, že mě vidí na jevišti, slyší…
…že vás to zase chytlo.
Tak mě to chytlo, a tak jsem měla postupně sem tam nějaký koncert, nějaké pozvání. A pak jsem říkala, to není možné, ještě pořád je to součást mého života, tak jsem znovu začala. Ale omezila jsem to.
Co to znamená? Kolik máte vystoupení za měsíc?
Hlídám si tak tři, maximálně čtyři.
Předpokládám, že publikum od vás chce slyšet klasické hity. Lásko, voníš deštěm, Skořápky ořechů, Kůň bílý… Je to tak?
Ano, samozřejmě. Každé publikum, i já, když jsem v publiku a jdu se podívat na nějakého zahraničního zpěváka, chce slyšet hity a písničky, které dobře znám z elpíček a singlů. Já jsem stejná. Myslím si, že všichni lidé, kteří přijdou na koncert, nemůžou odejít bez toho, aniž by si to vyslechli.
Nemáte někdy chuť publikum něčím překvapit? Dát něco úplně nového, vyrazit jim dech?
Musím říct, že občas na koncert zařadím jinou písničku. A chystám se, že asi dvě nebo tři písničky udělám trošku jinak. Aby mě to zase úplně chytlo a bavilo, protože je to trošku stereotyp, když člověk zpívá pořád se stejným aranžmá. Takže nějaké změny budou.
Tělo a mozek si řekly dost
Může se vám stát u písničky, kterou zpíváte dejme tomu čtyřicet let, že vám vypadne text, že najednou nevíte, jak dál?
To se stalo právě před tím, než jsem poprvé přerušila koncertování.
To bylo někdy v roce 1988?
Ano, v druhé polovině osmdesátých let. Tam to bylo dramatické, protože jsem dělala dvacet koncertů každý měsíc a bylo toho na mě moc. Opravdu jsem byla v takovém přetlaku. Spíše bych řekla, že to bylo vyhoření než přetlak. Už jsem zapomínala texty a moc jsem to neprožívala. Už to byla taková rutina. A z té rutiny se najednou stalo to, že jsem zpanikařila, říkala jsem si: „Páni, vždyť já si nevzpomínám na texty!“ Tak jsem před koncertem zběsile mlela jeden text za druhým, v hlavě mi to šrotovalo a když jsem se postavila před publikem na začátku koncertu, měla jsem neuvěřitelnou trému a bála se, že to pokazím.
Vzpomínáte, kde to bylo?
Ten zásadní koncert, kdy jsem si řekla, že toho musím nechat, byl v Jeseníku. V Lázních Jeseník, ve velkém sále, kde byli i doktoři. A já jsem si nevzpomněla ani na jediný text své písničky.
Co jste těm lidem řekla?
Předstírala jsem žlučníkový záchvat. (směje se) To říkám proto, že tam byli doktoři. A jeden za mnou přišel.
A šel vás léčit.
Ano, chtěl mě léčit a já jsem říkala: „Už je to lepší, už je to lepší.“ A dal mi nějakou injekci, což nevadí… Injekce sem, injekce tam, že.
A vy jste věděla, co se děje?
Já jsem byla v totální panice. I když jsem vždycky skončila tu písničku v polovině, tak jsem řekla kapele: „Jedeme tohle.“ A já jsem si nevzpomněla na začátek té písničky. Takže zase nic. Oni hráli předehru a já jsem říkala: „Stop, tak jedeme tohle.“ A zase nic. Nic mi nenaskočilo. A to byly písničky, které jsem znala léta, léta jsem je zpívala, byl to takový ten základní kámen mého repertoáru. A nevzpomněla jsem si na nic. Tak jsem to musela nějak skončit a první, co mě napadlo, že jsem předstírala… a lhala jsem.
Když dnes už mluvíte o syndromu vyhoření, tušíte, čím se to stalo? Tím zápřahem, třiceti koncerty za měsíc?
Bylo to totálním zápřahem a tím, že jsem zpívala pořád stejné písničky. A vlastně jsem je nestřídala.
A to tělo si řeklo - už dost.
To tělo a mozek si řekly dost, nejde to dál.
Stalo se to i někomu z kolegů? Bavila jste se o tom s dalšími lidmi v branži?
Bavila jsem se s Hankou Zagorovou a ta mi říkala: „Vůbec mi to neříkej, protože na tohle, když si vzpomenu, že jsem měla tyhle stavy…“ To bylo, když v určité době měla neuvěřitelné množství koncertů, tak říkala: „Nebylo to až tak, ale měla jsem šílenou trému, klepala jsem se před každým koncertem.“ Prožívala to samé, co já. Možná se to stává i hercům, nevím.
Několik vět? Ano, podepíšeme!
Nevím, jestli to pro vás tehdy bylo vysvobozením, ale v roce 1988 jste se vdala do Německa…
To byla moje spása, moje záchrana.
…a odešla jste ze šoubyznysu.
Ano, do anonymního prostředí.
Takže vám to v tomto směru pomohlo. Co mě ale taky zajímá, jak tehdy komunistické úřady braly to, že slavná zpěvačka odchází na Západ?
Nebraly to moc dobře, nedostala jsem permanentní výjezdní doložku. O každou výjezdní doložku za manželem do Německa jsem musela žádat znovu a znovu a znovu. A pak měl v Praze v létě 1989 narozeniny Karel Gott. A Honza Rejžek (hudební kritik, pozn. red.) tam chodil a sbíral podpisy pod Několik vět…
Což byla petice vyzývající komunisty k dodržování lidských práv.
…a my jsme seděli u stolu s Pavlem Bobkem a říkali jsme: „Ano, my to podepíšeme, ano!“ Tak jsme to podepsali a byli jsme nadšení, byla tam výborná atmosféra, krása. Jenomže pak jsem přijala domů a říkala jsem si: „Jé, co se mně může stát? Mě nepustí do Německa za manželem, jsem vdaná…“
A pustili?
No, pustili, protože ono se to ještě nějak moc neprofláklo. A pak jsem byla v Německu a nevrátila jsem se sem… a byla sametová revoluce.
A pak jste se do Československa vrátila – a mimochodem, manželství se následně rozpadlo.
Ano, vrátila jsem se pár dnů po tom (17. listopadu 1989, pozn. red.). To jsem měla schůzku svého fanklubu, která byla odložená, těšili se na mě a chtěli, abych si s nimi povídala. Bylo to kousek od Václavského náměstí. Jenže na Václavském náměstí byla ten den demonstrace. Já jsem říkala: „Hele, já si nemůžu plkat s fanklubem, pojďte se mnou a půjdeme všichni na tu demonstraci.“ Tak někteří, ač hodně neradi, šli se mnou a strávili jsme spolu den.
Takže stejně jako Petr Müller přivedl ČKD, tak Marie Rottrová přivedla svůj fanklub.
Přivedla to tvrdé jádro fanklubu, šlo se mnou na demonstraci.
Jak dlouho vám vydrželo být ženou v domácnosti, než jste se vrátila zpátky do šoubyznysu, byť už v nových, demokratických podmínkách?
Skoro tři roky.
A chybělo vám to v tu dobu?
Vůbec mi to nechybělo. Já jsem byla přesvědčená, že v Německu určitě zůstanu, budu pendlovat Praha-Stuttgart. Ale potom se manžel rozhodl, že bude prodávat hudební nástroje, které prodával Čechům, Slovákům, polským muzikantům, a že si otevře obchod v Praze. Takže jsme se nakonec přestěhovali do Prahy. Pak jsem už přemýšlela o tom, že bych měla začít něco dělat. Rádia mě naštěstí celé ty dva roky, co jsem byla ve Stuttgartu, hrála, jely nějaké televizní reprízy… Takže jsem se z povědomí posluchačů neztratila, a tak jsem začala velmi skromně s pianistou, potom s menší kapelou. A lidé byli šťastni, že jsem zpátky. A já taky.
Se Zuzanou Navarovou na čaji
Vzpomínám si na rok 2001, když jsme byli s manželkou na vašem koncertu, tehdy jste vystupovala s kapelou Neřež a měla jste v repertoáru písničky od folkových autorů, Víta Sázavského, Zdeňka Vřešťála, Zuzany Navarové. A my na tom koncertu byli s našimi přáteli a oni byli zklamaní, že neslyšeli Skořápky ořechů. Zažívala jste tehdy deziluzi některých fanoušků z toho, že jste se odchýlila od toho, co znali, a zpíváte něco trochu folkovějšího?
V roce 2001, jak říkáte, jsem se skupinou Neřež vydala cédéčko Podívej, a to bylo turné k té desce. Takže jsem tam zařadila většinu písniček z toho cédéčka, a možná se na Skořápky ořechů nedostalo.
Říkal jsem to spíš jako vtipnou vzpomínku. Zajímalo mě, jestli to byl z vaší strany záměr udělat úkrok stranou a překvapit posluchače něčím netradičním?
Zpívala jsem to hrozně ráda, bylo to čerstvé, krásné písničky s krásnými texty Jarka Nohavici. Dvě písničky pro mě tenkrát napsala i Zuzana Navarová. To jsme se scházely v takové čajovně, ona byla milovník čaje, já spíše vína, ale chodila jsem s ní na čaj, a tak mi napsala dvě písničky. Obě jsou hrozně krásné. A Zdeněk Vřešťál, když jsme to natáčely, tak přišel přímo do studia s novou písničkou, to byl Prstýnek, tu napsal přes noc. A já těmi písničkami byla nadšená, i proto jsem je zpívala na koncertech. Ale potom už jsem těch písniček trošku ubírala, protože fakt je, že posluchači si vyžadovali ty hity. „Paní Rottrová, proč jste nezazpívala Markétku? A proč jste nezazpívala Měli jsme se potkat dřív?“ A tak dále a tak dále…
Nové album? Všichni mě přesvědčují…
Neláká vás teď natočit zase něco nového? Co třeba s Petrem Ostrouchovem, který vám v roce 2020 napsal písničku Cesta, která byla součástí televizního seriálu Zrádci? Mimochodem Petr Ostrouchov o vás tehdy řekl: „Paní Rottrová patří mezi hrstku skutečně profesionálně vybavených a v projevu velmi důvěryhodných českých zpěvaček. Těch pár společných hodin ve studiu byl pro mě zážitek.“
Moc děkuju! To jsem nevěděla, kde to napsal?
To jsem přečetl v jednom článku o vás. Nestálo by to za nějaký větší projekt? Vladimír Mišík s ním už udělal dvě velice úspěšné desky.
Já vím, já to vím. A chvilku jsem o tom přemýšlela. Měla jsem na sebe tlak z několika stran, abych udělala něco nového. Jenže já jsem neměla chuť. Neměla jsem chuť zpívat nové písničky, protože když jsem si probrala svůj repertoár, svoje staré desky a alba, tak jsem zjistila, že jsem nazpívala tolik fakt krásných písniček, které lidi vůbec neznají. A říkala jsem si, proč dělat nové, když je tolik starých a nádherných. S Nohavicovými texty, s texty Jiřiny Fikejzové, Pavla Vrby, Zdeňka Borovce a Vládi Čorta, ostravského autora. Nedávno jsme s manželem poslouchali nějaké písničky, které mi napsal Víťa Hádl, a zjistili jsme, pět jsme jich našli, že jsou jedna hezčí než druhá. Tak jsem si říkala: „Páni, tak proč furt dělat nové?“ Ty písničky, ty staré věci, mají výborné aranžmá, jsou výborně zahrané a v podstatě i od těch osmdesátých let výš dobře zvukově natočené, se skvělými muzikanty.
Tím jsme trošku zamluvili to, jestli vás láká něco s novými autory…
To je právě to, že se mi nechce. Nechci, jsem líná.
Není, kdo by vás k tomu donutil?
Manžel mě nutí, syn mi to říká, všichni mi to říkají a já nějak nemám chuť a říkám si proč? (směje se)
Nabídky od Jiřího Suchého a Věry Chytilové
Litujete něčeho, co jste v minulosti neudělala, nenatočila? Byla jste celkem známá tím, že jste odmítala textařům texty, autorům hudby písničky. Nepřijala jste všechno, co vám nabízeli. Neřekla jste si zpětně: „Tohle jsem měla vzít, teď to zpívá někdo jiný, to mě mrzí?“
Jasně, byla to písnička, kterou jsem si připravovala. Měla jsem strašně ráda písničku, kterou v originále zpívala Roberta Flack a u nás pak Helena Vondráčková, Dvě malá křídla tu nejsou. Ta se mi strašně líbila, chtěla jsem ji natočit - a pak ji slyšela v rádiu a říkala jsem si: „Bože, to mi uteklo!“ Ale Helena tam zpívala nádherně, super.
Někde jsem si přečetl, že jste dala košem i Jiřímu Suchému, když vás začátkem 70. let lákal do divadla Semafor…
Byla jsem na schůzce, ale tenkrát to bylo složité. Já jsem měla výbornou kapelu v Ostravě, měla jsem skvělé zázemí v ostravské televizi, v ostravském rádiu. Neměla jsem vůbec chuť se stěhovat nebo dělat nějaké projekty. A jak jsem měla vždycky strašně ráda písničky Semaforu, Suchého, Šlitra, fakt jsem to milovala, tak jsem říkala, že do toho projektu nechci zapadnout. Protože je v tom už kus nesvobody. Z toho důvodu jsem nešla ani do žádného muzikálu, protože já chci zpívat to, co opravdu chci, a ne písničky, které mi někdo předloží a řekne: „Jsi toho součástí.“ Já si strašně cením umělecké svobody.
Tím druhým velikánem, kterého jste odmítla, byla režisérka Věra Chytilová. Pokud mám správné informace, tak vám nabízela hlavní roli ve svém filmu Hra o jablko. Taky jste to nepřijala…
Nevím, jestli to byla hlavní role, ale to bylo z takových prudérních důvodů. Bylo to v době, kdy moji synové byli puberťáci, a tam byla postelová scéna, taková skoro nahá. A říkala jsem si: „Proboha, když někdo bude vyprávět synům ve škole: Hele, tvoje máti… Jdi se podívat na film, dobrý, hustý…“ Tak jsem říkala: „Ne, děkuju, Věro.“ Ale přečetla jsem si poctivě scénář.
Stopu v české kinematografii jste tedy nezanechala, zato v populární hudbě je váš otisk naprosto zásadní. Před nedávnem jste řekla, že s kapelou před publikem jste naprosto šťastná: „Vyjdou ze mě emoce, které jinak nepoužívám.“
To je pravda.
Jaké to jsou emoce?
To byste musel vidět na jevišti a znát mě v civilu. Na jevišti je to neuvěřitelná euforie a právě proto, že zpívám málo, tak si to hrozně užívám, těším se na to. A s prvními tóny a prvním potleskem to do mě vjede. Já se tam začínám pohybovat a létám po jevišti. A ta energie, která jde z kapely a z publika, já jsem uprostřed, tak ta mě úplně pohltí. A prostě vydám ze sebe maximum emocí, kterých jsem schopná, ale které vlastně v soukromí nebo v běžném životě nepoužívám. Možná na nějakém mejdanu, kde jsou skvělí lidé - na mejdany nechodím, to říkám jenom teoreticky. Já jsem furt doma.
Ale kdybyste šla, tak byste je zažila.
(směje se) Tak bych je zažila. A že už jsem pár nějakých pěkných narozenin zažila, tak tam samozřejmě ano. Kamarádi, většinou z hudební sféry. Když se dobře bavíme a pije se tam dobré vínko, tak je to úplně skvělé, tak se dokážu uvolnit. Jinak mám v sobě takový self-control.
Co byste, paní Rottrová, chtěla ještě zažít? Máte ještě nějaký sen, nějakou metu před sebou?
Já mety nějak teď nechci. Nic mě nenapadá. Nějaká 02 arena by snad měla být po Novém roce, ale já nevím, jestli do toho chci jít. Nevím to úplně.
Tak vás třeba ještě někdo přesvědčí. Možná potlesk publika na těch koncertech, co vás teď čekají.
Jo.
Každopádně vám přeju, ať tu euforii na jevišti zažíváte ještě hodně dlouho a děkuju vám za rozhovor.
Já moc děkuji za pozvání.
Galerie osobností. Hosté Jiřího Kubíka
Nechte se inspirovat životem, názory či zlomy v kariéře významných žen a mužů. Mezi hosty šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka byli například astrofyzik Jiří Grygar, olympijská vítězka Ester Ledecká, prezident Petr Pavel, zakladatel divadla Semafor Jiří Suchý, herečka Iva Janžurová, bývalý ministr Karel Schwarzenberg, zpěvačka Marta Kubišová, předseda Ústavního soudu Josefa Baxa nebo architektka Eva Jiřičná.
Audioverze rozhovorů nabídneme už ve čtvrtek na Podcasty.cz, Apple Podcasts i Spotify, psaný text a video vždy v sobotu na Seznam Zprávách.