Článek
Světově proslulý dirigent Jakub Hrůša, který se chystá na nástup do londýnské Královské opery, srovnává díky svým angažmá v prestižních operních domech poměry v Česku a jiných zemích.
„Řekl bych, že u nás jsme pořád ještě malinko víc na straně toho autoritářství. Což má svoje určité výhody, protože některá rozhodnutí učiníte rychleji než v té Velké Británii,“ říká Jakub Hrůša, který je hostujícím dirigentem České filharmonie, ale zároveň má zkušenost s dirigováním velkých orchestrů v Německu, Itálii či Británii.
Sto- i vícečlenné orchestry, které řídí, přirovnává k „minispolečnosti“, která má ale na rozdíl od té běžné společnosti výhodu, že se v ní lidé většinou „přinejmenším dohodnou, co je jejich společným cílem“. Ale jinak je to prý i v orchestrech podobné, jak to vidíme v politice na mnoha místech planety.
„Jsou místa, kde je připravenost celé společnosti vůči rovnosti lidí, lidským právům a demokracii vyšší než v jiných oblastech, kde je pro většinovou společnost stále důležité mít autoritativního diktátora nebo někoho, kdo třískne do stolu a řekne: Takhle to bude! Protože jsou tam lidé přesvědčeni, že tou mírovou a diskurzivní cestou to prostě nefunguje, že to je omyl nebo nějaká slepá cesta,“ srovnává Jakub Hrůša v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
V poslední době Jakub Hrůša zaznamenal obrovský úspěch na Pražském jaru, kde nejdříve řídil římský orchestr Národní akademie svaté Cecílie a následně Českou filharmonii, s níž nastudoval koncertní provedení opery Bedřicha Smetany Libuše. Do toho je šéfdirigentem jednoho z nejslavnějších německých orchestrů – Bamberských symfoniků – a chystá se na nástup do prestižní pozice hudebního ředitele londýnské Královské opery v Covent Garden.
„U českých hudebníků – v porovnání s britskými – pořád cítím větší odstup od toho vedoucího. Oni ho respektují jako možná o něco větší autoritu, ale taky ho mají tendenci víc kritizovat, protože je to ‚ten, kým my nejsme, a tím pádem taky na něm vidíme spoustu chyb‘ a podobně,“ líčí Hrůša.
V čele jednoho z nejlepších německých orchestrů, Bamberských symfoniků, stojí Jakub Hrůša od roku 2016. Získal s nimi i prestižní cenu Opus Klassik Dirigent roku.
Zároveň ale říká, že jeho vztah s hudebníky v České filharmonii se vyvinul „do něčeho krásného“: „U České filharmonie je to dáno nárůstem přirozeného sebevědomí orchestru, nárůstem ocenění hudebníků, nárůstem věhlasu, který vidíme téměř exponenciálně stoupat v zahraničí i u nás. Tam to mezi námi jiskří v tom dobrém duchu. Odtažitost najednou roztává. Ale ještě před pár lety to tam bylo.“
Populismus všude kolem
Kromě srovnávání situace v různých evropských orchestrech Jakub Hrůša mluví v rozhovoru velmi otevřeně i o tom, že „jisté egomaniactví“ je dirigentská nemoc z povolání.
„Jste prostě zvyklý, že jste středem pozornosti a že když něco řeknete, tak se to pak plus minus děje. I když se třeba lidem nechce nebo s vámi nesouhlasí. Já se ale přiznám, že u mě to spíš funguje naopak – čím víc jsem vytížen jako dirigent a čím jsem úspěšnější, tím mám naopak větší potřebu v osobním životě jít do té submisivní polohy a nechat jiné rozhodovat a jít tak trochu s tím, co navrhnou.“
Jakub Hrůša a Jiří Kubík při natáčení rozhovoru ve studiu Seznam Zpráv.
Do svých třiačtyřiceti let – za dvacet let své dirigentské kariéry – dosáhl Jakub Hrůša mimořádného úspěchu, který není srovnatelný s žádným jiným českým dirigentem. Kromě už zmíněného řízení slavných orchestrů si letos v únoru připsal na své konto další pokořenou metu – dirigování v jedné z nejvýznamnějších hudebních síní světa, newyorské Carnegie Hall.
Cítí se jako opravdová hudební superstar?
„Asi jsem bez přehnané sebestřednosti fakt neobvyklá ‚star‘, neřekl bych ‚superstar‘, ale jsem prostě mezi těmi top dirigenty a toho jsem si vědom,“ říká.
„Ale pozoruju ten svět kolem sebe a fakt vám řeknu, že mi připadá až nepravděpodobné, že se to mohlo stát. Protože vidím lidi, kteří jsou úplně hysteričtí, jak hrozně si to přejí, aby taková věc byla, lidi, kteří nemyslí na nic jiného než na marketing, na sebeprosazování, na finanční hlediska, na tu prestiž, na to, aby něco zahákli, získali si pozornost. Takový trochu populismus všude kolem sebe cítím. Všichni tlačí na pilu. Já jsem to nikdy nedělal – a najednou ono to taky jde. A mě to naplňuje.“
Funguje dirigování i jako fitness? Je rozdíl, když diriguje silný muž a když subtilní žena? Co chce přinést do londýnské Královské opery a co očekává od setkání s králem Karlem III.? Jaké české hudební poklady mají podle něj šanci uspět ve světě?
Rozhovor s Jakubem Hrůšou si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.
