„Ty vole, tam je Kubišová!“ Zpěvačka vzpomíná, jak před ní někteří utíkali

Legendární zpěvačka, která se v dobách komunistické normalizace stala symbolem boje za svobodu a teprve po roce 1989 se směla vrátit ke své kariéře, si už šestým rokem užívá „nenápadný“ život seniorky.

„Jo, jsem spokojená,“ říká Marta Kubišová na otázku, jestli jí vyhovuje život „na odpočinku“. Své písničky si nezpívá, ve snech se jí o nich nezdá, a když je zaslechne někde v restauraci z rádia, tak se snaží být ještě víc nenápadná: „Prostě to mlčky přejdu a dělám, že to vůbec není moje zásluha.“

Se stejnou skromností se ve velkém rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, ohlíží za celou svou bouřlivou kariérou, kdy se ve zlomových historických momentech – v roce 1968 i 1989 – stala i díky své Modlitbě doslova symbolem boje za svobodu. „Tohle si nepřipouštím.“

Její kariéra po roce 1989, kdy se po téměř dvacetiletém zákazu mohla vrátit k veřejnému vystupování, byla protkána stovkami koncertů, řadou nových alb, dvěma úspěšnými muzikály v divadle Ungelt, pravidelným natáčením televizního pořadu o opuštěných zvířatech a dalšími projekty. To vše 1. listopadu 2017, v den svých 75. narozenin, uzavřela.

„Už toho bylo na mě moc. Musela jsem se moc překonávat,“ říká i s odkazem na své zdravotní komplikace. „Když musíte sedět, tak si mačkáte bránici a to při zpívání není dobré. Tak jsem si říkala, že mi to nesedí, a tím pádem jsem to docela s radostí zapíchla.“

Rozhovor s Martou Kubišovou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Kubišová, když vám řeknu text: „Protože nechci vyjít ze cviku a písničky jsou má jediná starost, zpívám si prostě, jak mi zobák narost, tak jak to holky mívají ve zvyku.“ Vzpomínáte si na tuhle písničku?

Jo. Ale kdo to pro mě napsal? Luboš Andršt!

V roce 1990 Luboš Andršt, text Jiří Suchý.

Ano, ano, máte pravdu.

To jste se vracela po dvaceti letech na scénu. Zajímalo by mě ale, jestli si pořád někdy zpíváte?

Ne, vůbec nikdy. Já si doma nezpívám.

A když slyšíte v rádiu Hej, Jude nebo Nechte zvony znít?

Prostě nebudu zpívat, to bych to rušila.

Ale užíváte si to? Posloucháte se?

Můžu říct, že občas. Ale nevstanu třeba od jídla a nezačnu si to zpívat. Když to vysílají v nějakém rádiu, v restaurantu nebo v hospodě, tak to prostě mlčky přejdu a dělám, že to vůbec není moje zásluha.

Vůbec vám písničky nenaskakují, ani ve snech?

Ne, vůbec ne.

Takže jste se po odchodu ze scény úplně odstřihla?

Hodně jsem se snažila být pozorná, když chtěl někdo něco nahrát nebo natočit, tak jsem se stoprocentně snažila se zapojit. Teď jenom říkám, že je to teda opravdu křest, projít tou popularitou, protože vám to dělá docela starosti.

V jakém smyslu?

Lidé se vás ptají na takové blbosti! Jako co říkáte třeba tomu a tomu. A přitom vy si hledíte něčeho úplně jiného. Víc mi leží na srdci třeba nějaká křivda nebo něco, co lidé přešli mlčky. Ten stav světa je tak příšerný, že já si pořád říkám: „Tak ještě tak do devadesáti, kdy bych to vydržela poslouchat a sledovat!“ Ale pak už bych to nevydržela, protože je to hrůza. Tohle mi dělá velké starosti.

Zpívání a vystupování jste ukončila v listopadu 2017, když jste slavila 75. narozeniny. Kolikrát vás od té doby někdo lákal zpátky? „Pojďte s námi něco natočit…“

Ze začátku lákali, většinou mladí kluci. Co jsem mohla, to jsem teda odzpívala. Teď už odmítám. Teď by byl ten hlas hrozný, bez tréninku, bez každodenního používání. To si neumím představit, co by ze mě lezlo.

Letos v březnu jste měla stát při inauguraci prezidenta Petra Pavla na balkoně na hradním nádvoří…

Toho jsem litovala! Ale nemohla jsem se přemoct.

… a tam jste asi měla zpívat Modlitbu, ne?

Já nevím, co si na mě vymysleli, protože já jsem musela vzápětí odmítnout (z důvodu nemoci, pozn. red.) a omluvit se, protože to nešlo. Já jsem kardiak a to opravdu není legrace.

Setkala jste se od té doby, nebo do té doby, s prezidentem Pavlem?

Ne, nikdy jsem ho neviděla. Ale jsme oba dva narození 1. listopadu, akorát já 1942, on je o devatenáct let mladší.

Jste s ním jako s prezidentem spokojená?

Velmi. On je hrozně pracovitý. Myslím, že nasadil docela hodně velké tempo, tak snad ho to neudolá.

V roce 2016 jste vydala své poslední CD s názvem Soul a máte tam písničku s textem od Václava Kopty A to mě trápí. „Má cesta plná bouří vedla tmou i louží. Zas přijde spása, bude určitě líp, kus naděje nám zbývá… A to mě trápí.“ Co vás trápí dneska?

Stav světa mě teda trápí. Ten je tak příšerný, že já si pořád říkám: „Tak ještě tak do devadesáti, kdy bych to vydržela poslouchat a sledovat!“ Ale pak už bych to nevydržela, protože je to hrůza. Tohle mi dělá velké starosti.

Chcete o tom vůbec mluvit?

Třeba úplně k smrti mě drtí to, že když je třeba na ČT24 z jedné strany hlášení o Trumpovi a z druhé strany Putin. Ten tam (na Ukrajinu, pozn. red.) prostě sype bomby a kinžály a svět na to není schopný zareagovat.

Zároveň tu máte skupinu lidí, kteří jsou docela hlasití, ti, co zase vidí jinak – vyčítají Západu, že Rusko nechali na okraji nebo že se vůči němu vymezovali…

A co se vůči nim nevymezovat?

Spíš se chci zeptat, jestli vás rozčiluje, že jsou tihle lidé slyšet?

Ať si hulákají, kde chtějí, a dělají si, co chtějí. To mně nevadí. To je v rámci demokracie, každý prostě řekne… To je ta daň demokracii, aby mohli řvát i ti. Inteligentní lidé, kteří to vidí prostě tak, jak to je, tak ti nikde neřvou, nebo maximálně píšou. Kdežto křiklouni jsou slyšet víc.

Pojďme k příjemnějším věcem, paní Kubišová. Loni byla na letní scéně Muzea Kampa premiéra divadelního představení Marta…

Taky jsem to zhlédla.

A jaké to je, být na představení, které je o vás, o vašem životě?

Nic zásadního tam nedrhlo.

Poznávala jste se v tom?

Jo, jo.

Autoři to s vámi konzultovali?

Vůbec ne. Oni za mnou přišli, jestli bych jim to povolila. Já myslela, že to bude především o písničkách. Že k tomu ještě přijde ten životní příběh, to jsem netušila. Tak jsem říkala: „Prosím vás, vyberte si písničky, ale hlavně mě do toho netahejte!“ (směje se)

To představení začíná scénou z období těsně před listopadem 1989, kdy si vás režisér Fero Fenič, který tehdy točil film Zvláštní bytosti, pozval do studia, abyste natočila pro závěrečnou scénu jednu písničku, v hebrejštině. Píseň Izaiášova. Byl to tehdy takový zlom, po těch letech, kdy jste měla zákaz vystupovat, kdy je tam vidět, jak v orchestru byli lidé, kteří nebyli rádi, že natáčejí zrovna s vámi. „Co kdyby z toho byl problém?“ Pamatujete si tu situaci?

Ano. Fero mi to potom říkal a já jsem se u toho opravdu musela smát. Protože někdo tam prý říkal: „Ty vole, tam je Kubišová!“ A vypadl z té režie.

Když si vzpomenete na tu dobu konce osmdesátých let… Jak se k vám tehdy chovali ti bývalí kolegové ze showbyznysu?

Jak se ke mně měli chovat, když mě skoro nemohli potkat. Já jsem je nevyhledávala a oni mě asi taky ne.

Vím ale, že Václav Neckář ano. Ten s vámi dokonce v říjnu 1989 začal plánovat společný koncert…

Vašek jo, protože pan ředitel Šlosar mu dozoroval stavbu baráku.

To byl ředitel Výstavby sídlišť, kde jste pracovala jako referentka.

Ano, ředitel Výstavby sídlišť. Už jenom to, že se mě ujali a ještě se se mnou chlubili! Vždycky přišel nějaký telefon: „A opravdu, paní Kubišová, jste to vy?“ A zase když potřeboval obstarat něco podnik, třeba nějaké kastle na patnáctsettrojku, které nikde v Čechách nebyly, tak já musela volat až do Svatého Martina na Slovensko. A oni říkali: „A vy ste ta spěváčka?“ Tak jsem říkala: „Jo.“ A oni: „Tak přijeďte!“

Takže jste měla i protekci.

Výstavba sídlišť ji měla. A vůbec se za mě nestyděli, že u nich pracuju, takže to bylo dobré. A já dostala prémie – za takové hrdinské činy, jako byla kastle na patnáctsettrojku. A tím pádem jsem měla peníze na polovinu psa, pes stál devět tisíc. A druhou Moravec…

… otec vaší dcery.

Otec mé dcery. A takového malého pejska jsme si přinesli domů a moje maminka říkala: „Marto, ty jsi neuvěřitelná, ty jsi málem sociální případ, a ona si koupí psa za devět tisíc!“ a já jsem říkala: „Mami, to ale není za devět tisíc, my se prostě dělíme.“

Paní Kubišová, bylo pro vás jednoduché v tom listopadu 1989, poté, co jste zpívala plnému Václavskému náměstí Modlitbu pro Martu, odejít z Výstavby sídlišť a být po letech zase zpěvačkou?

Já jsem o tom nepřemýšlela. Já jsem se tím nechala unášet. Ve Výstavbě sídlišť jsem si mazaně vzala neplacenou dovolenou na dva roky, protože jsem nevěděla, jak se ten můj život vyvine. Ale naštěstí se objevil Zdeněk Rytíř a začal mi stavět kapelu. Nebylo to hned na začátku, ale dlouho jsem se nerozmýšlela úplně skočit do jiné řeky. Většinou jsem žila z těch věcí, které jsem nazpívala předtím (před vynuceným zákazem v roce 1970, pozn. red.).

Takže vlastně album Songy a balady…

… a pak ještě různé bluesové věci. To nebyl velký problém, protože jsem toho nazpívala dost.

A setkání s kolegy po těch dvaceti letech? Jaké bylo?

Tak normální. Ještě když už jsem hned po revoluci letěla do Tokia, už s kluky od Andršta – dej mu pánbůh lehké nebe, protože to jsem nečekala, že to tak rychle zabalí –, neměla jsem pocit, že bych se měla nějak ospravedlňovat nebo omlouvat, že jsem si dovolila odskočit do disentu. A tím pádem jsem to brala tak, že jsem zpátky.

Nikdo před vámi neuhýbal pohledem?

Ne. Ale měla jsem už děťátko (desetiletou dceru Kateřinu, pozn. red.), hodně jsem zapojovala maminku, která ještě pracovala, nebo respektive brigádničila po svém zaměstnání. Takže jsem potřebovala vyřešit tyhle technické věci, kvůli svému klidu. Neumím si představit, že bych najednou tomu vymodlenému dítěti prostě řekla: „A teď budeš tady sedět a čekat, až maminka přijde.“ To nejde.

Repertoár jste měla z těch šedesátých let, v roce 1994 jste koncertem v Lucerně obnovili i legendární trio Golden Kids z roku 1968, tedy trio s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem. A když pak po letech, v roce 2008, mělo být velké comebackové turné ke čtyřicátému výročí Golden Kids, tak z toho sešlo. Vy jste z toho odstoupila a vznikl ten legendární spor s Helenou Vondráčkovou a jejím manželem, manažerem Martinem Michalem. Ten po vás chtěl zaplatit škodu 1,3 milionu…

On mě chtěl manažovat. Já jsem v tu dobu už byla, myslím, v Ungeltu a on si mě dal na svoje stránky a Helena mi to jen tak řekla: „Mimochodem, on si tě tam Martin dal…“ Tak jsem si říkala: „Do prkenný ohrady, to prostě nejde takhle člověka tam někde vypíchnout špendlíkem a už tam od té doby bude!“ A hlavně on si ten Martin Michal myslel, že ho budu poslouchat. A já jsem říkala: „V žádném případě, nějaká Ostrava nepřipadá v úvahu. My jsme s dcerou na dovolené ve Španělsku. Nazdar!“ Takže z comebackového turné sešlo velmi rychle.

A přišla na vás žaloba, kterou jste ve výsledku vyhrála.

Táhla se. Já jsem tomu nedávala žádnou zbytečnou popularitu.

Ten spor byl tehdy hodně sledovaný. Dokonce se za vás sepisovaly petice, přimlouval se za vás prezident Václav Havel i tehdejší premiér Jan Fischer…

Já už ani nevím, ale táhlo se to. To bylo nemožné. Já mám absolutní odpor k takovýmhle lidem. Ten se vyloupl.

Mimochodem, když už jsme mluvili o představení Marta, tak tam jsou samozřejmě i scény s postavou Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře.

A Helena je tam rozkošná! Opravdu. I dcera říkala: „K sežrání!“

Nepotkaly jste se od dob toho sporu s Helenou Vondráčkovou?

Potkaly jsme se třeba na pohřbu Pavla Vrby. A my jsme s Vaškem seděli ve druhé řadě zkraje. A Helča přišla, a aniž by se vůbec podívala kolem, usedla v první řadě, a bez pozdravu. Tak jsem si říkala: „No tak jo.“

Mrzí vás to?

Nemrzí. My jsme s Vaškem akorát polkli naprázdno - a dobrý.

Musíme zmínit vaši ikonickou píseň, kterou vám už nikdy nikdo neodpáře – Modlitbu pro Martu. Píseň, která byla symbolem odporu proti sovětské okupaci v roce 1968 a pak zněla při pádu komunismu v listopadu 1989. Nikdy se vám nezprotivila?

Ne. Jak já říkám, to je takový batůžek na mých zádech. Píseň, která mě asi nejvíc udělala známou. A nejde to ode mě oddělit. Ale já jsem věděla, že je ta Modlitba psaná pro něco jiného. A náhodou měla to štěstí, že vyplula na světlo boží v době, kdy to tady bylo opravdu hodně, hodně napjaté.

Když začala okupace v srpnu 1968.

Já fakt nechápu, jak já se dokážu namotat tam, kde bych si to vůbec nevysnila. Mirek Vašta (televizní režisér seriálu Píseň pro Rudolfa III., pozn. red.) přijel asi druhý nebo třetí den a řešili jsme písničky pro další díl seriálu Hrabě Monte Christo, který se měl točit v září. V tom dílu seriálu jsem byla taková černá kněžna a měla jsem tam odzpívat tuhle Modlitbu – a tak jsem ji pak v září i odzpívala. Ale tohle bylo 23. nebo 24. srpna… Jindra Brabec (autor hudby), ten tam přijel s notami a ještě tam snad neměli poslední verš, tak to Petr Rada (textař) dopisoval. Tehdy se všecko dělalo v takovém fofru a člověku to vůbec nevadilo a na všechno si okamžitě zvykl. Prostě hlavně že všecko frčelo.

Ale znamená to, že Modlitba měla být vysílaná až o měsíc později?

Ano, a šla ven dřív. Já jsem ji předběhla.

Já bych se ale ještě chvíli rád držel u vaší obdivuhodné kariéry: na začátku 60. let jste se na konkurz dostala do divadla v Pardubicích, následovalo divadlo Alfa v Plzni…

Pak bylo Rokoko.

Ale co mě zaujalo, že vás minulo Divadlo Semafor. Takový fenomén šedesátých let!

Do Plzně mě přijelo „kupovat“ pět ředitelů divadel malých forem. Jenomže my už jsme měly s paní ředitelkou Martínkovou z Pardubic zkušenost se Šlitrem. Když jsme jely do té Plzně, kam mě lákal Boban Ondráček, tak jsme se zastavily u pana Šlitra a on mě nechal odzpívat Motýla. A povídal: „Dobrý, dobrý, ale my potřebujeme trochu známější tvář.“ To znamená holka z vesnice, někde z Pardubic, to pro něj bylo málo. A do té Plzně mě pak přijel kupovat rok nato Jiří Suchý a říkal: „Tak to já se omlouvám za toho vola, ale on za to nemůže.“ To mi řekl Jiří Suchý, od té doby jsme kámoši.

Takže Jiří Šlitr tedy zařídil to, že jste dala přednost Rokoku. Nicméně i bez Semaforu jste byla opravdu veleúspěšná zpěvačka: v roce 1966 jste vyhrála Zlatého slavíka, několik týdnů jste vystupovala dokonce v Paříži v Olympii. Taky jste měla nabídku na zahraniční angažmá v Paříži i v Londýně, ale vy jste to nepřijala. Proč?

To nešlo. To bylo od Davida Bilka z Londýna. David přijel k nám domů a říkal: „Teď na to není dobrý čas, protože oni chtějí od každého tvého vystoupení třeba v Londýně nebo v Americe provizi 17 procent. Tak musíme počkat.“ A do toho v 68. vlítli Rusové.

Takže se dá říct, že jste to vlastně prošvihla. Litovala jste zpětně, že vás kariéra na Západě minula?

V podstatě tajně jo. Ale já jsem se nechtěla vzdálit od maminky a od svých pejsků, takže jsem si vlastně říkala, je to dobře, tak to mělo být.

Co je na tom vašem životním příběhu prazvláštní, že vás komunisté odstavili v roce 1970 s opravdu bizarní záminkou – najednou se někde objevila pornografie, což byly zfalšované fotomontážní fotky…

… nebyly pravé. To nebyly moje, oni tam ani nestihli udělat ten můj ksicht.

Takže to bylo ještě celé blbě udělané. Přesto jste ale na základě toho skončila v Golden Kids.

Pan ředitel Pragokoncertu to ukázal Vaškovi (Neckářovi), jedině jemu, ten samozřejmě už oči nedal zpátky do důlku, protože tomu vůbec nevěřil, že je to možné. A říkal mně: „Hele, já vím, že jsi tam na tom nebyla.“ Němec, můj muž, z toho byl hrozně vzteklý. Ten se z toho vůbec nemohl sebrat. Později sehnal v Rokycanech takové leporelo, kde byla tahle cizí holka. A tak se vědělo, kde to vzniklo.

A zjistili jste, kdo to vymyslel?

Nikdo neví. Vezměte si, že já dodneška nevím, co jsem komu udělala. To je tak bizarní.

Takže se vás zbavili na základě nesmyslu.

Naprostého nesmyslu.

Což se velice rychle prokázalo, ale vy už jste zůstala odstavená od své práce.

Ano, pro jistotu. Okamžitě jsem se odebrala na Slapy. Tady v Praze už jsme nemohli v tom mém bytě vydržet. My jsme spolu s Němcem ani nebydleli. Byli jsme sice už manželé, ale nemohli jsme se dohodnout, kde vlastně budeme bydlet. Každý bydlel ve svém, ale na Slapech jsme byli jako manželé.

Ten dramatický osud, který vás předtím potkal v showbyznysu, se následně přelil do vašeho osobního života: ztráta nenarozeného dítěte, zdravotní komplikace, rozpad manželství s režisérem Janem Němcem…

Já jsem neměla nic proti Němcovi, ale říkala jsem mu: „Prosím tě, ty se seber a odjeď, protože jinak tě tady zavřou, až budeš černej.“ Tak mě poslechl. A já jsem šla do Výstavby. Napřed jsem tedy lepila sáčky a z toho byl Němec úplně špatný. Pořád říkal: „Pojď, jedeme do Paříže.“ Já jsem mu říkala: „Jak chceš odjet do Paříže?“ Vždyť já v tu dobu neměla snad ani pas.

V lednu 1977 jste byla mezi prvními, kdo podepsal Chartu 77. Třináct měsíců jste byla mluvčí Charty. Co se tehdy pro vás změnilo jako pro občanku Kubišovou, která byla takzvaně na indexu? Byla jste najednou ještě větší nepřítel?

To já už nevím.

Určitě jste musela jako takzvaný třídní nepřítel chodit na výslechy, ne?

To jo. Já jsem se vždycky jenom Václava Havla ptala: „Prosím tě, co se děje?“ Bylo ticho, klídek - a najednou mě vodili pořád tady centrem mezi Smečkama a Krakovskou, tam byla policie. A zdržovali mě přesně do půl šesté, protože věděli, že školka je do pěti.

Takže jste chodila vyzvednout dceru pozdě?

Přesně tak a bylo mi trapné říkat: „Promiňte, mě zase zdrželi policajti.“

Dcera se vám narodila v červnu 1979, takže to, že máte malé dítě, pro ně nic neznamenalo. Žádné ohledy?

Kdepak.

Ten váš těžký osud pokračoval i tím, že s vaším tehdy druhým manželem Janem Moravcem jste se rozešli taky a vy jste ještě ke všemu zjistila, že on na vás donášel Státní bezpečnosti.

No jo, ale to až za léta letoucí. To já jsem nevěděla. Pro mě to končilo rozvodem, protože já jsem byla v té dobrovolné-nedobrovolné izolaci na chalupě na Vysočině, v Pohledu. A tam mi přišel telefonát. Někdo mi gratuloval k tomu, že máme sestřičku. Druhý den přijel na víkend Jan Moravec, můj muž, tak jsem říkala: „Prosím tě, nějaký anonym, ani se nepředstavil, mluvil o sestřičce… Co se vlastně děje?“ A on říkal: „No jo, ty svině estébácký mi dali těhuli do postele.“ A já jsem říkala: „Jak ti mohli dát těhuli do postele, když mám postel tady, v Pohledu, a ty v Praze, v našem pražském bytě.“

A to byl konec vašeho manželství. Což je mimochodem další scéna z toho představení.

To byl konec našeho manželství.

Já jsem tím chtěl jenom říct, že ta nepřízeň osudu vás potkala bohužel i v osobním životě.

No jo, ale já už jsem si na to zvykla. Ale nejlepší je, že se teď ty holky, Moravcem zplozené, kamarádí.

Paní Kubišová, vaše kariéra po roce 1989 trvala 27 let, mnohem déle než ta v šedesátých letech. Co z tohoto období, kdy jste vydávala desky, jezdila na koncerty, zpívala v divadle Ungelt, měla dva muzikály, natáčela televizní pořad Chcete mě?, je pro vás to nejsilnější? Čeho si nejvíc ceníte na té své druhé kariéře?

Někdy už jsem si říkala, že je toho moc. Já jsem se vždycky snažila všecko, co jsem měla v repertoáru, odvést stoprocentně. Ať to bylo cokoliv, i to Chcete mě? Vždycky jsem měla pocit, že je to důležité a že to musím zvládnout. Takže mě dost tížila ta moje osobní zodpovědnost. Celých těch sedmadvacet let, to teda musím říct.

Zvládala jste to skvěle. A přesto pořád působíte velmi skromně, jako člověk, který se pořád ptá, jak já jsem se u toho všeho mohla ocitnout. Ale když jste dostala vyznamenání od prezidenta Václava Havla v roce 1995, dostala jste francouzský Řád čestné legie v roce 2012…

To jsem tam seděla a drželi jsme se za ruku s Věrou Čáslavskou.

… uvědomujete si v takových chvílích, že jste se opravdu zasadila o něco naprosto výjimečného v této zemi?

To ne.

To si nepřipouštíte.

Ne. Ještě pak jsem zjistila, že si lidé mysleli, že Havel si prostě vyznamenal své kámoše. Tak se to ke mně dostalo.

Tak to byla asi jenom část lidí.

Já nevím, já jsem se nikoho neptala. Ale říkala jsem si, že to je zase daň tomu, že se člověk choval podle svého vkusu.

A s jakým pocitem jste v roce 2017 za tím vším zavírala dveře?

S vědomím, že už je to na mě moc. Že se u toho musím moc překonávat. Ale hlavně za to mohla moje kolena, ta mi to udělala. Protože když se vám stane, že musíte celý koncert odzpívat na barové židličce, aby to hezky vypadalo, tak najednou zjistíte, že jste hrozně svázaný. Protože při sezení si mačkáte bránici a při zpívání, když nemáte možnost pohybu… Tak jsem si říkala, že to mi nesedí, a tím pádem jsem to docela s radostí zapíchla.

A jste spokojená?

Jo, jo.

Já vám, paní Kubišová, mockrát děkuju za tenhle rozhovor a přeju vám hodně zdraví a spokojenost.

Děkuju. Zdraví, zdraví, to je potřeba.