„Trošku jsem se obouchala,“ hodnotí Helena Třeštíková půlstoletí natáčení

Režisérka dokumentárních filmů, které časosběrnou metodou zachycují třicet i více let dlouhé příběhy, musí občas před některými kolegy i studenty na FAMU obhajovat, proč aktivně nebojuje za lepší svět.

Protagonistům svých filmů, což někdy bývají delikventi, drogově závislí či prostitutky, platí honorář za den natáčení. Ve filmech, jako byly René, Katka či Anny, dlouhá léta mapuje jejich životní karamboly, aniž by zasahovala „do děje“. Za obojí občas čelí kritice.

„Je to věc častých debat a opravdu velkých sporů. Je to tak, že dokument má strašné množství podob. Jsou filmaři, kteří jsou aktivisté a jejichž cílem je něco měnit. Zatímco já se snažím zachycovat a doufám, že když to diváci uvidí, tak tím se třeba něco změní. Ale nejsem aktivistický režisér,“ říká Helena Třeštíková v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Uznává, že proti sobě občas má i nemálo svých studentů na filmové akademii.

„Na FAMU byly těžké chvíle. Už jsem tam přes dvacet let a vydržela jsem tam leccos Chvílemi to ve mně teda opravdu vibrovalo, ale říkala jsem si, že člověk musí vydržet všechno,“ popisuje režisérka. „Na FAMU je aktivismus oblíbená metoda. Vždycky studentům říkám: Jsou různé způsoby. Berte mě jako jednu z možností. Hledejte.“

Za své filmy natáčené časosběrnou metodou sbírá ale uznání diváků a také odborných porot na mezinárodních festivalech. Za film René získala v roce 2008 „evropského Oscara“ - cenu Evropské filmové akademie (EFA) - za nejlepší evropský dokument na festivalu Prix Arte v Kodani, letos v květnu pak na festivalu dokumentárních filmů v Barceloně obdržela cenu za mimořádné celoživotní dílo.

„Tak to víte, to člověka hrozně dojme a potěší,“ říká v rozhovoru Helena Třeštíková se skromností sobě vlastní.

Rozhovor s Helenou Třeštíkovou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Třeštíková, pořád platí, že byste nikdy nechtěla být objektem stojícím před kamerou a nechat se natáčet časosběrnou metodou?

Takový film dopadne dobře, jen když je ten člověk autentický. A já si myslím, že já bych neuměla být autentická. Jsem příliš poznamenaná tím, co dělám, abych sama před kamerou dokázala být taková, jak si přeju, aby byli moji protagonisté.

A když si toho protagonistu pro svůj časosběr vyberete, vy předem odhadnete, že bude dobrý? Tenhle bude autentický, tenhle ne, ten se bude stylizovat? Nebo to zjistíte až později?

Zjistím to až později. Dělala jsem hodně časosběrů, u kterých byla ta první etapa natáčení. A tam se občas zjistilo, že to není úplně ono. Ale vždycky jsem to dodělala, to byla prostě povinnost. První etapa je většinou tak pět let. A pak jsme s některými protagonisty, kteří mi přišli skvěle autentičtí, pokračovali dál.

Nicméně vy jste před časosběrnou kamerou nikdy nestála, tudíž zpětně nikdo neuvidí, jak se váš život vyvíjel a jak vás postupně formoval. Zeptám se tedy na váš pocit: Jak moc se liší Helena Třeštíková z roku 1974, kdy jste na FAMU natočila svou školní práci poprvé touto časosběrnou metodou (film Živá voda o stavbě přehrady na Želivce), od Heleny Třeštíkové v roce 2023, která získala na festivalu v Barceloně cenu za mimořádné celoživotní dílo?

Tak - zestárla jsem. Získala jsem nějaké zkušenosti. V některých směrech už vím asi líp, co točit a jak točit. Ale určitá nejistota je tam pořád stejná, protože – jak pořád říkám - časosběrné natáčení je sázka na nejistotu. Nikdy nevím, kam nás to dovede. A vím, že nesmím to, co se děje před kamerou, ten příběh, který se snažím zachytit, nějak ovlivňovat. Co se děje, to se děje, to musím natočit. Myslím, že spousta kolegů si myslí, že by nikdy do ničeho takového nešli.

Naučilo vás dlouhodobé snímání různých osudů většímu nadhledu nad životními situacemi a karamboly? Nebo větší empatii? Anebo také trochu cynismu? Když už jste viděla takových katastrof a tragédií, že vás jen tak něco nerozhází…

Možná všechno, co jste vyjmenoval, platí. Trošku jsem se obouchala. Život mě naučil, hned tak něco mě nepřekvapí a hned tak z něčeho se nesesunu. Vím, že musím stále improvizovat. A myslím, že mám větší toleranci vůči podivným lidem z různých oborů. Nikoliv jenom, se kterými se setkám ve filmu, ale že jsem si na leccos zvykla.

Takže klidná povaha.

No, tak snaha o to.

Dá se říct, že jste celosvětovou průkopnicí časosběrného natáčení? Ptám se i vzhledem k tomu, že vaše filmy mají obrovský ohlas na mezinárodních festivalech, proto to působí, že jsou všude vnímány jako unikát: Tohle je tedy něco!

Určitě nejsem jediná. Když jsem začala, tak jsem nevěděla o nikom, kdo by něco podobného dělal. V průběhu doby jsem zjistila, že existuje několik podobných projektů, jeden v Německu, jeden v Anglii. Teď jedna moje doktorandka právě dělá výzkum časosběrných projektů ve světě… Ale není to úplně obvyklé a tím pádem všechny filmy toho druhu vlastně zaujmou.

Co na samotném začátku natáčení musíte mít? Konec příběhu je v nedohlednu, nevíte, jaký konec bude mít… Jak přesvědčit producenta, aby do toho investoval peníze, že nějaký výsledek bude třeba za deset let, ale určitě to bude dobré.

Vždycky to závisí na situaci, v jaké jste. Manželské etudy vznikaly v Krátkém filmu (1980, pozn. red.), kde jsem tehdy byla zaměstnaná. Tam se to nějak vymyslelo. Nebudu zabíhat do detailů, to by bylo na dlouhé vyprávění. A mě to hrozně nadchlo a nakoplo. Protože jsem drobné tendence projevovala už předtím. A pak skončil Krátký film, byla jsem hodně závislá na televizi, kde to vždycky musíte nějak domluvit a není to úplně jednoduché, protože chcete peníze hned a výsledek slibujete až za nějakou dobu. Samozřejmě po čase už ti lidé věděli, že z toho asi něco bude, už viděli něco hotového. Ale ty začátky byly hrozné. Potom jsem měla velké štěstí, když jsem asi před patnácti lety navázala kontakt s producentskou společností Negativ. A tyto věci teď řeší oni, takže já nemusím. Většinou se to domlouvá na pět let, pak je nějaký výsledek a případně se pokračuje.

Paní Třeštíková, někde jsem četl, že jste natočila kolem padesáti filmů…

Myslím, že to asi bude víc, ale jsou různé délky.

Víte, kolik jste za ně získala cen? Odhadem? Dvacet, třicet? Nebo co film, to cena?

To asi ne. Nejdůležitější byla cena Evropské filmové akademie za film René, to bylo v roce 2008. A bylo to asi tak nejvíc, co se člověku v tomhle oboru může přihodit.

Takzvaný evropský Oscar.

Evropský Oscar, ano. A ještě rok předtím jsme na festivalu v Seville získali za film Marcela cenu za nejlepší evropský dokument. To bylo také příjemné. A pak - tak občas něco.

Občas také nějaký ten Český lev a tak dál. Jaký váš film nebo projekt je vám nejbližší?

Manželské etudy jsou zásadní v tom, že to byla doba, kdy jsem si to uvědomila. Kdy jsem si to definovala. Trvalo to tedy šest let, všechno, co se té metody týká, bylo poprvé. V průběhu té doby se mi narodila naše Hanka, už jsem měla malého Tomáše. Takže to bylo dobrodružné období, ale pořád se točilo. Točila jsem týden před porodem i týden po něm.

Také jsem četl, že jste točila i v den vašeho stěhování…

To můj muž těžko snášel. Manželské etudy jsou ale pro mě opravdu srdeční záležitost.

Když jste letos v květnu přebírala na filmovém festivalu v Barceloně cenu za mimořádné celoživotní dílo, tak vás pořadatelé uvedli slovy: „Úžasná a bohatá tvorba Heleny Třeštíkové je silně spjata s její domovinou, Českou republikou. Její filmy jsou dnes již dědictvím a dokumentem z první ruky o posledním půlstoletí historie této země.“ Připadáte si jako taková národní kronikářka?

Přesně takhle jsem se definovala - lokální kronikář. A proto mě nikdy nenapadlo, že by ty filmy mohly zajímat někoho mimo Českou republiku. Díky Negativu, který je začal posílat na festivaly, jsem se tam pak mohla zeptat diváků v rámci debaty, jestli je to pro ně srozumitelné, že je to typicky česká story. A oni, že jo, že to je „universal story“. Takhle to říkali. To mě hrozně potěšilo. A opakovalo se to na různorodých místech - Ekvádor, Brazílie, Argentina, jižní Korea, Japonsko. Jmenuji země mimo Evropu, ale příběhy jsou to asi univerzální.

A oni je vidí možná v pro ně exotických kulisách.

Asi je to tak. Asi jsme pro ně trochu exotičtí.

Čeho si vy sama všimnete, když si – třeba ve střižně – pouštíte nějaké záběry staré třicet čtyřicet let? Zaujmou vás věci, které jste v době vzniku těch záběrů možná vůbec neřešila?

Když dnes vidím třeba ty etudy, tu první černobílou část z osmdesátých let, tak si uvědomuju, jak jsme v tu dobu vůbec netušili, že to bude jednou nějakým způsobem unikátní. Jako například, že lidé telefonují z budky. Mladí lidé, aby měli kde bydlet, si musí ten byt postavit nebo bydlí u rodičů, nemají jinou šanci. Spousta takových detailů, které jsme v tu chvíli nevnímali, protože to byla realita. A to bych právě chtěla, aby moje filmy zachytily - tady a teď, tuhletu dobu v téhle zemi. Nejezdím nikam jinam. Nikde jinde netočím. S výjimkou Lídy Baarové v Salcburku (1995, pozn. red.). Ale jinak nikdy nikde.

Kolik máte teď roztočených příběhů?

Určitě dál sledujeme Manželské etudy. Potom takovým dlouhodobým projektem je film o Báře Basikové, který jsme začali natáčet v roce 1996. Vznikla první část pro televizi, pak byla nějakou dobu pauza a pak jsme se s Negativem pustili do pokračování. Potom točíme protagonistku jménem Karolína, třicet let jsem točila dívku, původně zdravotní sestřičku, a její různé životní peripetie. Potom se možná vrátím k jedné z dívek, kterou jsme začali v roce 1989 - Mladí delikventi. Mimo jiné z toho pak vznikl film René. V té první fázi bylo pět postav, čtyři muži, jedna žena. Ale původně jsme točili se dvěma ženami. Jedna se nám v průběhu doby ztratila - a teď jsme ji znovu objevili. To je zajímavý příběh. Ona byla ve vězení za to, že shodila pomník Klementa Gottwalda. Ostatní tam byli kvůli krádežím, fetování, výrobě drog, ale ona je nejmladší politickou vězeňkyní Československa.

Je některých z těch filmů takzvaně na spadnutí? Už víte, který půjde do kin jako první?

V tomto roce určitě žádný. V příštím roce už máme naplánovanou střižnu. Ale kdy to úplně přesně bude dokončeno, kdy to vyjde ven, teď momentálně nedokážu říct.

Film o Báře Basikové, který jste zmínila, má opravdu ambici ukázat třicet let v životě zpěvačky?

Ono je to spíš o ženě, která tvrdě bojuje se životem a náhodou je to zpěvačka. Určitě to není mramorizační portrét celebrity.

Takže nezdůrazňujete ty části jejího života, které propírá bulvár?

To se tam občas nějak lehce projeví, ale ona je takový krásný příklad autenticity. Ona mi vždycky říká strašně upřímně různé věci, které by bulváru, myslím, neřekla.

Zachytil jsem, že jste dostala takovou svého druhu unikátní nabídku, abyste časosběrnou metodou zaznamenávala prezidentství Petra Pavla.

No.

Jak jste s tou nabídkou naložila?

Jak to víte?

Někde jsem si to přečetl.

Fakt? Já jsem myslela, že to je taková intimní informace. Mně je pan prezident hrozně sympatický, ale myslím si, že z podstaty své funkce nemůže být autentický.

Nevěřila byste mu to, co vám říká?

Nemyslím, že by mi říkal něco jinak, ale myslím si, že už jenom ten štáb kolem něj by nepřipustil, aby byl naprosto autentický a otevřený. To prostě v téhle pozici nejde.

Takže ani s tímhle přiznaným rizikem byste do toho nešla?

Volal mi jen jeden kolega, producent, a na toto se mě zeptal. Já jsem řekla asi tak zhruba tohle. To ale bylo vlastně ještě v době, než se pan prezident ujal funkce, čili tam by se to dalo natočit od úplného začátku. Nevím, jak to přesně vyjádřit. Hrozně by mě to bavilo a těšilo, ale myslím si, že to nejde.

Ale známe přece dokument Pavla Kouteckého Občan Havel. To je přece podobné.

To je právě podobné. To byla doba, kdy se ještě dal takovýto dokument o takové postavě, jako je prezident, natočit. Za prvé obecně byla trošku jiná doba, co se týká veřejných projevů. Postava pana prezidenta Havla byla naprosto výjimečná, on byl opravdu absolutně upřímný a autentický. A byla dohoda, že ten materiál končí posledním dnem jeho funkce a že deset let poté nebude ten materiál otevřen. Tam byla takováto pojistka. A myslím si, že to už nikdy nikdo na světě nezopakuje. Pan prezident Havel s režisérem Pavlem Kouteckým měli strašně dobrý vztah, věřili si. A ten materiál byl celou dobu někde v trezoru.

Paní Třeštíková, změníme téma. Před šestnácti lety jste vstoupila do funkce ústavního činitele, stala jste se členkou vlády Mirka Topolánka. Bylo to v lednu 2007, trvalo to sice jen sedmnáct dnů, ale to, že jste bývalou ministryní kultury, vám už nikdy nikdo nevezme. Jak na tuhle epizodu vzpomínáte?

Těch dnů bylo osmnáct. (směje se)

To se omlouvám. Ubral jsem vám jeden den.

Bylo to dramatické, intenzivní, krátké. A zajímavá zkušenost. Pochopila jsem, že na tento typ postavení nejsem. Ale ono se to opravdu hrozně zkomplikovalo, protože se tam začaly dít věci, o kterých jsem v době, když jsem do toho vstupovala, netušila a na které mě velmi upřímně upozornil můj předchůdce Martin Štěpánek - vraceli se tam do funkcí lidé, které on předtím vyhodil kvůli nějakým majetkovým problémům, korupci a tak.

Ve Sběrné knize, kterou jste napsala s Pavlem Kosatíkem v roce 2016, v souvislosti s touto etapou vašeho života mluvíte o jakémsi panu „Ef“, kterého vám vnucoval za náměstka premiér Topolánek. Píšete tam, že to předtím býval člověk, který měl na ministerstvu na starosti výběrová řízení pro památkovou péči…

Já ale vůbec netušila, že nějaký takový člověk existuje. Ta situace byla taková, že jsme se ještě před jmenováním setkali s panem Topolánkem a s panem Štěpánkem, jako že odstupující ministr se loučí a nastupující ministryně se představuje. A pan Topolánek tam jen tak mimochodem řekl: „Jenom abyste věděla, tak pan ‚Ef‘ bude vaším náměstkem.“ A Martin Štěpánek vylítl - on byl herec, dovedete si to představit: „To nemyslíš vážně, prosím tě, Mirku! To si se …“ Nebudu raději říkat, co všechno říkal…

Umím si to představit.

To jsem tam seděla, vůbec jsem netušila, o co jde. A Martin řval: „Víš, proč jsem ho vyhodil? Víš, co tam všechno napáchal? Ty chceš, aby se tenhle člověk vrátil? Aby všechny ty kšefty, které tam jely, které já jsem zatípl…? No to prostě není možný!“ A Topolánek řekl: „Přes to nejede vlak.“ A potom nám naznačoval, že tento pan „Ef“ domluvil dva přeběhlíky, kteří přispěli k tomu, že vláda získala důvěru.

Těmi přeběhlíky tehdy byli dva sociálnědemokratičtí poslanci Pohanka a Melčák. Nicméně teď i v knize mluvíte o panu „Ef“, jeho jméno jste neřekla. Není už na čase říct, kdo to byl?

Já vůbec nevím, co s tím člověkem je. Jeho jméno je František Formánek. Říká vám to něco?

To se budu muset podívat. Ale jsem rád, že vím, kdo je tajemný pan „Ef“. Podívám se na to…

Tak já nevím. Nerada bych, aby z toho byly nějaké další oplétačky. Já jsem se v té době snažila být diskrétní.

Už je to dávno, možná už stojí za to odkrýt archiv.

Třeba už je to promlčeno.

V té knize, o které jsem mluvil, je i vaše vzpomínka na to, co vám tehdy řekl Mirek Topolánek: „Paní Třeštíková, když jsem před deseti lety nastoupil do politiky, věděl jsem, že je to svinstvo. Ale že je to svinstvo tak velký, to jsem netušil.“ Tím vám chtěl vysvětlit, že musíte zatnout zuby a dělat věci, které člověk dělat nechce?

Asi jo. A já jsem si řekla, že to teda ne. Po osmnácti dnech jsem abdikovala. Ale mezitím jsem jmenovala ředitele Národního divadla.

Takže přece jenom něco zůstalo.

Ale tak to už jsou opravdu drobnosti.

Nepřemýšlela jste nad tím, že byste tuhle situaci nějak zpracovala do filmu?

To bych musela být režisérem hraných filmů, já jsem dokumentarista. Kdyby se to všechno v té době nějak točilo a já bych vždycky po večerech něco někomu huhlala, tak by to třeba šlo.

Nebo jste mohla chodit na ta jednání se skrytou kamerou.

(směje se) To by bylo bezvadné.

Skrytý časosběr Heleny Třeštíkové?

Ne, skrytou kameru nikdy nepoužívám. To je jedno z pravidel. Moji protagonisté vědí, že se mnou je všechno napřímo.

Když se vaše dcera Hana v roce 2014 rozhodla, že půjde do politiky, že bude kandidovat v komunálních volbách na Praze 7 - později byla i členkou Zastupitelstva hlavního města Prahy a radní pro kulturu - dala jste jí nějakou radu?

Já bych to ani takhle dávat neuměla. O těch peripetiích, které jsem zažila, se v naší rodině vědělo. Jasně, o tom, co říkal pan Topolánek, bychom si mohli říct, že to bylo určité heslo. Ale zase jsem si říkala: Komunální politika je přece jenom něco jiného. Hanka je, myslím, pro to docela dobře vybavená. A ona se do toho vlastně vrhla. Když v roce 2013 kandidoval na prezidenta Karel Schwarzenberg, tak Hanka byla v jeho týmu. A když to nedopadlo, tak napsala na Facebook: „Hele, kamarádi, teď se to se nepovedlo, ale zjistili jsme, že máme spoustu energie, kterou by bylo třeba využít. Pojďte se dát nějak dohromady.“ A ozvalo se jí pár lidí z Prahy 7, včetně Jana Čižinského, že teď by bylo třeba udělat nějakou petici proti předražené radnici. A tak se dali dohromady a vznikla Praha 7 sobě. A například předražená radnice, která měla být asi za miliardu a půl, se nerealizovala, pak se postavila radnice, která stála polovinu této částky. A tak dále. Myslím si, že to dělají fakt šikovně, že jsou to strašně slušní lidé.

Zůstaňme ještě na chvíli u vaší rodiny. Zdá se mi, že z vaší časosběrné metody se stalo vlastně takové rodinné stříbro rodičů a dětí Třeštíkových: Váš manžel je sice architekt, ale také je dramaturgem vašich filmů. Na různých projektech spolupracujete i s dcerou Hanou a synem, úspěšným fotografem Tomášem. Jak takový rodinný podnik v rámci natáčení funguje?

Oni se na tom podílejí částečně, většinou při dokončování. Samozřejmě vědí o natáčení, průběžně jim povídám, co jsme zažili a tak. A pak, když už se materiál dává do nějakého tvaru ve střižně, tak je u toho můj muž coby dramaturg a dává mi zpětnou vazbu. Hanka občas něco produkovala, Tomáš občas něco fotil, takže se na tom podílejí, ale ne nějakou velkou měrou. Ale Hanka potom udělala svoje Manželské etudy - Nová generace. Takže jako režisérka navázala na ten můj projekt.

Ponese tedy tuto tradici dál…

Já doufám.

Chtěla byste, aby pokračovala i ve vámi rozjetých příbězích?

To bych chtěla, to bych strašně chtěla. To by bylo fakt zajímavé sledovat. Mně připadá, že sledovat, jak čas běží, co dělá s lidmi, jak se vyvíjejí lidské osudy, jaké jsou to příběhy, je prostě strašně zajímavé. Pro mě je to životní téma. Kdyby chtěly děti pokračovat, budu nejšťastnější.

A chtějí? Už jste domluvení?

Ještě se zatím nechystám úplně natáhnout bačkory, a tak jsme o tom ještě nemluvili.

Nicméně příslib tam je, už jenom tím, že do těch projektů sami vstupují.

Doufání.

Paní Třeštíková, jaké je vlastně vaše know-how – jak získáváte respondenty, aby do toho dlouhatánského projektu, který zabere spoustu let, s vámi šli, aby se tam před kamerou postupně odkrývalo jejich soukromí?

Strašně těžká odpověď. Je to asi nějaká intuice. Manželské etudy, to byla naprosto náhodná setkání na matrice. A i v mnoha dalších případech náhodná setkání - Mladí delikventi, náhodné setkání ve vězení pro mladistvé… Snažím se být absolutně otevřená, upřímná, říct, o co mi jde, jaká by asi ta spolupráce byla. Někdo na to přistoupí. Ale samozřejmě je spousta projektů, které třeba z důvodu, že ti respondenti nechtěli, vůbec nevznikly.

Je o vás známo, že těm lidem nabízíte denní honorář, četl jsem, že kolem tisícikoruny, ale možná je to různé. Vím také, že vám někteří filmaři vyčítají jednak to, že těm lidem platíte, a jednak to, že je tímto způsobem sledujete, že nejste aktivistická, že nebojujete za to, aby se ty věci v jejich životech měnily, že „jenom“ mapujete to, jak je to špatné.

To máte pravdu, to je věc docela častých debat. Je to tak, že dokument má strašné množství podob. Jsou lidé různí, jsou filmaři, kteří jsou aktivisté a jejichž cílem je prostě něco zachytit a zároveň to měnit. Zatímco já se snažím zachycovat a doufám, že když to diváci uvidí, tak tím se třeba něco změní. Ale nejsem aktivistický režisér. Vím, že o tom jsou opravdu velké spory, na FAMU jsme o tom xkrát debatovali. A já pořád říkám: Člověk musí najít svůj způsob. Já nedokážu být aktivista, to není moje pozice.

Ale nenecháte si to ani nikým vnutit.

Ne, nenechám. Nemůžu.

Jak to vidí vaši studenti? Jsou vůči vám také kritičtí?

Jo, jo, jsou hodně. Docela bych řekla, že na FAMU je aktivismus oblíbená metoda.

A jak to s nimi zvládáte?

Vždycky říkám: „Jsou různé způsoby. Berte mě jako jednu z možností. Hledejte.“

Nikdy vás to nerozložilo? Třeba ta přesila názoru, že lepší je být aktivistou?

Tak byly těžké chvíle na FAMU. Už jsem tam přes dvacet let a vydržela jsem tam leccos. Chvílemi to ve mně teda opravdu vibrovalo, ale říkala jsem si, že člověk musí vydržet všechno.

Nezapochybovala jste někdy pod vlivem těch tlaků nad svou metodou? Že byste si pak sama řekla: Nedělám něco špatně?

Já bych nic jiného neuměla. Takže to je právě hrozně těžké se na to takhle dívat. Určitě jsou výborní aktivističtí režiséři, kteří opravdu mění svět. Například Michael Moore. O jeho filmech se mluví po celém světě. Ale já bych to neuměla.

Paní Třeštíková, kromě časosběrných dokumentů zpracováváte i střihové dokumenty. Natočila jste film o Lídě Barrové Zkáza krásou, poté jste udělala film o Miloši Formanovi Forman vs. Forman. Je ještě nějaká osobnost, o které byste ráda točila?

Teď to v hlavě úplně nemám, nevím. Dal jste mi brouka do hlavy. Film o Miloši Formanovi byla vlastně nabídka Arte (německo-francouzská televizní síť, pozn. red.), samotnou by mě to asi nenapadlo. Ale když ta nabídka přišla, tak jsem po tom skočila s velikým nadšením. Protože Miloš Forman, to byl guru mého života.

Ten vás vlastně přivedl k nápadu, že se dáte na dráhu režisérky.

Ano, protože jsem jeho filmy prostě úplně milovala, zbožňovala.

A Lída Baarová?

Zajímavá bytost. Ale nikdy v životě jsem se při natáčení tak nezpotila jako s ní.

Proč?

Protože ona byla hrozně nepřístupná. Bydlela v Salzburgu, my jsme tam jeli, byli jsme domluvení, že přijedeme asi okolo druhé hodiny. Na to celé natáčení jsme měli tři dny, včetně jednoho dne na cestu tam a dalšího dne cestu zpátky. Přijeli jsme asi o půl hodiny později, protože bylo hrozné počasí, sněžilo. Tak tam zvoníme, s kytkou, s becherovkou… A ona: „Jste tu pozdě!“ – „Nezlobte se.“ Nebyla doba mobilů: „Blbý počasí, blbě se jelo.“ – „No, já už s váma dneska nepočítám, tak přijďte zejtra v devět!“ Tak já: „Můžeme se jenom jít domluvit?“ – „Tak pojďte.“ Tak jsme si tam sedli, ona vzala becherovku, kterou jsem jí přivezla. Tu si přála přivézt z Prahy, tak jsem koupila tu největší, kterou měli. Ona jí takhle odšroubovala těma ručičkama a napila se. Nikomu nic nenabídla, kafe, nic. „Přijďte zejtra v devět.“ A já jsem si říkala: „No, tak to bude tedy natáčení!“

Ale dopadlo to dobře.

Dopadlo to dobře, ale byly tam chvíle, které byly těžké, protože ona byla alkoholička. A to jsme viděli, že pořád pila.

Natáčeli jste v roce 1995, Lída Baarová zemřela v roce 2000 a vy jste dokument Zkáza krásou uvedli v roce 2016…

Na začátku jsem měla za úkol udělat o Lídě Baarové půlhodinový dokument. A pak, po nějaké době, můj kolega střihač, s kterým hodně intenzivně spolupracujeme, říkal: „Hele, ta Lída Baarová, půlhodina? Vždyť jste tam spousty věcí nedali!“ Já říkám: „Nedali, pojďme to udělat jako celovečerák.“ Takže to bylo o něco později, ona už dávno nežila, a měli jsme tam daleko víc archivu. To byla senzační práce, to mě hrozně bavilo.

Paní Třeštíková, děkuju vám za vaše filmy. I za tento rozhovor.

Já děkuju vám za pozvání.