Teď se má hrát o nástupu autoritářství, říká budoucí šéf Národního divadla

Martin Glaser, který má od srpna 2028 stanout v čele Národního divadla, mluví o tlaku politiky na kulturu, o setkání s ministrem Klempířem i o tom, proč má divadlo odrážet současný svět a kde vidí hranice umělecké svobody.

Příští ředitel Národního divadla a nyní úspěšný ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser v Galerii osobností otevřeně mluví o tom, jaké divadlo chce v Praze dělat – a proč by se podle něj nemělo vyhýbat politice a světu kolem nás.

„Divadlo má dnes mluvit především o politice,“ říká v rozhovoru a upozorňuje, že v době společenského napětí by mělo reflektovat i nepříjemná témata. „Když se společnost mění tak rychle jako dnes, divadlo nemůže zůstat stranou.“

Podle něj by současná činohra měla mnohem výrazněji reagovat na proměnu společnosti a nástup autoritářských tendencí.

Vztah politiky a kultury je jedním z hlavních motivů rozhovoru. Glaser se vrací i k nedávným výrokům ministra kultury Oty Klempíře a k reakci vedení činohry Národního divadla. „Pokud začneme říkat, že některá témata si nezaslouží veřejnou podporu jen proto, že se konkrétnímu politikovi nelíbí, blížíme se autoritářskému způsobu vládnutí,“ varuje Glaser před Klempířovou snahou ovlivňovat grantovou politiku a nepřispívat například na filmy o menšinách.

Martin Glaser v rozhovoru mluví ze zkušenosti ředitele Národního divadla Brno s vyjednáváním s politiky a zmiňuje tenkou hranici mezi správou a mocí. Ředitel velké kulturní instituce je podle něj vždy „nárazníkem“ mezi tvůrci a politiky, kteří určují podmínky, v nichž divadlo funguje. „My nejsme majitelé. My jsme správci,“ říká a odmítá představu, že by si kdokoliv mohl kulturu přivlastňovat.

O tom, že chce v divadle otevírat i vyhrocená témata, svědčí i jeho aktuální plány v Brně, kde připravuje sezonu, kterou bez váhání označuje za „protifašistickou“. Podle Glasera je důležité nemluvit o historii, ale o současnosti: o tom, jak se společnost mění a jaké způsoby myšlení se do ní vracejí.

Rozhovor s mužem, který má za dva roky usednout v čele první scény, není jen o politice a řízení velké instituce. Glaser mluví i o tom, co podle něj rozhoduje o úspěchu inscenace, proč někdy diváci odcházejí o přestávce a jindy stojí fronty na lístky. Vzpomíná i na vlastní formativní zážitek, kdy jako devatenáctiletý student chemie odešel z Krále Leara, protože na něj byl příval emocí příliš silný – a právě tenhle moment ho nakonec přivedl k přestupu na divadelní fakultu a touze dělat divadlo.

Celý rozhovor s Martinem Glaserem si můžete pustit v audiu i ve videu s odkazem nahoře v textu. Dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Zajímalo by mě, jestli jste plně zaneprázdněný řízením a režírováním v brněnském Národním divadle, nebo už jste myšlenkami v Praze u Národního divadla?

Já jsem v Praze průběžně i reálně. Minulý týden jsem měl první setkání s budoucími kolegy, v pátek odpoledne jsem se potkal se členy odborových organizací a uměleckých rad operních souborů. Bylo to velmi zajímavé a příjemné odpoledne.

Takže už se těšíte – a oni na vás?

Já se těším. Jak to mají oni, to nevím, přál bych si, aby se taky těšili. Jsem rád, že probíhá něco jako příběh o přátelském převzetí instituce.

Od první chvíle, kdy mě ministr kultury Martin Baxa loni v únoru jmenoval do funkce, spolupracuji se stávajícím vedením na tom, aby byl přechod co nejplynulejší.

Byl jste jmenován s velkým předstihem - v únoru 2025, nástup máte v srpnu 2028. Máte jistotu, že do funkce opravdu nastoupíte?

To byla první z otázek. Nemám. Může se stát, že mě odvolají – klidně první den, kdy tam nastoupím. To je součást pravidel, ne úplně šikovných, která u nás v příspěvkových organizacích máme. Sice mám jmenovací dekret, který říká, že se mám 1. srpna funkce ujmout, ale mohu být odvolán i předem bez udání důvodu. To je prostě možné.

Myslím si, že by to byla škoda. Máme v Česku výjimečnou šanci udělat velký krok směrem k tomu, jak to funguje jinde v Evropě, kde takto složité instituce plánují s velkým předstihem a o novém vedení vědí dopředu.

S kolegy už připravujeme první sezony – a říkám schválně množné číslo. Když chceme pro operu získat některé tvůrce a oslovíme je krátce po skončení výběrového řízení, řeknou nám: rádi bychom, ale první volný termín máme v roce 2030. Takže dnes už pracujeme i s tímto horizontem.

Takže věříte, že nastoupíte s tím, že to máte rozjeté a plynule to přejde?

Máme to nastavené tak, že od 1. srpna 2028 nebudeme moct říkat: za to my nemůžeme. Chtěl bych, abychom od první chvíle nesli odpovědnost za všechno, co se v tom domě bude dít.

Zmínil jste, že vás jmenoval ministr kultury Martin Baxa. Teď máme ministra kultury Otu Klempíře - už jste s ním jednal?

Objednal jsem se k němu hned v lednu, strávili jsme spolu asi padesát minut. Šel jsem za ním primárně jako prezident Opery Europe, protože jsme chtěli projednat konkrétní věc, ale využil jsem toho, že jsem se představil i jako stávající ředitel brněnského a budoucí ředitel pražského Národního divadla.

A jaký jste z toho měl dojem? Nenaznačil, že by se něco mohlo změnit?

Měl jsem z toho velmi příjemný pocit. Povídali jsme si věcně, pan ministr kladl chytré otázky a dělal si poznámky tam, kde bych si je dělal i já.

Jako šéf velké scény určitě navštěvujete jiná divadla. Stane se vám někdy, že nevydržíte do konce a odejdete?

Když můžu - protože často nemůžu, lidé mě znají a někdy jsem tam pracovně. Ale když můžu a je to špatné, tak odejdu. Přijde mi, že není horší způsob, jak trávit čas, než na špatném divadelním představení. Zároveň si ale pečlivě vybírám, na co jdu, a je mi to líto, když se mi něco nelíbí.

Pamatujete si, z čeho jste třeba odešel?

To se mi teď dlouho nestalo. Nepamatuji si to.

Co vás v divadle spolehlivě odradí?

To je těžká otázka, protože si nemyslím, že by někdo chtěl záměrně udělat špatné představení. Lidé na tom tráví spoustu času a není to práce, která by byla nějak extra dobře placená. Mně spíš vadí, když na mě divadlo „machruje“. Když nejsem schopen přijít na to, proč se věci na jevišti dějí. Začínám vždycky u sebe, jestli nejsem málo otevřený.

Ale když mě něco neoslovuje a přijde mi to plytké, povrchní nebo arogantní, tak nevím, proč bych tam měl trávit čas. Na druhou stranu si dovedu představit, že to, co se nelíbí mně, může někomu připadat hluboké a užije si to. Ať si každý najde divadlo, které mu sedí.

Ptám se i proto, že jste popisoval svou návštěvu Krále Leara v Národním divadle, kdy jste odešel o přestávce.

To byl jiný případ. Mě to představení tehdy extrémně zasáhlo. Byly devadesátky, byl jsem první nebo druhý den na přírodovědecké fakultě, bylo mi devatenáct a byl jsem asi potřetí v životě v divadle. Král Lear byl pro mě úplně neznámý, netušil jsem, co mě čeká. A ta smršť emocí a toho, co se na jevišti dělo, mě úplně převálcovala.

O přestávce jsem měl pocit, že horší už to být nemůže, že už jsme viděli všechno. A netušil jsem, že ta druhá půlka je ještě mnohem silnější. Odešel jsem, protože toho na mě bylo moc. Později jsem se k tomu vrátil a dokoukal to. A je to jeden z těch klíčových zážitků, které mě formovaly.

Vy to popisujete jako něco, co vás zasáhlo a vlastně nasměrovalo k divadlu. Byla to chvíle, kdy jste si řekl, že chcete být součástí toho světa? Vy jste tehdy přitom studoval chemii…

Ono to přicházelo postupně. Po tom zážitku jsem asi čtvrt roku do divadla vůbec nechodil. V Praze jsem si užíval, že na rozdíl od Sokolova hraje filmový klub každý den, chodil jsem na filmy, koncerty, výstavy.

Studoval jsem a myslel si, že budu chemik. Postupně jsem se ale k divadlu vrátil, dokoukal jsem Leara a někdy na konci prvního ročníku ve mně dozrála myšlenka, že mě tenhle svět přitahuje mnohem víc. Že bych chtěl vyprávět příběhy a způsobovat lidem podobně silné zážitky, jaké jsem tehdy zažil já.

Zažil jste potom v divadle něco tak intenzivního, že vás to podobně posunulo?

Ne v tom smyslu, že bych musel odejít. Ale zážitků, které mě někam posunuly nebo mi změnily způsob přemýšlení o divadle, bylo naštěstí docela dost.

Předpokládám, že i vy jste někomu takový zážitek způsobil.

Kéž by. Nic jiného si nepřeji.

Viděl jste už inscenaci Privatizace v činohře Národního divadla?

Bohužel ne, jen jsem si o ní četl.

Je to inscenace o Petru Kellnerovi a PPF. Říkal jste, že tento typ divadla, reflektující aktuální témata, do Národního divadla patří. Co by podle vás mělo být dnes na jevišti?

Myslím si, že by současná činohra měla mluvit o nástupu autoritářských tendencí ve společnosti. Nemyslím tím nutně návrat k příběhům z třicátých let, ale to, jak se společnost proměňuje přímo před očima.

Divadlo má podle mě mluvit o politice a o světě kolem nás – ostatně to byla jeho role vždycky. V době, kdy společnost funguje v nějakém konsenzu, si může dovolit víc obracet pozornost k „věčným“ tématům. Ale v okamžiku, kdy se ten společný prostor rozpadá, kdy každý táhne jinam, je podle mě důležité tyto procesy reflektovat.

To znamená mluvit o proměně vztahu ke svobodě, omezování veřejného prostoru nebo způsobu, jakým spolu vedeme debatu.

Máte v tomto směru už něco konkrétního v plánu?

Zrovna to realizujeme v Brně. Příští sezonu bych bez váhání označil jako protifašistickou. Já sám budu režírovat hru Katarina aneb krása zabíjení fašistů. Je jasné, že to může vyvolat kontroverze – a myslím, že to k tomu patří.

Řeknete o té hře víc?

Je to text portugalského dramatika Tiaga Rodriguese, dnes šéfa festivalu v Avignonu. Je to dystopie, která ukazuje, jak se určité způsoby uvažování vracejí v nových podobách. Ne nutně pod stejnými názvy, ale se stejnou logikou. Právě to mě na tom zajímá – jak mluvit o současnosti, aniž byste jen opakoval historii. Tu hru jsme našli s dramaturgy a podařilo se nám přesvědčit autora, aby ji uvolnil i pro nás. Vedle ní připravujeme další tituly, které to téma rozvíjejí z různých perspektiv.

A jak o tom přemýšlíte směrem k Národnímu divadlu v Praze?

Nějaké obrysy samozřejmě máme, ale velké domy plánují s obrovským předstihem – zejména opera a balet, které fungují v mezinárodním provozu. Tam se domlouváte čtyři nebo pět let dopředu. Myslím si ale, že činohra by si měla – pokud to provoz dovolí – nechat určitý prostor, aby mohla reagovat na to, co se právě děje.

Velké instituce jsou v tomhle přirozeně pomalejší. Nemůžete měsíc před zkoušením říct: teď se děje něco jiného, tak nebudeme hrát Maryšu a rychle si napíšeme novou hru. Ale nějaká míra flexibility by tam být měla.

To, co chystáte v Brně, chcete uplatňovat i v Praze?

Myslím, že Národní divadlo tuto povinnost má. A mělo by to dělat.

U vaší poslední inscenace Händelovy Agrippiny jste říkal, že vás baví příběh intrik a mocichtivých postav, protože připomínají lidi kolem nás. Zajímá mě, jestli jste se s něčím podobným setkal i osobně.

Funkce ředitele velké instituce je částečně politická v tom, že s politiky musíte vyjednávat a přesvědčovat je, že to, co chcete realizovat, má smysl a zaslouží si podporu. Ne vždy se to potká. Můžete zažít období, kdy jste v rezonanci a politici chápou, co děláte. A pak období, kdy se to sice deklaruje, ale v praxi se to neprojeví – třeba v rozpočtu. Já jsem v tomhle smyslu nárazník mezi těmi, kteří v divadle tvoří, a těmi, kteří určují podmínky, v jakých se pracuje.

Může se ten nesouhlas projevit právě přes rozpočet?

Ano, to se samozřejmě může stát. Myslím, že to dnes vidíme v přímém přenosu.

Nemůže tedy narazit i to, jaké divadlo chcete dělat v Národním divadle?

Může se to stát – a někdy i na místech, kde byste to nečekal. Nemyslím si ale, že by divadlo mělo nutně reagovat na konkrétní kauzy nebo dělat „divadlo o politikovi XY“. V tom je pomalé, to zvládají jiná média. Může ale otevírat témata, která nemusí být těm, kteří jsou právě u moci, příjemná.

To může být problém.

Ano. A souvisí to i s tím, jak se u nás chápe role politiků. Velmi často se ze „správců“ stávají „majitelé“. A to je něco, co mi vadí. Když někdo řekne „my jsme majitelé“, tak mě to vždycky rozčílí. My nejsme majitelé. My jsme správci. Já jsem správce Národního divadla, politici jsou správci veřejných prostředků. A jde jen o to, jak tuhle roli vykonáváme.

Na konci března vedení činohry Národního divadla – režisérská dvojice SKUTR neboli Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský – veřejně reagovali na výroky ministra kultury: „Jsme znepokojeni faktem, že vy, jako politik zodpovědný za vytváření dobrých podmínek pro rozvoj české kultury v demokratické společnosti, se cítíte být arbitrem, který může rozhodovat, co je, či není umění, nebo dokonce, o čem se smí, nebo nesmí mluvit. Naivními pseudoúvahami o vhodnosti té či oné dotace přidělované po pečlivém zvážení nezávislými osobnostmi zavádíte ideologickou kontrolu tvorby. Jakákoliv cenzura je zlo.“ Rozumíte tomu, proč to napsali?

Ano, souhlasím s nimi.

Víte, na co konkrétně reagovali?

Ano. Část té debaty jsem zachytil ještě před Velikonocemi, pak jsem se k tomu vrátil. Myslím si, že pokud začneme říkat, že některá témata si nezaslouží veřejnou podporu jen proto, že se konkrétnímu politikovi nelíbí, a zároveň budeme chtít měnit systém tak, aby o tom mohl rozhodovat jeden člověk, tak se blížíme autoritářskému způsobu vládnutí. To je pro mě klíčové.

Mluvíte o konkrétní situaci, kdy ministr kritizoval podporu animovaného filmu s queer tematikou.

Ano. Říkat, že se něco nemá podpořit, aniž bychom to viděli, jen proto, že se nám to nelíbí, je podle mě problém. Queer lidé jsou součástí společnosti a mají právo, aby jejich zkušenost byla v umění přítomna. Bavíme se přitom o relativně malé částce.

Podle vás tedy nejde jen o konkrétní projekt, ale o princip?

Přesně tak. Politický vliv má být v nastavení pravidel a v tom, kolik peněz do systému dáte. Ne v tom, že budete rozhodovat o jednotlivých projektech podle osobního vkusu.

Může taková debata vést ke střetu mezi politikou a uměním?

Může. A proto mě některé následné výroky překvapily a znepokojily. Já opravdu souzním s tím, co řekli Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, a s tím, jak se vůči tomuto typu uvažování vymezili.

Zůstanou ve vedení činohry i po vašem nástupu?

To zatím nechci komentovat, je to neveřejná informace. S kolegy ze SKUTRu jsme se několikrát potkali a ta setkání byla velmi příjemná. Stejně jako jsem se teď potkal s kolegy z opery, se chci brzy sejít i s činohrou a říct jim, jak si představuji další směřování souboru.

Pojďme k obecnější otázce: v čem může dnes divadlo obstát vedle filmů, seriálů nebo streamovacích platforem?

Filmy a seriály mají obrovské technologické i finanční možnosti a mnohem větší dosah. Ale pořád si myslím, že nic nenahradí okamžik, kdy sedíte v hledišti a díváte se na živé lidi tady a teď.

Je to i o tom, že víte, že se díváte na něco skutečného?

Ano. V divadle máte jistotu, že to, co vidíte, vzniká přímo před vámi. A právě to je podle mě nenahraditelné.

Mluví se o tom, že do divadla chodí jen menšina lidí. Jak to vnímáte vy?

Chodí jich strašně moc. Sice se říká, že třeba deset procent populace, ale česká divadla patří k nejživějším součástem naší kultury a prodají ročně miliony vstupenek.

Když jste nastupoval do čela Národního divadla Brno, nebyla návštěvnost taková jako dnes. Co se změnilo?

To je na divadle vlastně to nejzajímavější. Můžete si spoustu věcí naplánovat, ale vždycky je to určitá sázka. Ani takzvané „sázky na jistotu“ nemusí vyjít. A naopak věci, které považujete za okrajové nebo pro užší publikum, najednou silně zarezonují.

Stalo se nám to třeba u Havlovy hry Ztížená možnost soustředění. Myslel jsem si, že ji odehrajeme dvě sezony, uděláme kolem pětadvaceti repríz a tím to skončí. Hrajeme ji už pátou sezonu a diváci ji pořád chtějí.

Dá se tedy říct, co na diváky funguje?

Myslím, že je to souhra více věcí. Já věřím na příběh a na herce. Když máte dobrý příběh pro dobré herce a ten příběh se nějak dotýká toho, co lidé právě žijí, je velká šance, že je oslovíte. Když se s kolegy bavíme o dramaturgii, vedeme o tom vášnivé diskuse. Někdy přesvědčuji já je, někdy oni mě. A někdy se ukáže, že pravdu měl ten druhý.

Máte příklad, kdy jste se mýlil?

Ano. Třeba u Čapkovy Matky. Měl jsem ten text spojený s velmi špatnou zkušeností z mládí. Na gymnáziu nás nahnali do kina na jakési monodrama a přišlo mi to trapné a směšné. Měl jsem pocit, že ten text dnes nemůže fungovat.

Kolegové z činohry o tom ale mluvili s takovým nadšením, že jsme se do toho pustili. A druhý den zkoušení vypukla válka na Ukrajině. Najednou všichni věděli, o čem a proč to hrajeme. Ta inscenace by byla dobrá i tak, ale ten kontext jí dal obrovskou sílu. A zároveň nám otevřela dveře do světa. Loni jsme s ní jeli do Japonska a reakce publika byla neuvěřitelná. Když jsem viděl, jak tam lidé stojí fronty na lístky na českou činohru, říkal jsem si, že jsem ji málem vůbec nepřipustil.

Často se mluví o tom, že přílišná snaha o originalitu může klasiku poškodit. Jak se díváte na experimenty?

Já je mám rád, když fungují. Když režisér dokáže přesvědčit diváky, že jeho výklad dává smysl, může to být velmi silné. Divák ale musí být ochotný na tu hru přistoupit. Já jsem takhle viděl Rusalku, která z té „pohádkové“ opery udělala temný thriller a najednou z ní byla velmi silná výpověď o světě. Pro mě to byl velký zážitek.

Necítíte k tomu jako režisér někdy odpor?

Rozumím hercům a zpěvákům, kteří nesou kůži na trh. Jsou na jevišti a pokud je inscenace špatně vymyšlená, dopadne to na ně. Herec má právo cítit, že publikum ani nedýchá a na konci zatleská, protože zažilo silný zážitek. Když půlka divadla odejde o přestávce a na konci se bučí, většinou je to chyba režie. Na druhou stranu nevidím důvod, proč by Rusalka nutně musela být pohádka s vílami v tylu.

V Brně hrajete Rusalku jako temný thriller.

Ano. Režisér David Radok udělal i poměrně radikální škrty. V některých momentech to jde proti očekávání diváků. Pamatuju si, že jsem šel na premiéru jako divák a říkal jsem si, jak si poradí s některými slavnými místy – a najednou tam nebyla. A fungovalo to. Samozřejmě to část publika naštve. U „národních klenotů“ to tak bývá. Ale právě proto mají tvůrci potřebu je znovu interpretovat.

Máte už přehled o repertoáru Národního divadla v Praze?

Snažím se průběžně sledovat, co kolegové dělají. Národní divadlo má obrovský repertoár, takže je to dlouhodobý proces.

Z čeho jste odcházel opravdu nadšený?

Konkrétní titul asi neřeknu. Ale měl jsem silné zážitky třeba z Paní Bovaryové nebo Proměn – hlavně díky tomu, jak fungovali herci a jak na to reagovali diváci.

A máte i opačné zkušenosti – že jste si řekl, tohle bych už nehrál?

Neřekl bych to takhle. Spíš mě některé věci utvrdily v názoru, že ne každý román se dá dobře převést na divadlo. U některých adaptací máte pocit, že ten materiál je příliš epický a dramaticky nefunguje tak, jak by měl. Ale jako ředitel bych nikdy nic nezakazoval. Za celou svou kariéru jsem zažil jen jednou, že mi někdo něco zakázal – a dodnes si myslím, že to byla chyba. Když budu mít pochybnosti, budu se snažit kolegy přesvědčit. A když oni přesvědčí mě, tak je to v pořádku.

Tuším, že mluvíte o představení Bílá Voda, podle románu Kateřiny Tučkové.

Tak už je to venku. Ano. Je tam spousta dobré práce a tematicky je to důležité. Ale myslím, že ten román se divadelnímu zpracování do určité míry vzpírá.

Čím konkrétně?

Je to hodně epický materiál. Ty skutečně dramatické momenty jsou spíš krátké a rozptýlené. Když to srovnám třeba s Hanou (román Aleny Mornštajnové, pozn. red.), tam je naopak dramatického materiálu obrovské množství. Můžete vzít jednu stránku a rozehrát z ní plnohodnotnou scénu. U Bílé Vody mám pocit, že divadelní forma trochu převálcovala to, co na té knize funguje nejlépe. Pořád je to silné téma, ale ten zážitek není podle mě tak intenzivní jako při čtení.

Čím teď žijete, krátce po premiéře Agrippiny?

Zažil jsem pár dní, kdy jsem byl skoro ve stresu z toho, že nejsem ve stresu a nemusím běžet na zkoušky. Teď doháním resty. Chystáme festival Divadelní svět Brno, měli jsme prolog, přijel Nederlands Dans Theater, o který jsme se snažili dlouho. Postupně se připravuji na květnový začátek festivalu, což bude hodně práce.

Zároveň se zase víc vracím k pražskému Národnímu divadlu. Během zkoušení Agrippiny šlo všechno ostatní trochu stranou. A věnuji se i tomu, abych mohl předat brněnské divadlo Petrovi Štědroňovi v co nejlepší kondici – aby fungovalo, neskřípalo a bylo dobrým místem pro tvůrce.

Dokážete si ještě užít divadlo jako divák?

Já si nepřeju nic jiného, než abych přestal přemýšlet, jak je to udělané, a nechal se strhnout. Když se to povede, tak jsem nejšťastnější.

Děkuji za rozhovor.

Děkuji.