„Tak tohle jsem já!“ Aneta Langerová odložila obavy a jde vlastní cestou

Zanedlouho to bude 20 let, co vyhrála první řadu televizní soutěže Česko hledá SuperStar. Je jednou z nejrespektovanějších českých zpěvaček, která skládá vlastní písničky, nebojí se říct veřejně svůj názor a v lidech hledá to lepší.

„Světlo dobré vůle máme v sobě všichni,“ říká v rozhovoru Aneta Langerová, další host projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. A vzápětí dodává: „Jsem opravdu velmi naivní.“

O víře v dobrotu lidí zpívá i ve své nové Písni pro Olgu, kterou napsala na počest první manželky Václava Havla u příležitosti jejích nedožitých 90. narozenin. Zpívá v ní: „Oči, které věří, že lidi v sobě nesou světlo dobré vůle, oči, které nás spojují v jeden svět.“

V rozhovoru mluví s uznáním nejen o Olze Havlové, ale i o symbolech roku 1968, Karlu Krylovi či Martě Kubišové. Její Modlitbu pro Martu už několikrát veřejně zpívala. „Vždycky při tom cítím obrovské poděkování té generaci, která pro nás, pro moji generaci i pro lidi mladší, vybojovala prostor, kde můžeme žít svobodněji, než žili oni.“

Když přišla řeč na Krylovy protestsongy, dala Aneta Langerová najevo, že takovou kuráž jako on by neměla. „Protestsong je pro mě už opravdu velmi jasný názor, o kterém musí být člověk absolutně přesvědčen. A já věčně o všem pochybuji a našlapuji po špičkách, protože ne vždycky je všechno černobílé,“ říká Aneta Langerová. „Zároveň nechci manipulovat s lidmi, aby si mysleli to samé, co já.“

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu, nebo nahoře jako video – dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

„Aneta Langerová není z těch zpěvaček, které mají potřebu se vyjadřovat ke každé hlouposti, skákat v pytli v televizních estrádách nebo prodávat svůj soukromý život v bulváru, a týká se to i jejích písniček.“ To o vás před časem napsal hudební kritik Ondřej Bezr. Jak se vám s takovým osobnostním nastavením v showbyznysu žije a funguje?

Mně se v něm žije dobře, velmi dobře. Děkuju za ta milá slova.

Odoláváte těm pytlům…

No, odolávám. Ale na začátku jsem jim odolávala samozřejmě hůř, než se člověk zabydlí a zjistí, že každý z nás má právo na to, říct, co mu vyhovuje a co ne. Že není potřeba být pod tlakem, ať už veřejnosti, nebo nějakým jiným tlakem. Ustát si svůj názor a pohled na svět je strašně obohacující a posilující.

Letos v březnu, v roce nedožitých devadesátých narozenin Olgy Havlové, jste zkomponovala a nazpívala Píseň pro Olgu. Jak jste se k tak výjimečné záležitosti dostala?

Byla jsem oslovena nadací Olgy Havlové, tedy Výborem dobré vůle, jestli bych nechtěla takovou píseň složit. Taková nabídka se neodmítá. Olga Havlová je pro mě ikona, velmi silná, statečná žena, ke které chovám velkou úctu, ač tady není a nikdy jsme se v životě nepotkaly.

V té písni zpíváte: „Oči, které věří, že lidi v sobě nesou světlo dobré vůle, oči, které nás spojují v jeden svět.“ Taky věříte tomu, že lidé v sobě nesou světlo dobré vůle?

Stále tomu věřím. Já bych tady asi nemohla existovat, kdybych tomu nevěřila. Myslím si, že víra v to je velmi silná a že to světlo dobré vůle v sobě máme všichni.

A nepřepadají vás někdy chmury nad tím, co se děje? Je sice hezké věřit v to lepší, ale když vidíme tu nenávist a zlobu kolem, která bublá na povrch… Jak tomu odoláváte?

Vím, na co narážíte. Jsem v tom věčný naivista, jsem opravdu velmi naivní. Ale na druhou stranu to myslím tak, že kdyby člověk nevěřil, tak by se mu asi nežilo nejlépe. Ale zase nejsem tak naivní, abych neviděla, co se děje. Jak v mém životě, tak v okolí a vůbec ve světě. To mě samozřejmě někdy trápí asi stejně jako každého z nás. Ale holt člověk může bojovat jen s něčím, na některé věci nemá sílu a moc.

Dokážete to od sebe filtrovat? Neúčastnit se například diskuzí, neříkat své názory, protože víte, že vyvolávají nějakou protireakci?

Já těch názorů vlastně moc neříkám, je to tím, jaká jsem z podstaty. Nejsem člověk, který by byl extrovertní, který by se hned velmi rád vyjádřil. Často si sama pokládám otázku, jestli bych se třeba někdy vyjádřit neměla. Týká se to témat, do kterých třeba aspoň trochu vidím, nebo mě nějakým způsobem v životě potkala a týkají se mě. Ale abych se vyjadřovala ke všemu jenom proto, že jsem zpěvačka, to mi, myslím, nenáleží. Takže spíš tvořím hudbu, mám určitý postoj v životě a ten za mě nějakým způsobem i mluví.

Z Písně pro Olgu, ale i z vašich dřívějších aktivit, například toho, že jste byla téměř deset let patronkou Světlušky, projektu na pomoc nevidomým a slabozrakým lidem, je vidět, že vám není lhostejné, jak ostatní lidé žijí, jaké zažívají trápení. Cítíte to někdy jako svůj závazek? Do čeho můžete investovat svoji popularitu či známost a pomoci tím?

Vždycky jsem cítila, že je tam k tomu prostor, že všechno nemusí být jenom pro mě. I na tom začátku, když jsem viděla tu neuvěřitelnou popularitu, kterou mi tehdy soutěž (Česko hledá SuperStar, pozn. red.) přinesla. A nevěděla jsem, co s tou popularitou, úplně upřímně, mám dělat. Ještě se svou povahou! Oslovovaly mě různé nadace, ale první, co nás napadlo (s bratrem Nikolou, pozn. red.), bylo přesměrovat tuto pozornost někam, kde to může v nějaké větší míře pomoct.

Když jste se před lety rozhodla pro svůj coming out a přihlásila se k LGBT komunitě, bylo to proto, že to bylo pro vás osobně důležité, nebo v tom hrálo roli i to, že díky vaší popularitě to může pomoci i ostatním lidem?

Dlouho jsem zvažovala, jestli to mám, nebo nemám udělat. V té době jsem měla za sebou neustále nějaké fotografy, pořád mě někdo sledoval, pořád vycházely nějaké články různého druhu. S tím jsem bojovala a zároveň jsem věděla, že samozřejmě ty věci mám v životě trochu jinak a že nevím, jak je mám komunikovat, ani nevím, proč bych je měla komunikovat, že to je každého věc. Pak se mě ale jeden novinář zeptal, jak se mi žije s dotyčnou osobou, a já na to odpověděla, že dobře. A tím se to vlastně celé stalo. A pak jsem párkrát podpořila nějaké aktivity. Když cítím, že jde o nějakou rovnoprávnost, tak se vždycky ráda nějakým způsobem zúčastním.

Máte za to, že homosexualita je v dnešní české společnosti ještě téma? Že to lidé řeší?

Myslím si, že ano. Jde o to, jací lidé. Kolikrát se setkávám s názory a zkušenostmi lidí, kteří třeba žijí v nějaké užší komunitě, v menších městech a tak, a tam to ještě tu a tam je. Ale přijde mi, že je to čím dál přirozenější. Když jsem začínala zpívat v těch mých sedmnácti, tak to bylo tabu a měla jsem velký strach z toho, co to udělá. Potom jsem to hodila za hlavu, všechno se vyřešilo a přestala jsem na to myslet. Řekla jsem si, že jsem taková, jaká jsem. Bylo důležité, že mě přijala moje rodina a že jsem měla tu obrovskou oporu. A když to zjistila veřejnost, tak na to reagovala vesměs pozitivně - a věřím tomu, že to i tu debatu třeba trochu otevřelo.

Myslím si, že u každého, kdo vystoupí z osobní zóny a něco takového řekne, je to asi ta lepší varianta, než kdyby bylo všechno tajené. Takže každá taková aktivita asi pomůže. A věřím tomu, že to lidé berou. Ale nemám zase ráda úplně přehnané aktivity.

V poslední době, i pod vlivem jednání Poslanecké sněmovny, se hodně řeší téma manželství. Jestli to má být jen svazek muže a ženy, anebo svazek pro všechny, i pro stejnopohlavní páry. A zda všem umožnit adopce dětí. Jak to vnímáte vy?

Já to vnímám tak, že hlavní je pro mě člověk. A člověk by měl mít stejná práva jako ostatní všude. Toto je pro mě naprosto jasná odpověď. Ano, pojďme být otevření a nechme každého žít tak, jak chce.

Takže i v tom manželském svazku?

Já jsem pro. Chápu, že to má nějaké historické kořeny a že je to citlivé téma, ale zase na druhou stranu, proč by si člověk nemohl vzít druhého člověka, kterého má rád.

Pojďme k vaší hudbě. Když vidíte záběry sebe samé v těch sedmnácti, osmnácti letech, kdy jste začínala, a srovnáte to s dneškem, co vás napadne?

Většinou se zase začnu smát. Tu a tam si vzpomenu na nějaké události, které byly kolem nebo které mě dovedly na to pódium. Co se tam tehdy odehrávalo a tak. Ale je to stejné, jako když se koukáte na svoje fotky z mládí.

U vás v tom byl ten rozpor – introvertní holka, která musí jít na pódium předvést show. Neměla jste pocit, že jste tam omylem?

Měla jsem obrovskou podporu fanoušků a lidí, kteří chtěli, abych tam šla, abych se nebála vyjít na pódium. Je to určitý druh adrenalinu, který mi vyhovuje, který mám ráda. A vlastně se těším na to, co ten hlas nového přinese. Jakým způsobem ty příběhy zrovna dnes vyzní, jak na to budou lidé reagovat. To strašně ráda pozoruju, takže se na to těším.

Vzešla jste jako vítězka z televizní estrády, z velké show, kterou sledovaly miliony lidí, a zároveň to pro vás nebyla ta správná cesta. Kdy jste si uvědomila, že musíte jít jinudy, abyste se vymanila z toho očekávání – „to bude ta televizní tvář“?

Že tam úplně nepatřím, to jsem si uvědomila hned na začátku. Chápu ten tátův dobrý úmysl – a jeho kamarádky: věděli, že zpívám ráda, a chtěli, abych zpívala. Takže to tak se mnou zkusili…

Takže vás přihlásili do Česko hledá SuperStar?

Ano, dali mi to k narozeninám. Pak mě tam bratr dovezl a sestra podporovala po telefonu a říkala mi něco v tom duchu, že budu srab, když tam nepůjdu. Jsem hodně tvrdohlavá, a tehdy jsem byla hodně tvrdohlavá, takže jsem to udělala taky trochu natruc. Ale když jsem tam přišla, viděla jsem spoustu lidí a s tou svou povahou jsem se věčně někde schovávala, aby mě nikdo netočil, aby se mě nikdo na nic neptal… Je to celé paradox, že to došlo až tak daleko. Že se budu chtít vymanit z toho očekávání po soutěži, tak to jsme věděli s bratrem hned. Věděla jsem, že nechci být jenom tváří, ale že chci dělat hudbu. Že to důležité je hudba.

Co by z vás bylo, kdybyste se tomu poddala? Tušíte, jaká by byla dnes Aneta Langerová?

To by asi ani nebyla. Určitě bych utekla, nebylo by mi to vůbec příjemné. Neumím předělávat sama sebe. Když jsem si párkrát zkusila být v herecké roli, tak mi nebylo moc komfortní, že musím něco předstírat, že to nemůžu být já. To neumím.

Na začátku své hudební kariéry v roce 2005 a 2006 jste vyhrála Českého slavíka. Po dvou letech jste zase vyklidila pole pro Lucii Bílou. Neřekla jste si tehdy, že vrchol už tedy máte za sebou a že to bylo vlastně celkem rychlé?

Ne, to jsem si teda rozhodně neřekla. V té době jsem měla takový pocit – za co vlastně toho Slavíka dostávám? Protože já jsem odmalička k sobě velmi kritická, zejména v tomto ohledu. Nechápala jsem, proč mám mít tolik cen, když za sebou nemám ještě ani jednu autorskou desku. Bylo to úplně zkraje. Potom, když už jsem dostávala ceny, jsem měla aspoň jednu desku, kde člověk mohl něco ukázat a říct: Tak tohle jsem já. Měla jsem to hodně spojené s tvorbou písní, s prací na těch písních. Nikdy jsem to neměla spojené s tím, že bych jenom přišla do studia a něco odzpívala.

Ta autorská deska byla, předpokládám, už ta druhá, Dotyk. Byl to zlom? I v tom, jak vás vnímali posluchači? Odpadli třeba nějací fanoušci?

Ano, odpadli. (směje se)

Čekali něco jiného.

Odpadli a přišli jiní. Ale ne všichni. Někdo se mnou rostl dál. Někomu se to líbilo. Někomu holt ne, očekával větší popový žánr. Tehdy jsme dělali tuto desku s Honzou Muchowem, kterého jsem si vybrala, aby mi s tím albem pomohl. Autorsky se na něm podílelo ještě více lidí, nejenom já. Ale byl tam důležitý ten první krok sama k sobě v hudbě, že jsem začala poznávat, co se mi líbí a co ne. Když si tu desku dneska poslechnu, tak ano, poslouchat něco z doby, když vám bylo dvacet, tak je to úplně jiný hlas, jinak poskládaná slova… Ale dodnes hrajeme Malou mořskou vílu a já jsem tomu velmi ráda, protože to byla silná chvíle v mém životě.

Už jste zmínila Honzu Muchowa. Kdo jsou další lidé, kteří vás v těch posledních dvaceti letech zásadně ovlivnili?

Určitě to byl třeba Ivan Král, byl to také Michal Hrůza, který mě úplně na začátku inspiroval k tomu, abych začala psát, abych to zkusila. Ivan Král mi zase říkal, že tím získám obrovskou svobodu, že se budu moct opřít sama o sebe, že nebudu na nikom závislá, abych ho žádala o píseň. Což se mi líbilo, ale moc jsem si na to nevěřila. Tito pánové mě velmi podporovali, podporovala mě celá moje rodina, můj bratr. Potom jsem potkávala lidi, jako je třeba Martin Ledvina, producent, který se mnou dělal další desku. Pak jsem potkala třeba Jakuba Zitka, se kterým jsme pracovali na posledních dvou deskách, Na Radosti a Dvě slunce. Pak Dorku Barovou, spoustu muzikantů, kteří prošli jak mojí kapelou, tak se mnou třeba natáčeli nebo spolupracovali na písních, na tvorbě a tak.

Takže dnes se dá říct, že jste s tímhle týmem vlastně soběstačná? Že už nepotřebujete další autory hudby, textaře, vystačíte si sami?

Myslím, že si vystačíme, ale nikdy není od věci zkusit si zazpívat píseň, kterou vytvořil někdo jiný.

Už něco chystáte?

Ne, nechystám, ale děje se to průběžně.

Během těch 20 let se v hudební branži leccos změnilo. Asi i návyk lidí, kteří dříve kupovali hudební nosiče, později hudbu spíš stahovali, někteří asi i načerno. Vedlo vás to jako zpěvačku, hudebnici k nějaké změně v tom, jak fungujete? Musíte mít například víc koncertů, na kterých jste i finančně závislá? Je tam i tato změna?

Je tam změna pro všechny z nás muzikantů. Už dlouhou dobu hrají velkou roli sociální sítě. Což využívám pouze pracovně, protože osobně se mně to příčí. Jsem radši, když se můžu s někým přímo potkat. Ale pro pracovní příležitosti, kdy informujete o novinkách, co děláte nebo jaký máte na něco názor, tak je to prima. A lidé můžou dávat rychlou zpětnou vazbu, ať už na koncerty, nebo na to, co kde slyší.

A pokud se týká koncertů? Musíte koncertovat častěji než dřív, abyste byla blíž k posluchačům a svou hudbu jim zprostředkovala?

Myslím si, že to je pořád podobné. Ne že bychom měli víc koncertů, spíš se soustředíme na to, abychom dojeli aspoň do každého kraje. A vždycky si ten rok naplnili jak v Čechách, tak na Slovensku. Máme takovou ideální představu, aby to nebylo úplně hektické, ale ono to potom stejně vždycky hektické je. Člověk je pořád na cestách a doma se moc neukáže. Ale je to krásná práce, kterou máme všichni rádi. Zpívat a hrát hudbu, kterou si člověk vymyslí, anebo mu někdo hezkou píseň přinese nebo složí, a tak se skrze to spojit s lidmi a komunikovat s nimi, sdílet nějaký pocit, nějakou emoci, to je to nejhezčí, co mě mohlo potkat.

Jsou nabídky, které dřív chodily a už nechodí, protože dotyční zjistili, že je zbytečné Anetě Langerové něco takového nabízet?

Myslím si, že se to hodně vytříbilo už tehdy a že pro mě v tom hraje velmi důležitou roli můj bratr. On je schopen všem velmi slušně říct, pokud to není náš šálek kávy, že se bohužel nemůžeme zúčastnit. To jsou třeba nějaká vystupování na playback, dřív byla v televizích takových pořadů spousta. Mně ten playback nedělá dobře, takže to jsme hodně odmítali. A potom jsou to partnerské věci, partnerství v komerčním smyslu. Tam si taky vybíráme velmi jemně.

V jedné své divadelní roli jste se stala mladším alter egem Marty Kubišové, obě v roli baronky Sidonie Nádherné. Bylo to v muzikálu Touha jménem Einodis, kterou jste několik let hráli na letní scéně divadla Ungelt. Co pro vás toto setkání s legendou Martou Kubišovou znamenalo?

To pro mě znamenalo hodně. Teď mě napadají tisíce vět a nevím, kterou mám říct dřív, což svědčí o tom, že Marta Kubišová je pro mě nejen obrovskou ikonou, zpěvačkou, která je naprosto nezaměnitelná, kterou mám ráda odmala. My jsme si doma zpívali její písně a měli jsme ji v naší rodině vždycky hrozně rádi. A druhá stránka věci je to, že Marta je naprosto přímý a velmi laskavý a srdečný člověk. To se jen tak nevidí.

Vy jste také měla už několikrát příležitost veřejně zpívat její Modlitbu pro Martu. Například u příležitosti oslav výročí 17. listopadu. Co při zpěvu „ať mír dál zůstává s touto krajinou“ cítíte?

Obrovskou lásku k této zemi. Je to tak. Vždycky cítím obrovské poděkování té generaci, která pro nás, moji generaci a generaci mladších, vybojovala krásný prostor, ve kterém můžeme žít svobodněji než oni. To všechno mi nabíhá. A strašně velká touha po tom, aby nám tady bylo dobře, abychom se tu cítili všichni svobodně a hezky.

Také jste nazpívala dvě nebo možná i víc písniček Karla Kryla. Vím o Salome a Nevidomé dívce. Dokážete si sama sebe představit, že byste byla autorkou protestsongů, tak jako byl ve své době Karel Kryl?

Úplně ne.

Není na to doba, anebo na to nejste stavěná?

Já jsem hodně zaměřená na emoce. Protestsong má samozřejmě spoustu emocí, ale ne takové ty emoce sebepoznávání, poznávání okolí, jak se lidé chovají, jak se vnímají, toho, co je ovlivňuje. Protestsong je pro mě už opravdu velmi jasný názor, o kterém musí být člověk absolutně přesvědčen. A já vzhledem k tomu, že věčně o všem pochybuji a našlapuji po špičkách, protože ne vždycky je všechno černobílé, tak se snažím najít všechny parametry, abych si mohla vytvořit svůj názor. Takže si myslím, že jsem na to velmi váhavá. Až moc váhavá na to, abych šla takhle rovnou a řekla: Tohle to se mi nelíbí, to je špatně.

A není v tom i pocit, že byste tím mohla společnost rozdělovat a upozorňovat na něco, co každý vnímá jinak?

Kdyby se dělo něco hrozného, tak na tohle ani nepomyslím. Zároveň ale respektuji názor společnosti a nechci do něčeho vstupovat a ovlivňovat, manipulovat s nějakými lidmi, aby si mysleli to samé, co já. To mi opravdu nenáleží.

Vaše poslední album Dvě slunce, ze kterého vychází i koncertní šňůra Jak krásné je být milován, vyšlo na podzim 2020 a setkalo se s vřelým přijetím od kritiků i publika. Když budu citovat z jedné recenze: „Aneta Langerová se pohybuje na hraně mezi inteligentním popem a moderním písničkářstvím, které do sebe nasálo prvky jak rocku, tak jazzu.“ Máte v plánu v téhle písničkářské poloze setrvat, nebo si někdy říkáte: Pojďme zase udělat nějakou přesmyčku?

Já myslím, že píseň jako taková je pro mě to hlavní. A že od ní v tomto vyznění, jak jste řekl, asi neodejdu. Skládat písně, skládat hudbu, texty s nějakým pocitem, který mám v sobě a který v sobě intenzivně nosím, to asi nezměním. Uvidím, jak to bude dál. Že bych ale změnila rovnou žánr, to se asi nestane. Musím ale říct, že ráda hostuji v jiných projektech, kde se ten žánr mění, a vůbec mi to nevadí. Protože to je velká úleva. Třeba s kapelou Korben Dallas jsme natočili několik písní, teď budeme točit další. A na podzim pojedeme krátké turné, které jsme si bohužel museli odepřít v době, kdy nešlo koncertovat. Na to se velmi těším, protože kluci vždycky připraví něco úplně odjinud a já se s tím strašně těžce popasovávám. Ale potom z toho mám velkou radost.

… a pak se zase vracíte ke smyčcovému triu a Jakubu Zitkovi. Jeho jméno jste už zmiňovala, když jste mluvila o svých dvou posledních deskách, Na Radosti a Dvě slunce. Písničky píšete společně. Jak se vám skládá ve dvou?

Velmi dobře a myslím si, že je to velmi vzácné, že člověk někoho takového potká, zvláště když jsme oba introverti. Jsem hrozně ráda, že Kubu mám. To je takový mužský pohled na svět, já mám ten ženský, a tak se to hezky doplňuje. A když Kuba něco přinese, já k tomu mám najednou spoustu nápadů a stejně je to naopak - když něco přinesu já, tak Kuba jde s tou čerstvou hlavou a zasadí se třeba o to, že vymyslí nádherný refrén. A pak spolu doděláme slova a hledáme pořád významy, nová slova. Máme rádi češtinu. Takže si oba tak různě čteme a hledáme a nacházíme, co nás nejvíc těší.

Skládáte souběžně hudbu i text?

My v tom nemáme žádná pravidla. Jak to přijde, tak to je.

Trvá to ale delší dobu?

Trvá to delší dobu, protože neustále diskutujeme a to diskutování zabere spoustu času, ale je velmi podstatné.

Mezi posledními dvěma deskami bylo šest let, od té poslední to budou letos tři roky. Chystáte něco speciálního? Budete slavit 20 let na scéně. S čím přijde Aneta Langerová?

Já bych to ráda oslavila jak jinak než hudbou. Se svým týmem a svojí kapelou a smyčcovým triem. Zároveň přibudou i nějaké výjimečné akce, na které se velmi těším a které nyní připravujeme. Takže věřím, že potěšíme i publikum.

Konkrétnější zatím nebudete?

Zatím ne.

Děkuju za rozhovor a přeju hodně úspěchů.

Já taky děkuji.