Tajemství Hany Hegerové. „Prosila, ať to nechám až po její smrti,“ říká Fenič

Režisér a producent Fero Fenič se po letech vrací k filmu. Chystá celovečerní dokument, který divákům ukáže dosud neznámou tvář slavné šansoniérky.

„Bude to první a jediný dokument, který odvypráví její vzrušující a tak absurdní život. To jsou dějiny 20. století,“ uvedl Fero Fenič v otevřeném rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

S natáčením a produkováním filmů a dokumentů přestal Fero Fenič v roce 2010, kdy – jak říká – cítil vyčerpání a neviděl šanci, že by přišel s něčím novým. To se v poslední době změnilo a k práci filmaře se vrátil. Přimělo ho k tomu úmrtí Hany Hegerové v březnu 2021.

„Už před její smrtí jsem s ní několikrát mluvil o svém záměru, ale ona mě prosila, aby nic nevznikalo, dokud žije,“ říká Fero Fenič.

Svědectví, vzpomínky přátel i staré dokumenty se vztahují k mládí a dospívání Hany Hegerové v rodině významného funkcionáře fašistických Hlinkových gard na Slovensku i k tomu, co zažívala v 50. letech a jak ji koncem 70. let poznamenalo, že odmítla podepsat prorežimní komunistickou Antichartu.

„Nikdo neví, čím si procházela, až po to, že jako světová šansoniérka skončila ve vězení,“ dává Fenič na základě získaných dokumentů do souvislosti odpor Hany Hegerové vůči komunistům s jejím uvězněním za zpronevěru v roce 1980.

Rozhovor, ve kterém režisér mluví i o svých stěžejních dílech a ukončení mezinárodního festivalu Febiofest, si můžete pustit zde v audiozáznamu, nebo nahoře jako video – dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Feniči, máte za sebou bohatou filmařskou a producentskou minulost. Třicet let je s vaším jménem spojován Mezinárodní filmový festival Febiofest. Chtěl jste rozjíždět satirický web, natočit film, svého času jste usiloval o post ředitele České televize… Najednou mám pocit, že o vás vlastně skoro není vůbec slyšet. Je to záměr?

Je. Já jsem si už potřeboval odpočinout. Byl jsem asi 20 let v pozornosti médií i tvorba mé společnosti byla viditelná několikrát týdně na obrazovkách všech televizí. A po 20 letech došlo k určité únavě. Měl jsem pocit stagnace. Že už se dál nevyvíjím. Ta stagnace byla důsledkem toho, že tady nebylo možné v daných podmínkách něco výrazněji změnit, přijít s novými projekty, dostat větší prostor.

Nepovedlo se mi spustit provoz televizní stanice. Přežil jsem šest nebo sedm ředitelů České televize. Po celou tu dobu jsem udržel dokumentární tvorbu v hlavním vysílacím čase. Takže jsem se mohl už dál rozvíjet jenom tím, že bych dostal ještě větší, jiný prostor – a ten jsem nedostal. Ta únava se o to víc násobila, že jsem měl pocit, že přešlapuju na místě. Tak jsem se rozhodl tvorbu Febia ukončit. To samé jsem udělal s festivalem, že jsem se ho po 20 letech rozhodl prodat zájemci, který se objevil, a zůstal jsem tam jenom v čestné funkci prezidenta.

Na vašem webu jsem si přečetl , že se stahujete mimo Prahu, a dokonce své občasné útočiště hledáte mimo Českou republiku. Napsal jste, že to je „nejen kvůli vrtochům počasí, ale i české politiky a kvůli některým spoluobčanům“. Co se stalo?

Je to tím, že jsem v roce 2012 navrhl přejmenovat ruzyňské letiště, vstupní bránu do této země, na Letiště Václava Havla. Tuto iniciativu jsem vedl sám. V podstatě několik měsíců jsem se nevěnoval ničemu jinému než lobbingu, prosazování tohoto záměru, oslovování lidí… Prostě boji za tuto věc.

A samozřejmě to mělo i svoji odvrácenou stránku, kterou jsem si v té době nepřipouštěl. Netušil jsem, že česká společnost je tak rozdělená. To už dnes víme, protože se to pak ukázalo při volbě prezidenta. Ale v té chvíli to nebylo tak markantní. Vedle toho jsem se samozřejmě setkával s podporou, kdy se několik desítek tisíc lidí připojilo pod mou petici a i jejich zásluhou se povedlo přejmenování letiště prosadit. Ale setkával jsem se i s různými útoky a nejednalo se o náhodné útoky. Denně mi přicházelo několik set e-mailů, výhrůžek. Dvakrát jsem dostal v obálce kulku. Policie mi tehdy nabídla ochranu, ale to jsem odmítl, protože jsem nechtěl přijít o vlastní svobodu a vlastní nezávislost.

Takže přímá reakce na vaši snahu přejmenovat letiště?

V těch výhrůžkách se opakovalo, ať se vrátím na Slovensko, ať tady neotravuji. Vyvrcholilo to, když mě jeden pán fyzicky napadl na Národní třídě před obchodním domem Tesco. Začal na mě řvát, udeřil mě. Nejdřív na mě plivnul a řekl: „Nevychovanec. To je za toho kurevníka a alkoholika Havla.“ Nepřipouštěl jsem si to, ale ono se to ve mně ukládalo.

A došel jste k závěru, že budete muset odjet?

V jednom okamžiku jsem došel k závěru, že bych se tomu měl postavit čelem. Že budu muset zase někam utíkat. Takhle jsem ve svém životě nejdřív odešel ze své vesnice do okresního města, pak do krajského, pak do Bratislavy, kde jsem studoval, a nakonec jsem skončil v Praze. Takže budu muset jít třeba znovu dál, protože v této atmosféře a v tomto prostředí pro mě nebude bezpečno.

V té době jsem se rozhodl najít si nějaké místo na jihu Evropy, ke kterému mám jazykový vztah, kdysi jsem totiž studoval v Itálii. A od té doby trávím část času i mimo Českou republiku. Později se to zklidnilo. Ukázalo se, že je pro mě velmi dobré střídání prostředí, mentalit, české a teď třeba té jižanské. Osvobozuje mě to a pomáhá k vnitřní stabilitě.

Dá se tedy říct, že jste před těmi 11 lety, tedy ještě před první přímou prezidentskou volbou, zjistil, že se v české společnosti děje něco nového?

V tu dobu jsem se o českou společnost začal bát. A bojím se o ni dodnes.

A tím vysvětlujete své stažení do ústraní?

Nebyl to ten hlavní důvod, důvodů bylo několik. Prezident Václav Havel v jednom ze svých hovorů řekl, že Febio je štika v českém rybníku. To bylo tehdy v těch devadesátých letech, když jsme vznikli. Byli jsme první nezávislá soukromá autorská společnost, dělali jsme jenom autorské věci, které se tehdy objevily v České televizi. Vlastně všechno to, co dneska soukromí výrobci zažívají a mají k dispozici v České televizi, to všechno od počátku nějak formovalo Febio.

My jsme vyšlapali chodník, ze kterého se stala cesta pro nezávislé producenty. Za 20 let u mě ve studiu vzniklo přes 1300 dokumentárních pořadů, u všech cyklů, které jsme vyráběli, jsem jejich autorem. Prostě bylo tam i takové přirozené vyčerpání a měl jsem pocit, že už nemůžu přijít s ničím novým. Takže únava spolu s útoky vůči mé osobě, to vedlo k tomu, že jsem se rozhodl od toho odstřihnout. Nenechat si zaplevelit mozek, svoji mysl. Když pak nastoupil prezident Zeman, vůči kterému jsem se taky celkem jednoznačně vyjadřoval, tak to mi taky nepřidalo energii a chuť něco nového rozvíjet.

Nicméně v úvodu jste řekl, že pracujete na velkém dokumentu, takže zřejmě máte znovu chuť do práce. O čem ten film bude? Zohledníte v něm tuto svou zkušenost?

K tomu dokumentu jsem došel vlastně z citových důvodů. Osoba, s níž jsem se znal přes 40 let, kterou jsem měl rád a s níž jsem byl v kontaktu do poslední chvíle jejího života, byla Hana Hegerová. A já jsem s ní už před smrtí několikrát o svém záměru mluvil, ale ona mě prosila, aby o ní nic nevznikalo, dokud žije. Nechtěla být viděna v tom zdravotním stavu, v jakém těch posledních několik let byla.

Získal jsem pocit (a mají ho i lidé z jejího příbuzenstva), že jsem jediný tvůrce, který o ní má tolik informací, má s ní vlastní zkušenost, má s ní vlastní prožitky, má přístup k okruhu lidí, kteří se s ní důvěrně znali a o kterých málokdo ví. Protože o ní vznikl jenom jeden větší dokument a ten vycházel jenom z obecných informací, které ona dovolila zveřejňovat. Celý život určitým způsobem zakrývala svoji identitu, svoji minulost, svůj původ a tak dále.

Takže točíte otevřený dokument o Haně Hegerové bez Hany Hegerové?

Bude to první a jediný dokument, který odvypráví její život. A její život je tak vzrušující, tak absurdní! A jsou to dějiny dvacátého století, vlastně obraz našeho světa. Narodila se za první republiky. Její otec pak byl významným funkcionářem fašistických Hlinkových gard na Slovensku, významné jméno. S tím, že vyšla z takových poměrů, vlastně bojovala celý život, protože v dospívání zažila válku.

Nikdo neví, že jejího otce soudili společně s ostatními pohlaváry slovenského státu. Pak padesátá léta a to, čím procházela, až po to, že jako světová šansoniérka skončila ve vězení. Protože jako jediná nepodepsala Antichartu, tehdy odešla ze sálu. A teď, když jsem se dostal ke spisům ze soudního procesu, tak jsem s překvapením zjistil, jak to byl statečný člověk. Nikdy nežádala žádnou rehabilitaci, nikdy se nevydávala za disidenta. Protože je evidentní, že to, co se stalo, za co byla vězněná, byla akce StB, která to na ni ušila od začátku. Nasvědčují tomu všechny výpovědi.

Jakou formou tento dokument točíte? Stihli jste s Hanou Hegerovou natočit nějaké filmové záběry?

Mám velmi dobré zázemí v knížce, kterou napsal můj přítel Tomáš Padevět: Skutečný život Hany Hegerové. To je taky jediný zdroj, který vznikl s jejím vědomím a byl vydán až po její smrti. Mám díky tomu několik desítek hodin osobních rozhovorů, které vedl autor. Mám i ty, které jsem vedl já. Samozřejmě mám přístup k různým osobním materiálům od jejích příbuzných, od jejího nevlastního bratra, k fotkám a tak dále. Mám mnoho zdrojů, kolem 40 lidí, kteří byli v její blízkosti.

Dokonce jsem objevil třiadevadesátiletého pána, který byl prvním klukem Hegerové, její první láskou. Je to neuvěřitelné, pohlcuje mě to, jak jsem začal vstupovat do jejího života. Ti lidé mi najednou vyprávějí věci, které nikdy neřekli. Ukážou mi její milostný dopis, který napsala v 16 letech… Nikdo se nedostal takhle hluboko ke zdrojům. Teď hledám formu, jak propojit zajímavé archivní věci s určitou vizualitou. Ona má úžasné videoklipy, ty točili jenom slavní režiséři. Už v této chvíli mám doslova desítky hodin natočených materiálů. Chci v tom ještě pokračovat dál a sbírat. Je to proces na dva až tři roky.

Za další tři roky bude premiéra?

Myslím, že za dva. Pokusím se za dva.

Máte to vztaženo k nějakému výročí, k nějakému datu?

Nemám. Ucházel jsem se potřetí v životě o grant u Fondu kinematografie a filmu o Haně Hegerové nebyl udělen. Byl udělen třeba filmům o historii ČEZ nebo o situaci soudních znalců a podobně. Ale Hana Hegerová, zdá se, už dnešní generaci nezajímá. Ale jak jsem říkal, tam není zajímavý jenom ten soukromý osobní život, ale i to, jak se na jejím příběhu odrážejí dějiny.

Pane Feniči, na začátku 90. let, po vzniku samostatné České republiky, jste uvedl projekt Galerie elity národa, profily českých osobností. Nazval jste je elitou, což tehdy vyvolalo vlnu emocí: „Na co si tu hrajeme? Co to je za elitářství?“ Proč jste do názvu GEN zakomponoval právě „elitu“?

To slovo jsem chtěl rehabilitovat. Po sametové revoluci, kdy ještě neexistovaly soukromé televize, byla veřejnoprávní televize zahlcena dokumenty a publicistikou o naší minulosti, protože se logicky snažila napravovat jednostranné dějinné interpretace. A v té chvíli jsem měl pocit, že až vznikne samostatná republika, je třeba ukázat nějaké nové vzory a napravit křivdy i vůči těm, kteří byli předtím interpretování nějak jinak.

Bylo mnoho velkých jmen: Kubelík, Tigrid a další. Už půl roku před tím, než došlo k rozdělení republiky, jsem přišel s tímto návrhem. Zdůvodňoval jsem ho tím, že by bylo vhodné ukázat skutečnou elitu, protože do té doby tady byli za elitu vystavováni hrdinní horníci nebo šičky, kteří pracovali a šily rychle. Ti hrdinové socialistické práce. Takže by chtělo ukázat skutečný potenciál českého národa.

To se vám povedlo. První díl GENu, ten o Václavu Havlovi, vysílala Česká televize 1. ledna 1993, v den vzniku samostatné České republiky.

Ten projekt pro mě vyšel geniálně. Ale tušil jsem od začátku, že slovo „elita“ bude popuzovat. A taky popuzovalo. Na několik měsíců jsme to museli vypustit, „elita“ se nesměla objevovat nikde v tiskových zprávách. Pak se to trošku zklidnilo. Myslím, že dnes už to takový odpor nevyvolává. Na elitu by měl být každý národ hrdý, protože elita je vrchol, co nás všechny reprezentuje. Vznikly už čtyři série GENu a já mám v záměru ještě vytvořit pátou, poslední.

Mimochodem my v Seznam Zprávách jsme se s naší Galerií osobností vaším GENem inspirovali. Říkali jsme si, že právě 30 let od premiéry vašeho cyklu je dobré významné osobnosti opět lidem přiblížit.

Ano, ta databáze by se měla stále nějakým způsobem doplňovat.

Přesně tak. Už jsme zase o několik generací dále. Doufám, že vám to není nepříjemné.

Ne, ne. Já jsem naopak velmi rád, protože ten projekt GEN vznikal se záměrem, který vy budete dál rozvíjet. A o ten obsah mi šlo. Chtěl jsem, aby tento národ dostával pozitivní podněty. A pokud je budete rozšiřovat v tomto duchu, tak budu mít radost.

Už jsem zmínil, že první díl GENu byl věnovaný Václavu Havlovi, druhý, pokud se nepletu, vynálezci kontaktní čoček Ottovi Wichterlemu, třetí byla výtvarnice a režisérka Ester Krumbachová… Podtitul cyklu bylo 100 Čechů dneška. Jak jste dávali dohromady seznam té stovky lidí?

Na začátku jsem si myslel, že to bude stovka. Bylo tam samozřejmě hodně jmen, o kterých se do té doby vůbec nemluvilo. O ta mi šlo. Ta první série pro mě byla velice lehká, protože jsme měli daleko víc než sto jmen, u kterých jsme cítili, že je potřeba je určitě natočit. Také u některých jmen, například u portrétu Olgy Havlové, se ukázalo, že byla jenom v GENu. O ní nebylo natočeno nic jiného předtím ani dlouho poté.

A jak se vám podařilo osobnosti pro tento projekt získat? Pouštěly si vás často hodně blízko k sobě, točilo se určitě několik dní…

Točili jsme to dva dny. A myslím, že nám hodně pomohla atmosféra doby. Za druhé, v té chvíli už bylo Febio značka, která fungovala na trhu, protože jsme vysílali pořad Oko. To byl předchůdce různých investigativních pořadů. Stále tam byla moje osobní účast, protože jsem za to stále cítil osobní zodpovědnost. Ti lidé si předávali informaci mezi sebou, později se skutečně ukázalo, že někteří, o kterých jsme natáčeli, odmítli jiné nabídky a nám důvěřovali.

Povedlo se mi vybudovat dostatečnou důvěru v to, že se vůči těm lidem nedopustíme ničeho nemravného. Myslím, že ta důvěra je dodnes. Třeba když měl Václav Havel zdravotní problémy v Rakousku, tak my jsme tehdy byli jediní, kteří natočili velký dokument. Jmenoval se Dvanáct týdnů Dagmar Havlové. Byli jsme přítomní na těch místech, kde byl ošetřován. Jako jedni z mála jsme tam měli vstup, byla tam důvěra, že se nedopustíme ničeho neetického.

Mluvili jsme o GENu, zmínil jste Cestománii, Oko. A pro Českou televizi jste začátkem 90. let přišel i s nezapomenutelnou Českou sodou, satirickým pořadem. Z dnešního pohledu můžeme na rovinu říct, že tam byla spousta sexistických narážek, vtipů někdy na hranici rasismu. Stojíte si za tím vším i dnes?

Byli jsme odrazem doby. Dokument je vždy odrazem doby a tohle byl taky odraz doby. Nemůžete z pohledu dneška hodnotit některé věci, které vznikaly v nějaké jiné společenské atmosféře. Všechny ty satirické věci vznikaly na nějaké hraně, protože satira je vždy na hraně. Jinak to nebude satira. Takže tam je spíš otázka, když se na to díváte, do jaké míry to vnímáte vy sám, do jaké míry vám to připadá jako nějaký útok nebo politický názor a do jaké míry jenom jako gag.

Když tam byl nějaký takzvaně rasistický náznak, tak ten neparodoval tu komunitu, ten vycházel z parodie reklamy, která v té době ovládla česká média. Cílem té satiry nebyla ta menšina, cílem té satiry byla manipulace reklamních médií, na kterou jsme do té doby nebyli zvyklí. A myslím, že to tam bylo cítit i v tom hereckém obsazení, že z naší strany je to spíš milé než nenávistné. Byla tam třeba reklama „umyju do bíla, do bíla“ a v naší parodii myli romské dítě.

Febio ukončilo svou tvorbu v roce 2011. Následně jste se stáhl i z vedení Mezinárodního filmového festivalu Febiofest, který jste v roce 1993 rozjížděl jako přehlídku nekomerční kinematografie a videa. Od roku 2012 jste byl jen čestným předsedou festivalu. Festival jako takový jste předal podnikateli Kamilu Spáčilovi a v říjnu 2022 jste prohlásil, že jubilejní, 30. ročník, který se měl konat letos v dubnu, se konat nebude. Co se stalo?

Během těch posledních let, kdy jsem vystupoval jako prezident festivalu, jsem neměl žádné informace o jeho ekonomickém a organizačním stavu. Byl jsem skutečně jen v čestné funkci, což obnášelo, že jsem tomu věnoval svůj čas přibližně těch šest týdnů kolem festivalu. A plnil jsem formální povinnosti prezidenta vůči zahraničním hostům a podobně. A až před nějakým časem se ke mně začaly dostávat informace o finančních problémech, které nový majitel má. Uvedl jste nesprávnou informaci: já jsem festival neprodal podnikateli Kamilu Spáčilovi, já jsem ho prodal společnosti Erbia, která jmenovala Kamila Spáčila ředitelem festivalu. A poté, asi po třech letech, festival prodala podnikateli Kamilu Spáčilovi. Bylo to s mým vědomím, protože on přebíral nějaké povinnosti stanovené smluvně vůči mně. Ale tím, že jsem nebyl jeho vlastníkem, jsem měl malé možnosti tomu zabránit, i kdybych s tím nesouhlasil. Společnost to mohla prodat, komu chtěla, protože to byl jednoduše její majetek.

Takže Febiofest skončil, protože ekonomicky prodělal?

Když jsem zjistil, že jsou finanční problémy, že se festival zadlužuje, snažil jsem se nabízet svoji pomoc, ale ta byla odmítnuta. Protože majitel si tu zodpovědnost bral na sebe a sám se rozhodoval, jak to bude řešit. A nepovedlo se mu to vyřešit. Problémy se nakupily. Každým dalším ročníkem se zvyšovaly jeho nesplněné závazky. A já jsem nabyl pocitu, že tohle je nutné zastavit.

Byl jste majitelem značky?

Nebyl. První krok byl ten, že jsem se pokusil alespoň získat zpátky značku. Jinak jsem neměl jinou možnost, jak do toho vstoupit. A protože značka byla součástí odprodeje a ten odprodej, závazky nebyly vůči mně splněny, tak moji právníci dokázali přesvědčit Úřad průmyslového vlastnictví, že nedošlo k naplnění smlouvy. A značka se mi má vrátit. Což se povedlo právě před rokem. Já se poté rozhodl odstoupit z funkce prezidenta s tím, že je to jediná možnost, jak zabránit dalšímu prohlubování krize. Bylo potřeba podat na festival insolvenci. Důvěru v majitele jsem ztratil, proto jsem udělal tento krok. A je stále na majiteli, aby našel řešení, protože festival mu zůstal.

Proč si festival nevezmete zpátky?

Tu společnost si nemůžu vzít, protože je zadlužená. Musel bych si ji vzít s tím dluhem a pak dluh vymáhat po majiteli, na kterém nevymůžu nic. A já nemám prostředky na zaplacení dluhu. Proto jsem se pokusil získat značku, aby ten festival nenesl moje jméno, protože značka Febio je vlastně založena z mého jména – Feničův biograf. Takže tam jsem cítil jakousi osobní zodpovědnost za něco, za co jsem já vůbec nemohl.

Dá se říct, že Febiofest je tedy minulost?

Febiofest, jaký býval, asi ano.