„Tady Lábus, můžu pohovořit se soudruhem premiérem?“ aneb srážka s cenzurou

Souhrn článku v audioverzi naleznete na konci textu.

Jeden z nejoblíbenějších českých herců vzpomíná, jak na jaře 1989 volal do sekretariátu premiéra Ladislava Adamce. Důvodem bylo neodvysílání populárního televizního pořadu v reakci na Lábusův podpis pod peticí za propuštění Václava Havla.

Všichni ho znali jako čaroděje Rumburaka z oblíbeného seriálu Arabela, jako hlas televizní postavičky Jů ze Studia Kamarád nebo průvodce oblíbeným pořadem Možná přijde i kouzelník, Jiří Lábus se ale v době před rokem 1989 občas pohyboval na hraně, kdy se mohl snadno ocitnout v nemilosti mocných a skončit s veřejným vystupováním.

„Když jsme s Oldou Kaiserem psali nějakou scénku, tak jsme věděli, kam můžeme zajít, aby to pak mohlo jít v televizi,“ říká Jiří Lábus v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Vzpomíná zároveň, jak vznikla legendární scénka o referentu Kubrtovi, který – protože do podniku nepřišly „gumičky“ – nechá vylít všechen nálev. A ještě před tím mu musel kolega Staník předvést „vozembouch“. „Pamatuju si, jak jsem jednou jel metrem a říkal si, jestli ten Husák nebo Štrougal (komunistický prezident a premiér, pozn. red.) mají nějaké rozesmávače. Jestli když mají nějaký politický problém, tak jestli je někdo dovede pobavit. Řekli jsme si to s Oldou, a tak vznikla tahle scénka,“ říká po letech Lábus.

U prvního dílu Možná přijde i kouzelník zase při schvalování na Kavčích horách vadilo, že zpěvák Jiří Korn má v jednom uchu náušnici. Všechno se pak muselo přestříhat na záběry z druhé strany, s uchem bez náušnice, a pořad pak mohl jít do sobotního vysílání. „Takové kraviny se tehdy řešily v Československé televizi,“ říká Jiří Lábus.

Největší problém ale nastal začátkem roku 1989. Lábus tehdy podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení – a od komunistického vedení televize přišel trest. Už natočený díl Kouzelníka nesměl do vysílání.

Lábus se odhodlal zavolat do sekretariátu československého premiéra Ladislava Adamce: „Vzala to nějaká soudružka. Říkám: „Tady Lábus Jiří, já bych potřeboval, jestli bych si mohl pohovořit s vaším nadřízeným soudruhem Adamcem.“

K premiérovi se tehdy nedostal, nicméně v kavárně v centru Prahy se s ním sešel jeden z jeho poradců. Jiří Lábus v rozhovoru pojal tuto vzpomínku jako malou hereckou etudu.

„Přišel takový stařičký pán, vypadal jak herec Záhorský: „Dobrý den, Jiří.“ Říkám: „Dobrý den.“ „Tak co si dáme dobrého?“ „Já říkám: Co říkáte, jahody se šlehačkou?“ „Tak jo. Prosím vás, dvakrát jahody se šlehačkou.“ Přinesli to. „Tak co máte na srdci, Jiří?“ Já jsem říkal: „Soudruh Adamec tvrdil v tisku, že herci, co podepsali petici, tak že není pravda, že jsou perzekuováni.“ „Jiří, můžu vám něco říct? Do politiky se nepleťte, to je svinstvo. A copak se stalo?“ Říkám: „Nám zakázali pořad Možná přijde i kouzelník a už je půl roku v trezoru.“ „Já to mám tak rád! Kdo to zakázal?“ Říkám: „Šéf zábavy.“ On: „Liborek? To je prima kluk.“ Já jsem říkal: „Já ho jako prima kluka nevidím.“ „Já mu řeknu.“ Tak jsme sežrali jahody se šlehačkou, nic mi neřekl a pořad šel v televizi až někdy v prosinci. To už bylo po revoluci.“

S Václavem Havlem se Jiří Lábus potkával už od poloviny sedmdesátých let, když Havel společně s Pavlem Landovským a Martou Kubišovou navštívil představení Studia Ypsilon, tehdy sídlícího v Liberci. Lábusovi se v té situaci ale naštěstí podařilo balancovat tak, že až na jednu výjimku žádný zákaz činnosti od komunistů nepřišel.

V rozhovoru zavzpomínal mimo jiné i na to, jak mu divadelní ředitel v 70. letech navrhl, ať vstoupí do KSČ. Lábus odmítl: „Nejsem toho hoden.“ Pak přišel domů, řekl to matce a ta, ač sama ve straně nikdy nebyla, spráskla ruce: „Táto, to je blázen! Vždyť si nezafilmuješ!“

„Ráno jsem měl na nočním stolku papír: ‚Jirko, kup dva litry mléka, osminku másla, dojdi na mandl a vstup do strany.‘ To poslední jsem nesplnil,“ směje se Jiří Lábus.

Řadu situací sice popisuje s humorem, s naprostou vážností ale vyslovuje obavy, aby se lidé dobrovolně nehnali do opakování historie.

„Nejdůležitější je, aby lidé neztráceli paměť a z historie naší země se poučili. Ale obávám se, že to je házení hrachu na stěnu. Jsem velký skeptik, lidé jsou nepoučitelní. Viděl jsem nějakou sociologickou studii, podle které je v každém národě sedmdesát procent blbců, proto to na světě tak vypadá,“ řekl před časem v rozhovoru, který poskytl Paměti národa.

Teď k tomu dodává, že je opravdu skeptik, po tátovi. „Jsem člověk, který věci vidí hůř, a pak jsem překvapen, když se něco stane a je to lepší, než jsem si myslel. To je pro mě takový ozdravný proces.“

Nejlepším lékem na skepsi a špatnou náladu je podle něj humor. „A taky to, že mám obrovské štěstí a strašnou kliku na lidi kolem sebe. To je největší dar, který člověk může dostat, mít lidi, kteří ho mají rádi a které on má rád.“

Jiřího Lábuse řada lidí vnímá přes jeho komediální role nebo hlasy, které propůjčuje animovaným postavičkám (například plyšové Jů mluví jeho hlasem už 45 let, Marge Simpsonová z amerického seriálu 33 let). Jeho herecký rejstřík je ale mnohem širší. Ve Studiu Ypsilon, kde hraje už 54 let, hrál například i Macbetha. Za roli ve hře Hlava medúzy získal v roce 1997 divadelní Thálii. Role ve filmech Amerika a Klauni mu zase vynesly filmové České lvy.

Nejsou z něj v civilu lidé zklamaní, když ho někde potkají vážného, zadumaného?

„To vám ani nevím. Ale dneska, když jsem čekal na autobus, za mnou přišla tak třicetiletá slečna nebo paní a řekla: ‚Pane Lábus, já vám chci poděkovat za mé dětství.‘ To je až dojemné.“

Nezažívá při množství rolí, které hraje a některé přitom už přes čtvrtstoletí, jistou schizofrenii? Kde se zrodila jeho schopnost dokonale měnit hlasy pro různé postavy? Jak vzpomíná na natáčení vedle takových velikánů, jako byl Vlastimil Brodský nebo Vladimír Menšík? A nechybí mu v životě něco?

Rozhovor s Jiřím Lábusem si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.