Článek
„Když mám někdy stres, že jsem vlastně za ten život nic nedokázala, tak rychle jdu a něco si pustím,“ říká s humorem sobě vlastním Iva Janžurová v Galerii osobností.
Divadelní, filmová a televizní legenda mluví o svých životních rolích, hraní v Národním divadle i cestách za venkovským publikem a také o filmovém dokumentu, který ukáže i její neznámou tvář.
„Myslím, že pro lidi musí být obtížné se ve mně vyznat. Hrála jsem veselé, žertující postavy a pak jsem někde seděla, byla jsem zamlklá, zamyšlená – a někdo do mě drbnul a říkal: „Co je vám? Co je vám?“ vzpomíná v Galerii osobností jedna z nejúspěšnějších a nejpopulárnějších českých hereček.
V rozhovoru se vrací k řadě rolí, které v průběhu bezmála šedesáti let natočila ve filmech (dva z nich se dokonce dostaly na filmový festival v Cannes), i k hraní zájezdových představení pro „venkovské diváky“ či nástupu do Národního divadla v roce 1987.
„Tehdejší šéf činohry Národního divadla mi říkal, jestli už bych tyhle věci jako členka Národního divadla nedělala. Tak jsem mu řekla: Ne, to nemůžu! Představení pro venkovské publikum je pro mě důležité jako taková druhá polovina oficiálního hraní.“
Dnes je Iva Janžurová v Národním divadle nadmíru spokojená. V souvislosti se současnými šéfy činohry, Lukášem Trpišovským a Martinem Kukučkou (režisérská dvojice SKUTR), dokonce mluví o „velkém štěstí“, které ji i ostatní členy souboru potkalo.
„Myslím si, že generace těch nejlepších současných režisérů je ve srovnání s námi trošku jinde. Ale pokud jsou chytří, inteligentní, tak se těm našim minulým zkušenostem neposmívají. Kukučka mi dokonce říká ‚múzo‘.“
Celý rozhovor s Ivou Janžurovou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.
Paní Janžurová, máte pořád nabitý program, diváci vás mohou vidět hrát dokonce ve třech divadlech, celkem v sedmi představeních. „Rozum mi říká: Přestaň! Ale něco ve mně mi pořád nedovolí divadlo opustit.“ To jste řekla před pěti lety. Pořád vás rozum zásobuje podobnými apely?
Ten rozum je taková mrcha! Ale pořád se pere s tím silným partnerem, což je váš cit a vaše lásky a věci, o kterých si myslíte, že je potřebujete. Takže ten rozum to nemá jednoduché. Teď mám ještě takovou „krásnou“ okolnost, že mě strašně zlobí chrupavky u kolen a měla bych jít na umělé klouby. Ale to by znamenalo, že bych mohla skončit, protože operace, rehabilitace, to by bylo skoro rok, čili sezona. Tím pádem bych ze všech her takhle vypadla a měla bych to rozhodnuté.
Bojíte se, že byste se nemohla vrátit?
Pak bych se rozhodla, jestli chci mít s divadlem ještě něco společného. Mám ještě tolik různých koníčků, nesplněných a nahromaděných, že si myslím, že bych činorodá mohla být dál, kdyby ta operace dobře proběhla. To je jeden takový „pomocník“, ta kolena.
Kdo je Iva Janžurová (1941)
Iva Janžurová ráda vzpomíná i na natáčení Světáků – na setkání s Oldřichem Novým, hvězdou černobílých filmů.
Jedna z nejúspěšnějších českých hereček. Nejdřív po vzoru svých rodičů učitelů studovala pedagogické gymnázium, ale zájem o divadlo ji po maturitě dovedl ke studiu herectví na DAMU. Po divadelních začátcích v Liberci (1963) byla dalších 23 let členkou pražského Divadla na Vinohradech, od roku 1987 je v angažmá v Národním divadle. Velké role zahrála i ve filmech a televizi (Kočár do Vídně, Petrolejové lampy, Pane, vy jste vdova…). Na svém kontě má řadu domácích i zahraničních filmových cen, včetně dvou Českých lvů (Ene bene, Výlet). Za roli v monodramatu Samuela Becketta Šťastné dny (scéna Kolowrat v ND) získala Cenu Alfréda Radoka i Cenu Thálie za rok 1998.
Paní Janžurka!
Doufám, že chrupavky vydrží a budete hrát ještě hodně dlouho. Teď pojďme na náš tradiční úvodní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu slovo - učitelka?
Mohla jsem být učitelka, absolvovala jsem školu.
Nikdy vám to nechybělo? Ani to, že jste neučila na DAMU?
Ne. Na DAMU mě to sice lákalo a také jsem dostávala výzvy, ale uvědomovala jsem si, že při své povaze bych to nezvládla. Musela bych tomu věnovat tolik citu, času a úsilí, že by to zase ničilo moji divadelní činnost. Takže jsem to vždycky vzdala.
Kočár do Vídně?
První velký film, s Karlem Kachyňou, který byl brzy dán do trezorů (1966, pozn. red.). Pak jsem ho vídala už jenom na různých malých festiválcích.
Festival v Cannes?
Tím se můžu trošku pochlubit. Měla jsem dva filmy v Cannes. A pravda je, že Petrolejové lampy (1971, pozn. red.) tenkrát Miloš Forman tipoval, že dostanou cenu pro herečku. Ale nějak to nevyšlo, kvůli taktickým dohodám. Uteklo to o jeden hlas. Měla jsem s Annie Girardotovou (francouzská herečka, pozn. red.) stejný počet hlasů. Už to je moje pýcha! Ale tam hlavně musela dostat cenu americká herečka, protože oni neměli pro Američany vůbec žádné ocenění. Takhle to aspoň Miloš Forman říkal Juraji Herzovi, proč sešlo z té mé kandidatury.
A druhým filmem byla o rok později Morgiana, taky od Juraje Herze…
Ano. A ta, myslím, byla od té canneské poroty nedoceněná. Ale teď jsem nedávno točila nějaký „inzerát“ pro Američany, tak tam nějakým způsobem – nevím, v jakém médiu – Morgiana snad zafunguje ještě po sto letech. (směje se)
Dvakrát s Jurajem Herzem. Oba filmy se v letech 1971 a 1972 účastnily filmového festivalu v Cannes.
Světáci?
Světáci, to je film, za který sklízíme - bohužel to obsazení je už částečně tam nahoře - pořád úspěch. Lidé ten film milují. A já ho sama mám taky moc ráda. Sešla jsem se ve filmu ještě s panem Oldřichem Novým, to byla pro mě velká událost! A všichni ti herci kolem byli báječní. A taky režisér Podskalský, ještě musím říct.
Audience?
Audience je pro mě asi nejvýznamnější divadelní inscenace života. Dostala jsem ji ještě v nabídce od Michala Dočekala (předminulý šéf činohry Národního divadla, pozn. red.) a jsem mu za to dodneška vděčná. Nabídl mi ji s takovou větou: „Kdyby se vám to líbilo, tak bych to nasadil do repertoáru.“ (směje se) Když jsem si přečetla tenhle nádherný úkol, tak jsem se do toho rozhodně chtěla pustit.
Audience u královny je hra, kterou ve Stavovském divadle hrajete nepřetržitě už devět let – s tou covidovou přestávkou. A pořád je beznadějně vyprodaná…
… to je krásné!
Tak vám gratuluju. A poslední slovo v této části – Janžurka?
(směje se) Tak mně přezdívají asi mnozí. Přede mnou moc ne, někdy to někomu uteče, ale ten člověk se pak zbytečně bojí, že mně to ublížilo. Já mám tu přezdívku ráda. A měla ji už moje maminka. Když jsem byla malá holčička, tak sousedka – ona byla Němka, neuměla moc skloňovat – volala: „Paní Janžurka!“ Tak jsem pochopila, že to moje jméno už má svoji jinou, hezkou variantu.
Dvakrát s Alicí Nellis
Paní Janžurová, ovlivňuje vaši náladu a vaše rozpoložení to, jakou roli večer hrajete? Tedy jestli máte třeba řachandu v Divadle Kalich, anebo jestli jdete do Stavovského divadla hrát Alžbětu II.?
No, to je hezká otázka, nebývalá. Já musím říct, že ano. Ale nesouvisí to vždycky s tím večerním repertoárem. Někdy to souvisí taky s objemem mých starostí nebo se stavem mého zdraví. Někdy vím, že se na jistou komedii musím rozcvičovat. Někdy zase vím, že si ten text musím den předtím zopakovat, protože je hodně náročný. Je to různé, ale rozhodně to vliv na moji náladu má.
Audience u královny, Stavovské divadlo. „To je pro mě asi nejvýznamnější divadelní inscenace života,“ říká Iva Janžurová.
Ty role – zejména Alžběta II., ale taky Božská Sára v Divadle Kalich – jsou opravdu náročné, velké výstupy. Obě hrajete devátým rokem. Máte je už tak zažité, že se nemůžete splést?
Drobné úchylky v textu se stanou pokaždé. Jednou mě kolega po představení chválil za to, že dovedu vždycky najít nějaké náhradní slovo. Jinak obě ty hry byla taková osudná náhoda, že Alice Nellis nedostala peníze na film. Takže jsem ji po Audienci drapla a požádala ji, aby se mnou udělala tuhle hru. Mám tam dva chlapce, kteří mi alternují Pitua (druhá postava v Božské Sáře, pozn. red.), Igora Orozoviče a Kryštofa Hádka, takže jsem zkoušela se dvěma. A oni si stěžovali, že jsem moc pracovitá. (směje se)
