Pravidla tvoří muži a ženy, které se jim přizpůsobily, říká soudkyně

Oceňovaná právnička Kateřina Šimáčková svůj boj nevzdává: „Pravidla jsou tvořena z pohledu privilegované skupiny mužů a žen, které se jim přizpůsobily. A tím pádem pomíjíme velmi důležité aspekty života společnosti.“

Když v roce 2020, ještě coby soudkyně Ústavního soudu, sestavila společně s řadou autorek a autorů knihu Mužské právo, píchla do vosího hnízda.

„Pravidla byla tradičně vytvořena v patriarchální společnosti. Právo je velmi konzervativní. My vždycky říkáme: Víte, před sto lety také byly kvóty - a ta kvóta byla 100 procent ve prospěch mužů. Ženy do těch funkcí nemohly být voleny, protože volební právo bylo jen mužské. To znamená, že ten ženský pohled na společnost se prosazuje hůř,“ říká Kateřina Šimáčková v Galerii osobností.

„Dějí se takové věci, že na některých výběrových řízeních někdo vytáhne proti autorce nebo autorovi některého z těch textů, že se na knize podílel a že je ‚nějaký divný‘. S tím už jsem se setkala,“ směje se. „Ale protože jsou to skvělí právníci a právničky, tak jim to zatím cestu nezastavilo.“

Sama Kateřina Šimáčková se koncem roku 2021 přesunula z Ústavního soudu – jako první žena zastupující Českou republiku – k Evropskému soudu pro lidská práva. Tématu „jak promítnout životní zkušenosti žen“ do rozhodování o pravidlech se nevzdala. Koncem letošního roku plánuje vydat knihu Mužské právo 2.

„Mně ani nejde o to, aby tam byly ženy proto, že jsou ženy, ale proto, že jejich životní zkušenost je odlišná. Jsou častěji více pečujícími osobami. A nepečují jen o děti, ale později i o své rodiče nebo rodiče manžela,“ říká v rozhovoru Kateřina Šimáčková. Pravidla jsou podle ní nastavována podle toho, jaké problémy vnímají ti, kteří je připravují. „A tudíž tam zůstávají slepé skvrny, jichž si nevšímají.“

Jako příklad uvádí pravidlo, že advokátní koncipient nesmí pracovat na zkrácený úvazek, což podle ní z možnosti stát se v budoucnu advokátem zbytečně vyřazuje lidi se zdravotním hendikepem: „Pomíjíme velmi důležité aspekty života společnosti.“

Na to, proč má společnost brát v potaz i práva slabších a znevýhodněných, má Kateřina Šimáčková pozoruhodnou odpověď: „Ne proto, že jsme nějací lidumilové, ale proto, že se nám to v budoucnosti vyplatí - společnost bude soudržnější a odolnější.“

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Šimáčková, přemýšlel jsem, jestli vás rovnou nepředstavit i jako „rytířku“. Je to přece titul, který vám náleží…

Asi rok před tím, než jsem stala soudkyní Evropského soudu pro lidská práva, jsem dostala čestnou legii, francouzské vyznamenání. Kdybych ho dostala teď, tak už bych ho nemohla přijmout, protože soudcům Evropského soudu pro lidská práva je zakázáno přijímat jakákoliv ocenění.

Řád čestné legie. Co pro vás znamená, že jste držitelkou nejvyššího francouzského vyznamenání?

Ono se říká, že je to nejvyšší, ale vlastně čestná legie je jediné francouzské vyznamenání, která uděluje prezident. A „rytířka“ je nejnižší stupeň, jsou ještě vyšší stupně. Já si těch ocenění příliš nevážím, myslím, že to je většinou nějaká náhoda. Možná se francouzská vláda rozhodla víc zdůrazňovat ženy a ochranu lidských práv, a to byl ten důvod, proč mi to udělili. Přede mnou to získala Anna Šabatová (bývalá ombudsmanka, pozn. red.). Proto si myslím, že si našli nějaký profil, který chtějí ve střední a východní Evropě podporovat.

Říkáte, že vyznamenání pro vás tolik neznamená. Co pro vás znamená, že jste první ženou zastupující Českou republiku u Evropského soudu pro lidská práva?

To pro mě znamená mnohem víc. Znamená to odpovědnost, práci a možná naplňování jednoho z životních úkolů, který mám: inspirovat mladé právníky a právničky a ukázat jim, že je všechno možné. Proto si toho nejvíc cením.

Pozice soudkyně Evropského soudu pro lidská práva je devítiletá, sloužíte třetím rokem. Jak často se teď dostanete do Česka?

Mnohem méně, než bych chtěla. Ale díky covidu a zvykům, které jsme v jeho průběhu získali, nejsem tak moc zbavena možnosti komunikovat se studentstvem, takže mohu vést diplomové a doktorské práce. Někdy vyučuji na dálku nebo přednáším pro Justiční akademii. V těch krátkých chvílích, kdy jsem v Česku, se snažím zůstat ve styku s českým akademickým prostředím.

Když jste v roce 2013 nastoupila jako soudkyně k Ústavnímu soudu, řekla jste: „Je to vrchol kariéry, víc už není. Někteří právníci dělají právo pro peníze, někteří pro prestiž, já proto, abych mohla ovlivňovat věci kolem sebe.“ Teď se zdá, že část toho výroku už neplatí - „víc už není“. Kdy jste zjistila, že „víc“ ještě je a máte kam postoupit?

Já nemám takové ty celoživotní sny. Mladí studenti a studentky se mě ptají: „Co mám dělat, abych se stal soudcem Ústavního soudu nebo soudkyní Evropského soudu pro lidská práva?“ Já jsem si nikdy takové sny nedávala. Prostě když vypsali výběrové řízení a já jsem viděla, že pomalu končí můj mandát na Ústavním soudu - protože jsem tam byla 8,5 roku a maximum je deset let a mám možnost vrátit se na Nejvyšší správní soud -, tak jsem si řekla, že teď mám možná přesně tu zkušenost, kterou bych mohla nabídnout Evropskému soudu pro lidská práva. Nejen zkušenost ústavní soudkyně, ale dost mi pomohla i moje práce v Benátské komisi, což je orgán Rady Evropy, který se zabývá tím, jak dosáhnout demokracie prostřednictvím práva.

Od prosince 2021 jste soudkyní Evropského soudu pro lidská práva. Co jste za těch dva a půl roku „mohla ovlivnit“, pokud vyjdu z vaší definice, proč jste se stala právničkou?

Na pozici soudkyně je zajímavé to, že vaše práce je v podstatě reaktivní. Vy si nemůžete dát plán: V České republice vidím ty a ty deficity ve fungování práva. Ta agenda vám přichází a díky tomu zjišťujete velmi zajímavé informace o právním řádu vaší země, ale i jiných států. Pracuji v sekci, ve které je Francie a Ukrajina. A co jsem pomohla ovlivnit? Možná to, že jsem do debat, které tam probíhají, vnesla nějaký svůj autentický pohled. Pohled prostřednictvím ochrany práv dětí, starších lidí a lidí s psychosociálním postižením. Na tyto oblasti se specializuji. A vůbec obecně na zranitelnost a zranitelné skupiny.

A ve vztahu k České republice?

Ve vztahu k České republice jsme v době, kdy už jsem byla na Evropském soudu pro lidská práva, vydali několik rozsudků, které ukazují, že máme trochu problém s vyšetřováním policejního násilí a s péčí o lidi s psychosociálním postižením v psychiatrických léčebnách. Vydali jsme tři rozhodnutí, kterými jsme kritizovali Českou republiku, a rozhodli jsme, že v těchto věcech porušila práva stěžovatelů. Když se mluví na mezinárodním poli o Evropském soudu pro lidská práva politickým způsobem, tak se říká, že „ten stát tam prohrál“. Já to tak ale neberu, myslím si, že když najdeme nějaké porušení, tak ten stát naopak vyhrál - protože mu tím umožníme být lepším státem pro své občany.

Pokud ale ten stát verdikt Evropského soudu přijme.

Určitě, ale on má povinnost to přijmout. Výbor ministrů Rady Evropy nad tím bdí. A já mám pocit, že Česká republika je k těm rozhodnutím poměrně vstřícná. Nevšimla jsem si nějaké velké opozice. Cítím zejména z Ministerstva spravedlnosti a z kanceláře vládního zmocněnce, že pokud je konstatováno nějaké porušení, tak se mu snaží předcházet.

Evropský soud pro lidská práva je vlastně instituce, kde může jednotlivec žalovat svůj stát, že porušil jeho práva. Za co se podle vás onomu jednotlivci vyplatí svůj stát žalovat? Kde je ta hranice, kdy to takzvaně hnát do Štrasburku?

Díky mé zkušenosti života v komunistickém režimu, kdy jsme se učili, že jednotlivec nemůže být subjektem mezinárodního práva, bych rovnou řekla, že považuji za zázrak, že takový soud existuje. Že stát je ochoten ustoupit ze své svrchované suverenity a nechat se soudit, jak se chová ke svým jednotlivcům. Platí „princip subsidiarity“, to znamená, že jednotlivec nejdřív musí vyčerpat všechny možnosti, které mu poskytuje národní právo. Ledaže by prokázal, že to právo není efektivní. Ale myslím, že zrovna u nás příliš mnoho takových situací není. Každý jednotlivec sám cítí, kdy je jeho právo porušeno a kdy mu stojí za to obrátit se výš a hledat uznání.

Zmínila jste několik rozsudků týkajících se České republiky, které jste už na Evropském soudu pro lidská práva zažila. Který byl pro vás tím nejsilnějším?

Určitě šlo o ten poslední případ „V. proti České republice“, kde jsme se zabývali situací, kdy nebyla dostatečně vybavena psychiatrická léčebna a u pacienta, který tam dostal záchvat agresivity - předvídatelný, protože odpovídal jeho diagnóze -, nebyl dostatek personálu a nebylo dostatečné zařízení, aby měl třeba samostatný pokoj, ve kterém je chráněn on i ti ostatní okolo něj. Proto zavolali k zásahu i policisty, což samo o sobě není nejrozumnější řešení. Navíc to nebylo řádně koordinováno. A třetí krok, který se stal, že ho třikrát zasáhli taserem (elektrický paralyzér, pozn. red.), aby ho uklidnili, a výsledek byl, že zemřel.

Naše zpráva byla taková, že je prostě normální, že sem tam nějaký pacient psychiatrické léčebny je agresivní a že systém by na něj měl být připravený. A že pokud policistům dáte tasery, měli by být dostatečně vyškoleni o zdravotních důsledcích jejich použití. V tomto případě se prokázalo několik systémových chyb. Propojuje se to i se snahou zlepšit psychiatrickou péči v České republice.

Jaký byl verdikt Evropského soudu?

Že Česká republika porušila dokonce i právo na život v materiální podobě.