Rutina a ušlechtilá nuda je pro divadlo smrt, říká nový šéf Dejvického divadla

Jeden z kultovních divadelních souborů, o němž vznikl jak televizní seriál, tak dokumentární cyklus, čeká pod vedením Jiřího Havelky velká změna. I o ní mluví úspěšný režisér, dramatik a herec v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Je to poprvé, co jsem se rozhodl, že přijmu takovou funkci. Moc nevím, co to bude obnášet, ale těším se. Jsem nervózní, ale je to dráždivé očekávání budoucnosti, kam nás to společně dovede,“ říká Jiří Havelka. V čele uměleckého souboru Dejvického divadla stojí od Nového roku, kdy vystřídal Martina Myšičku.

Dejvické divadlo se v uplynulých třiceti letech stalo doslova fenoménem, ze členů souboru i režiséra Miroslava Krobota jsou televizní a filmové hvězdy, všechna představení v divadle jsou okamžitě beznadějně vyprodaná…

A Jiří Havelka, dnešní host v rozhovorovém pořadu Galerie osobností, k tomu říká: „Do Dejvického divadla se nedá dostat, tím to generuje specifické publikum. Z té nedostupnosti pramení určitý pocit zkamenělosti, což se stane každému, když začne být populární. (…) I ta fyzická změna prostoru může něco iniciovat.“

Dejvické divadlo projde během příští sezóny rekonstrukcí a soubor bude muset dočasně hrát v prostorách bývalého multikina Galaxie na pražském Jižním městě. „Doufám, že se nám tam podaří to Jižní město trochu vtáhnout. Když zkoušíte autorské divadlo, tak se do toho tyto věci vždy promítnou.“

V rozhovoru mluví Jiří Havelka také o řadě svých úspěšných divadelních inscenací, filmech (Vlastnících z roku 2019, oceněných Českým lvem, nebo novém Zahradníkově roku, který bitvu o Českého lva za nejlepší film roku 2024 svede dnes večer) i roli herců ve společnosti.

Rozhovor s Jiřím Havelkou si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Havelko, jsem rád, že jste si na nás udělal čas v hektickém období, kdy vrcholí zkoušky vašeho nového představení v Činoherním klubu „Heda Gablerová – naostro“. Jak tyto situace zvládáte?

Vždycky, když to jde do finiše, tak spíš hůř, protože začíná opravdu fáze režie, kdy se musí ty jednotlivé složky seštelovat dohromady. Času ubývá a začínají se objevovat různé krize na různých místech a začíná mě to úplně pohlcovat.

Prý jste cholerik. Projevuje se to i na zkouškách?

To jsem o sobě psal?

Někde jsem si přečetl, že to o sobě říkáte…

To asi hodně dávno. Člověk má krize, ale není to tak, že bych měl nějaký řvavý afekt. Mám občas problém to ventilovat, spíš se mi to hodně rozjede uvnitř v hlavě.

Pojďme to tedy raději vzít zvolna. Náš úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – Bilbo Pytlík?

Gympl.

Vaše první role, že? Na jihlavském gymnáziu v divadelním spolku…

Ano, v Jihlavě, když jsem studoval na gymplu, vznikl divadelní spolek Hobit. A pan češtinář Zdeněk Krásenský s námi dělal Hobita - a já jsem byl Bilbo Pytlík.

Když už jsme zmínili Jihlavu, tak kromě toho, že je to vaše rodné město, tak jste tam taky stál u zrodu festivalu dokumentárních filmů. Je to tak?

Je to pravda. Bylo to v konglomerátu pěti, šesti kamarádů, což se částečně krylo i s tou divadelní skupinou. Měli jsme tam i takový filmařský kroužek – Jihlavský spolek amatérských filmařů. A z tohoto podhoubí nějak vznikl i festival dokumentů v Jihlavě.

Další otázka - Ypsilon?

Zásadní protnutí už před přijímačkami, protože když jsme s tím Hobitem hráli v Telči, tak jsem si tam v antikvariátu koupil knihu „25 let Ypsilonky“ a ta mě uhranula. Byla plná velkých černobílých fotek, kde byli Lábus, Kaiser… Lidi, které člověk znal z televize, ze seriálů, z Arabely. A najednou tu byli v podivných kostýmech, v podivných konstelacích, na podivných fotkách. Ta knížka na mě silně zapůsobila. Když jsem se hlásil na DAMU, tak jsem zjistil, že ročník otvírá Jan Schmidt z Ypsilonky, který nás v prváku, záhy po přijímačkách, vzal do Studia Ypsilon. Pro mě to jsou první otevřené dveře.

Vosto5?

Srdcová záležitost. Kamarádi, primární okruh lidí, mezi kterými se pohybuju.

A divadlo Vosto5 neopouštíte ani při všech svých dalších aktivitách, ať už je to zmiňovaný Činoherní klub nebo Dejvické divadlo, jehož jste se stal letos v lednu uměleckým šéfem?

Je to spolek, který pořád nějak drží. Už bude mít třicet let. Nebyl jsem u jeho založení, dostal jsem se tam při studiu DAMU, ale je tam nějaký základ, který těžko může úplně zhynout. Nebo může až s námi. Ale Vosto5 se mi nekryje jen s divadlem. Je to parta přátel, kteří ventilují přebytečnou kreativní energii divadlem.

Poslední otázka v této části – Vlastníci?

Frustrace a radost dohromady. Frustrace z prožívání příběhů Vlastníků na mou vlastní kůži a zároveň radost z toho, že to byl pro mě taky nějaký přelom a otevřené dveře zase někam jinam.

A pro vás taky Český lev za scénář.

Taky.

Pane Havelko, scházíme se krátce před vyhlášením vítězů Českých lvů za rok 2024. Čekáte na ty výsledky s napětím?

Já už jsem příjemně překvapený těmi nominacemi, což zní jako takové klišé skromnosti, ale v tomto případě je to pravda. Myslím, že film Zahradníkův rok není jednoduchý na vnímání a jsem hrozně rád, že tam figuruje. Tento rok jsem viděl strašně moc dobrých českých filmů, takže si toho vážím, už té nominace. Že bych z toho extrémně cítil nějakou nervozitu, to nemůžu říct.

Jsou pro Jiřího Havelku větší nervy, když je mezi nominovanými anebo když je moderátorem vyhlašování Českého lva? Vy jste totiž několik ročníků moderoval.

Dva. Zrovna takové složitější, jeden po napadení Ukrajiny a druhý, to bylo 30. výročí cen. Ale můžu to porovnat s tím, když jsem tam seděl, když byli Vlastníci nominovaní – a musím říct, že to pro mě asi bylo složitější: sedět, čekat a tak nějak se toho večera účastnit z hlediště, když zároveň figuruji v nominacích. To bylo takové zvláštní.

Takže tuto situaci si letos zopakujete.

Ano, ale zkušenější o tu předchozí zkušenost.

Vlastníci, to je váš první film, z roku 2019. Mimochodem film s historicky rekordním počtem nominací – dvanácti, přičemž sedmi z toho v hereckých kategoriích. Vy jste získal Lva za scénář. Má-li tvůrce takový úspěch hned s prvním filmem, je to pro něj při dalším natáčení svazující?

Asi nějak jo, ale spíš v tom pocitu. Ne, že by mě to limitovalo v tom, jak chci udělat další film. Hodně se to řešilo při Mimořádné události (druhý film J. H. z roku 2022, pozn. red.), jestli to má být úkrok tam nebo tam. Ale nikdy v tomhle nemám nějakou strategii. Prostě mě osloví nějaký námět, začnu se tím zabývat, pohltí mě to, chci to zpracovat a chci to dotáhnout k tomu, že se to potká s divákem. Ať už na divadle nebo ve filmu. Nemůžu říct, že by mě to svazovalo.

Takže se oprostíte od ambicí dostat se s dalším filmem zase k nějaké ceně?

To se přiznám, že tam není. Pro mě je ten průběh a vznik filmu tak skvělý a naplňující. I to, že si můžu přemýšlet o tom, jak by z toho vznikl film, a proč má vypadat takto, a proč má komunikovat takto. To je pro mě zásadní. Ale určitě mě těší, že to pak s někým rezonuje natolik, že má chuť film někam nominovat. Toho si vážím.

Zahradníkův rok je skvělý, ale taky už i úspěšný film - získal cenu Trilobit, kterou uděluje Filmový televizní svaz (FITES), představitel hlavní role Oldřich Kaiser získal Cenu české filmové kritiky jako nejlepší herec….

Tu cenu Trilobit jsem hodně prožíval. Ona nemá sice takovou mediální vážnost, ale historie té ceny a kritické nahlížení, co vybírá, je mi velmi blízké – a vážím si toho hodně.

Zahradníkův rok je jakási filmová alegorie boje jednotlivce proti rostoucímu, byť ne úplně viditelnému zlu. Přičemž úřady nebo státní instituce se dotyčného člověka nezastanou. Je to s námi podle vás opravdu tak špatné?

Ono to, že se to „zalegoričtí“, postupovalo od nějakého původního dokumentárního půdorysu tím, co se dělo. První verze scénáře je z roku 2012 a začalo se točit až v roce 2022. Uzrávalo to a nějak se tam začaly otiskovat věci, které se měnily: ve mně, ve světě, v geopolitické situaci. Nikdy to nebylo myšleno jako film, který má primárně ukazovat nefunkčnost systému, ale je to pro mě hodně o tom, jak je člověk zakotvený ve své existenci, kde bere sílu na to pokračovat v tomto dost absurdním žití. A tady je to napětí dané tlakem, které vytváří soused.

To je ten ruský podnikatel.

Ruský, čínský, jakýkoliv. V té dokumentární rovině ruský, ale postupně nám připadalo zajímavější sledovat jen hlavní postavu a ptát se, kde bere jistotu, že když bude dál dělat to, co dělá, tak že to povede k dobrému konci. Pro mě ta hlavní otázka byla, co je to naplňující v životě. A ta určitá dramatická rovina nátlaku je vlastně sekundární, protože jenom poskytuje lepší optiku na to, že člověk tyto existenciální rysy prokazuje víc pod nějakým tlakem.

Zápletka filmu je inspirována skutečnou událostí zahradníka Reného Mandyse ze severních Čech, tuším z roku 2010. První scénář jste napsal o dva roky později. Proč se tak dlouho nedařilo film natočit?

První inspirace byla z reportáží o panu Mandysovi. Psali jsme to s Markem Hovorkou, současným ředitelem festivalu dokumentů v Jihlavě, se kterým se známe od dětství. Mělo to hodně dokumentární rysy. On sehnal grant na psaní scénáře, já jsem psal, s ním jsem to konzultoval. Pak se ale nějak nenašly peníze na realizaci.

A my jsme tápali a nebyli si jistí, za kterou linku to vést – jestli od skoro dokumentárního filmu, nebo přes víc hranou formu a víc fikční svět… Pak to nějak usnulo. A tím, že nemám úplně drajv na to, že bych to sám tlačil do realizace, ale vždycky potřebuju někoho, kdo v tom taky vidí nějaký potenciál, tak to leželo… Ale ne ladem, ono to zrálo. A dozrálo to pro mě někam, kde jsem dostal chuť to realizovat.

Začínali jste inspirací případem pana Mandyse a dostali se k alegorii s tím, co se děje na východ od nás, kdy se ruský soused rozpíná na cizí území. V čem - v tomto kontextu – je ona naděje, kterou byste v tom chtěl vidět?

Nejvíc asi v tom, že je tady ještě nějaký řád, který přesahuje naše lidské pinožení, a my se na něj můžeme napojit a jet v jeho toku. Má v sobě základní cykličnost a ne tu naši lineárnost. Tam tu naději spatřuji úplně nejvíc. Ta cykličnost je ve filmu znázorněná mnoha věcmi a dá se na ni napojit - od toho, že to je dělané od března do března, přes cyklus dne. Každý měsíc je tam přibližně jeden den od rána do večera. Až po zdánlivě banální věci, jako je rotavátor, který se pořád točí a obrábí zeminu. A tím to končí.

Pane Havelko, přenášíte jako reprezentant autorského divadla a experimentů tyto metody i do natáčení filmu? Můžou herci pracovat se scénářem tímto způsobem? Upravovat si ho, improvizovat?

To je takové moje téma, v tom, jak prozkoumávám film. A hrozně rád bych to tam dostal. Ono se to v nějaké formě děje pořád. I když točíte seriál, který má přesně naplánovaný natáčecí plán, tak máte možnost si se spoluhercem rozimprovizovat dialog jiným směrem - a po konzultaci s režisérem to tam nechat, nebo nenechat. Ale moc by mě bavilo vytvářet něco, co vzniká metodou, kterou jsem dělal dlouho divadlo - s  živými herci, živými bytostmi, se všemi, kteří se účastní zkoušení. To je takový můj sen a u Zahradníkova roku se to zatím podařilo nejvíc.

Jak to bylo při natáčení Vlastníků? Filmu, kde jste měl řadu hereckých es – jen když vyjmenuju některé z těch nominovaných na Českého lva: Klára Melíšková a Tereza Ramba, ty Lva také získaly, Dagmar Havlová, Pavla Tomicová, David Novotný, Jiří Lábus… Byl tam prostor, aby mohli taky něco vnést do scénáře?

Byl, ale tam se tato metoda, o které mluvím, dostala předtím, při genezi scénáře, která byla navázána na kamarády z Vosto5…

Na hru Společenstvo vlastníků.

Ano, vzniklo Společenstvo vlastníků, a pak jsme se to rozhodli natočit. Scénář vznikal s úvahou jednoduchého filmu z jedné místnosti, ale byla tam podstatná tato improvizační chvíle s Vosto5. A to mělo zásadní vliv na scénář. Pak už to vznikalo ve velké produkci, ale s malým rozpočtem. Měli jsme určitý počet dní, který byl velmi omezený na to, abychom tuto partu skvělých, ale vytížených herců dostali na jedno místo. Tam už tolik improvizace nemohlo vzniknout.

Taky to byla moje první zkušenost a vlastně jsem dodnes překvapený, že jsme to vůbec zvládli. Ale ta koncentrace a pozornost herecké party kolem stolu, ta byla neuvěřitelná, téměř divadelní. Jeli jsme dlouhé „tejky“ a zjistili jsme, že je to nejlepší metoda, že tam můžou být položené papírky, schované taháky a že držíme - všichni jsou soustředění, aniž ví, kdo je zrovna zabraný.

Inspirací k filmu a před tím ještě k divadelní hře byly vaše osobní zkušenosti ze schůzí společenstva vlastníků bytových jednotek. Jak jste potom vycházel se sousedy, když z filmu zjistili, jak to celé vidíte? Nemusel jste se odstěhovat?

Jsem odstěhován, nebydlím tam, dokonce byt už je prodán. Ne kvůli sousedům, ale protože tam pořád není výtah, který se tam velmi komplikovaně, nebo velmi snadno nedaří pořád postavit (to je i základní zápletka ve filmu, pozn. red.). Doufám, že v tom primárně neviděli chuť je zesměšnit. Náš záměr byl ukázat nemožnost shody, která může mít fatální důsledky. A je jedno, jestli je to SVJ, schůze u rektora, jakékoliv sdružení lidí, kteří mají dosáhnout konsensu… Čím vyšší ego a hájení sobeckých zájmů, tím menší šance dosáhnout něčeho, co prospěje nám všem.

Na co máte políčeno teď? Jaké téma vás inspiruje k psaní dalších scénářů?

Musím říct, že jich je hodně. Svět je na jednu stranu hodně nesrozumitelný, na druhou stranu vypadá, že tou polarizací zbanálněl. Spousta věcí mi tak nějak jede v hlavě. Vyvíjím nějaké další projekty, i filmové, ale vždy je píšu s někým, s kamarády a tak. Vyvíjíme například povídkový film z horského prostředí, v pohraničí.

Vraťme se ještě k autorskému divadlu a experimentálním tvarům. Vy jste v roce 2010, krátce poté, co jste získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku, nazkoušel v pražském Divadle na Vinohradech Tylovu Fidlovačku, jejíž děj jste přesunul do Evropského parlamentu. Jak se s tímto vaším stylem popasovali bardi typu Jiřiny Jiráskové, Jaroslava Satoranského nebo Hany Maciuchové?

Nemůžu říct, že by se nám tahle hra povedla. Nevím, co bych si myslel, kdybych to dneska viděl. Mě to tehdy bavilo, dělali jsme to s dramaturgyní Klárou Novotnou, jeli jsme se podívat do Štrasburku na Evropský parlament a dávalo nám to nějaký smysl. Na kolik to bylo násilné, naroubované… Ale na Jiřinu Jiráskovou mám ty nejlepší vzpomínky.

Nenarazil jste na nepochopení svých záměrů?

U některých herců ano, taky někteří z toho procesu odešli, ale nějak jsme to dozkoušeli. Byl to takový tužší náraz po škole, jeden z těch prvních v tom přechodu z těch malých scén. Ale Zlata Adamovská tam tehdy řekla: „Snažíme se jít si naproti.“ Od té doby se toho držím, že nejdu do divadla něco bořit, ale že se snažím jít naproti. Ale samozřejmě mám nějaké vidění, ze kterého nejsem schopen ani ne slevit, ale nejsem jiného divadelního přemýšlení asi moc schopen, tak to někde samozřejmě narazí. Toto byl zajímavý náraz.

Jaká byla vaše zkušenost z roku 2017 ze Slovenského národního divadla, když jste pro něj chystal hru Elity, s podtitulem Minulost je před námi? Byly to de facto zdramatizované zápisky ze svazků STB.

To bylo na žádost lidí z tehdejšího vedení slovenského Národního divadla, Mirky Kičinové, Dano Majlinga a dalších lidí, se kterými jsem se scházel a vymýšleli jsme, co by mohlo být tím tématem. Jsou to největší hvězdy slovenského herectví. A my jsme na začátek zkoušek přinesli takový fascikl skutečných záznamů. Spolupracovali jsme s ústavem Paměti národa. Byly to nezpochybnitelné svazky, lidé, kteří jsou nebo v tu dobu byli stále činní, často ve veřejných funkcích – a porovnávali jsme to.

Do těch svazků jsme nijak nezasahovali a vytvořili jsme takovou dramatickou strukturu od roku 1968 po okupaci, kdy se to začalo lámat a probíhaly testy, kdo se jak v roce 68 zachoval a kdo může pokračovat v komunistické straně a kdo ne… Dovedli jsme to do roku 1989, a pak jsme vytahovali z 90. let rozhovory konkrétních lidí. V té době ještě nebylo tak běžné v Národním divadle vystupovat s autorskou látkou, dneska je to častější, vlastně se to stalo určitým standardem. A tam to byla od herců okamžitě otevřená náruč a chuť k procesu vstupovat a nedošlo k nárazu, že by někdo odstoupil ze zkoušky.

To představení jsem v Bratislavě viděl, byl to silný zážitek a litoval jsem, že podobná hra nevznikla v Česku, že ji nenabízí české divadlo. Nebyla poptávka?

Tehdy nějak ne. Ale zase jsme v Praze v Národním divadle, na Nové scéně udělali hru Experiment myší ráj, která ale neměla takový dosah. Skoro bych řekl, že tehdy (v Bratislavě, pozn. red.) jsme byli na takto velké scéně pionýrem v otevření nějakého tvaru, který nemá klasickou dramatickou stavbu. Vím, že ty hlasy se objevovaly, že nedávno zesnulá Eliška Wagnerová napsala článek, proč tu hru nemáme víc udělanou na české prostředí.

V druhé části té hry, odehrávající se po roce 1989, mají ti estébáci najednou potřebu se vyviňovat a vysvětlovat, proč podepsali spolupráci nebo proč to považují za křivé obvinění. Měl jste tehdy, při zkoušení hry, na mysli konkrétní osoby?

Určitě, v těch svazcích jsou konkrétní osoby. V těch svazcích figuroval Andrej Babiš, který byl tehdy u nás ministrem financí, ještě ne premiérem.

Takže ze svazku s krycím jménem Bureš jste taky citovali?

Jasně, těch je pět, jsou prokázané, jsou nezpochybnitelné. Ale těch postav bylo daleko víc. Lidé z dnešní Penty například. Mě vlastně nezajímá, proč podepsali spolupráci s StB, tam byla důležitější otázka svědomí: kam mě to vede, jestli mám tendenci to upravovat a dělat takzvané kognitivní zkreslení a hledat alibi, proč se to stalo. Nebo jestli jsem ochoten se s tím konfrontovat a zjistit, co to bylo za okolnosti. A těch lidí, kteří byli ochotní k té konfrontaci s tím, je minimum.

A Andrej Babiš mezi ně nepatří.

Myslím, že nepatří.

Co to teď inscenovat v Česku?

Myslím, že by to působilo jako staré nebo možná moc na objednávku nebo už lacině antikomunistické. To tabu se otevřelo dávno a už je to dost rozstřílený terč. A asi bych měl tendenci to dnes dělat daleko víc o devadesátých letech.

Když jste v roce 2017 s herci Dejvického divadla nazkoušel hru Vražda krále Gonzaga, kde jsme zkombinoval Shakespearova Hamleta s dokumentárním dramatem o zavraždění bývalého agenta KGB Litviněnka, tak se v recenzi na Aktuálně.cz objevilo: „Autorský a režisérský záměr je tady mnohem hlubší - poukázat na smysl herecké profese, na schopnost umělce probouzet z letargie a působit silou svého mistrovství na společenské vědomí.“ Souhlasíte s tím? Je to úkol herců?

Určitě. A vždycky když se někdo tomu záměru přiblíží, tak jsem úplně nadšený, že to z toho dýchá a komunikuje tím směrem. Tohle primárně není o Alexandru Litviněnkovi, ale primárně je to o hercích a o síle divadla. Jakou sílu může mít takhle upozaďované médium, které nemá žádnou digitální možnost se multiplikovat a vstoupit na sociální sítě a z podstaty je tělesné. A ta alegorie obrazu vraždy krále Gonzaga, kterou Hamlet používá na to, aby usvědčil Claudia, nám k tomu byla odrazovým můstkem.

Pro herce je strašně těžké, jaká je ta správná morální pozice k tomu, co se děje kolem nás. To si myslím, že je hrozně těžké. A to ztotožňování, ke kterému dochází, role, jaké hraji, jaký jsem opravdu občansky a tak, je zvláštní prostor, který mě hodně zajímá.

A mají herci působit na společenské vědomí?

Stejně jako jakýkoliv jiný občan. Každý občan by měl působit na společenské vědomí a pomáhat formovat architekturu mentálního prostoru, ve kterém se pohybujeme.

Jsou k tomu herci ochotní?

Ochotní? Já chápu obě polohy, i někoho, kdo není moc ochotný, protože dneska se každý vyjadřuje ke všemu a ono to taky může jít k nějakému extrémnímu zbanálnění. Přihlášení se osoby, která má nějakou VIP potenci, může to být dvojsečná zbraň. Už Václav Havel svého času říkal, že jestli podpoří Stranu zelených, tak to může být polibek smrti. Já jsem to tehdy nechápal: co mohlo být lepšího než to, co podpoří Václav Havel? Ale vidíte, kam to došlo. Dneska stoupnout si někam jako známý herec, postavit se na tribunu a něco říct, může mít zcela opačný efekt než to, co chci podpořit. Takže je to složitější. Neznamená to, že musí být odvážný a začít hlasitě křičet, protože dneska hlasitě křičí každý - a možná jsou daleko jiné a podstatnější metody.

Letos v lednu jste se stal uměleckým šéfem Dejvického divadla. Co se pro vás změní? Nebo vlastně i pro Dejvické?

Asi oba ty subjekty doufají v nějaké vzájemné ovlivnění. Je to poprvé, co jsem se rozhodl, že přijmu takovou funkci. Moc nevím, co to bude obnášet, začínám to zjišťovat a těším se. A jsem z toho nervózní. Ale je to dráždivé očekávání budoucnosti, kam nás to společně dovede.

V jednom z nedávných rozhovorů jste řekl, že Dejvické divadlo je takový fenomén, že pod vaším vedením „asi úspěšnější nebude“…

…ano, úspěšné už bylo.

Úspěšné už bylo, je a určitě bude dál. Každopádně Dejvické divadlo čeká rekonstrukce a po dobu jednoho roku bude soubor hrát v Praze na Hájích, v bývalém kině Galaxie. Ve zmiňovaném rozhovoru jste řekl, že „to snad rozmělní ten snobský odér, co Dejvické divadlo má a snad si divadlo ponese s sebou transformaci zpátky do Dejvic“. Co to znamená?

To jsem řekl?

To jste řekl loni v létě.

Ale mezi čtyřma očima, ne?

V rozhovoru, který jsem slyšel. Na co se tedy máme připravit?

Pravda je, že se to stane každému subjektu, který dosáhne – a právem - takhle obrovské popularity. Je to taková sinusoida, která je zcela pochopitelná. Nalepí se na vás nějaké nálepky, které jsou už značně stereotypizující. Do Dejvického divadla se nedá dostat, na vstupenky musíte stát frontu, není vůbec šance, je to přeplněné. Tím to generuje specifické publikum. Nevím, jestli bych použil snobské publikum, ale dělá se to pro lidi, kteří se pohybují na nezávislé scéně. Z té nedostupnosti pramení určitý pocit zkamenělosti, což se každého divadla týká - a z každého se to stane, když něco začne být populární.

Když otevře dveře z nějakého sklepa do vrstvy mainstreamu a populárnosti, tak to tam musí zákonitě dojít. A je potřeba to vrátit přes divácký neúspěch k hledání toho smyslu, proč tady jsme. Nejhorší, co se může divadlu stát, je nějaká zapouzdřenost, zacyklenost, rutina… Prostě ušlechtilá nuda. To je smrt pro divadlo. A neříkám, že to teď je v Dejvickém divadle, ale asi jsem to myslel v tom smyslu, že i ta změna prostoru, fyzická změna prostoru, může něco iniciovat.

Je pravda, že ten malý sál v Dejvicích nejspíš bude hodně kontrastovat s tím, kde se divadlo ocitne – v prostorách bývalého multikina.

Na počet diváků to nebude takový rozdíl, ten největší sál bude mít kapacitu 250 lidí, v Dejvicích to bylo 180, po rekonstrukci bude přes 200. Ale zůstává to scénou komorní, není to 600 míst, které musí uspokojit. To je pak úplně jiný druh divadla. Architektura divadelního sálu strašně rozhoduje o tom, jak divadlo komunikuje uvnitř, o výběru her a vůbec způsobu práce, vedení zkoušek. Ten prostor rozhoduje. V tom si myslím, že to tak jiné nebude. Ale doufám, že se nám tam podaří třeba trochu vtáhnout to Jižní město, metro Háje, to, že to bylo kino Galaxie… Když zkoušíte autorské divadlo, tak se tyto věci vždy promítnou.

Kdy uvedete svou první hru v roli uměleckého šéfa Dejvic?

Na podzim bychom chtěli udělat první premiéru v Galaxii. Teď zkouší Honza Frič s Martou Ljubkovou hru Krkavci, budou mít premiéru v Dejvickém divadle v březnu. Já bych měl zkoušet na podzim a premiéra bude v Galaxii v listopadu.

Tak to se budu těšit. Na co se vlastně teď těšíte vy?

To jste mě zaskočil. Teď jsem pohlcený těmi zkouškami (v Činoherním klubu, pozn. red.) a večer se půjdu podívat do Dejvického divadla na něco, co jsem ještě neviděl. Tak to se těším.

Ať se vám to líbí. A děkuju vám za rozhovor.

Děkuji.