Přece se nám tady nechce válčit, říká David Koller a odmítá nadbíhání „Rusákům“

Málokterý populární umělec se pouští tak často do politických komentářů jako dosluhující frontman kapely Lucie a zároveň Zpěvák roku 2023 z hudebních cen Anděl.

Po zvolení Václava Klause prezidentem v roce 2003 cítil David Koller zradu – Klause a jeho tehdejší ODS totiž v minulosti sám volil. Najednou ale novopečená hlava státu prolomila ledy a začala poprvé od listopadu 1989 zvát na oficiální jednání zástupce komunistů.

„Myslím, že Klause volila předtím spousta lidí, kteří ho potom nemohli vystát,“ říká dnes David Koller při vzpomínce na jeho podpis pod peticí S komunisty se nemluví z roku 2003.

„Klause jako prezidenta ještě volil parlament a rozhodly to dle všeho dva hlasy od komunistů, které byly dobře zaplaceny,“ je přesvědčený Koller. „Spojnice mezi komunismem a Rusáky v souvislosti s Klausem byla evidentní.“

V roce 2016, kdy už byl prezidentem Miloš Zeman, David Koller zase varoval před Zemanovým příklonem k Rusku a Číně a zatahováním země na Východ. Letos v únoru podepsal petici „Zrušme komunisty aneb Kdy skončí Listopad?“

V rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností, David Koller vysvětluje, že ho k tomu vede strach z nadbíhání Rusku, které vyprovokovalo válku proti Ukrajině: „Je důležité si uvědomit, že by se to mohlo lehce přehoupnout sem nebo někam blíž. Je to trošku sobecké, ale to se nám přece nechce tady válčit.“ Podporuje proto, aby západní státy investovaly dost peněz na posílení své bezpečnosti.

Těsně před ruskou invazí na Ukrajinu v únoru 2022 dostal David Koller text nové písně od spisovatele Jáchyma Topola – o válce. A Koller jej odmítl nazpívat. „Ten text je o třetí světové válce. Někde vzadu tam probublává, že to tady bude nějakým způsobem smetené. A já si říkal, že o tom zpívat nechci.“

Rozhovor, v němž David Koller vysvětluje důvody odchodu z Lucie i novou strategii při vydání písniček s Kollerbandem, si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Už se vám to blíží, pane Kollere. Oznámil jste odchod z kapely Lucie, teď o prázdninách ještě odehrajete pár koncertů na letních festivalech – a je konec. V jaké náladě jsem vás zastihl?

Myslím, že v dobré.

Zatím vás nepřepadla nostalgie z toho, že něco velkého končí?

Já jsem si to v klidu promyslel. Možná mi to trvalo nějaký rok. Ale už když byl ten comeback Lucie před devíti lety, tak jsem si říkal, že to nebude nastálo.

Těch změn v životě jste v poslední době udělal několik. Mimo jiné jste se rozhodl po čtrnácti letech odejít z Mikulova, kde jste měl dům a nahrávací studio. Co vás k tak velkým rozhodnutím přinutilo?

Trošku věřím na ty sedmileté cykly, na sedmičku. A čtrnáct let je dvakrát sedm. Ale ony tam byly děti, které byly školou povinné (dva prostřední synové, pozn. red.), já jsem tam za nimi dojížděl při střídavém rodičovství, tam jsem se o ně staral. A oni se rozprchli. A jezdit na víkendový house 250 kilometrů po D1…

Chápu. Dlouhá cesta, sice za pohodou, ale přesto. Před časem jste říkal: „Vjedu do Brna a spadne ze mě stres. Pohoda, blíží se Mikulov!“ Takže teď stres odbouráváte už na dosah Prahy?

Tak já tam občas jezdím. Protože jak skončí dálnice, vidíte tu Pálavu, tak tam padne na každého taková pohoda… Kamarád mi tam půjčil byt, takže tam můžu kdykoliv přijet.

Pojďme ještě na tradiční slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu - anděl?

Tak to může být „Černý anděl“ (jeden ze slavných songů Lucie, pozn. red.), nebo to může být soška od Jardy Rony (výroční hudební cena, pozn. red.).

Vy jste ji dostal i letos jako „zpěvák roku“, ale těch andělů máte mnohem víc. Počítáte je ještě?

Něco jsem rozdal, něco vydražil na bohulibý účel, něco jsem dal dětem… Ale mám jich tam na stole asi pět.

Když řeknu Jasná páka…?

Michal Ambrož, moje první kapela, která sice fungovala necelé dva roky, ale bylo to hodně intenzivní a ty písničky nějak vydržely dodnes. Občas si zahrajeme.

To bylo v osmdesátkách, když jste ještě musel mít nějaké občanské povolání?

Ano. Počítal jsem to, měl jsem šest povolání za sebou - protože jste musel mít razítko v občance, jinak vás mohli zatknout a dát za příživnictví do šatlavy. Po učňáku jsem si říkal, že elektrikářem nebudu, tak jsem byl ‚uklízečka‘ ve zvláštní škole. Poslední bylo, že jsem prodával obrazy, keramiku a sklo na Národní.

Být povoláním muzikant, to nešlo?

Šlo, ale musel jste mít profesionální skupinu. Neměl jsem právě to razítko od kulturního spolku, který by řekl: Jo, můžete.

Další slovo – devadesátky?

Nezměrné štěstí a dobrá nálada z toho, že bolševici už jsou pryč. Když se podíváme dneska, tak to bylo jen zdání, ale určitě měli prvních pár let všichni super náladu a oslavovalo se to.

Černý kočky, mokrý žáby? (hudební cena Anděl za nejlepší album 90. let, pozn. red.)

Asi nejúspěšnější album Lucie. Ivan Král. Rudolfinum. Amerika.

LP XXIII? (název alba D. K. a jeho kapely Kollerband, pozn. red.)

Naše poslední album, které vzniklo jakoby nahodile. Říkal jsem, že nebudu dělat alba, budu dělat písně, a tak jsem dělal písničku po písničce a ke každé jsme dělali videoklip. Když jich bylo šest, tak jsem říkal, že je můžeme do nějakého alba zabalit. Nakonec je tam písniček deset.

Jáchym Topol? (spisovatel a jeden z textařů poslední desky LP XIII, pozn. red.)

Nevím, jestli to byla náhoda. Oslovil jsem ho za covidu, v den, kdy měl jeho bratr (Filip) výročí smrti. Došlo mi to, když jsem docházel na tu schůzku, a říkám mu, že se hrozně omlouvám. Bylo mi to nepříjemné. On to ale naštěstí ani nevěděl. Na té schůzce jsme se domluvili, že by mi něco poslal – a druhý den mi poslal tři texty. Z toho jsem měl radost, ze dvou jsem udělal dvě písničky…

Jak se dá po 37 letech rozejít v dobrém? Aby to ostatní kolegové v Lucii pochopili a nebrali to jako zradu.

Já nevím. To byste se měl zeptat těch dalších tří čtvrtin kapely. Já to jako zradu neberu. Říká se, že je to jako manželství, ale za prvé nemáme žádné děti a za druhé: my už jsme to předtím ukončili dvakrát. Když je moc kohoutů na jednu slepici, tak máte pocit, že se nemůžete prosadit se svými názory. Ne že byste nerespektoval ty ostatní, ale chcete dělat trochu něco jiného nebo intenzivněji. A přece jenom – kdyby mi bylo dvacet, tak to třeba neřeším, ale tu energii mám jen jednu a kapely mám dvě. Do toho si i s Jasnou pákou zahrajeme staré písničky, které jsou pořád fresh. Tak si říkáte: „Aby mě někde klepla pepka, proč?“

To za to nestojí, tomu rozumím…

Prostě opravdu nelze sedět na dvou židlích. Koncerty jsou celkem intenzivní věc, jak psychicky, tak fyzicky, a když jich máte hodně za sebou… A s mojí kapelou mě baví, že děláme stále nové věci. Teď jsme vydali novou písničku, tak se z toho těšíme. A bylo by mi trapný a blbý na nějakou z těch kapel jakoby trochu kašlat.

Bude Lucie existovat i bez Davida Kollera?

Já doufám, že jo. To je věc kluků a určitě to chtějí.

Jakou roli ve vašich velkých životních změnách – odchod z Lucie i z Mikulova – hraje to, že máte čtyřletého syna, že se zkrátka chcete víc věnovat rodině?

Faktem je, že tato práce, jak je nepravidelná, respektive hrajete většinou o víkendech nebo čtvrtky, pátky, soboty a žena má třeba volno, protože má normální občanské povolání, tak člověk vlastně ani nemůže být s rodinou o víkendu, i když by chtěl. Takže se to tluče. A já si to s tím tvorečkem chci užít, respektive něco mu předat. Netušil jsem, že budu mít malé dítě v takovém věku, ale je to kouzelné. A je to syčák. (směje se)

Máte čtyři syny, nejstaršímu Adamovi je 37 let, bubnuje s vámi v Lucii i v Kollerbandu, prostřední dva kluci jsou teenageři… Někde jsem si přečetl váš výrok: „Prostřední kluky jsem do muziky trošku nutil, ale po osmi letech klavíru od toho odskočili, nikdy je to moc nebavilo.“ Budete k tomu nejmladšímu přistupovat jinak?

Myslím, že se to vážně dá dětem znechutit. Ale můj druhý syn, Benjamin, se přihlásil na vysokou školu na hudební produkci, tak se k tomu nějakou oklikou vrací.

Pro Adama jste nejspíš byl vzorem – když se stal, tak jako vy, bubeníkem. Taky jste ho nutil?

Nenutil. Musel hrát na klavír, to jsem ho asi nutil, ale myslím, že to je dobrý základ. Pak jsem mu jednoho dne koupil profesionální kongo, latinskoamerický nástroj. A to tam vedle něj bylo… A to dítě je zvědavé, co to je, co to dostává, a už ho to nepustilo.

Mimochodem, bubnovat a do toho zpívat, jak to děláte vy, to musí být šílený nápor na tělo, ne?

Je to docela zápřah. S Michalem Dvořákem jsme se o tom jednou bavili, on si půjčil na FTVS takové „EKG“, máte ho u pasu, pak se to někde vyvolá a ukázalo se, že dvě hodiny koncertu jsou, jako byste dvě hodiny běžel.

A pořád to dáváte…

Musím se o sebe starat. Nemůžu jako v devadesátkách celý týden hrát a večer s kapelou pařit. To si většinou odpouštím.