Pithart: S Klausem jsme se neměli rádi. A to jsem ještě neznal jeho názory

Do politiky musí vstoupit více žen a v manželství by role muže a ženy měly zůstat nenahraditelné, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy bývalý premiér Petr Pithart. V obou případech jde podle něj o důležitou rovnováhu mužského a ženského světa.

„Ten mužský a ženský princip je naprosto podstatný. Tady nejde jenom o to oplodnění, ale o to, že každý do toho (manželství a výchovy dětí) vnáší prostě svůj svět, svoji citlivost,“ vysvětluje Petr Pithart, zastánce konzervativních hodnot. „Musí tady být muž a žena, jinak z lidstva vyroste bůhvíco.“

Zároveň ale není proti svazkům stejnopohlavních párů a je proti jejich diskriminaci. „Všechno musí mít, ale nemá se to jmenovat manželství.“ Říká, že proti diskriminaci těchto lidí by šel i demonstrovat, pokud by to bylo třeba. „I když teď s tou holí by to byla spíš legrace,“ dodává ironicky s odkazem na svůj zdravotní handicap po těžké operaci páteře.

Na podporu vyššího zastoupení žen v politice, které je podle Petra Pitharta naprosto zásadní, podle něj muži dělají málo. „Pro ženu matku je strašně těžké to skloubit. A to mužstvo, abych tak řekl, my muži děláme strašně málo pro to, abychom vzali ten rozdíl mezi politikem tátou a politikem mámou na vědomí a připravili jim pro to podmínky.“

Petr Pithart je třetím hostem nového projektu Seznam Zprávy Galerie osobností. V rozhovoru popisuje zlomy v politické kariéře, včetně svých odchodů „do civilu“, vrací se k vývoji po listopadu 1989, hodnotí prezidentskou éru Miloše Zemana i komunikační „dovednosti“ vlády Petra Fialy. Popisuje také, jak důležitá je pro něj rodina.

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu, nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Pitharte, vy jste býval lecčíms ve viditelných veřejných funkcích i v těch méně viditelných, akademických. Kým se cítíte být nejvíc? Kým je dnes Petr Pithart?

Ještě před třemi měsíci jsem naposled přednášel studentům na právech. Čili já jsem učitel.

A když vás někdo potká na ulici, tak řekne: Pane premiére? Pane senátore?

Vždycky se spletou, řeknou: „Pane ministře, co jste včera v té vládě dělal?“ A já už je neopravuji. Chci jim říct, že já jsem nikdy nebyl ministr a už dvanáct let nejsem v politice. Dobrovolně jsem z ní odešel, abych mohl učit. Ale to nemá cenu. Oni chtějí něco říct a já je vyslechnu… A tak to nějak zkomentujeme.

Třeba jim dnes vysvětlíme, co jste a co jste býval. Ale na úvod si pojďme zahrát rychlý ping-pong. Já nadhodím slovo nebo jméno a požádám vás o rychlou reakci. Co vás napadne, když řeknu – devadesátky?

Divoký, ale krásný.

Charta 77?

Obrovská šance i za těch dob podepisovat své texty, které mně vycházely třeba venku. Dokud jsem nepodepsal Chartu – do té doby jsem se ve velkém věnoval pašování knih - tak jsem nemohl nic podepisovat. A když jsem Chartu podepsal, tak jsem získal svobodu, že teď už můžu, teď už jsem se sám dobrovolně přihlásil: „Tady mě máte, dělejte si se mnou, co chcete.“ Několik let psát do Tigridova Svědectví a nemoci se podepsat, to mi dělalo problémy. Takže osvobození a setkání se spoustou vzácných lidí, se kterými bych se třeba nepotkal.

Rozpad Československa?

Bolest, ale už to přebolívá. Slovensko už se postavilo na vlastní nohy, získalo sebevědomí, které nemělo. To byl velký problém slovenských politiků. Zvládli těžké situace, ale další je ještě čekají. A možná nejtěžší příští volby.

Václav Klaus?

Neměli jsme se rádi. Byli jsme úplní antipodi. A to jsem ještě neznal jeho názory. Při jednání s lidmi a při schůzích, třeba štábu Občanského fóra, jsem si řekl: „S tebou, v tvé partě, bych nikdy nechtěl dělat politiku.“

Televizní seriál Volha?

Dvacetkrát během toho každého dílu jsem si řekl: „Vypni to!“ Víte, já jsem tu dobu prožil. Třeba v maringotce nebo jako zahradní dělník nebo noční hlídač, skladový dělník. Tak odporné prostředí (jako prostředí Československé televize, viz seriál, pozn. red.) jsem nezažil. Věřím, že to tak bylo, ale dívat se na to je prostě hrozný. A pak zase z masochismu u toho zůstanu. Bude a je o tom velká diskuze, do jaké míry to je, nebo není přehnané. Já si myslím, že to je plus minus pravda. Odporné.

A je dobře, že se na to lidé po letech můžou znovu dívat? Třeba nová generace, která to nezažila?

Je to dobře.

Pane Pitharte, jak často si říkáte: Kdybych tenkrát udělal něco jinak, tak mohly jít dějiny jinudy? Nakolik byla vaše rozhodnutí zásadní pro to, co se stalo, nebo nestalo?

Vracím se k tomu docela systematicky. Napsal jsem takovou hromádku knih, z toho je jedna o šedesátém osmém a dvě, to jsou ty devadesátky, jak říkáte. A říkám si, to nemá cenu psát jinak, než že budu dodatečně přehodnocovat, co jsem kdy udělal. Ani by to nebylo zajímavé. Tam to všechno je. Ano, několikrát jsem něco měl udělat a neudělal, nebo udělal něco špatně.

Když jsem četl knihu rozhovorů, které jste vedl s novinářkou Andreou Procházkovou - Podnik s nejistým koncem, tak mě zaujala vaše úvaha vztahující se k roku 2003, kdy ještě poslanci a senátoři volili prezidenta republiky. Vy jste na prezidenta kandidoval, ale nešel jste požádat o podporu komunistické poslance a senátory - a také jste jejich podporu nedostal, a prezidentem se nestal. Je to jeden z těch momentů, které zpětně vnímáte jako chybu? Třeba při zpětném hodnocení toho, co se dělo dál? A že byl tehdy zvolen Václav Klaus?

Přesně řečeno to bylo tak, že asi hodinu před volbou za mnou přiběhli lidovci, vyděšení: „Klaus byl u komunistů.“ Tedy v tom jejich klubu. V jednom z těch sálů Pražského hradu. „Už jsme ti to vyjednali.“ Já jsem řekl: „No, tak když tam šel Klaus, tak tam půjdu i já.“ A oni (komunisti) po mně chtěli, abych řekl, že za nich bylo taky něco dobrého, nebylo všechno špatné. Já jsem věděl, že to je pravda, něco bylo dobrého a třeba to ani nebyla jejich zásluha. A mě se to tady sevřelo a já věděl, že jim, mým potencionálním voličům, to prostě říct nemůžu. Že by mě měli takříkajíc na háku a že by kdykoliv mohli říkat: „Ano, ano, pan Pithart nám těsně před volbou řekl, že to tady bylo taky dobrý.“ A to mně hodně lidí nemůže odpustit. Ale já jsem prostě nemohl. Já jsem už v duchu věděl, co bych jim asi řekl - a nebyla by to nějaká chvála toho režimu, vůbec ne, ale musel bych připustit, že některé věci byly dobré. A já jsem prostě nemohl. Bylo ve mně něco silnějšího než já. No a tím jsem to rozhodl. Za půl hodiny byly volby. Já nevím, co jim řekl Václav Klaus.

Každopádně hlasy dostal.

Hlasy dostal.

Další takové vaše sporné rozhodnutí se váže také k volbě prezidenta, ale to už byla ta přímá. V té zmiňované knize říkáte: „Je to v mé paměti rýha a stále se nedokáži rozhodnout, jestli jsem neměl kandidovat.“ Co vás na tom tak trápí?

Já jsem se správně rozhodl. Začal jsem kulhat a věděl jsem, že to není nějaká momentální záležitost. Říkal jsem si, že to možná skončí nějakou operací, nakonec to byla veliká operace páteře. A já si říkal, to nemůžu riskovat. Kulhající prezident - a teď nechci opravdu na někoho narážet, tenkrát se to týkalo mě - to není dobře. Národ má právo na prezidenta v plné síle. Prezident by měl být zdravý. Bez strachu, že se co chvíli zřítí, zakopne. Tahle úvaha byla rozhodující. Tenkrát (volby v roce 2018, pozn. red.) si se mnou dal schůzku Zemanův protikandidát Drahoš. Sešli jsme se na Národní v kavárně, jenom dva u stolku. A to byla krátká schůzka. On řekl: „Jdete do toho?“ Já řekl, že ne. A on řekl: „Tak jdu do toho já.“ Mohl jsem, mohl. Ale za dva, za tři roky, kdybych vyhrál, jsem měl psánu v knize osudu tu operaci. Já jsem to tušil. Pocit odpovědnosti - toto jsou silná slova, která moc nepoužívám - mě vedl k tomu, že jsem řekl: „Ne, Drahoši, jdi do toho ty.“

Jiří Drahoš postoupil do druhého kola. Rozdíl mezi ním a Milošem Zemanem nebyl zas tak veliký, asi jen 150 000 hlasů, nicméně vyhrál Miloš Zeman. Zajímalo by mě, jestli jste si při těch zpětných úvahách, během toho celého desetiletého prezidentství Miloše Zemana, říkal: „Tohle by se za mě nestalo, tohle bych nepřipustil, tohle je nesmysl.“ Že jste to hodnotil i z toho pohledu, co byste dělal vy?

Samozřejmě. A ten Zeman se pak vydal úplně jinými cestami a ta jeho orientace na Rusko a na Čínu, to bylo úplně vymknuto z kloubů. Trpěli jsme mnozí. Ale dostal většinu hlasů. Říkal jsem si to pořád - samozřejmě. Kdybych věděl, co nás čeká, tak bych se smířil s tím, že budu možná prezident na kolečkách. A řekl bych si: „Ale stojí to za to.“ Ale to jsme nikdo nevěděli, co Zeman udělá. Jak se otočí. A dodnes tomu mnoho lidí nerozumí.

V prosinci 2012, tedy ještě před první přímou prezidentskou volbou, jste v Deníku řekl: „Musíme bohužel asi padnout na ústa bolestivěji, než jsme dosud padli jako společnost, jinak se neprobudíme. Bez prožitku, kolektivního otřesu a prozření to nepůjde. Musí nás spojit nějaká větší než banální obtíž, kdy zase získá smysl slovo oběť ve prospěch celku a kdy si po nějaké katarzi uvědomíme, že jsme víc než shluk obyvatelstva.“ Myslíte, že už jsme během těch posledních deseti let na ta ústa padli?

Když jsme se začali vyvazovat z Evropy - tady byl motiv Miloše Zemana: ostražitost, podezíravost ODS, druhé nebo třetí nejsilnější strany - tak to jsme se opravdu šinuli na kraj stolu. To se naštěstí nestalo a já říkám naštěstí, protože, po pravdě řečeno v těch volbách před rokem a půl (říjen 2021), měla tahle koalice víc štěstí než rozumu. Kdyby ten exhibouš Šlachta nezaložil stranu a nevzal pár procent, tak by ty hlasy šly Babišovi. To vítězství (pětikoalice) v těch volbách bylo něco zcela unikátního. Tenkrát jsem se odvážil říkat, že jsme vstoupili na jeviště světových dějin. Kam se podíváte, tam ta demokracie upadá. Tak či tak se pohybují směrem k autoritářské demokracii, v Americe, ve Francii, v Itálii. A my jsme byli jediná země, která to úplně otočila. Prostě ty populisty, ať už jsou to ti, nebo oni, jsme porazili. To byla veliká událost. Ale člověk musel mít na zřeteli, že v tom bylo, jak říkám, kus štěstí a nešikovnosti těch druhých.

A s jakými pocity se díváte na to, co bude za ty další dva roky, ve volbách 2025?

Vláda se musí vzpamatovat. Asi to myslí dobře, ale jak nedokáže lidem věci vysvětlit, to je katastrofa. Neumí mluvit jasně, stručně. Musel bych mluvit o konkrétních lidech, a to se mi nechce, ale to je zoufalá neschopnost. Hlavně z těch obrazovek promluvit k lidem, stručně, jasně vysvětlit to, co dělám. Když to půjde takhle dál, tak se zase vrátíme zpátky do té fronty na autoritářskou demokracii. A bude to epizoda. Bude se někdy psát, že Češi to na jedno volební období zvrátili, ale už jsou zase tam, kde jsme všichni.

(Poznámka: Rozhovor vznikl ještě před vládním představením úsporného balíčku a důchodové reformy.)

Pane Pitharte, tuto kritiku současné vlády Petra Fialy říkáte s vědomím, že vy sám jste byl předsedou vlády, která projela, promiňte mi ten výraz, volby v roce 1992, kdy se vaše Občanské hnutí, za které jste kandidoval, nedostalo do parlamentu?

Ano. Václav Havel, když odcházel kandidovat (na prezidenta), to bylo asi 10. prosince 1989, mně svěřil Občanské fórum. Takže jsem byl takzvaný představitel Občanského fóra, ale byl jsem bez mandátu, to znamená bez ověřeného pověření na určitou dobu. A to má právě politická strana. Já jsem okamžitě začal s tím, že to občanské hnutí se musí změnit na politickou stranu. A hned na prvním sjezdu, to bylo snad v posledních dnech osmdesátého devátého, to se ti lidé poprvé sešli. Jeli také bez mandátu. „Franto, jeď tam ty!“ – „Ne, já tam nejedu, ať jede Tonda.“ – „No, tak jo. A tady ještě Libuše.“ Ale jak oni do nás šili! Že děláme kabinetní politiku, že se s nimi neradíme. Ani technicky to nebylo možné.

Takže jste neměli ani podporu lidí z toho Občanského fóra?

Já jsem jim říkal, že my se musíme stát politickou stranou, abychom všichni měli mandát, abychom nemluvili za sebe. Ale viděl jsem, že k tomu vůbec nebyla vůle a byl jsem strašně zklamán. Máme v ústavě, že náš politický systém je založen na svobodném vytváření a soutěži politických stran. A podívejte se, nově nastupující jsou všechno hnutí. Tam nikdy nemůže být taková vnitřní demokracie jako v politické straně.

Ale dá se říct, že Václav Klaus to v roce 1991 pochopil, založil ODS a zválcoval všechno.

Absolutně. Zaslouženě jsme prohráli. Neříkám, že on zaslouženě vyhrál, ale to jeho vědomé rozhodnutí bylo naprosto správné. A to teda Občanské fórum, pak teprve Občanské hnutí se po té porážce - a to už bylo pozdě - začalo transformovat v politickou stranu. Co jsem začal psát do novin, tak jsem vždycky věděl, že bez soutěže politických stran, ne hnutí, není demokracie. Hnutí má vždycky vůdce. A je to firma, má osobní oddělení. A tahle ta naše česká nechuť k politickému stranictví nás jednou bude stát mnoho. Lidi nechtějí do stran vstupovat.

Pane Pitharte, vy jste pro mě docela unikátní politická postava tím, že jste zažil několik odchodů z politiky a následně i návratů. Když se vrátíme k tomu prvnímu odchodu, po neúspěšných volbách 1992. Jaké to bylo pro předsedu vlády, v té porevoluční době, když najednou nebyl v politice ničím?

Tenkrát jsme všichni ve vedení Občanského hnutí - a to byli skvělí lidé jako Dagmar Burešová, Jirka Dienstbier, Pavel Rychetský - měli s prominutím slzičky na krajíčku: „To jsme si nezasloužili.“ Chybělo nám půl procenta do České národní rady. Ale v politice jsou porážky ještě důležitější než vítězství. Teprve při té porážce si uvědomíte, kdo vlastně jste, co jste udělal za chyby. A to, že jsem (po roce 1996, pozn. red.) celkem úspěšně, třikrát, v senátorských volbách porazil protikandidáta z ODS, a to byla tenkrát na vrcholu, tak to bylo proto, že jsem měl zážitek a reflexi té porážky. Vždycky se říká, že zkušený rejdař se ptá kapitána: „A už jste taky někdy ztroskotal? Ne? No tak budu hledat dál.“ Musíte mít odvahu to zreflektovat, přehodnotit, dívat se na sebe kriticky. Pak jsem se po pěti letech do politiky vrátil. Pozval mě do ní Josef Lux (tehdejší předseda KDU-ČSL, pozn. red.). Já už jsem s tím vůbec nepočítal. Ale řekl jsem si: „Senát, to je akorát pro mě. To se mně líbí.“ Také mě nenutil vstoupit do strany.

Ale později jste se stal členem KDU-ČSL.

Protože jsem KDU poznal. Jezdil jsem i na ty místní schůze po celé republice. Zjistil jsem, že to jsou slušní, hodní lidé. Svěřili mně tuto funkci (předsedy Senátu, pozn. red.), tak jsem povinen nést všecky ty nepříjemnosti politické práce. To je nekonečně schůzí, kolikrát zbytečných řešení všelijakých místních osobních problémů, ale musíte to dělat, jinak se vám to rozpadne. No, tak jsem si řekl, to je moje povinnost. Nenutí mě, nikdo neříkal, měl bys, musíš. Tak jsem asi po dvou a půl letech dobrovolně do té strany vstoupil. Byl jsem jenom řadový člen. Ale mohl jsem se účastnit všech vrcholových jednání, spíš jsem se držel stranou.

Říkáte, že politika de facto posilují propady a odchody a návraty… Ale jak se člověk mění v politice? Neztrácí v tak vysoké funkci kontakt s realitou? Jak je těžký návrat do civilu?

Samozřejmě, že vám každý bude přísahat, že neztrácí. Já jsem si to teda po tom devadesátém druhém, když jsem jako předseda vlády prohrál volby, užil. Jezdil jsem na univerzitu na Žižkov tramvají. A to byste viděl, jak lidi říkali: „Co tady děláte? Kde máte ochranku? Co to na nás hrajete? Kde je ten meďour? Jede za tramvají, že jo?“ Lidi vůbec nedovedli pochopit, že někdo může normálně jet tramvají. Mysleli si, že to je nějaká hra. Vždyť já jsem byl vlastně po čtyřiceti letech někdo, kdo prohrál a není ani mrtvý, ani v exilu, ani ve vězení. Všichni skončili nějak trapně. A já jsem najednou jezdil tramvají.

Byla to forma vaší terapie? Vrátit se do života, nežít v iluzi, že jste něco víc?

Samozřejmě. Ale toho prvního půl roku to bylo těžké. Jednou jsem na venkově, u rodičů na chalupě, v jedné hospodě odevzdával láhve a samozřejmě jsem nevěděl, které se vrací, které ne. A tam za mnou přišel takový starý pán s motokolem a říkal: „To nemůžete. Já vás zavezu domů, no, vy přece nemůžete jít pěšky.“ Taky měl strach, že to je tak nezvyklé, jako že včera ještě byl bůhví kde vysoko a teď tady vrací láhve. Já ho musím zavést domů. Nejenom já jsem to viděl, že to neumím. I ti protivní lidé v tramvaji, i ten starý pán, který mě chtěl svézt motokolem domů, abych nemusel jít pěšky. Všichni jsme se to učili.

Jak těžké pro vás tehdy bylo najít práci nebo něco, do čeho věnujete svoji energii?

Víte, nejvíc mě mrzelo, strašně mě to mrzelo, že jsem myslel, že se okamžitě ozve právnická fakulta (Univerzity Karlovy). Tam jsem začal, tam jsem v devětašedesátém skončil. Jenomže tam ještě bylo tolik těch, kteří se s tím svezli nahoru, někteří mě vylučovali z té fakulty, že se jim asi moc nechtělo…

A ti tam byli pořád i v těch 90. letech?

Byli tam.

Takže jste byl jejich černé svědomí?

Ano, já jsem byl jejich černé svědomí a byl to můj kolega z katedry, úplně bezvýznamný člověk, který tam zázrakem přežil. Změnil svoji odbornost, byla taková apolitická, dějiny právních učení. A ten mně říkal: „Petře, já udělám všechno pro to, aby ses mohl vrátit.“ A začal jednat s vedením školy a potom jsem tam začal nějakým čtvrt úvazkem. Přitom po listopadu 89 jsem - než jsem byl zvolen předsedou vlády - byl nominován na děkana právnické fakulty. Já jsem vůbec netušil, jaký to vezme obrat, že budu za tři dny předsedou vlády, protože se na národní vládu úplně zapomnělo. My jsme měli federální, věnovala se jí všechna pozornost. Kdyby to nebylo nakonec takové rychlé, ještě možná týden a už bych byl děkanem. Asi bych tu vládní funkci nepřijal. Ale Havla přesvědčili, tak řekl: „Tak jo, tak musíš, Petře.“

Pardon, když Havla přesvědčili o čem?

Pořád tam byl (předsedou české vlády) František Pitra, koncem ledna 1990. Měli jsme tam pět ministrů a ti chodili za Havlem a říkali: „Václave, to nemůžete. Jak to, že jste na to zapomněli? Všechnu pozornost jste věnovali federální vládě.“

Tedy že předsedou české vlády zůstal komunista?

No, samozřejmě. Navíc to byl člověk, kterého pověřili tím, aby to bití, ten masakr na Národní třídě vysvětlil v televizi. A přitom to nebyla žádná hlava. Ale pozornost byla na tu federální vládu, kde je opravdu velká moc. A na národní vládu se zapomnělo a ministři přišli dvakrát po sobě za Havlem a říkali: „Něco se musí stát, ta vláda nic nedělá. Ten Pitra to sabotuje.“ - „Ale Petra vám nedám. Petr musí zůstat v čele Občanského fóra.“ Ale já už jsem přitom věděl, že v tom fóru selžu, v tom úsilí udělat z toho normální politickou stranu. Takže já jsem byl v té funkci rozpačitý a v duchu jsem si říkal: „Tak budu děkanem a částečně se aspoň zbavím toho chaosu hnutí.“ Já jsem samozřejmě nebyl diktátor, ale hlavně jsme neměli žádný mandát.

A dopadlo to tak, že jste byl dva roky premiérem. Pak jste si tedy myslel, že se vrátíte na právnickou fakultu, což se tehdy ještě nestalo. Nicméně po tom vašem dalším odchodu z politiky, v roce 2012, kdy už jste se rozhodl nekandidovat do Senátu, jste na právnické fakultě začal přednášet a působil jste na ní vlastně donedávna. Když jste byl v docela intenzivním kontaktu s mladými lidmi, můžete říct, že díky tomu rozumíte jejich dnešnímu světu? Přišel jste mu na kloub?

Do každého ročníku se bere 680 studentů. Když jsem studoval já, tak nás bylo 120. Všechno je úplně jinak. Já jsem měl výběrový předmět, mně se tam hlásili přes počítač, přihlásilo se jich dvakrát tolik. Chtěl jsem po nich tedy motivační dopisy - proč chtějí tento předmět a mě. Takže jsem si mohl vybírat. To byla skutečně taková elita mezi studenty. To není ani průměrný student právnické fakulty, to není ani mládež. Ale já mám naštěstí syna, dceru, vnučky, vnuky a oni mě pomáhají se trochu vyznat. Nejenom v tom počítačovém světě, to mně úplně ujíždí, úplně to prohrávám. A oni mi pomáhají u nás doma s mojí paní, která je na vozíku. Nebýt jich, tak bych byl úplně mimo.

Rozumím. Ale vezměme si třeba téma, které dnes mladá generace hodně řeší – například manželství pro všechny. Jak se na to díváte vy? Jako člověk konzervativních hodnot. Předpokládám, že i vy jste byl mezi studenty konfrontován s těmito názory nebo jste se k nim musel vyjadřovat.

Já to říkám tak, že pakliže se jim (stejnopohlavním párům, pozn. red.) děly nějaké újmy, byla by tady nějaká nespravedlnost, já půjdu protestovat první. Ale říkám, a vidím to právě na dětech a na vnucích, jak ten mužský a ženský princip je naprosto podstatný. Tady nejde jenom o to oplodnění, ale o to, že každý do toho vnáší prostě svůj svět, svoji citlivost. Tak já říkám, ano, ale ať se to nejmenuje manželství. Všechno musí mít, ale ne manželství. Už o tom nebudu nikdy hlasovat, protože jsem mimo, ale měl bych odvahu to říct a přitom bych nesnesl žádnou diskriminaci. A říkám, šel bych do první řady, i když teď s tou holí by to byla spíš legrace. Musí tady být muž a žena, jinak vyroste z lidstva bůhvíco.

Říkáte si někdy, že byste chtěl být znovu v aktivní politice a řešit problémy, které se tam dneska řeší?

Kdyby mně bylo čtyřicet, tak jo. Protože jsem musel hodně věcí pochopit, hodně věcí se naučit. Ale to je nereálná situace… Kdyby mně bylo čtyřicet. Ačkoliv teda to nebyl můj životní plán. Mě strašně bavilo učení, kontakt s mladými lidmi. A já jsem věděl, že i oni rádi chodí na mé přednášky. Ale po té zkušenosti bych do té politiky šel, protože dneska vím, co to obnáší, musel bych se stát méně rozumářským intelektuálem a více vůdcem.

Uměl byste to?

Dalo by to určitou práci. Dá se to naučit. Když to víte, a já to bezpečně vím, že to byla má slabina, že jsem se pořád snažil věci vysvětlovat, jak jsou složité, jak volíme skoro vždycky mezi těmi špatnými řešením. Ale to lidi nechtějí slyšet, musí se jim říct: Je to tak! Ale vysvětlit to, stručně a jasně. Až na výjimky to v té vládě nikdo neumí. To je její prokletí. Já jim to vzkazuju nebo se s nimi setkávám a říkám: „To není možné, abys mluvil a tři minuty bez přestávky drmolil. Vždyť lidi už tě vůbec neposlouchají. Normální televizní divák, prý to je změřeno, po pěti větách vypne a čeká, co bude další událost.

Doufejme, že nás tedy ještě sledují a že už nás nevypnuli… Pane Pitharte, jste známý svým názorem, že v politice by mělo být víc žen. Podporoval jste Danuši Nerudovou v prezidentské volbě. Proč ženy do politiky nejdou? Respektive proč jich tam není tolik?

To se všechno ví. Bylo to stokrát změřeno. Tisíce průzkumů, anket. Prostě pro ženu, matku je strašně těžké to skloubit. A to mužstvo, abych tak řekl, my muži děláme strašně málo pro to, abychom vzali ten rozdíl mezi politikem tátou a politikem mámou na vědomí a připravili jim pro to podmínky. To neděláme. Musí být velmi statečné a musí mít velikou podporu v rodině, že do toho jdou. Já jsem měl ve vládě čtyři ženy, vůbec mě nenapadlo o tom přemýšlet, proč čtyři, proč ne dvě, proč ne šest. To je ten mužský a ženský princip, ženy cítí a uvažují, ale hlavně cítí trochu jinak. A to je jako v manželství, ve výchově dětí, prostě je ženský přístup a mužský. Já bych ho nechtěl tady z fleku přesně definovat, ale uměl bych to, kdybyste mně dal půl hodiny a papír a tužku, tak bych to uměl říct, v čem jsou jiné. A je potřeba ty dvě půlky lidstva dát dohromady i v tom rozhodování. Všude, kde nastupují ženy, zejména v těch relativně úspěšných skandinávských státech, mají nejméně korupce. Byl jsem jednou ve Finsku na návštěvě - prezidentka, starostka Helsinek a předsedkyně vlády, všechno to byly ženy. A jak se Finsku daří. Jak se daří Dánsku. Všichni by chtěli žít tam. Tak to snad o něčem vypovídá. Skvělý dánský seriál Borgen. Viděl jsem ho asi třikrát, premiérka je žena. Úžasné. Tady to jde pomalu, ale půjde to.

Už jsme mluvili o vašem angažmá na Právnické fakultě, které jste ukončil. Čím se, promiňte mi to slovo, zaměstnáváte teď? Na čem pracujete?

Já se pořád vracím k minulosti své a svého národa, pořád vyplňuji mezery. Teď píši takové kousky, ani nevím, co z toho bude. O situacích, které v těch mých čtyřech nebo pěti knihách nejsou. Takové klíčové okamžiky rozhodování, selhání, vzpomínky, dětství. Udržuji hlavu pracující. Paměť je pro mě klíčové slovo. Píši a ještě nevím, co z toho bude, ale už je to šedesát kousků. Někde jsou to dvě stránky, někde deset. Já jsem z komunistické rodiny, táta byl od roku 1934 v KSČ, pak byl v koncentráku, takže to nebylo jednoduché. Jak jsem se vlastně měnil a kdo v tom byl důležitý. A které knihy. Teď už mám asi čtyřicet, padesát knih. Každou z nich charakterizuji, kdy jsem se s nimi setkal, co pro mě znamenaly, čili stopuji…

…co vás ovlivnilo, formovalo.

Nevím, jestli to bude někoho zajímat, ale mě to teda zajímá. Protože když si takhle intenzivně vzpomínáte, tak se vám vybaví věci, které se vám do té doby nikdy nevybavily. Je to takové stopaření. Ale snažím se to psát tak, aby se to netýkalo jenom mě, ale toho okolí a společnosti v té době. Nevím, co z toho bude.

Každopádně přečte si to i veřejnost? Nepíšete to jenom pro sebe?

Je to nějaký projekt, ano.

Na výsledek se budu těšit. Mockrát vám děkuju za rozhovor.

Já vám děkuju za dobré otázky.