Petr Neužil: Mít radost z toho, že žiju. To je můj plán 2024

Návod na spokojenost? „Negativní informace se snažím přebít těmi pozitivními. Ale je to dřina. Protože i deset pozitivních skutků nevyváží jednu negativní zprávu,“ říká uznávaný kardiolog.

Profesor a přednosta oddělení kardiologie pražské Nemocnice Na Homolce Petr Neužil byl letos jedním z hostů v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Rozhovor o mimořádně úspěšné léčbě infarktů v Česku, fatálním vlivu kouření na lidské zdraví i o jeho pacientech z řad známých osobností patřil k těm nejúspěšnějším. Petra Neužila jsme proto – stejně jako celou TOP 10 osobností v Galerii – požádali v polovině prosince o zhodnocení letošního roku a přání do roku 2024.

Co pro vás zůstane symbolem roku 2023?

Profesně se našemu týmu povedlo provést první takzvanou extravaskulární mechanickou podporu srdce. To je velký krok vpřed, protože doposud všechny dočasné podpory srdeční cirkulace byla závislé na zavedení do srdečních oddílů nebo zkrátka do cévního systému. Kromě toho jsme provedli nejvíce intervenčních zákroků při řešení srdeční arytmie – fibrilace síní novou metodou s využitím pulzního pole. Za dva roky jsme jich provedli přes dva tisíce, což je s přehledem nejvíce podobných výkonů na jedno pracoviště celosvětově. Proto jsem hrdý na náš tým kardiologie Na Homolce, který přináší spoustu úžasných technologických inovací, tvrdě pracuje a ještě ke všemu jsme prakticky všichni kamarádi. Proto nemám o budoucnost obavu.

Samozřejmě situace celospolečenská je turbulentní, ale to vlastně byla vždy, takže mě štve třeba konflikt a masakr v Izraeli a to i proto, že se to může projevit právě ve vývoji těch nejnovějších medicínských inovací. Izrael totiž není jen silná země s pevnou organizací, ale i země, kterou je možné nazývat jako „startup“ nation, to znamená, že má nejvíce startupů na hlavu. A protože s nimi velmi intenzivně spolupracujeme, tak se nás to velmi dotýká.

Kdo je pro vás osobností roku 2023?

Osobností jakéhokoliv roku je pro mě Marta Kubišová… a pak řada dalších. Uvědomuji si to každý rok a čím víc svět „hrubne“, tím víc.

Co považujete za svůj největší úspěch letošního roku?

To už je i v odpovědi na první otázku. Ale za svůj osobní úspěch považuji asi to, že i v roce 2023 žiju velmi spokojený život, že mám úžasnou a velmi dynamickou rodinu a vlastně to, že přes ty turbulence, které jsou v řadě případů naprosto zbytečné a vnímané hůř, než je třeba, jsem prostě happy!

Z čeho jste letos čerpal nejvíc energie a vyvažoval příliv negativních informací?

To je jednoduché, mým kamarádem je kofein… Tedy dobrá káva. A negativní informace se snažím přebít těmi pozitivními. Ale je to dřina. Protože i deset pozitivních skutků nevyváží jednu negativní zprávu. V práci čerpám energii hlavně (ne tedy z té kávy, to je víceméně nadsázka) z mého týmu, lidí kolem mě. Ti mě nabíjejí nejvíc. Vždycky po očku sleduju, jestli jsou se mnou rádi. Bez toho bych to nedal. Mám je fakt rád!

Co byste přál do roku 2024 sobě i ostatním?

Sobě? To je ta nejtěžší otázka… Právě snad to, abych uměl dělat lidi šťastnějšími, aby rodina, kolegové a hlavně pacienti věděli, že se vždycky snažím dělat maximum, aby především oni byli šťastní a když ne šťastní, tak alespoň zdravější, a když ne zdravější, tak alespoň spokojenější. To je můj plán, mít radost z toho, že žiju. A to je vlastně moje přání všem. Nechci být nějaký „dobroser“ (zda si takový výraz vůbec mohu dovolit), ale beru to spíše jako modus vivendi. Rád bych velmi obecně, abychom všichni dávali přednost zdravému rozumu. To bych si velmi přál.

Připomeňte si i část rozhovoru s Petrem Neužilem v Galerii osobností, zveřejněný letos v srpnu.

Pane profesore, o vás je známo, že nežijete úplně tím nejzdravějším způsobem. Sám o sobě mluvíte jako o experimentu…

Já jsem sám sobě experimentem.

A funguje to? Připadáte si „nedotknutelný“ ve smyslu, že nějaká srdeční choroba na vás nemůže?

To máte vždycky v hlavě. Tak jako když jdete útočit ze zákopu, tak si taky říkáte, že vás zrovna ta kulka netrefí. S tou chorobou je to stejné. Já jsem strašný hypochondr, takže jsem „prodělal“ už všechna onemocnění. Po gymplu jsem rok pracoval na patologii, kuchal jsem mrtvoly, tak já měl pokaždé všechno: od lymfomu po karcinom kolorektální. Musím říct, že sám sebe rozhodně nemůžu nikomu dávat za příklad. To rozhodně ne. Ale co vím, že kouření nikdy. Snažím se hýbat, co to jde, přestože nesportuji. Nejsem žádným aktivním sportovcem, nikdy jsem neprovozoval žádný aktivní sport. Ale přesto se snažím hýbat a vlastně se to nakonec prokazuje. Chodím do schodů, chůze je přirozený pohyb. Myslím, že lidé mají chodit.

Nejenže jste hypochondr, ale taky jste o sobě jednou řekl, že jste „strašpytel, který se bojí lékařských zákroků, a odebrat mi krev je nadlidský výkon“…

Už se to trošku zlepšilo, už jsem se nějak zadaptoval, ale přece jenom je to zásah do té integrity, celistvosti.

A to je asi taky v hlavě.

Je to v hlavě.

Jak to jde dohromady s tím, když sám děláte zákroky u ostatních?

Vždycky říkám, že pro pacienty je to bonus. Protože já vím, co sám prožívám, když někde ležím a čekám na nějaký zákrok nebo na odběr krve, jaký je to stres, co to vlastně obnáší, tak proto se snažím k pacientům přistupovat tak, jako bych tam ležel sám. To je, doufám, bonus pro pacienta. Hodně respektuju to, aby se pacient nebál, abychom ho trošku rozptýlili mluvením. Nesnáším, když kolegové s pacientem nemluví. My jsme na sále takoví veselí, s našimi sestrami vždycky trošku diskutujeme a vtipkujeme. Prostě nemám rád, když se pacient před výkonem položí, leží a kouká, nic se tam neděje, nikdo s ním nemluví.

U kolika procent svých pacientů byste řekl, že si za ten svůj problém můžou sami? Tím, jak žijí.

Často to používám při vizitách, když tam máme pacienta nebo pacientku – zajímavé, že jsou to i ženy – které jsou tam opakovaně nějakým způsobem úspěšně zaléčené po infarktu myokardu. A je to jejich druhý, třetí, čtvrtý infarkt… Při prvním pobytu jim řeknete: „Pane Vonásku, paní Nováková, jste kuřačka, kouříte tolik a tolik cigaret, teď přestanete kouřit.“ Ona nepřestane, kouří dál, má další infarkt myokardu. Tak já říkám: „Paní Vonásková, příště zaplatíte 750 tisíc za pobyt v této nemocnici, za výkony, co jsme vám provedli, protože jste evidentně nedbala našich rad a ten infarkt nebo tu chorobu, kterou teď léčíme, máte úplně zbytečně.“

To je ale strašíte, protože víte, že to platit nebudou.

Lidé si to musí uvědomovat. Česká republika je typická v tom, že jsme naučili lidi být nezodpovědnými. Lidé čekají nějakou pomoc. „Tady mě máte, pomozte mi!“ Lidé neuvažují tím americkým způsobem: „Já jsem zodpovědný sám za sebe, já musím vydělat peníze, já musím uživit rodinu, studium mých dětí stojí peníze, já na to musím vydělat.“ Prostě musím mít nějaké zásadní kroky, které stojí prachy a které jsou ekonomicky složité. Pacient u nás není zodpovědný. A bohužel v tomhle je velká mezera, pochybení, že my jsme to lidi nenaučili.

A vy se je snažíte tou větou „příště zaplatíte 750 tisíc“ přimět, aby se zamysleli, že jsou to zbytečně vyhozené peníze?

Totálně vyhozené peníze, protože vy to platíte. Vy platíte paní Vonáskovou. Všichni, kdo platí daně, platí paní Vonáskové, která nepřestala kouřit. Pozor, ne infarkt, který je poprvé, ale infarkt u pacienta, který nepřestal kouřit a opakovanými pobyty v nemocnici utrácí ty peníze.

Byl byste pro, aby se tohle tabu prolomilo – a lidé za zbytečné zákroky začali platit?

Musíme na tom pracovat. Už není doba na to, abychom byli tolerantní k těm, kdo ten systém vysávají. Bohužel politika je dnes o populismu.

Hledání politických hlasů.

Populismus je bohužel trošku korupční. Říkal bych tomu politická korupce. Ten systém se snaží trošku uplácet potenciálního voliče, aby mě volil. A negativní informace absolutně nemůže motivovat daného jedince k tomu, aby samozřejmě volil někoho, kdo mu říká: „Zaplatíte víc.“

Jak to dopadá na vás jako lékaře?

My jsme na druhou stranu docela rádi, že ty infarkty léčíme, všechno to aplikujeme… Medicínu máme rádi. Takže bych mohl říct, že mi to bude třeba celkem jedno. Ale musím přece z hlediska akademického pracovníka, zodpovědného člověka i kardiologa mít v popisu práce působit na tu jednotlivou osobnost – pacienta, aby se příště choval lépe. Nejde o strašení, jak jste řekl. Je o to donucení k tomu, aby přemýšlel sám o sobě.

Tak jsem to myslel – aby se „paní Vonásková“ lekla a řekla si: „Ježišmarjá, já tady stojím tolik peněz a je to jenom moje chyba.“ Ale může to na ni zafungovat tak, že přestane kouřit?

Já doufám, že by jí to třeba mohlo nějak vybočit myšlení tím správným směrem.

Proč je nejvíc infarktů nad ránem a v pondělí? Proč přibylo dvacetiletých a třicetiletých lidí, kteří mají srdeční arytmii? Proč Jiřina Bohdalová souhlasila s tím, že Petr Neužil promluví o jejím vážném zdravotním stavu ze začátku letošního roku až půl roku po vyléčení?

Celý rozhovor si můžete přečíst nebo zhlédnout zde.