Oslavenkyně Eliška Balzerová: „Hlavně nevylepšovat minulost“

Slavná česká herečka v roce svých velkých životních výročí bilancuje život i kariéru v rozhovoru pro Galerii osobností.

„Mohla bych říct, že jsme byli smutná generace, protože jsem se narodila do komunismu, druhý rok po tom, co uchopila komunistická strana vládu. Čtyřicet let svého života jsem prožila v této éře,“ bilancuje Eliška Balzerová v roce svých velkých výročí (narozeniny, padesát let v manželství a šedesát let na divadelních prknech). Vzpomíná ale i na to, co si době navzdory užívala.

O svém životě před listopadem 1989 mluví v Galerii osobností jako o „méně emancipovaném“, protože se rozhodla věnovat svým dvěma dětem a méně kariéře. „Ono to možná bylo trošku samovolné. Protože jsem nebyla ve straně, tak jsem v divadle moc nehrála. Ale co jsem hrála, bylo zajímavé a hrála jsem to ráda.“

Její dávné televizní a filmové role si diváci připomínají v neustále opakovaných hitech Nemocnice na kraji města a S tebou mě baví svět. Ty jí už v osmdesátých letech přinesly velkou popularitu, na kterou pak ve velkém navázala až v roce 2010 filmem Ženy v pokušení, který jí vynesl i Českého lva. „To byla radost! Návrat před filmovou kameru. Tehdy jsem si řekla: Už budu brát jen to, co mě baví a zajímá.“

Rozhovor s Eliškou Balzerovou nejen o herecké práci, ale i o pomoci lidem z Ukrajiny či otevřeném dopisu bývalé hlavě státu, si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Balzerová, vaše velké letošní oslavy už skončily, nebo se ještě přetáhnou do druhé části roku?

Už skončily, už jsou za mnou.

Každopádně vám gratuluji – měla jste několik významných výročí: krásné narozeniny, k tomu 50 let od svatby s Janem Balzerem a taky 60 let od chvíle, kdy jste poprvé stála na jevišti…

To poslední, co jste jmenoval, slavím pořád pobytem na jevišti. A prodlužuji čas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ po šedesáti letech.

Když jsem kolegům ve studiu před začátkem natáčení říkal, že už šedesát let hrajete divadlo, nechtěli tomu věřit. Vzpomínáte na ten úplný začátek?

To jsem byla první rok na konzervatoři v Brně a slavný brněnský režisér, pan Kaloč si mě vybral mezi pěti holkami do své inscenace Každý má svou pravdu. To jsem byla hrozně pyšná. Takže jako patnáctiletá jsem hrála Dinu. Od té doby mě bral do dalších inscenací, takže jsem na tom jevišti už zůstala.

Ještě pojďme na náš tradiční úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Valašsko?

Můj rodný kraj. Krásný. Ráda tam jezdím.

Občas taky říkáte: „Jsem valašská palice.“ Co to znamená?

Že jsem tvrdohlavá. To mi odjakživa říkala moje máma. A platí to. Když si vezmu něco do palice, tak to udělám.

Další slovo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ švadlena?

Moje babička, exkluzivní švadlena. Moje maminka, pánská krejčová. Moje sestra, skvělá krejčová. A rodiče mého muže byli oba krejčí, měli salón na Václavském náměstí. Takže já jsem se nejen narodila do krejčovské rodiny, ale taky přivdala.

Takže osudové znamení?

Nevím, ale v každém případě je to řemeslo moc krásné. Babička mě naučila všechny ruční práce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plést, háčkovat, hlavně šít, ale v ruce. Tehdy se takzvaně obšívalo v ruce, ale přitom se zpívalo. Na to dodnes vzpomínám. Byly tam její různé učenky, ona je učila šít a v podvečer, když se začalo smrákat, to se ještě nesvítilo, tak jsme zpívaly písničky. Mám v sobě zpěvník moravských lidových písniček.

Zeptám se –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nemocnice?

To mi nepřipomínejte! Před dvěma lety jsem tam strávila několik dní. Ale jinak si myslím, že směřujete k Nemocnici na kraji města.

Čekal jsem, co vám naskočí. A vám naskočilo něco, na co asi ráda zapomenete…

Ráda zapomenu, ale příští týden jdu na kontrolu.

Jinak k Nemocnici na kraji města a vaší slavné roli se ještě dostaneme. Teď další slovo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rozvod?

Můj báječný… (divadelní představení E. B., hraje od r. 2003)

Totálně v kontrastu k tomu, že slavíte 50 let od svatby s vaším mužem.

Shodou okolností mi můj muž (divadelní a filmový producent, pozn. red.) toto představení před dvaceti lety pomohl postavit ve Viole.

Fidlovačka?

Moje dítě. Láska. Dvacet let života.

A taky už minulost…

…sedm let.

Ženy v pokušení? (film z roku 2010, pozn. red.)

To byla radost! Návrat před filmovou kameru. Já jsem si tehdy řekla: ‚Už budu brát jen to, co mě baví a zajímá.‘ A najednou mi pan režisér Jiří Vejdělek předložil toto a já jsem říkala: ‚Proč já? Na stará kolena?‘ On se smál a říkal: ‚Já jsem si tě vysnil, mně se o tobě zdálo.‘ Tak mi tu roli věnoval. Myslím, že mi udělal hodně slávy.

Taky vám vynesla Českého lva.

To je pravda. Ještě toho klasického, ještě je to ten „lev“ (skleněná soška, pozn. red.).

Paní Balzerová, nedávno jste za interpretaci knihy Roky od francouzské spisovatelky Annie Ernauxové získala ocenění na Audioknize roku. Byl to váš audiodebut a rovnou takový úspěch! Byla to kniha podle vašeho gusta?

Musím říct, že když jsem ji začala číst, tak zpočátku jsem se s ní dost potýkala. Nemohla jsem se do toho vůbec začíst. Nikdy před tím se mi to nestalo, ráda se do těch ženských témat začítám… A toto mi nějak nešlo. A když jsem to potom četla nahlas u mikrofonu, tak mě to začalo strašně bavit. Najednou jsem to slyšela jinak. V mnohém jsem se nacházela. Bylo to podobné mému životu, obzvlášť v posledních letech, protože Annie Ernauxová je zhruba stejně stará jako já. Zdálo se mi, že byla odvážná k určitým tématům, a to já jsem taky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tvrdá palice. Takže se mi to líbilo.

Annie Ernauxová, francouzská držitelka Nobelovy ceny, v knize Roky popisuje šedesát let svého života na pozadí společenských událostí. Myslíte, že se člověk ve zralém věku dokáže zpětně podívat na svůj život s větším nadhledem a sám si přiznat, kde dělal chybu?

Jak kdo. Někdo se na sebe zpětně dívá vlídně, špatné věci zapomíná. Pesimista zase vytahuje jen ty špatné věci. Já bych třeba mohla říct, že jsme byli strašně smutná generace, protože jsem se narodila do komunismu, druhý rok po tom, co uchopila komunistická strana vládu. Čtyřicet let svého života jsem prožila v této éře. Paní Ernauxová se na to dovedla podívat tak i tak. A hlavně hodně kriticky. To se mi na ní líbilo, že nevylepšovala minulost.

Zmiňujete čtyřicet let v komunismu. Nedávno jste v rozhovoru na Novinkách řekla: „Žila jsem roky, které byly z dnešního pohledu možná méně emancipované, ale strašně krásné.“ Vyčetl jsem z toho, že některé dnešní trendy vás míjejí…

To je to, jak na to člověk vzpomíná z dnešního pohledu. Tehdy se člověk hledal, začal dělat svoji profesi, učil se ji. Vdala jsem se, měla jsem děti. Všechno bylo nové. Stála jsem před rozhodnutím - vzdát kariéru, vychovat děti? Nebo to dělat obojí napůl? To jsem taky řešila. Proto jsem řekla, že to bylo ‚méně emancipované‘, protože jsem se rozhodla věnovat rodině. Neřešila jsem kariéru. Ono to možná bylo trošku samovolné. Protože jsem nebyla ve straně, tak jsem v tom divadle moc nehrála. Ale co jsem hrála, bylo zajímavé a hrála jsem to ráda. Jednou mi říkal pan Lustig, že když byli zavření v Terezíně, tak tam dělali blbosti, lezli přes plot, chodili za holkami, chtěli si užít… Že to nebylo jen samotné trápení. My, když jsme byli pod knutou komunismu, toho socialistického zřízení, tak jsme taky chtěli žít. Vybírali jsme si z toho to lepší.

Měla jste rodinu, ale do toho jste přece zvládla dělat i kariéru – viz vaše velké slavné role, které vám přinesly popularitu.

Velkých rolí nebylo mnoho. Nejrozsáhlejší byla Nemocnice. To už jsem měla synka, ačkoliv to tehdy nebylo tak v módě, tak jsem ho mohla vozit s sebou. On byl hrozně hodný, takže se mnou vydržel natáčení a kolegové byli hodní, takže se o něj postarali. Ale potom, když už jsem měla dvě děti, tak jsem brzdila a velmi zvažovala, co budu dělat, abych moc nechyběla.

Když už člověk slaví ta velká výročí a možná bilancuje, říká si: ‚Zaplaťpánbůh, teď už nemusím dělat všechno, teď už jsem od lecčeho odpoutaná?‘

Byla jsem dvacet let v angažmá (v Divadle na Vinohradech, od r. 1977, pozn. red.). Tam jste zaměstnancem a musíte hrát, co je napsané. Mnohdy u toho pláčete, mnohdy se radujete. Po revoluci jsem s partou lidí, s Tomášem Töpferem, začala budovat nové divadlo, které jsme zbudovali k obrazu svému (Divadlo Na Fidlovačce, pozn. red.). Bylo to divadlo soukromé, kde jsme mohli hrát, co jsme si přáli. To bylo pro mě téměř dvacet let krásného svobodného života.

Poté, co jsem odešla i z tohoto divadla (2017, pozn. red.), tak jsem najednou byla sice svobodná, ale neměla jsem žádnou kotvu, kterou já v divadle potřebuju. A oslovilo mě Studio Dva, kde mě adoptovali jako takové ztracené dítě. Tam mě přijali velice mile a krásně. Teď tam hraji tři inscenace a možná, když to dobře dopadne, nastuduji ještě jednu. Ale pravdou je, co jste řekl, že už si mohu vybírat téma, které mě zajímá. Už v té profesi něco umím, mám nastřádáno ze života, něco odžitého, co k tomu můžu dodat nebo říct - jako paní Ernauxová. Takže teď si vybírám témata, která by mně toto přinesla.

Pojďme na chvíli změnit téma. Když Rusové v únoru 2022 vpadli na Ukrajinu a rozpoutali tam válku, tak jste jako rodina okamžitě zareagovali a nabídli pomoc - ve vašem domě v Praze jste ubytovali ukrajinskou rodinu, matku s dítětem…

…a s babičkou a kočkou.

Jste s nimi pořád v kontaktu?

Jsme. Zrovna minulý týden slavil malý Jan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ protože nebylo dost Janů v naší rodině, můj otčím se jmenoval Jan, manžel Jan, zeťák Jan, syn Jan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ narozeniny, měl deset let. Takže část rodiny šla slavit k němu. Tak jsem mu poslala taky dáreček.