Zlato z olympiády. „Vyhrála jsem a přestalo mě to bavit,“ říká Eva Adamczyková

Eva Adamczyková, za svobodna Samková, patří mezi nejúspěšnější české sportovce. Kromě medailí a ocenění ale také potřebuje, aby ze svého ježdění na snowboardu měla pořád skvělý pocit. A ten jí po jejím největším úspěchu chyběl.

„Na olympiádě musíte hodně zvládat stres, je to velký závod, je tam hodně lidí… V Soči (2014) jsem zažila taky velký úspěch a až teď zpětně vidím, jak mě to tu sezónu potom nebavilo,“ říká v otevřeném rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

„Nevěděla jsem, co s tím dělat. Myslím si, že dopamin vám tou olympiádou vystřelí nahoru, a pak prostě čekáte, co se stane. A ono se toho zase tolik nestane.“

Tehdy zažila Eva Samková, žena s namalovaným knírkem, ze dne na den neuvěřitelný příval slávy a pozornosti všech okolo. Nejen sponzorů, kteří jsou v jejím sportu závislém na trénincích na alpských ledovcích naprosto zásadní, ale i novinářů a fanoušků. „Tehdy mě to hrozně vycuclo. Trvalo mi dva tři roky, než jsem si nastavila, co je pro mě ještě OK.“

Radost ze sportu ji nepřešla a i přes početná zranění – včetně velmi vážné zlomeniny holenních kostí nad kotníky obou nohou v prosinci 2021 – dál sčítá úspěchy. Například letos v březnu v Gruzii, kdy vyhrála zlato na mistrovství světa.

„Musí mě to bavit, nejsem zvyklá na to sbírat jenom medaile,“ říká. Počítá s tím, že jednoho dne ji to bavit přestane. „A pak budu muset jít dál.“

Letošní podzimní sezónu si zpestřuje účastí v další řadě televizní taneční soutěže StarDance, které se účastní i herec Marek Adamczyk, za kterého se loni v září provdala.

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Už si lidé odvykli říkat vám Eva Samková?

Většinou si odvykli, ale samozřejmě, když je to taková nějaká rychlá akce, rychlé potkání, tak tam ještě občas naskočí Eva Samková. To jim asi nemůžu mít ani za zlé.

Zmiňuju to záměrně, protože spousta lidí vás tak prostě zná. I když možná tím vaším nejběžnějším identifikátorem je „snowboardistka s namalovaným knírkem“. Nerozčiluje vás to už, že se vás na to lidé ptají?

Spíš už to tak přecházím. Ta fáze rozčilení už dávno přešla, teď už se jen tak pousměju. Na druhou stranu si za to můžu sama - kdybych si ten knírek nenamalovala, tak se tohle neděje.

A zase je to dokonalé odlišení od ostatních.

No právě. Když potkáte fanoušky, oni jsou takoví nadšení, tak jim ani nemůžete mít za zlé, když řeknou: „Že já jsem vás ani nepoznala, když nemáte ten knírek!“ Tak je to vtipné.

Nedávno tady ve studiu na vaší židli seděl fotbalový brankář Petr Čech a mluvili jsme mimo jiné o tom, jaký vliv má vrcholový sport na lidské tělo a zdraví. Říkal: „Když chce být člověk nejlepší, tak trénuje na limitu toho, co tělo vydrží a bohužel někdy to nevyjde… Tělo neodpouští.“ Jak to máte vy? Odpouští vám vaše tělo?

Zatím ještě funguje, snaží se dělat jakoby nic. Myslím, že i tím, jak jsem furt v tréninkovém procesu a po těch zraněních se vracím, tak tělo drží pořád docela pohromadě. I když mám nějaké bolístky, které se už víc ozývají, než když mi bylo dvacet. Zároveň to vnímám tak, že před tím, než jsem se začala profesionálně soustředit na snowboardcross, tak jsem nebyla v nějakém super „shapu“. Díky tomu, že jsem se dostala na profesionálnější úroveň, tak jsem byla víc v kontaktu s fyzioterapeuty, mám kvalitní lékařskou podporou. Takže těmi zraněními se samozřejmě trochu ničím, ale co se týká celkové péče, ať už jde o hluboký stabilizační systém těla, nebo doplňkové kompenzační cviky, tak jsem na tom lépe, než když jsem začala jezdit na snowboardu.

Počítáte vůbec ještě ta zranění? Dost často jsou vážná, zlomeniny, vykloubeniny… To poslední bylo zlomení holenních kostí nad kotníky u obou nohou.

To bylo asi vážnější. V první chvíli jsem si to tak neuvědomovala, až když začnete řešit rekonvalescenci a zjistíte, že to nejde tak jednoduše jako před tím u jiných zranění. Ale asi je to zbytečné počítat. Lidé, kteří to vidí zvenku, mají pocit, že jsem byla nonstop zraněná. Já to tak nevnímám. Jsem v té své bublině, v tom svém týmu, ve světovém poháru, tam má pořád někdo něco. To je prostě normální.

Kdyby neměl, tak je to spíš divné?

Tak jezdí pod svůj limit. (směje se)

Dá se vůbec jezdit tak, abyste se nezranila? Dá se na to při snowboardcrossu myslet?

Když jedete v trati a říkáte si, aby se mi něco nestalo, to není úplně dobré. Nejlepší je pro mě připravit se fyzicky. Tím, že hodně trénujete v trati, jdete nějakou postupnou řadou. Nejdete hned do nejtěžších věcí. Když mám dobrou kondici, jsem silná a vím, že i problémové situace zvládnu, ať už nějakou obratností nebo tím, že mám silné nohy, tak to je pro mě důležité. To mi dodává i mentální sílu, že si víc věřím. V devatenácti jsem si přetrhla křížový vaz a bylo to i z velké části proto, že jsem na tom nebyla dobře fyzicky.

Už jsme zmínili zlomeninu obou nohou nad kotníky, což se vám přihodilo v prosinci 2021 v cíli jednoho závodu. Připravilo vás to o možnost jet na zimní olympijské hry do Pekingu. Donutí vás taková fatální věc přenastavit si priority? Říct si, co je důležité a co ne?

Já to nemám tak, že „olympiáda - a nic jiného neexistuje!“. Nejdřív vás tedy rozčiluje, že máte zlomené nohy, pak když máte víc času přemýšlet, tak je vám líto, že na olympiádu nejedete. Ale já jsem ze začátku hlavně řešila, že mám zlomené nohy a že nemůžu chodit. Pak, když jsem spolukomentovala ten závod, tak mi to bylo líto, ale na druhou stranu to asi přichází i kvůli určitým věcem… To vidíte až s odstupem, jestli je nějaké pozitivum, že jsem na olympiádu nejela. Kdyby to byla moje první olympiáda, tak by mě to zasáhlo asi mnohem víc. Tohle už měla být třetí.

Do té vrcholné formy jste se znovu dostala obdivuhodně – možná laickým pohledem – velice brzy. Letos v březnu jste v Gruzii na mistrovství světa vyhrála zlato. Patří tohle vítězství k těm vašim nejcennějším? Vzhledem k okolnostem, které tomu předcházely?

Ten celkový zážitek je silný a pozitivní. Je to skvělé. Mě to ježdění vždycky bavilo. Nebo většinu času. Ale tohle bylo mistrovství světa, kdy jsem byla hrozně vděčná za to, že tam můžu stát, protože čtyři měsíce před tím jsem nemohla pořádně jezdit ani po sjezdovce. Ten den probíhal s takovou lehkostí. Bylo to super v tom, že jsem se cítila dobře, jezdilo se mi dobře… A pak na startu toho finále jsem si říkala: „To je bomba, že tady vůbec můžu jezdit!“

Líbí se mi, že si z těch úspěchů nic moc neděláte, že je to pro vás hlavně do jisté míry zábava. Ale když se za tím vším ohlédnete, jaké trofeje si ceníte nejvíc?

Světového poháru. I když není samozřejmě v tabulkách asi tak ceněný, protože je každý rok. Pro mě je ale důležitý z pohledu jezdeckého umu, že vydržíte celou sezónu kvalitně, stabilně jezdit a vyhrajete pak sérii světového poháru, protože se počítá těch šest, osm závodů. Olympiády jsou jiné v tom, že tam musíte víc zvládat stres, je to velký závod, je tam hodně lidí… A pro mě pak taky velký úspěch. A to vidím asi až teď zpětně. Protože po olympiádě v Soči jsem tu sezónu nebyla úplně nadšená z ježdění, nebavilo mě jezdit…

Řekla jste si: „Zlato už mám, tak končím“?

Ne, to vůbec. Chtěla jsem jezdit, jenom mě to prostě nebavilo. Nevěděla jsem, co s tím dělat. Takže jsem tu sezónu po olympiádě měla volnější, odpočinkovější a snažila jsem se dát nějak dohromady. Myslím si, že dopamin vám tou olympiádou vystřelí nahoru, i celému týmu, a pak prostě čekáte, co se stane. A ono se toho zase tolik nestane. Jasně, poznávají vás lidé, ale jdete za něčím dlouhou dobu, pak se to teda stane - a co dál? Myslím, že to je přirozený proces.

Vím, že svou kariéru nijak zvlášť neplánujete a neupínáte se k tomu, co ještě musíte zvládnout. Před časem jste v rozhovoru pro Deník řekla: „Trénovat a závodit jen kvůli zvýšení počtu medailí mi nedává smysl. Nevyrostla jsem ve sportovně drilovací rodině.“ Co vás tedy žene dál?

Musí mě to bavit. Ten proces, to ježdění i to trénování. Rutina, kterou jsem si v tom našla, někdy může být ubíjející, ale někdy mi pomáhá překonávat nudnější tréninky. Co se týče letní přípravy, tak i tu se snažím dělat nějak zábavnou nebo ji něčím trochu změním, aby tam byl nový impuls.

Může se stát, že vás to jednoho dne přestane bavit?

Jo, může. S tím asi počítám. A pak budu muset jít dál. Ten snowboardcross je zábavný. Možná o to víc jsem zvyklá na to, že mě to baví a chci si tu radost udržet. Nejsem zvyklá na to sbírat jenom medaile. I když vyhrávat je samozřejmě příjemné, tomu se zase nebráním.

Snowboardcross je relativně mladý sport. Kdy vás napadlo, že byste ho mohla provozovat na profesionální úrovni?

Já jsem ho začala provozovat na profesionální úrovni, a pak mi došlo, že se tím živím. Bylo to někdy mezi mým osmnáctým, devatenáctým rokem, kdy se o mě začali trochu zajímat sponzoři. Bylo to ještě před olympiádou, ale přicházely nějaké výsledky.

Kdo vám tehdy pomáhal? Kdo vás platil?

Ze začátku mi pomáhali rodiče, pomáhali mi trenéři. A sponzoři. To byla první sezóna, kdy jsem díky sponzorům aspoň nebyla v minusu. Tu sezónu jsem zvládla nějak polepit a byla jsem na nule.

Dnes jste zaměstnancem sportovního centra Dukla neboli Ministerstva obrany. Co se pro vás změnilo tím zaměstnaneckým poměrem?

Mám zázemí. Ať už je to Juliska, nebo prostě Dukla má skvělé podmínky pro jakýkoliv trénink. Zimní podmínky pro nás - protože jsme mladý sport - takové nemáme, ale dostáváme finance na soustředění. Postavit trať v září v Čechách, to samozřejmě nejde. Takže odjíždíme na ledovce jako všichni ostatní. A co je zajímavé - mám možnost jít do uniformy. Tu jsem nevyužila.

Váš trenér Marek Jelínek před pár lety říkal, že jeden rok vašeho trénování vyjde na tři miliony korun. Což je dáno asi hlavně tím, že jezdíte na soustředění na ledovce. Do jaké míry jste v tomhle směru pořád závislí na sponzorech?

Tohle asi opravdu lépe ví Marek, protože tam člověk furt něco platí. Ale myslím, že se to posunulo. V podpoře toho sportu a těch týmů je pořád co zlepšovat. Když jsem byla juniorka, tak mi to opravdu platili rodiče. V tom juniorském věku hrozně závisí na tom, jestli máte výsledky, a pak můžou přicházet sponzoři. Ale náklady na sezónu se prostě snažíte napasovat do toho, jaký máte rozpočet, a tudíž jaké má váš tým možnosti. Mám plno věcí hrazených od Dukly nebo od svazu lyžařů a extra věci si platím od sponzorů. Hlavně ti osobní sponzoři jsou na to, aby si člověk vydělal i na normální živobytí, na normální život, aby mohl fungovat.

Sponzoři dávají peníze pro to, aby vás podpořili a zároveň se na vašem úspěchu trochu zviditelnili. Stalo se, že jste jim něco odmítla?

To odmítáte tak různě. Snažím se i s mým manažerským týmem dělat to kvalitně, spíš dlouhodobější spolupráce nebo kontrakty s firmami. Ale někdy něco odmítnete, protože to pro mně není úplně dobře, nebo si říkáte: „Hele, tohle by bylo moc, nechci zahltit svoje fanoušky.“

A co je vám nejbližší?

Třeba sportovní oblečení, protože v tom chodím prakticky pořád, nebo věci spojené s nějakou životní cestou. A někdy to jsou třeba firmy, u kterých mám pocit, že jsou se mnou sice naprosto nespojitelné, ale můžu tam třeba jenom stmelit vnitřek té firmy, přijet na nějakou akci… Prostě „naše firma sponzoruje Evu Samkovou a vy se v té firmě máte na co těšit“. Sledují třeba, že vyhrávám závody a fandí mi.

Je vám tato pozornost, kterou k sobě poutáte, příjemná? Vím, že když jste před devíti lety vyhrála olympiádu v Soči, tak jste špatně snášela, že s vámi všichni chtěli mluvit, všichni se s vámi chtěli fotit, všichni vás sledovali… Kdy se to zlomilo?

Ono to na sebe navazovalo. Proběhla ta intenzivní mediální situace a další sezónu jsem z toho byla vycucaná. Ale nevím, jestli to někdo může snášet dobře. Protože den po olympiádě, i v tu dobu olympiády a hned ten den mluvíte pro média od osmi od rána do osmi do večera…

…a říkáte pořád to samé.

Jo. A musíte hodně komunikovat. A mě - a nemyslím že jenom mě - to vycucává. Trvalo mi to dva tři roky, než jsem si nastavila, co je pro mě ještě OK, kolik času tomu můžu a chci věnovat. Nesmí to být na úkor tréninku, a to se mi na začátku stalo.

Nedávno tady ve studiu seděla Aneta Langerová a zdá se mi, že to máte trochu podobné. Ačkoliv ona je introvert, vy jste extrovert, ale po tom prvotním úspěchu jako byste obě tu pozornost hůř snášely. Aneta se následně rozhodla využít svou popularitu k upozorňování na různá společenská témata. I to se mi zdá, že máte podobné. Je to tak?

Snažím se o to. Myslím si ale, že nejsem nějak extrémně aktivní, že Aneta a asi i další mediálně známé osobnosti jsou v těchto věcech aktivnější. Ale snažím se vždycky vymyslet nějaký projekt na podporu něčeho.

Zaujalo mě, že jste nafotila odvážné fotografie pro kampaň módní návrhářky Ivy Burkertové, která měla upozornit na neekologický oděvní průmysl. Taky jste se zapojila do projektu Keep it clean, kdy se lidé snaží zbavovat oblíbená místa odpadků. Hodně se soustředíte na ochranu životního prostředí. Kam v tomto směru chcete jít dál?

Asi úplně jasnou představu nemám. Udržuji právě tyhle, které už mám zajeté. Keep it clean, to jsou moji kamarádi, známe se ze snowboardu a ze surfingu. S Ivou jsme taky kamarádky, obléká mě na společenské akce. Ale mám pocit, že až někdy v budoucnu trošku utichne moje sportovní kariéra a budu mít víc času a energie se těmto věcem věnovat, tak mě třeba i něco napadne, nějaký větší projekt, který bych mohla podporovat. Ale Keep it clean je úplně úžasná věc tím, že to může dělat každý. To jdete na túře v Krkonoších a jenom prostě do pytlíku sbíráte odpadky, co po cestě potkáte. A ty fotky pro ODIVI? Jestli jsem někdy měla nafotit nějaké akty, tak to mělo být pro tohle. Protože to má aspoň nějaký jiný rozměr než jenom, že se svléknete. Samozřejmě vždycky člověk bojuje s tím, že se mu prostě líbí nějaké oblečení, ale snažím se do toho zahrnout i ten zdravý rozum a uvědomit si, jestli to opravdu potřebuju.

Váš manžel, herec pražského Divadla na Vinohradech Marek Adamczyk, vám otevřel možná pro vás trochu nezvyklé prostředí. Prostředí herců, natáčení nebo show. Porovnáváte, jak moc je tenhle svět podobný tomu vašemu?

Docela často to porovnávám. A myslím, že je tam analogie. Můžu to porovnávat se svým sportem. V nějakou chvíli musíte něco předvést. U mě je to ta jízda, u něj je to herecký výkon. Všichni chodíme do divadla nebo koukáme na filmy a fascinují nás herecké výkony. Ale dostat se do procesu toho vytváření té finální scény, to je hrozně zajímavé. Nikdy mi nedošlo, kolik to má vrstev, jak moc se nad tím herec může zamýšlet, z jakých úhlů pohledu to brát a jak se snaží si říkat: „Aha, tak co ta postava vlastně chce a nechce?“ Bylo pro mě zajímavé, kolik je za tím práce. Myslím si, že obecně herci jsou u nás vnímaní tak, že za nic furt něco chtějí a že mají všichni hrozně peněz a že jsou slavní.

Přesně tak.

Zaujalo mě, že ty vaše světy – sportovní a herecký – se zvláštně propojily, když Marek Adamczyk natáčel film Poslední závod, kde představoval německého sportovce začátku minulého století Emmericha Ratha, a vy jste mu kvůli tomu pomáhala s tréninkem na běžkách.

Trochu jo, ale já asi nebyla úplně dobrý trenér. Oni pak kluci (herci hlavních rolí, pozn. red.) měli jiné trenéry a to ježdění konzultoval můj bývalý učitel tělocviku u nás ve Vrchlabí. Takže i takhle se to propojilo. Marek na běžkách uměl už předtím, takže šlo jenom o nějakou stylizaci, protože řešíte, že se před těmi mnoha lety běhalo jinak než teď. Ale bylo to super. I v rámci covidu, když byla zavřená divadla, se mnou Marek hodně chodil na tréninky a byli jsme skoro každý den spolu.

Mám za to, že show, exhibice, je vám docela vlastní. Nejen když jezdíte na snowboardu, ale i když třeba hrajete na saxofon…

…no, už nehraju.

Ale hrála jste. Hrála jste i na bicí. A co musím zmínit, že jste se objevila i v klipu Báry Polákové Poď si, který jste natáčely na Bali. Tam, jestli se nepletu, i zpíváte?

Kousek jsme nahráli, že jsem zkusila zpívat. Je to tam namixované.

Jak jste se k tomuhle dostala?

Vlastně tam, kde jsem se potkala i s Markem - na koncertě Světlo pro světlušku. Bára tam měla jednu písničku a přišla tam za mnou, že by chtěla natočit klip a že by to chtěla natočit se mnou. Že má prostě pocit, že bych tam v tom byla dobrá.

A že pojedete na Bali?

Jo, že by chtěla na Bali, ale že ještě neví, jestli to vyjde. To bylo na podzim. A na jaře, v dubnu, jsme jeli na Bali. Neznaly jsme se, do té doby jsme se viděly asi dvakrát na pět minut a pak jsme spolu jely na deset dní nonstop.

Podle toho klipu jste si to výrazně užily.

Jo, užily, užily. Báře pak jeden kámoš říkal, jestli si uvědomuje, že to ale mohl být úplný průšvih, že mě neznala, nevěděla, jak to bude fungovat. A teď jsme ještě hrály v novém videoklipu Báry - Sousedův trávník. A tam hraju na ty bicí. Ale opravdu to neumím. Ale je to s ní hrozná zábava. Ona si vždycky něco vymyslí, my tam teda pak trochu šaškujeme. Ale na ty bicí to bylo strašné.

Tak tenhle klip jsem ještě neviděl, ten si musím pustit. Musím ale zmínit ještě jednu věc: letos na podzim s manželem vstupujete do dalšího ročníku televizní soutěže StarDance. Berete to jako výzvu, co k tomu všemu ještě všechno dokážete? V čem všem můžete být úspěšná?

Že bych si potřebovala dokázat, že i ve StarDance budu úspěšná, to ne. Ale je to určitě výzva v tom, že chci zkusit, jestli dokážu svůj projev zvládnout, jestli se dokážu naučit tančit a jestli to bude vypadat dobře, nebo ne. Já se ráda učím nové věci. Ne každý má takové možnosti. Myslím si, že by byla škoda to nevyužít.

Půjde to dohromady s vaším tréninkem a plánem na další závody?

Plán je takový, že v rámci suché přípravy, fyzické přípravy v Praze, budu normálně dopoledne dělat svoje tréninky, odpoledne tancování… Pak se to samozřejmě bude měnit, jak budu potřebovat. A samozřejmě příprava na sněhu, na ledovcích, ta se zpozdí. Teď nedokážu říct, kam člověk (v soutěži, pozn. red.) dojde. Takže pak to bude už řešení ze dne na den nebo z týdne na týden. Když tak v nejhorším vynechám první dva závody v prosinci. Ale třetí závody, na konci ledna, už bych chtěla normálně stihnout. To nebude zase tak hrozné. Říkala jsem si, že když jsem minulý rok vyhrála mistrovství světa, tak si jako odměnu zasloužím StarDance.

Takže plán je, že v prosinci vyhrajete StarDance a pak ty světové poháry?

Ve StarDance bych chtěla být spokojená se svým výkonem, to je cíl.

Přeju vám, ať jste spokojená jak na tanečním parketu, tak hlavně na svahu na snowboardu. Děkuju za rozhovor.

Děkuju.