Budeme mít další Nobelovu cenu? „Vědci odcházejí za lepším“

Proč Nobelova cena putovala do rukou českého vědce naposledy před 66 lety? A v jakých oborech máme našlápnuto na světový úspěch? Eva Zažímalová bilancuje svých osm let v čele Akademie věd.

„Kolegové z mikrobiologického ústavu a z biologického centra zjistili, že existuje nižší organismus, který dovede obejít takzvaný stop kodon při přepisu genetické informace. To je absolutní průlom do znalostí v genetice a může to mít hodně velké dosahy i pro medicínu, pro léčbu různých nemocí,“ uvádí předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová jeden z úspěchů z poslední doby, kdy se česká věda dostala na světovou špičku.

V rozhovoru pro Galerii osobností vzápětí uvádí další příklad: zjištění archeologů, fyziků a geofyziků, že osídlení v Evropě má kořeny v mnohem starší době, než se dosud očekávalo.

Eva Zažímalová zároveň říká, že pokud by stát byl ochoten dávat na vědu a výzkum víc peněz, byly by výsledky mnohem lepší a Česko by možná mohlo pomýšlet i na Nobelovu cenu.

„Ta zákonitost je tam jasná. Čím víc peněz investujete do vědy, tak tím lepší výsledky máme.“ V situaci, kdy špičkovým vědcům dokáží nabídnout světová pracoviště mnohem lepší podmínky, podle ní česká věda o řadu mozků přichází.

Kde máme našlápnuto na světový úspěch, proč se jí během osmi let ve funkci nepodařilo žádnou ze tří vlád přesvědčit o nutnosti výrazného navýšení peněz na vědu a co vzkazuje svému nástupci, fyzikovi Radomíru Pánkovi, který v čele Akademie věd usedne koncem března?

Rozhovor s Evou Zažímalovou si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní profesorko, váš osmiletý mandát v čele Akademie věd se za pár týdnů naplní. Jaké ve vás převládají emoce?

Už se na to delší dobu připravuji, máme zvoleného mého zástupce, teď čeká na jmenování panem prezidentem. Pokud jde o emoce, tak to pro mě bude po té časové a pracovní zátěži osmi let minulých velká změna, ale věřím, že se ještě najde způsob, jak bych mohla být užitečná.

Loni na jaře jste řekla: „Ve svém postavení a věku se nemám šanci vrátit do aktivní vědy. Nastal čas, abych své znalosti mohla vracet zpátky.“ Kde a jak je teď budete vracet?

Předpokládám, že budu pořád ve spojení s Akademií věd. Nabídla jsem svému nástupci, že mu budu k ruce s věcmi, které budou potřeba. U nás na Akademii máme velmi dobrý zvyk, že vždycky nástupce nepomlouvá předchůdce a předchůdce se snaží hodně pomoci nástupci. Nemám důvod si myslet, že to teď bude jinak. Nabídla jsem své služby i některým státním orgánům, protože si myslím, že za osm let jsem nasbírala hodně zkušeností a znalostí, mám odborné kontakty přes všechny vědní oblasti. Takže bych ještě mohla být užitečná. Ale teď nechci říkat nic konkrétního, protože nic konkrétního napevno domluvené není.

Ta slova, která jsem připomněl v minulé otázce, jste pronesla loni na jaře, když jste jako nestranička oznamovala kandidaturu za ODS do Senátu na Praze 2. Na podzim ve volbách to ale nevyšlo, v prvním kole jste byla třetí. Co v budoucnosti třeba prezidentská volba?

To ne. Už jsem v takovém věku… Když by k tomu mělo dojít, tak budu ještě o něco starší. Za druhé si myslím, že náš pan prezident dělá svou práci dobře a bylo by dobře, kdyby pokračoval do dalšího období. K té prezidentské funkci musí mít člověk nějaké předpoklady a taky vhodné rodinné zázemí. A tím já si nejsem úplně jistá.

Jinými slovy – nenašla byste v rodině dostatečnou podporu?

Asi i našla, u dětí… Manžel je starší a není úplně zdravotně v pořádku, tak toho bych ani nemohla o nic takového žádat. Nechci o tom ani uvažovat.

Paní předsedkyně, pojďme ještě na náš tradiční úvodní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – architektura?

Krása. Architekturu jsem chtěla studovat, ale za komunismu bych to dělat nemohla. Kvůli politickému postavení rodiny.

Vaši rodiče byli po roce 1968 komunisty šikanováni, že?

Oni byli nestraníci, ale oba se v té době svým způsobem angažovali. Můj tatínek odmítl souhlasit s invazí vojsk Varšavské smlouvy, tak byl zbaven veškerých vedoucích funkcí na jednom z ústavů Akademie věd. A to se samozřejmě propsalo do všech kádrových posudků. A tenkrát studovat architekturu, to bylo jen pro vyvolené.

Mimochodem, váš tatínek může za to, že jste šla studovat chemii. Je to tak?

Ano. Hrozně se mi líbila architektura, ale tu jsem nakonec rozumně vyřadila ze svých plánů. Líbila se mi ale i geologie a vulkanologie a tam zasáhl tatínek. Říkal: „Vulkanologie, v Československu? Copak tady máme sopky?“ Tak trochu máme, ale to nevěděl. Já tenkrát taky úplně ne. On byl chemik, a tak mě k té chemii velice cíleně vedl. Nakonec jsem ji šla studovat, sice bez nějakého zvláštního nadšení, ale poctivě, takže jsem měla červený diplom. Pak jsem šla dělat aspiranturu a i kvůli těm politickým důvodům jsem ji nemohla dělat ve svém oboru, což byla biochemie. Ale mohla jsem se přihlásit do oboru biologie, tam jsem vyhrála konkurz a až během postgraduálního studia mě to začalo hrozně bavit.

Další otázka - Řád čestné legie?

Mám tu čest být rytířkou Řádu čestné legie. Dostala jsem to na návrh předcházejícího pana velvyslance Francouzské republiky, velmi si toho vážím.

Antonín Holý?

Obdivuhodná postava naší vědy, skvělý chemik, syntetik. Taky zvláštní člověk. On byl velmi osobitý, měl zvláštní způsob komunikace s kolegy. Jednou jsem mu byla představena, on dobře znal mého otce. A pan profesor Holý se na mě podíval, sjel mě odshora až dolů - byl výrazně menší než já – a pak se zamračil a říkal: „Jo, fenotyp odpovídá.“ A odešel. (Fenotyp je pozorovatelný vzhled či vlastnost jedince, které jsou výsledkem jeho dědičných vloh genotypu, pozn. red.)

Jednou jste o něm řekla, že to je takový „nobelovský typ“.

Určitě je to jeden z lidí, kteří měli dostat Nobelovu cenu. A za tím si stojím. Léky, ke kterým dal popud, ohromným způsobem změnily život milionům lidí.

Léky proti HIV a žloutence…

Hlavně proti hepatitidě typu B. Ono se to moc neví, ale hepatitida B je ekonomicky i zdravotně větší problém než AIDS.

Další otázka – koně?

To je další moje velká láska - kočky a koně. Dlouho jsem jezdila na koni, měla jsem i cvičitelské zkoušky a na to jsem pyšná. Jsem z té generace, která sledovala filmy o Vinnetouovi, ty se mi hrozně líbily. Nejdřív taková ta romantika, která byla za tím, a pak jsem asi v šestnácti letech dostala příležitost začít jezdit, ale taky se o ta zvířata starat. Hrozně se mi to líbilo.

Mluvíte o tom v minulém čase. Proč?

Aktivně jsem přestala jezdit po narození syna, to bylo moje druhé dítě. A ono se dvěma malými dětmi dělat sport, který je strašně časově náročný, moc nejde. A když už bych pak zase bývala na to víc času měla, tak jsem na to neměla peníze – je to drahý sport. Vědečtí pracovníci v České republice opravdu nejsou dobře placení. A potom, když už bych byla bývala měla peníze třeba ve své současné funkci, tak na to zase čas nemám.

Tak možná až z té funkce odejdete…

Uvidíme.

Paní předsedkyně, dočká se česká věda Nobelovy ceny?

Česká věda už jednu Nobelovu cenu ve vědě má – pro pana profesora Heyrovského (fyzikální chemik, objevitel polarografie, Nobelova cena z roku 1959, pozn. red.) a mluvili jsme o panu profesoru Holém, ale byli i další, třeba pan profesor Svoboda, který se také zabýval retroviry, také osoba nobelovského rozměru. Jistě by se našly i další z jiných vědních oborů. Ona ta Nobelova cena, to je taková modla. Absolutně nesnižuju její hodnotu, ale je to trošku politická záležitost. Funguje tam nějaký lobbismus a samozřejmě ty vědecky silné a bohaté země jsou v mnohem lepší pozici, protože na svá pracoviště natáhnou ty nejlepší z nejlepších z celého světa. My tady máme velmi slabou pozici. Ono to velmi úzce souvisí s tím, jak je věda v té které zemi financovaná. Vědečtí pracovníci jsou z podstaty lidé kosmopolitní. V momentě, kdy je ten člověk odborně opravdu dobrý, tak je o něj zájem po celém světě a on si může vybírat. A jde za těmi nejlepšími podmínkami, kde svoji práci může dělat nejlíp.

Takže ti nejlepší odchází i od nás?

To víte, že jo, i od nás.

I to tedy může být důvod, proč se nám Nobelova cena vyhýbá?

Ano.