„Nemají peníze.“ Chýlková je po 30 letech v Činoherním klubu na půl úvazku

Bývaly doby, kdy její filmové a televizní role znal skoro každý. Ivana Chýlková hraje velké role i dnes, svět kolem ní je ale jiný. Tvorba se podle ní rozmělňuje a o pozornost se bojuje i na sociálních sítích.

Ivana Chýlková rozhodně nemá důvod stěžovat si na nedostatek práce. V minulé sezoně dostala dvě velké divadelní role – hollywoodskou hvězdu v představení S Oskarem se nerozvedu a především spisovatelku Patricii Highsmithovou ve hře Švýcarsko. Mezitím natočila šestidílnou sérii My nejsme sekta režisérky Andrey Sedláčkové. „Ten scénář se mi moc líbil, takže jsem na to zvědavá,“ říká.

Přesto při pohledu zpátky vidí jednu podstatnou změnu. Když přišly Čas sluhů, Díky za každé nové ráno nebo Přítelkyně z domu smutku, patřila k herečkám, jejichž velké role znal skoro každý. A sama tehdy předpokládala, že to tak půjde dál. „Samozřejmě, že jsem si myslela, že to tak bude celý život,“ říká v rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností.

Neříká, že by dnes nebylo co hrát. Právě naopak. „Dnes se točí šíleně moc filmů a seriálů a všechno se strašně rozmělňuje. Dřív, když se něco podařilo, koukali na to všichni, všichni tím žili a společně to sdíleli. Dneska je ten plankton takzvané tvorby úplně rozesetý do šířky. Není snadné z něj něco vylovit.“

Proměňuje se i to, co herečky v různém věku dostávají za role. Ivana Chýlková popisuje, že příležitostí může s věkem částečně ubývat, hodně ale záleží na fantazii scenáristů. „Dřív měla moje postava jméno, potom jsem byla maminka Milada a teď už jsem babička. Už jsem přišla i o jméno.“

I do herecké profese navíc vstoupil nový fenomén – sociální sítě. Chýlková připouští, že především pro mladší producenty jsou přirozenou součástí jejich světa, sama se však rozhodla stát mimo něj.

„Já na sítích nejsem zcela záměrně. Pro mě je to svět, kde se děje přesně to, co mi naši říkali, že nemám dělat: nevytahuj se, nepomlouvej, nepředváděj se.“

Rozhovor, ve kterém Ivana Chýlková mluví i o tom, proč si dnes pečlivě vybírá, s kým bude hrát, proč je v Činoherním klubu už jen na půl úvazku nebo proč v angličtině ztrácí emoce a dabingu se raději vyhýbá, si můžete pustit ve videu nebo jako audio v přehrávači nahoře. Dále nabízíme jeho editovanou písemnou verzi.

Sedí teď přede mnou Ivana Chýlková, nebo Patricia Highsmithová?

Před vámi bude vždy sedět Ivana Chýlková.

Vy asi víte, proč se ptám.

Ano.

Je to vaše postava z představení Švýcarsko, které jste teď hrála dva večery za sebou a dnes vás čeká třetí. Patricia Highsmithová, autorka Talentovaného pana Ripleyho, byla podle všeho dáma nesnášenlivá, sarkastická, fascinovaná smrtí. Tak jsem se na začátku potřeboval ujistit, jestli jste ze sebe tu postavu stihla sundat a večer do ní zase vklouznete.

Nebojte, já mám hlavu úplně v pořádku. Já si postavu domů neodnáším. (směje se)

To asi ocení i váš manžel, s takovou paní by asi nerad večeřel…

To ocení.

Jak tedy do tak náročné postavy, jakou je Patricia Highsmithová, každý den vstupujete?

Patricia Highsmithová byla uznávaná spisovatelka, autorka Talentovaného pana Ripleyho, která měla problémy se svými kolegy ze spisovatelské branže, nakonec opustila Ameriku a odstěhovala se do Švýcarska. K lidem se nechovala tak, jak se po lidech chce, aby se chovali. Dělala si, co chtěla, říkala si, co chtěla, a veškeré své emoce, ať byly kladné, nebo spíš záporné, pouštěla ven. Nicméně jako talent byla nezpochybnitelně ohromně nadaná a geniální.

Ve hře za ní do Švýcarska, do „bunkru“, jak se říkalo jejímu domu, přijíždí mladík z amerického nakladatelství, který ji má přesvědčit, aby napsala pokračování Ripleyho. To už je fikce. A celý princip je taková hra kočky s myší. Ona ho pořád vyhazuje… Mám to všechno říkat?

Přemýšlím, kam až diváky pustíte, abyste jim to celé nedovyprávěla.

Tak zůstaňme u toho, že si s ním hraje jako kočka s myší.

A diváci se přitom baví, byť je to dost mrazivý příběh.

To mě hrozně překvapilo. Někdy se baví víc, někdy míň.

Musí herec něco zvláštního vytáhnout ze sebe, nebo je to jen moje naivní představa o herectví?

Záleží, s kým zkoušíte. Vy si tu hru nějak přečtete, potom si ji přečtete s partnerem, pak přichází režisér s nějakým výkladem, dramaturg s nějakým výkladem a pomalinku se to lepí dohromady.

Já jsem třeba hrozně dlouho nechápala jednu situaci, kdy se tam bavíme o autonehodě a já z ní mám mít radost. Říkala jsem si: Jak se do toho mám vlastně dostat? Vůbec jsem to nechápala a hrozně dlouho mi to trvalo. Takové dílčí věci.

Ale potom, když už máte tu mozaiku poskládanou, když se všichni domluvíte, o co jde, máte to jako lešení, po kterém už jenom ručkujete nahoru. A je vlastně jedno, jak se zrovna zhoupnete, byť říkáte stejný text. Pokaždé můžete mít jiný pocit, ale víte, kam směřujete. Někdy se přitáhnete vrchem, někdy spodem, ale do toho bodu dojdete. A to je to, co mě na hraní baví.

Myslím, že Petr funguje podobně. Je hravý, vnímá, není jako kolovrátek. Takže i mezi námi je na jevišti taková hra kočky s myší, co bude. Čím víc to hrajeme, tím víc mě to baví. Ta hra mi přijde čím dál lepší.

Nedávno jste o „Švýcarsku“ řekla, že je to pro vás hra za odměnu. Co je po tolika letech hraní tou odměnou?

To, že hrajete s partnerem, se kterým chcete hrát. A že hrajete text, který je dobrý. Protože to není samozřejmé, dobrých her není nikdy moc. V tomhle je to za odměnu.

Mohla jste ovlivnit, kdo tím partnerem bude?

My jsme se s Petrem Uhlíkem předtím neznali. Když mě na tu hru z divadla Ungelt oslovili, neměla jsem moc čas, ve Studiu Dva jsme zrovna zkoušeli „Lež“. Ale sešli jsme se a domluvili se, že bychom Švýcarsko mohli zkoušet další podzim. A já říkala: Kdo to bude hrát? To je alfa omega - s kým to budu hrát. Podle toho to taky bude vypadat.

Můžete si dnes už dovolit takové privilegium – vybírat si, co budete hrát a s kým?

V těchto případech jsem mohla. Když jsme se domlouvali, s kým bych hrála Švýcarsko, říkala jsem, že v kategorii kolem třiadvaceti, čtyřiadvaceti let nikoho moc neznám. Já už jsem někde jinde, na seriály v televizi moc nekoukám, spíš sleduju jiné herce z jiných zemí.

Řekli jsme si několik jmen a zrovna v té době šla „Metoda Markovič: Hojer“. A já říkala: Mně by se možná hodně, ale hodně líbil ten Petr Uhlík. Nevím, jaký je na divadle, ale tady byl hodně, ale hodně výborný. Dramaturg Pavel Ondruch říkal, že ho na divadle viděl a že je opravdu skvělý. Já jsem ho přesto chtěla vidět na jevišti, tak jsme jeli do Ústí, kde hrál.

A pak jsem řekla, že ze všech adeptů by se mi líbil nejvíc. Zavolali jsme Petrovi, jemu se to taky líbilo. Jenže pak dostal nabídku na natáčení, takže se mě ptali: „Co budeme dělat?“ A já říkám: „Počkáme.“ Počkali jsme - a vyplatilo se.

A máte to i opačně? Jsou lidé, se kterými byste hrát nechtěla?

Samozřejmě. Za ten život toho nasbíráte.

Takže jsou kolegové, se kterými byste do projektu nešla?

To je váš životní čas. Ta práce a potom to hraní. Vy se na ty lidi musíte těšit, musí vám s nimi být krásně. To je váš život. Přece si k sobě nebudete dobrovolně někoho pouštět… A speciálně u divadla. Natáčení je přece jen od–do, ale v divadle v žádném případě.

Vystoupila jste někdy z projektu proto, že vám lidé nebo způsob práce neseděli?

Vystoupila. Nevím, jestli to bylo přímo proto, že se s těmi lidmi nedalo vydržet, spíš byly nějaké okolnosti a nezdálo se mi, kam to směřuje. A zároveň jsem věděla, že mám alternaci, takže tím projekt neohrozím. Mám v sobě takovou pionýrku, která nechce zradit. Ale když jsem viděla, že je to alternované, tak jsem odešla.

Zmínili jsme Divadlo Ungelt, Studio Dva, Fidlovačku. A pak je tu Činoherní klub, kde jste v souboru přes třicet let. Teď už jste tam ale jen částečně, jestli jsem to správně pochopil…

Ano, oni nemají peníze. Já je chápu.

Na vás neměli peníze?

Myslím, že na nikoho. Jsem tam na půl úvazku a dohrávám dvě věci – Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho a Boha masakru.

Obě představení hrajete dlouho, Burkeho dokonce přes třicet let. Když dnes hrajete Svatavu vedle Bolka Polívky jako doktora Burkeho, je to pořád stejná postava?

Nemůže být stejná, protože se měníme všichni, kteří tam účinkujeme. Spousta věcí už se nemůže dělat tak jako dřív, bývalo to takové akrobatické. Pan Burke je také daleko starší, takže je unavenější, pomalejší. Ale diváka neošidí, protože mu popíše, co všechno by dělal, kdyby mu to doktoři nezakázali. Už je to vlastně takový happening. Ale pořád nás to baví.

Říkáte, že v Činoherním klubu tyhle dvě věci „dohráváte“, nic nového nezkoušíte. Znamená to, že se pro vás po těch letech toto divadlo změnilo natolik, že už tam vlastně nemusíte být?

Samozřejmě, že se změnilo. Nejsou tam ti lidé, kteří tam byli, když jsem tam byla já, ale mně to přijde úplně přirozené a v pořádku. Přijde nová generace a dělají se nové věci. Kdyby mi nabídli něco, co by se mi líbilo, a dohodli bychom se časově, klidně bych řekla ano.

Ale mě teď baví vystupovat pokaždé s někým jiným. Je to osvěžující. Když jste dlouho v souboru s jedněmi lidmi, už tušíte, jak budou reagovat, jak budou hrát, tolik vás nepřekvapí. Já miluju výlety do jiných divadel a jiných sfér.

Nejspíš milujete i výlety do jiných žánrů, řekl bych. Vy jste přece taky zpěvačka.

Pojďme říct, že ráda zpívám.

Ale zpíváte i veřejně. A dobře.

To je něco jiného. Mám tu drzost, ano.

Hrála jste titulní postavu v ‚Hello, Dolly!‘ ve Studiu Dva, hrála jste ve velkých muzikálech v Karlíně. Proč teď zpíváte méně? Nebo je to jen můj dojem?

Já doma zpívám pořád, zpěvem trávím dost času. A jsou to tak dva roky, co jsme hráli Billyho Elliota (plzeňské Divadlo J. K. Tyla, pozn. red.), to zase není tak dávno. Je to věc nabídky.

Takže kdyby přišla zajímavá muzikálová role, jdete do toho?

Nemusí být ani velká. Stačí, aby mě bavila a zajímala.

Zpívala jste také písně s texty Michala Horáčka.

On tehdy chtěl zkusit natočit něco s jiným skladatelem než s Petrem Hapkou, dělal to s Jardou Svobodou a já jsem na té desce zpívala dvě písničky. To je všechno. To jsou moje koncertní turné.

Máte ještě něco úplně jiného, co byste si chtěla zkusit? Balet, třeba?

To nemám, ne. Doufám, že něco před sebou mám, ale žádný konkrétní sen nemám.

Když jsme mluvili o velkých rolích, musíme zmínit i ty filmové - Čas sluhů, Díky za každé nové ráno, seriál Přítelkyně z domu smutku. Měla jste tehdy, hlavně v devadesátých letech, pocit, že takové role budou chodit jedna za druhou a že to tak bude pořád?

Samozřejmě. To jsem si myslela, že to tak bude celý život. Tak jsem si to představovala, tak to šlo. Jenže dnes se točí šíleně moc filmů a seriálů a všechno se strašně rozmělňuje. Dřív, když se něco podařilo, koukali na to všichni, všichni tím žili a společně to sdíleli. Dneska je ten plankton takzvané tvorby úplně rozesetý do šířky. Není snadné z něj něco vylovit.

Zmínil jsem ty vaše velké role z dřívější doby, na které se dodnes dá vzpomínat. Jaký poslední film byste teď přidala?

Film nevím, ale na jaře jsme točili pro Prima Plus šestidílnou sérii My nejsme sekta, kterou napsala a režírovala Andrea Sedláčková. Ten scénář se mi moc líbil, takže jsem na to zvědavá.

Mění se s věkem i nabídka rolí? Ubývá herečkám příležitostí, nebo je a byl dostatek příležitostí v každém věku, který jste zatím jako herečka zažila?

Myslím, že částečně to může ubývat, hodně to záleží na fantazii scenáristů. Žena kolem třiceti může mít manžela, milence, děti, může podvádět, je toho hrozně moc. A já jsem teď v kategorii, jak říkám: dřív měla moje postava jméno, potom jsem byla maminka Milada a teď už jsem babička. Už jsem přišla i o jméno.

Vy jste hrála babičku?

Ježíšmarjá, ano, hrála. (směje se)

Když se vrátíme k Času sluhů – tehdy vám bylo pětadvacet. Ta postava Dany je také dost manipulativní postava. Možná je něčím podobná té Patricii Highsmithové. Je jiné hrát takový charakter v pětadvaceti a dnes?

Hlavně vnímám rozdíl mezi filmem a divadlem. Ve filmu odehrajete scénu, sice máte nějakou kontinuitu, ale už se k ní nikdy nevrátíte. V divadle jste v tom namočený podstatně víc. V tom se mácháte pořád.

Byl pro vás Čas sluhů zásadní film? Nastartoval vaši kariéru?

To ne. Už předtím jsem hrála v Bylo nás šest, což byl populární seriál. Čas sluhů byl spíš zjevení v tom smyslu, že takhle mladá ženská postava měla takový charakter – byla to esence manipulativního zla v tak krátkém časovém úseku. Předtím se nic takového moc netočilo.

Kdybyste se teď vrátila k té pětadvacetileté Ivaně Chýlkové – bylo by něco, čím by vás dnes hrozně štvala?

To nevím. Já mám takový vzpomínkový optimismus, takže mám pocit, že to bylo všechno úplně perfektní. A jestli by mě štvala? Myslím, že ne. Já jsem se sebou ráda a vždycky jsem byla.

A co nebylo dobré, na to člověk nemyslí.

Přesně tak. Prostě nejsem představitel současné generace.

Myslíte tím potřebu se do věcí nořit a hloubat nad nimi?

Tak. To k životu nepotřebuju. Já k životu potřebuju radost.

Vaše dětství je spojené s Frýdkem-Místkem. Co se vám vybaví, když na to vzpomínáte?

Můj pocit z dětství je, že bylo šťastné, veselé a radostné. Ale zároveň jsem velmi brzo věděla, že ve Frýdku-Místku nechci zůstat. Nevím, jak je to tam dnes, už tam nejezdím, nikdo z rodiny ani z kamarádek tam nezůstal, ale tehdy v sedmdesátých letech jsem měla pocit, že tam nic není. Že se tam člověk narodí, rozmnoží a umře.

Chyběl vám tam život?

Divadlo tam nebylo. Vyrostlo tam kino Petra Bezruče, pak bylo kino Vlast, ale jinak se nic moc nedělo. Takže jsem věděla, že musím pryč. Někam jinam.

Četl jsem také, že vás doma moc nechválili.

Tak se to tehdy moc nedělalo všeobecně. Vás doma chválili?

Když to srovnám s dnešní dobou, tak asi taky ne.

Já jsem dnes přední vychvalovač, já bych pořád někoho vychvalovala a adorovala. Ale tehdy to nebylo úplně běžné. Nechválilo se moc ani v jiných rodinách a já jsem si to nebrala osobně.

A jste sama ráda chválená?

Nenaštve mě to.

Čtete recenze?

Ne. Když je ale dobrá recenze, tak mi ji někdo pošle. To vím, že je dobrá, tak si ji přečtu. Jinak je nevyhledávám.

Co vy a sociální sítě?

Jsem off.

A chcete tak zůstat?

Ano. Pokud to půjde, tak ano.

Dnes se přitom říká, že hlavně mladší herci jsou pro producenty zajímavější, když mají silné sociální sítě a hodně sledujících.

To si myslí ti producenti. A protože producenty už jsou lidé, kteří v tomhle světě žijí dlouho, je to pro ně přirozené. Starší producent si to možná nemyslí, mladší určitě ano, protože je to jejich svět. Já na sítích nejsem zcela záměrně. Pro mě je to svět, kde se děje přesně to, co mi naši říkali, že nemám dělat: nevytahuj se, nepomlouvej, nepředváděj se. Takže tam já nejsem.

Připadáte si kvůli tomu trochu jako člověk z jiného století?

Negramotná, to zní líp. Samozřejmě jsem v tomhle ohledu negramotná.

A doma pro to mají pochopení?

Vzhledem k tomu, že oni jsou velmi gramotní, tak já vyvažuju. Příroda je o rovnováze a já tu rodinu musím přirozeně vyvážit.

Jednu aplikaci ale používáte – Duolingo, tam se zdokonalujete v angličtině. Je to tak?

Zdokonaluju je hodně silné slovo, nadnesené.

Vzhledem k tomu, že to používáte už několik let, tak už asi budete docela dobrá.

Prosím vás, ne. Díky Duolingu se mi opravdu zvedla slovní zásoba, to se naučíte přirozeně. Ale jakmile se dostanu do hovoru, kašlu na pravidla a ti, se kterými mluvím, dostávají český slovosled. A bohužel, čím hůř ten jazyk ovládám, tím víc chci lidem na druhé straně dokázat, že nejsem tak blbá, jak se slovně prezentuju. Že jsem třeba vtipná. A tak se pokouším dělat vtipy. Chci žertovat, ale nikdo nic nechápe - a já se směju, že je to zábava.

Takže potřebujete vtip s překladem.

Já potřebuju, aby v diskuzi byla nějaká zábava, aby to nebylo jen informativní. Potřebuju nějaké jiskření, nějaké šampáňo. A tam to prostě nejde. Tam jsem na úrovni haf, haf, mňau, mňau.

Kam to s tou angličtinou chcete dovést?

Až do smrti pojedeme spolu. Já to jedu denně.

Chcete si třeba jednou zahrát v zahraničním filmu?

To mě vůbec nenapadlo. Ty doby jsou dávno za mnou. Párkrát jsem hrála v němčině a v angličtině, ale to pro mě není hraní. Pokud ten jazyk neovládám jako mateřský, jsem emočně mimo. Ta emoce se vám nespouští. Mně spouští emoci čeština, protože ji znám a přemýšlím v ní. Angličtina mi žádnou emoci nespustí. Jen pocit, že jsem dementní. (směje se)

To když řeknete, tak je to jak sebetrýznění, ne?

Zase mě nemusíte brát úplně vážně. Na začátku jsem říkala, že se mám hodně ráda, takže „dementní“ v hezkém balení. To učení vám taky dává nějaký řád. A řád je pro mě hrozně důležitý. Když nic nemám a nemám zrovna hezkou knížku, kterou bych četla, umím se rozpadnout v čase. A to je hrozně destruktivní.

Jako od ničeho k ničemu?

Odnikud nikam. Člověk přestává být radostný, tak se rozplynete. Ale když vím, že půjdu na jógu, tady musím něco udělat, tady mám zkoušku, tak si mezi tím ještě stačím přečíst knihu. Když nemám nic, tak to počká - člověk je takový laxní.

Nevedou právě divadelní prázdniny k takovému „rozpadnutí v čase“?

To ne. I když tady se na divadelní prázdniny už dávno přestalo hrát, protože všichni začali dělat ty letní produkce - já tomu říkám letní dožínky. To s divadlem nemá nic společného. Po dlouhé době jsem teď hrála na letní scéně Ungeltu, kde jsem nechtěla hrát, protože tma není tma, jsou tam různé zvuky. Ale musím říct, že zrovna tam je takové ticho, takový klid a je to tam takové pohádkové… Tak to je snad jediná scéna, kde mi nevadí hrát v létě. A ještě potom má Studio Dva letní scénu v Divicích, tam je to přenádherné. Byl jste tam?

Byl. Taková velká usedlost to je…

To je tvrz, nádvoří… A potom, když vyjdete ven a jdete dolů k rybníku, kde sedí harfenistka, tak máte pocit, že jste v nějakém obraze. Tak toto jsou dvě scény, kde v létě můžu hrát.

Ale na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě vás neuvidíme?

To pro mě vůbec není.

Mluvili jsme o tom, že obranou proti „rozplynutí“ je pro vás řád. Co vás v něm teď udržuje?

Třeba minulá sezona byla krásná. Na Fidlovačce jsme dělali hru S Oskarem se nerozvedu. Tu hru napsal Ruda Kubík asi před třiadvaceti lety a tehdy za mnou přišel, že by ta role byla pro mě. Je to příběh o dvou stárnoucích hollywoodských hvězdách a já mu tehdy říkala: „Jsi normální? Víš, kolik mi je?“ A on říkal: „To zahraješ.“ Já říkám: „A proč bych měla hrát věk? Neznáš žádnou herečku, které je sedmdesát plus? Přijď za dvacet let.“

A on přišel. Takže jste měla premiéru v Divadle Na Fidlovačce, pak „Švýcarsko“ v Ungeltu…

… a den po premiéře Švýcarska jsme začali točit My nejsme sekta a skončili jsme na konci června.

Takže ten řád tam byl.

A bylo to super.

A není toho někdy zase moc?

Kdysi jsem mívala hrozně moc představení a covid to přibrzdil, což bylo vlastně hrozně fajn. Podařilo se mi dostat třeba na sedm, deset představení za měsíc - a to bylo dobré. Předtím jsem občas říkala: „Zase jdu do divadla.“ A mě mrzelo, že to říkám, protože já mám divadlo hrozně ráda a chci se tam těšit.

Když je toho moc, tak se vám to obrousí. Teď se zase dostávám do fáze, že hraju víc, než bych chtěla, ale zároveň jsem ráda, že se nové věci hrají. U Švýcarska je navíc ten text tak náročný, že ho potřebujete hrát často, aby se vám opravdu dostal pod kůži.

Mimochodem, víte o tom, že vznikl film podle hry „Švýcarsko“ s Helen Mirrenovou?

Ano! Předevčírem jsem objevila ukázku a vypadá to famózně! Fantastická hudba, krásná kamera, Helen vypadá jako Patricia Highsmith. Já jsem říkala, že jsem na tu roli mlaďounká. Jí bylo pětasedmdesát a opravdu byla zdevastovaná tím životem. Helen ji hraje fantasticky.

Třeba vás pak pozvou, abyste Helen dabovala.

To ne!

Vy nedabujete?

Ne! Zrovna včera mi telefonovali z dabingu a já říkám: „Prosím vás, jak jste na mě přišli?“ Nějaký španělský seriál pro Netflix. „Já vůbec nedabuji, mě to vůbec nezajímá.“ Oni, že dělám občas kreslené filmy. Já říkám: „To je jiná kategorie, pan režisér mi to předehraje a já to pak předehraju jako opice. Ale toto vůbec ne. Já nemám ani promile ambice být v dabingu. A nikdy jsem neměla.“ Oni říkali: „Tak my vás nebudeme tahat z vaší komfortní zóny.“ Já jsem říkala: „Já bych nerada narušila vaši komfortní zónu, protože byste tam se mnou strávili nepoměrně dost času.“ Je to těžké.

Jsem rád, že jsme se dotkli i něčeho, co vás netěší a neděláte. Ale jinak jsme probrali spoustu věcí, které děláte, jste v nich spokojená a diváci vás mají rádi. Děkuji vám za rozhovor.

Děkuji, mějte se hezky.