Inspirace mám více, než bych mohla unést, říká autorka Šikmého kostela

Lidé v hlavním městě nerozumí těm ze Slezska – a naopak. To je podle autorky knižního bestselleru Šikmý kostel, popisujícího pohnutou historii Karvinska, setrvalý jev, který se v čase příliš nezměnil.

Když koncem ledna přijel místopředseda vlády a šéf STAN Vít Rakušan za občany Karviné a pozval je na debatu do hospody, vyslechl si spoustu nadávek a odjížděl s pocitem, že tady mu nikdo rozumět nemůže.

„V té hospodě to nemohlo dopadnout dobře, ten scénář byl prostě špatný. V hospodě se chtějí lidi štengrovat a být vidět. Tahle akce jen přiživila frustraci a nepochopení,“ říká spisovatelka Karin Lednická, která se v regionu narodila, dodnes tu žije a ve své románové kronice Šikmý kostel popsala jeho historii od roku 1894 po šedesátá léta 20. století.

„Někdy si připadám jako ambasador, protože se pohybuji mezi Prahou a Karvinou a všude říkám: Takhle to není. Pořád říkám tuto větu. Pořád dokola.“

Karin Lednická o neporozumění mezi centrem a Slezskem mluvila při rozhovoru, který byl součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

„Vždycky je jakési pnutí mezi centrem a okrajovými oblastmi, to je běžné. Nicméně v 50. letech se toto opravdu začalo cíleně přiživovat. Jmenovalo se to Soutěž Praha-Ostrava a nebylo to nic jiného než umělé zvyšování nevraživosti mezi těmito dvěma místy. Co tím soudruzi sledovali, to jsem nevydedukovala,“ říká Karin Lednická. Dodává, že ani vývoj po roce 1989 situaci zklidnit nepomohl. V regionu zanikla spousta průmyslových a těžebních podniků a řada lidí přišla o práci.

„Ty lidi tady trápí nedostatek vize. Mladí lidé odcházejí, protože nevidí budoucnost v tom, že budou pracovat v nějaké továrně. Trápí je i rozdíl mezi tím, co bylo dříve a co je teď,“ říká a připomíná obecně rozšířený mýtus, který místní lidi hodně štve: „Že karvinští havíři byli opilci a rváči, kteří si za totality užili a teď by měli být zticha, to je ta velká mýlka.“

Region podle ní trápí i velký sociální problém. „Nevidím tady politickou vůli hledat řešení téhle frustrace. … Je tady velká skupina lidí, kteří žijí ze sociálních dávek a jsou spíše nezaměstnatelní. A to se nevyřeší tím, že se budou vytvářet nová pracovní místa. Tam budeme muset vytvořit motivaci, proč pracovat, proč posílat děti do škol. To je úplně jiný úkol.“

Osudu havířských rodin na pozadí historických dějů od konce 19. století přes první republiku, druhou světovou válku až po zběsilé honění těžebních rekordů v 50. letech věnovala Karin Lednická svou třídílnou románovou kroniku Šikmý kostel. Její třetí, závěrečný díl vydala minulý týden.

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Lednická, co právě čtete?

Čtu Pískový vrch (román Joanny Batorové, pozn. red.). Jsem v jednom kole, ale tu půlhodinu na čtení si najdu vždycky. Navíc mám absťák, protože několik let jsem četla odbornou literaturu, nebo něco, co souviselo s mou prací. Takže jsem celá šťastná, že teď můžu číst, co chci. Moc jsem se na to těšila.

A nehledáte už inspiraci, o čem budete psát příště?

Ne, já mám inspirace více, než dokážu unést.

Máte po těch třech letech psaní třetího dílu Šikmého kostela ještě nějaký další „absťák“?

Cestování. To mi chybí velmi. Zejména loňský rok jsem se dobrovolně vrhla do jakéhosi psacího, tvůrčího poustevnictví, protože ta „trojka“ byla opravdu náročná. A já jsem si říkala, že to chci mít opravdu hotové, abych se nevystavila tomu, že to nedopíšu vůbec, pokud bych si to natahovala a dopřávala si takové rozmařilosti jako třeba cestování. Takže loňský rok jsem byla fakt zavřená v jeskyni, tak se těším, až vyrazím zase někam na pouť.

Vážně jste se bála, že třetí díl ani po těch třech letech nedopíšete?

Víceméně ano. Do těch tří let připočítávám i rešerše, nemám to striktně oddělené – teď dělám rešerše, teď píšu. Ono se to prolíná. U „trojky“ jsem měla několikrát stav, kdy jsem se začala obávat, že to nedopíšu. Jednou jsem měla tvůrčí krizi skoro měsíc.

Bylo to z té přemíry nastudovaných informací, archivních dokumentů, nebo se vám až příliš prolínaly jednotlivé románové postavy? Z čeho pramenila ta krize?

To nemělo jednu příčinu. Ale ta první, největší, souvisela s tím, že když jsem dopsala rok 1947 – tam bylo to vánoční představení –, tak jsem si uvědomila, že teď přestává veškerá sranda a začne se to sypat. A to vědomí, že postavám, se kterými tak intenzivně žiju už celkem osm let, teď budu muset v uvozovkách dělat ty věci, které se jim staly… Jsem sice autorka a mohla bych si teoreticky dělat, co chci, ale to bych začala psát pohádku, a já píšu román založený na realitě. Takže jsem věděla, co všechno se jim stane a opravdu to pro mě bylo někdy velmi náročné to psychicky unést.

Šikmý kostel má podtitul „románová kronika ztraceného města“, trilogie pojímá téměř sedmdesátileté období – od roku 1894 do roku 1961. Popisujete život v havířské kolonii, ve městě, které dnes už není – ve staré Karviné. Mapujete v místě národnostní třenice, problémy první republiky, hospodářskou krizi, druhou světovou válku a až po nástup komunismu a monstrprocesy v 50. letech – až po zánik oblasti. Věděla jste od začátku, do čeho všeho své konkrétní postavy doženete, nebo se to odvíjelo postupně?

Věděla jsem to. To bylo dané, to je historie, tu neměním. Ta tvoří kostru. Já jsem jen musela zvolit, které události se mi do toho románu vměstnají, které jsem schopná tam zakomponovat tak, aby příběh fungoval a držel po kupě. Takže jsem musela pečlivě volit, co tam ještě chci mít, co je pro mě důležité, aby zaznělo. V té „trojce“ jsem rozhodně chtěla mít ten monstrproces, který jste zmínil. I tu reakci karvinských havířů na to, co se stalo. Protože to bylo něco neobyčejného až bezprecedentního. V roce 1952 se proti komunistickým prokurátorům moc neprotestovalo – a v Karviné ano.

Přemýšlím, nakolik máme být v popisu děje knihy konkrétní, abychom to nevyzradili těm, co to ještě nečetli. Ale monstrprocesy vlastně nejsou věc neznámá…

Nejsou neznámé třeba tady, v Praze. Ale tím, jak historie toho regionu, o kterém píšu, je víceméně zahlazená a odsunutá do zapomnění, tak spousta lidí, i když tam bydlí celý život, tak třeba neví, o čem píšu, neznají historické postavy, které jsou zakomponované do třetího dílu. Smysl práce je vyzvednout to z toho zapomnění.

Když po osmi letech dopíšete trilogii, ukončíte intenzivní život s jejími postavami, tak co se děje dál? Nechci říct, že by pro vás přestaly existovat, ale už nemusíte přemýšlet nad jejich dalšími osudy. Je to úleva? Nebo vám teď v životě chybí?

Ani jedno. Je to zvláštní. Myslela jsem si, že to bude tak, jak naznačujete – že si po osmi letech si řeknu: Tak a teď celý balík shodím a budu mít úplně volno! A ono to tak docela není. Asi jsem byla naivní. Je to asi proces, který nějaký čas potrvá.

Vraťme se na začátek – když jste v únoru 2020 uvedla na knižní trh první díl Šikmého kostela. Shodou okolností těsně před prvním covidovým lockdownem – všichni měli zůstat doma, knihkupectví se zavřela… Vzpomenete si na tehdejší pocit: bála jste se, že knihu neprodáte? Nebo vás naopak těšila představa, že lidé budou mít doma čas číst?

V okamžiku, kdy kniha vyšla, tak jsme ji ještě stihli pokřtít – a za čtyři dny nato spadla klec. A samozřejmě jsem přemýšlela, co jsem komu udělala. Měla jsem za sebou čtyři roky intenzivní práce a těšila se na ten okamžik, kdy knihu představím čtenářům. A najednou jsem zjistila, že nikomu nic nepředstavím, protože všichni sedíme doma. Z toho jsem radost neměla. Ale můžeme přemýšlet o tom, jestli to paradoxně nepřispělo tomu, že lidé měli čas číst soustředěněji, než by četli běžně… Těžko říct.

Knihu jste na začátku vydala v nákladu dva tisíce kusů…

Je to tak.

…a jak jste na tom s nákladem prvního dílu dnes?

Teď jste mě zaskočil. Myslím, že prodáno bylo asi 140 nebo 150 tisíc. To bylo famózní. Na začátku jsem si říkala, že ty dva tisíce by se měly prodat do konce roku (2020, pozn. red.), abych na tom neprodělala kalhoty, a ono se to prodalo za týden. Takže jsme v lockdownu sháněli papír a při všech těch omezeních tiskli v tiskárně. Vyšli mi maximálně vstříc, takže jsme to nějak zvládli.

Že se vaše knihy těší obrovskému zájmu, zjistí každý, kdo vstoupí do knihkupectví – Šikmý kostel je na čele žebříčku prodejnosti. Také získáváte ocenění od odborné veřejnosti. Například Kniha roku nebo Cena za svobodu, demokracii a lidská práva od Ústavu pro studium totalitních režimů. Co je pro vás tou největší satisfakcí?

Nesmírně si vážím všech ocenění, to není fráze. Ale kdybych to chtěla nějak zlehčit, tak řeknu, že si velice vážím i toho, když teď na jednom setkání, kde byli bývalí havíři a horníci, a to je velmi přísné a velmi upřímné publikum, zaznělo: „Dobře to ta děvucha napsala.“ To jsem byla velmi ráda. Hlavně mi spadl kámen ze srdce, protože kdyby měli pocit, že to ta „děvucha“ nenapsala dobře, tak bych se to dozvěděla velmi napřímo.

Takže satisfakce od lidí, kterých se román týká?

To je ta nejdůležitější. Proč jsem se do té práce pustila, byla snaha zaznamenat příběh toho města, u kterého se někteří začínali tvářit, že tam nikdy nebylo, že ta profese neexistovala, že ti lidé celý svůj profesní život vykonávali práci a už se to vůbec nepočítá. A jsou to lidé udření, kteří by si zasloužili, aby jim někdo řekl: „Nedělal jsi to úplně zbytečně.“ Pro tyto všechny lidi jsem to začínala psát. A kdyby mi staří Karviňáci řekli: „Takhle my jsme to neprožívali, takhle jsme to nevnímali,“ považovala bych to za své autorské selhání.

Chtěla jste prolomit stereotypní vnímání havířů a vůbec toho, jak se v regionu žilo?

Ono to mělo několik etap. To bychom tu seděli hodně dlouho. Ale je pravda, že to, co přežívá i v současné době, je obraz vytvořený především za normalizace, kdy už se bavíme o jiných lidech, o jiné době. Já píšu o starých havířích. Ono se to takhle rozlišuje, horník a havíř jsou dost rozdílní lidé, oba rubali uhlí, ale každý za jiných podmínek a v jiné době. Ten obrázek toho, že horník rovná se chlap, který je pořád opilý a bije svoji ženu a děti a rve se v hospodě, to se samozřejmě dělo. To nepopírám, vyrostla jsem v Havířově, takže o tom vím víc, než bych chtěla. Ale toto nebyla většina. I když si lidé myslí, že takoví byli všichni. Nebyli.

Kde má ten mýtus kořeny?

V každém industriálním prostředí, kam přichází velká masa lidí za prací, protože jsou tam výhodné podmínky a jsou náborové akce, se ocitne spousta svobodných mužů nebo mužů, kteří jsou tam bez rodin. A to promění ráz toho prostředí. To se netýká jen Karviné. Mohli bychom jít i do Anglie. Když si muži slušně vydělávají, nemají rodinu, zázemí, kořeny, tak co dělají? Jdou po práci do hospody. A toto postavilo základní kámen tohoto nazírání. Samozřejmě, že ty hospody byly plné, ale v žádném z těch měst, o kterém se bavíme, neměly všechny hospody kapacitu pro všechny obyvatele města. Už jen tímto prostým matematickým úkonem docházíme k závěru, že my to celé paušalizujeme.