Nesmíme podlehnout pokušení, že svět bude podle nás, říká Josef Baxa

Předseda Ústavního soudu ve velmi otevřené zpovědi popisuje, jak jej ovlivnilo 40 let v taláru, co je pro něj noční můra, proč ve společnosti stoupá agresivita a co považuje za zásadní chybu po listopadu 1989.

„Byly to politické proklamace, ale nic se s tím pořádně nedělalo,“ říká Josef Baxa, předseda Ústavního soudu, proč se společnost nedokázala po pádu komunismu vypořádat s justičními zločiny napáchanými na nevinných lidech před rokem 1989.

„Ti původci zločinů tehdy na začátku devadesátých let nebyli šouraví stařečci, to byli lidé ve věku, jako jsem dneska já. Myslím si, že to je jedna z věcí, které ve společnosti přetrvávají: ti lidé (jejich oběti, pozn. red.) sice byli rehabilitováni, ale kde je odpovědnost těch původců? Ať to byli příslušníci Státní bezpečnosti, nebo to byli prokurátoři, nebo to byli soudci?“

Josef Baxa se v rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností, vrací i ke své předlistopadové kariéře soudce a velmi kriticky hodnotí, jak mohlo jeho rozhodování – ve 25 letech, kdy se soudcem stal – asi vypadat: „Když si na to vzpomenu… Ten čerstvě upečený soudce si myslí, že všechno umí, protože předtím krátce udělal odbornou zkoušku, a teď prostě sype ty judikáty…“

Teprve s přibývajícím věkem a zkušenostmi získává soudce podle Josefa Baxy ten správný přístup: „Najednou zjistíte, že opravdu není všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Začnete pochybovat. A to je dobrá výbava.“

Celý rozhovor s Josefem Baxou si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane předsedo, jste soudcem od svých 25 let. Letos budete mít 40. výročí. Trpí takto dlouholetý soudce něčím, jako je profesionální deformace?

Myslím si, že ano. Je to otisk té profese v člověku. Ale že by to bylo něco patologického, to bych neřekl.

V čem se tedy cítíte profesí deformován?

Zvykl jsem si být nezávislý, nestranný. Být možná uvážlivější. Nepronášet rychlé a zbrklé soudy. V běžném životě, nejenom ve své práci. Neuvěřit každému prvnímu tvrzení. Naučil jsem se ovládat své emoce, i když je mám, samozřejmě. Manželka občas říká, že když se mnou mluví, tak se cítí jako v ohrádce. (směje se) Naučil jsem se být i odolný vůči různým silným názorům, vůči intervencím. Odolávat tlaku.

To je skvělá výbava i pro tento rozhovor, řekl bych. Zachovejme ještě tradiční úvodní slovní ping-pong, který představí i některá témata, o kterých budeme mluvit. Co vás napadne, když řeknu - hledání rovnováhy?

Celoživotní úkol, který nebude nikdy u konce.

Motorka?

Moje chyby v mládí.

Nehoda, že?

No, ano, nehoda.

Otakar Motejl?

Můj mentor, jeden z lidí, kteří mě do dalšího života zásadně vybavili.

Miloš Zeman?

Odpudivý příklad politika.

Brno, nebo Plzeň?

Obojí. Jsem rád, že pracuji jinde, než kde bydlím. Ta kombinace obojího mně velmi vyhovuje, byť je to někdy tou vzdáleností nepohodlné.

V Brně působíte už 21 let. Od roku 2003 na Nejvyšším správním soudu, od loňského léta jste na Ústavním soudu. Už jste si tam zvykl?

Zvykám si. Snažím se etablovat tak, aby moje okolí co nejdříve poznalo, že tam patřím, že to nebyla chyba, že tam jsem jako jeden z patnácti soudců a dokonce předsedou. A přestože mám za sebou těch čtyřicet let v taláru a prošel jsem vším možným, takže by se dalo říci, že mě nic nemůže překvapit, tak mě to překvapuje. Jsem znovu na startu. Vím, že chci-li být dobrým předsedou soudu, musím být především dobrým ústavním soudcem a žádná přípravka na ústavní soudce neexistuje. Takže se to všechno já i kolegové a kolegyně musíme učit za pochodu, abychom zvládli i to řemeslo a pak mohli to, co v sobě máme, dát do té profese.

Na Ústavní soud jste přišel po dvacetiletém působení Pavla Rychetského. Dá se ve vašem případě říct, s prominutím, že nové koště dobře mete? Zavádíte nějaké nové pořádky? Měníte něco, co bývalo zvykem?

Není jednoduché po dvaceti letech nastoupit po Pavlu Rychetském. Přestože jsme letití kolegové a snad i přátelé, tak jsme přece jenom každý jiný. Já ho nechci nějak napodobovat. Mám velkou úctu k tomu, co dokázal a jak soud zaštítil i v těch minulých těžkých dobách. A cítím jako závazek nepokazit to, že Ústavní soud má mezi ústavními institucemi dlouhodobě největší důvěru. Na druhé straně zase vím, že budeme muset vyřešit nové věci, které přicházejí a budou přicházet, aniž bychom se dívali do díla svých předchůdců.

Máte v rukou velkou moc. Můžete rozhodnout o tom, že ten který zákon je v rozporu s ústavou, a musí se tudíž změnit, nebo zrušit. Co je v tomto směru noční můrou ústavního soudce?

Ano, my máme velkou pravomoc, opravdu můžeme zasáhnout prakticky proti každému výkonu veřejné moci. Ale zase nesmíme podlehnout pokušení, že svět bude podle nás. Zkrátka máme jedinečnou roli, nejsme v ní nahraditelní, ale nesmíme si myslet, že můžeme kdykoliv nahradit roli někoho jiného. My musíme být připraveni zasáhnout, šlápnout na brzdu tam, kde si myslíme, že došlo k nějakému vychýlení. Na druhé straně se nesmíme bát zasáhnout jenom proto, abychom se nedostali do nějaké nelibosti, musíme vědět, že každý má dělat to, co je mu vlastní. My nemůžeme vymýšlet nová práva, nemůžeme v podstatě pokračovat v politické debatě a argumentovat politicky. Prostě hlídáme, jsme strážci. Nejsme bojovníci. Jsme strážci, ochránci ústavy, ústavnosti.

„Nesmíme podlehnout pokušení, že svět bude podle nás,“ řekl jste. Dá se s tím pokušením nějak bojovat? Trénovat se na ono nepodlehnutí?

Musíme si toho být především vědomi. Existují různé doktríny o soudcovské zdrženlivosti. Soudy, vysoké soudy, nejen u nás, jsou dlouhodobě kritizovány, že chtějí vládnout. A že hrstka nikým nevolených… Slyšeli jsme o patnácti šalamounech z Brna: „Jak může patnáct soudců zvrátit něco, pro co hlasovalo třeba 170 poslanců a 60 senátorů?“ Takhle to není, to nejsou kupecké počty. My prostě musíme vědět, že je to o hledání rovnováhy systému. Musíme respektovat, že vláda vládne, parlament přijímá zákony. A naše role je hlídat ústavnost, jestli při tom, co dělají, nepřekračují své kompetence, nezasahují nepřípustně do základních práv a svobod a tak dále. To je naše role.

Nedávno jste měli první veřejné jednání pléna Ústavního soudu kvůli návrhu poslanců ANO zrušit novelu zákona, která mění valorizace důchodů. Rozhovor vedeme ještě před vynesením vašeho nálezu (ÚS poslanecký návrh zamítl, pozn. red.), proto se zeptám obecně. Co je pro vás při rozhodování o takto politicky výbušném tématu nejdůležitější?

Uvědomit si naše mantinely. A přestože je to materie, která má skutečně politický obsah, politické motivace, politické důsledky a vedle toho sociální, ekonomické, tak to není nejtěžší případ, který Ústavní soud kdy řešil. Je to případ, který nemá jednoduché řešení. A řešení, které nakonec bude zvoleno, se určitě nesetká s nějakým všeobecným souhlasem. Nicméně my si musíme uvědomit, odkud kam sahá naše pravomoc. To si musí uvědomit i ti poslanci, kteří se na soud obrátili, stejně tak jako ti, kteří se brání, to znamená parlament a vláda. Řízení před Ústavním soudem je opravdu jiný žánr než politická debata ve Sněmovně. Ústavní soud očekává ústavněprávní argumentaci. Ne, jestli je něco politicky špatně, nebo dobře. My musíme říct, jestli to je, nebo není v souladu s ústavním pořádkem.

Když opoziční politici neuspějí se svým názorem při hlasování v Poslanecké sněmovně, dost často říkají, že to „poženou k Ústavnímu soudu“. Tušíte, kde se tenhle zvyk nebo manýra, či jak to nazvat, vzal? To tady přece nebývalo vždycky…

Nebývalo to vždycky. Souvisí to asi se stylem politiky, se stylem politické, právní kultury, stylem debat. Všichni vidíme, že ty debaty jsou stále ostřejší. Že se nehádají mezi sebou jenom politici, ale že celá společnost je ve velkém konfliktu. Počínaje debatami v rodinách přes debaty mezi generacemi… To všechno nekončí tak, jak by to asi končit mělo v klasickém schématu: někdo vyhrál volby, sestavil vládu, získal důvěru v parlamentu a vládne, menšina vládu kontroluje, menšina vládě oponuje, menšina říká, co je dobře, co je špatně. Ale legislativní proces skončí schválením zákona, podpisem prezidenta, publikací a tak dále… A já mám v těch posledních letech stále silnější pocit, že tady není ochota přijmout ten konec legislativního procesu a hledá se, kam by se to ještě dalo zahnat.

Pane předsedo, změníme téma… Co očekáváte, že se ve společnosti bude dít pod vlivem masové vraždy na filozofické fakultě 21. prosince? Nedávno jste v České televizi řekl, že „ta tragédie je příznakem toho, v jakém stavu se společnost nachází. Už delší čas si stěžujeme na to, že společnost hrubne, že i ti, kteří jsou vidět a kteří by svými slovy a skutky měli dávat jakýsi příklad, jakýsi vzor, se chovají právě naopak.“ Co tedy čekáte, že se stane?

Každý, kdo si uvědomuje, že může být vzorem, tak by se měl snažit o to, aby dával dobré příklady. Počínaje v rodině. Rodiče by měli dávat dobré příklady svým dětem. Ti, kteří usilují o veřejné funkce, dávají sliby svým voličům, co zařídí, co budou dělat, jak se budou chovat, a pak skládají ústavní slib… Tak i oni by si měli uvědomovat, že jsou vidět, že jsou slyšet, že mají mnohem větší prostor v té veřejné debatě. A ambicí každého by mělo být, aby ta debata byla kultivovaná, aby byla věcná, klidná.

Tohle je možná ta moje soudcovská výbava. Soudní řízení je vždycky řešení nějakého sporu, konfliktu. A soud není od toho, aby konflikt zesílil, naopak – má ho uklidnit, vyřešit. Není problém konflikt vyvolat, je problém a je umění ten konflikt vyřešit a obnovit pokojný stav, který byl před konfliktem. To platí obecně, nejen v právu.

To vidíme ve veřejné debatě, to je to hrubnutí. Když už se tedy nemůžeme rovnou postřílet nebo mlátit klacky po hlavě, tak volíme čím dál silnější, expresivnější, agresivnější výrazy na adresu svých protivníků. A reakce potom zase bývají tomu odpovídající, bohužel.

Na hrubý pytel hrubá záplata.

Ale obávám se, že ti, kteří se takto chovají, si to sami neuvědomí a sami neskončí. Spíš jde o to, jestli si takovéhle lidi máme vybírat jako své představitele. Jestli když hledáme někoho, kdo bude rozhodovat za nás a o nás, tak si vybereme spíš někoho, kdo je vzor, ke kterému chceme vzhlížet, anebo hledáme někoho, jako jsme my sami, protože s tím se identifikujeme, ten nám vlastně všechno promine a my před ním nemusíme klopit oči.

Myslím, že přímá prezidentská volba, v níž dvakrát za sebou vyhrál Miloš Zeman, nám na tuhle otázku dala odpověď.

Myslím, že přesně tak to bylo. Bohužel. Je mi to opravdu velmi líto. Ale stále i v těch svých letech a s tou svou životní zkušeností kroutím hlavou, jak je možné, že takovýhle hrubý styl může být populární a může získávat větší prostor. A znovu říkám - nejde jenom o politiku.

Může po takové tragédii, která se odehrála koncem roku, přijít ve společnosti katarze?

Chtělo by se říci: „Na co máme ještě čekat?“ Tohle přece bylo docela dost velké probuzení z té naší letargie. Protože něco nám jeden den vadí, druhý den si na to zvykneme a třetí den to, co je napřed excesem, se pak stane normou. Je to také dáno tím, kolik informací máme kolem sebe. Dnes je velký problém, že jsme zahlceni vším možným, je umění se v těch informacích orientovat, třídit je, rozlišit, co je pravdivé a co jsou nějaké zlé věci.

Jde o to, abychom si zachovali kritické uvažování, abychom i věci, se kterými nesouhlasíme, nebo lidi, s jejichž názory nesouhlasíme, okamžitě nezahrnuli nadávkami, urážkami. Bohužel prostředí, ve kterém ta veřejná debata často probíhá, je anonymní, je neodpovědné… Nebo si lidé myslí, že jsou neodpovědní, nasazují si různé masky a skrývají svou pravou identitu, takže i prostor pro zbabělce je tam velký.

Udělejme střih a vraťme se k vaší kariéře soudce. Když se, pane předsedo, podíváte na to, jak soudí člověk ve 25 letech, kdy jste začínal u trestního soudu v Plzni, a jak kolem šedesátky… Je v tom rozdíl?

Je v tom velký rozdíl. Když si vzpomenu - a asi jsem v tom nebyl výjimkou – tak ten čerstvě upečený soudce si myslí, že všechno umí, protože předtím krátce udělal odbornou zkoušku, má na to papír. A teď prostě sype ty judikáty a tak dále. A lidé, jako jsem byl já, a je jich pořád v justici dost, nemají žádnou životní zkušenost. Ten člověk je v justičním prostředí, kam přišel rovnou z fakulty, a má rozhodovat problémy jiných, aniž by sám ty problémy zažil, aniž by měl životní zkušenost, aby poznal, jaké to je, když někdo rozhoduje o něm, proti němu. Jaké dopady to rozhodnutí má a tak dále. Věci se vám zdají jasné, přehledné.

A čím víc těch případů posoudíte, tak najednou zjistíte, že opravdu není všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Začnete pochybovat. A to je dobrá výbava. A ty pochybnosti by vás neměly vést k nerozhodnosti nebo k nějaké rezignaci „nějak to střihnu a ono to nějak dopadne“. Ne. To by člověka mělo nutit, aby na sobě stále pracoval. To je docela unikát té soudcovské práce. Soudce si musí uvědomit, že vlastně nikdy není hotov. Nejenže nemá prázdný stůl, ale že není nikdy ani definitivně připraven na tu svoji roli. Že byť máte nějakou rutinu, některé případy jste soudil stokrát, tak pořád musíte mít nastraženo, že ten stoprvní případ může být jiný. Musíte se vzdělávat, být pozorný, naslouchat.

U těch vyšších soudů na to většinou soudce není sám, rozhodujete se ve vícečetných senátech. Člověk nesmí nabýt dojmu „já mám pravomoc, já můžu všechno, nemusím nic“. Ruku v ruce tam musí být odpovědnost, musíte naslouchat polemickým názorům svých kolegů. Můžou mít pravdu. Nebrat to tak, že mám svoje ego.

Vraťme se ve vašem životě ještě dál, než je začátek vaší kariéry soudce. Zajímalo by mě, co vás jako kluka z rodiny sedláků v malé vesnici Libákovice v okrese Plzeň-jih přivedlo k tomu, že budete studovat zrovna práva? Přečetl jsem si, že když jste to prý tehdy řekl svým rodičům, tak se zděsili, protože jediný právník, kterého znali, byl místní opilec z JZD. Co tedy u vás bylo tím impulsem? Byla to ta chyba, o které jste mluvil v úvodu v souvislosti s motorkou? Kdy jste v šestnácti letech způsobil nehodu se zdravotními následky pro sebe i svého bratra a byl jste odsouzen k podmíněnému trestu?

Taky. Nebyla to nějaká promyšlená úvaha, že bych už od deseti let věděl, že jednou chci být soudcem. Určitě ne. Ale asi jsem měl právě takovou tu citlivost i v těch běžných sporech mezi kluky, jak se říká. Snažil jsem se vždycky hledat pravdu. Hodně mě zajímaly moderní dějiny, procesy, které probíhaly… Z dnešního pohledu to vypadá hrozně, až odpudivě – v sedmdesátých letech, uprostřed normalizace, začít studovat práva. Ale nějak jsem se během gymnázia k tomu nakonec nasměroval a pak už jsem tím směrem šel.

Vnímáte dnes jako svůj handicap, že jste v justici začínal už před rokem 1989?

Tak jistě z dnešního pohledu… Někdo dokonce říkal, že kdo byl v justici nebo kdo dostudoval práva před listopadem, tak je nějaký vadný člověk a neměl by se vůbec nadále ve veřejném prostoru vyskytovat.

Hodně se tyto věci řešily loni v létě při nominacích na ústavní soudce a hlavně v souvislosti se soudcem Robertem Fremrem…

Ano. Podívejte, nemůžeme vycházet z takové té zkratky, že totalitní justice páchala jenom totalitní zločiny. Právní řád existoval a většina soudních sporů byla úplně normálních a stejných, včetně toho trestního soudnictví. Přece někdo musel soudit krádeže, loupeže, znásilnění, vraždy. To přece bylo, je a bude. Takže to byla z tohoto hlediska poctivá práce. A za to se absolutně nestydím.

Když jsem zmínil soudce Roberta Fremra, tak on soudil kolem 150 případů takzvaného opuštění republiky a vynášel i tresty vězení. Ve vašem případě kolegové z Novinek.cz v archivu vyhledali, že jste měl jeden případ, soudil jste sedmnáctiletého kluka za pokus o emigraci a dal jste mu podmínku. To byl váš jediný případ?

Byl to jeden jediný, opravdu žádný jiný není. Měl jsem právě zasuto v paměti, že asi jeden takový případ jsem soudil. Nebyl jsem si tím úplně jist, protože jsem soudil obecnou kriminalitu, soudil jsem mladistvé, to byla taková specializace. Jsem nakonec za sebe rád, že byl nalezen ten spis, včetně rozsudku i jeho odůvodnění. Já jsem se k tomu dostal tím, že ten, kdo chtěl utéct, byl mladistvý, proto jsem to soudil.

Byl to případ, který byl skutkově naprosto jednoduchý a jasný. Chlapec se pohádal doma s matkou, bouchl dveřmi, koupil někde nějaké forinty a odjel vlakem do Maďarska a tam chtěl pěšky přejít přes hranici do Jugoslávie a pak chtěl do Německa. Dvakrát se mu to povedlo, pak ho chytili a tak dále. Tam nebylo co řešit. Soudce nemůže být anarchista, ten zákon takto zněl. My jsme to neměli tak – co by dneska bylo jasné –, že bychom řekli: „Tenhle zákon není v souladu s mezinárodní smlouvou, není v souladu s listinou a tak dále, šup, dáme přednost listině nebo to pošleme Ústavnímu soudu.“

Tyhle mechanismy neexistovaly, i kdybych se opravdu zachoval anarchisticky a řekl bych: „To neodsoudím,“ tak ten rozsudek by vydržel tak dva dny, než by ho zrušil odvolací soud. Nikomu a ničemu by to nepomohlo. Myslím, že bylo maximum možného dát tomu člověku tehdy fakticky symbolický trest bez nějakých dalších dopadů. Nešlo o žádné propadnutí majetku, nešlo o žádné zbavení nějakých dalších práv.

Když přišel listopad 1989, bylo vám třicet let a velkou kariéru soudce jste měl před sebou. Na jaře 1990 vás tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová jmenovala místopředsedou Krajského soudu v Plzni, dostal jste na starosti případy rehabilitace lidí odsouzených v politických procesech v padesátých letech. Jak na toto období – pátrání v archivech a hledání toho, jak to bylo – vzpomínáte?

Z hlediska doby, kdy jsem byl trestním soudcem, na to vzpomínám jako na své nejšťastnější období. Já jsem byl opravdu šťastný. Samozřejmě jsem byl v euforii toho étosu změny systému, nástupu svobody a odstraňování křivd. Leccos jsem si o tom i předtím přečetl, věděl jsem, že procesy byly, měl jsem i ze samizdatu různé prameny. Když byl přijat zákon o soudní rehabilitaci v dubnu 1990, tak soudci to nechtěli moc soudit…

… protože se to trochu týkalo i jejich kariéry?

Jejich kolegů a jejich minulosti. Já jsem se toho opravdu ujal s velkou energií, dodnes si řadu případů pamatuji. Byla to sice taková pozdě přinesená spravedlnost po desítkách let, ale přesto… Vidět ty dědečky a babičky nebo jejich potomky, kteří tomu skoro ani nechtěli věřit. Ti lidé třeba říkali: „Já jsem v téhle budově byl naposled v roce 52.“ Tak se tam pořád rozhlíželi, odkud zase vyjdou nějací bachaři a seberou je. A dostali naopak rozhodnutí, že jsou rehabilitováni, že nikdy nic špatného neudělali. Bylo to symbolické, ale mě to prostě povzneslo a řekl jsem si, že je to prostě výbava do další práce, aby člověk nevěřil všemu, co se mu předloží v nějakých protokolech, aby o tom opravdu přemýšlel s plnou odpovědností a s hlubokým svědomím, aby neudělal nové křivdy.

A jak teď s odstupem mnoha dalších let vnímáte to, že skoro nikdo z původců těch křivd tehdy nebyl odsouzen? Že se nehledali viníci justičních zločinů?

To je jedna z těch zásadních chyb. Ty věci byly k dispozici, spisy byly k dispozici. Ti původci zločinů tehdy na začátku devadesátých let nebyli šouraví stařečci, to byli lidé ve věku, jako jsem dneska já. Snad tady byla nějaká energie, ale pak se to tak nějak podivně rozplizlo. Myslím si, že to je jedna z věcí, která ve společnosti přetrvává: ti lidé sice byli rehabilitováni, máme tady tisíce rehabilitačních rozsudků, ale kde je odpovědnost těch původců? Ať to byli příslušníci Státní bezpečnosti, nebo to byli prokurátoři, nebo to byli soudci?

A k tomu nebyla vůle? Tehdy to nikdo neřešil?

Byly spíš politické proklamace, ale nic se s tím pořádně nedělalo, což mě opravdu mrzelo. Asi bylo mnoho jiných úkolů, někteří si mysleli, že je důležitější ekonomická transformace než řešit minulost.

Už jsem říkal, že vás tehdy teprve čekala velká kariéra. Nejdřív jste spoluzakládal Právnickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni, v roce 1998 si vás povolal do Prahy jako svého náměstka ministr spravedlnosti Otakar Motejl. Díky tomu jste se dostal k přípravě změn zásadních zákonů, ať už to byl trestní zákoník, nebo občanský zákoník. Máte za to, že jsme po tom čtvrtstoletí opět na prahu nějakých velkých změn a nových paragrafů? V poslední době se hodně mluví o tom, že soudy odsuzují pachatele sexuálního násilí často k podmínkám, což ve společnosti vyvolává velkou reakci, že to je neadekvátně mírný trest například ve srovnání s tresty za krádeže. Co si o tom myslíte?

Než přistoupíme ke změně u konzervativního prostředí, jako je justice a trestní politika, tak musíme mít opravdu dobré informace o tom, jak to doopravdy je. Nemůžeme je zobecňovat na základě jednotlivostí. U některých rozsudků, když o nich čtu, tak taky zavrtím hlavou a říkám si: „To je nějaké divné.“ Ale nemám ten zbrklý soud, že to je špatně a že se to musí hned změnit zákonem. To jsme zase u toho, jak ty věci fungují. Tohle je práce na delší čas, skutečně důkladná, analytická, a teprve pak se může přistoupit k nějakým koncepčním změnám, na kterých by se měla shodnout celá společnost.

Nedávno jsem se ale zrovna zamýšlel nad tím, jestli jsou tady témata, na kterých se celá společnost, nebo aspoň celá politická reprezentace, vládnoucí i opoziční, shodne. Pak jsem si říkal: „Možná povodně, ale ani to ne, protože někdo bydlí na kopci a někdo v údolí.“ Ale člověk by si myslel, že jsou přece věci, kde ta barva dresu nemůže být rozhodující.

Myslím, že násilné trestné činy odsuzují všichni.

Ale jistěže. Trestní zákoník je z roku 2009. To už není ten komunistický z roku 1961. Byla tam provedena zásadní inventura. Zásadní revize nejen u těch skutkových podstat trestných činů, ale i těch trestních sazeb. Nejsem v tomto směru tak hluboko ponořen, abych řekl, že to je špatně, nebo že by se někde mělo přitvrdit a někde mělo zmírnit. Jenom prostě varuji před tím, aby se na základě jednotlivostí dělaly zásadní změny, protože si ani třeba neuvědomujeme, jaké dopady a jaké souvislosti by to mělo někde jinde.

Pane předsedo, když se závěrem vrátíme na Ústavní soud: získal jste desetiletý mandát, končit budete v létě 2033. Tou dobou vám bude 74 let. Jaký soud byste chtěl případně předávat svému nástupci?

Byl bych rád, až jednou – budu-li živ a zdráv a stane se to až za těch necelých deset let – to někdo bude hodnotit, aby řekl: „Jo, bylo to dobře, že tady byl, ten soud obstál a je to i jeho práce.“ To je moje ambice. Je to ta vložená důvěra, ale já ji teď musím potvrdit. Není to trůn, ale je to opravdu úkol. A samozřejmě se to dá taky po cestě mockrát zkazit. Ústavní soud není ničí, ten patří každému. Tak aby lidé mohli mít i v takovém tom zmatku, kdy nikdo nikomu nevěří, pocit, že když bude nejhůř, tak je tady Ústavní soud a on nezklame. Nepůjde na ruku nikomu.

A když půjde o nějaké opravdu základní defekty toho systému nebo nějaké opravdu hrubé porušení práv a svobod, tak je tady instituce, která ví, co má dělat. Nenechá se ovlivnit, nenechá se koupit, nenechá se zastrašit a hraje svoji roli. To bych chtěl, aby se stalo.

A vnímáte to tak, že post předsedy Ústavního soudu je vaše finále? Nebo pak může přijít něco dalšího, třeba prezidentská kandidatura?

Je to opravdu finále. Což si na jedné straně můžete říct: „Tak já vlastně můžu všechno a nemusím nic.“ Ale já to vidím právě naopak jako největší odpovědnost, kterou jsem v životě nesl. A dává mi to svobodu, nemusím přemýšlet o tom, jestli se někomu zavděčím nebo někomu znelíbím. Prostě můžu dělat tu práci tak, jak mám.

Ale znovu říkám, čím větší moc člověk má, tím citlivější musí mít svědomí a musí vnímat odpovědnost. Proto je možná dobré, že to přišlo v tuhle dobu, kdy už nečekám, co bude příště a přespříště. A že se můžu plně ponořit do role, ve které jsem, a působit tak i na své okolí.

Tak vám držím palce a děkuju za rozhovor.

Rádo se stalo.