Nenechme děti trpět a umírat v bolestech, povinně očkujme, apeluje primářka

Infektoložka Hana Roháčová odmítá mít pochopení pro rodiče, kteří brání v očkování svých dětí a vystavují je obrovskému riziku. Navrhuje sankce.

„U malých dětí asi nechceme, aby dostávaly třeba záškrt –⁠⁠ a buď ho přežily, nebo ho nepřežily. Nechceme, aby dostaly tetanus –⁠⁠ a buď ho přežily, nebo nepřežily. U tetanu je úmrtnost padesát procent. A jak ti lidé u toho trpí! To mi strašně vadí. Přestože u nás každý dětský lékař rodině pomůže, vysvětlí jim to, přesto to někteří rodiče odmítají. To já nedokážu vůbec pochopit,“ říká primářka kliniky infekčních chorob Nemocnice Na Bulovce Hana Roháčová, která je dalším hostem projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Lékařka uvádí, že po vypjatém období covidové pandemie začala část lidí očkování úplně odmítat, čímž ohrožují své zdraví.

„Řeknu k tomu tolik: pokud se dospělý člověk nechce naočkovat, dobře, to je jeho volba. Jestli chce ochrnout pro klíšťovou encefalitidu nebo se dusit při černém kašli, dobře. Ale hrozně mě zlobí, když lidé odmítají očkovat děti.“

Zdůrazňuje, že obavy některých rodičů vycházejí z „podvodných článků“, které se šířily na sociálních sítích. Navrhuje proto, aby měl stát účinný nástroj, kterým by rodiče přiměl, aby dítě nechali proti život ohrožujícím chorobám očkovat. A v rozhovoru naznačuje možnost vyčíslení finanční náhrady drahé léčby nemocného, neočkovaného dítěte.

„U nás ve zdravotnictví se nemluví tolik o penězích, protože všichni jsou zvyklí na to, že mají všechno ze zdravotního pojištění a jsou zajištění na výborné úrovni. Ale kdyby se to vyčíslilo, tak to jsou opravdu statisícové částky, které jsou vynaloženy na léčbu –⁠⁠ prvotní je zachránit život dítěte. Jistě, na to nikdo takhle nekouká, ale nevím, jaký způsobem by se toto mohlo jinak zlepšit, aby ti lidé prozřeli.“

Jaká očkování by lidé neměli v žádném případě podceňovat? Na co si mají dávat pozor při cestování do exotických zemí? A jak se mění vztahy mezi lékaři a pacienty?

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní doktorko, pořád jsou infekční choroby vašimi kamarády?

Musí to být moji kamarádi. I pro moje kolegy, se kterými pracuju. Ta problematika je strašně zajímavá, proměnlivá a rychlá, je to pro lidi dynamického typu.

Narážím na váš nedávný výrok: „S infekcemi do jisté míry kamarádím, mám tento obor velmi ráda.“ Která bakterie nebo virus teď vedou ten pomyslný žebříček?

To je velmi rozdílné. Záleží to na ročním období, na různých epidemiích, které probíhají a probíhaly, ale taky na situaci ve světě. Protože my jsme s tím konfrontováni velice rychle, v podstatě infekce, které se vyskytují někde v jiné části světa, tak u nás mohou být během jednoho dne. To jsme už několikrát zažili. V současné době vedou záněty dýchacích cest, respektive černý kašel. V zimě to byla chřipka, pak to byly RS viry. Covid je už okrajovou záležitostí. Teď přichází sezóna klíšťových zánětů mozku, bude přicházet sezóna průjmů –⁠⁠ lidé teď začnou grilovat, to jsou naši klienti.

Takže vždy víte, co vás čeká: přichází léto, přichází grilování, budou průjmy?

Ano, budou a už jsou. Ale co přijde, to vždycky nevíme. Někdy nás překvapí nějaké importované záležitosti. Větší výskyt nemocí ve světě je různý, nedávno epidemie Ziky, potom třeba horečka dengue, ty máme taky velmi často. Sledujeme zprávy a různé zdroje, které říkají, kde se co ve světě vyskytuje a co můžeme očekávat.

Primářkou kliniky infekčních nemocí v Nemocnici Na Bulovce jste už 28 let, od roku 1996. Kolik lidí vás musí poslouchat?

Vedu kliniku opravdu už dlouhou dobu a máme tam několik desítek lékařů a desítky sester, ti jsou po té provozní stránce v gesci primáře. Řadu let jsem navíc v různých funkcích v rámci vedení nemocnice… Ale neřekla bych, že mě musí poslouchat, je to věc diskuze a domluvy. To, že se někomu něco nařídí a on to musí splnit, to nepovažuju za úplně správný postup. I když někdy se to udělat musí, ale když k něčemu takovému dochází, tak mě to taky popravdě stresuje.

Nedávno jsem vedl rozhovor s profesorem Cyrilem Höschlem, který byl přes třicet let ředitelem Psychiatrického centra, později Národního ústavu duševního zdraví a říkal: „Jako šéf chtě nechtě vždy sklouznete do určité rutiny. Ta se dá vyjádřit výrokem: My jsme to dělali takhle! Čím dál víc odoláváte novinkám, zatímco na začátku kariéry jste se cítil revolucionářem.“ Jak s rutinou v práci bojujete vy?

Člověk samozřejmě má rutinu ve vyšetřování, diagnostickém postupu, ale zrovna to infekční lékařství je strašně dynamický obor. Rozvíjí se hrozně rychle a my nemůžeme zůstat tam, kde jsme byli před deseti lety. Máme jiné vyšetřovací možnosti a léčebné metody. Jsem ráda, že tam máme spoustu mladých a dobrých kolegů, kteří jsou dynamičtí… I když bych řekla, že si mladá generace dokáže trošku víc ulevit. My, když jsme začínali, tak bylo nemyslitelné, že by někdo šel po službě domů, nebo že bychom řekli: „My toto dělat nebudeme, už toho máme moc.“ To si já nedokážu představit.

Kam jste chodili po službě?

Dál jsme pracovali. Měli jsme od sedmi do sedmi –⁠⁠ normální pracovní den, pak byla služba do rána do sedmi hodin. Pak jsme pokračovali v práci. I víkendy.

A není dobře, že se to dneska už řeší?

Je to určitě dobře, je to správné. Já jsem tím chtěla říct, že jsme byli hodně vycepovaní a mysleli jsme si, že to takhle je správně a má to tak být. Co se týče té rutiny, tak když člověk něco dělá dlouho, tak se z něj stane rutinér. Těžko se ale může říkat: My jsme to dělali tak a tak a jinak to dělat nebudeme. Když jsme začínali, tak nebyl ani žádný počítač, všechno bylo na psacím stroji. Jsme prostě jinde, léčebné možnosti jsou jiné…

Obor se prostě vyvíjí…

Určitě. Ale i pacienti se vyvíjejí.

Jsou složitější?

To jsem tím říct nechtěla. Dřív byl takový paternalistický přístup, to znamená: „Pane Vopička, my vám dáme toto a vy to musíte udělat.“

Moc se nediskutovalo.

Ano. Když napíše kolega „nedovolujeme, zakazujeme,“ tak to z té zprávy musí vymazat. My pacientovi můžeme doporučovat, přesvědčit ho, vysvětlit mu to, ale jestli on se rozhodne jinak, tak je to jeho věc. Takový ten přístup „my jsme to rozhodli a vy to uděláte“, tak to už dávno není.

Musela jste to v sobě nějak překonávat?

Ani ne. Uvědomujeme si to i sami na sobě. Lékaři jsou taky občas pacienti a taky nechceme, aby nám řekli: „Tak teď jsme to rozhodli za vás, my vám tu nohu uřízneme a na shledanou.“ Takhle to prostě není. Je to i náročnější na čas.

Čekal bych, že zrovna ve vašem oboru pacienti některá nařízení prostě dodržovat musí, že nemohou s nějakou nakažlivou chorobou chodit, kam chtějí.

Ano, někdy si lidé představují, že infekce je to, co je přenosné z člověka na člověka, jako jsou spalničky, zarděnky. Ale to je jen okrajová část. Ta veliká část, to jsou pacienti, kteří mají osídlení různými bakteriemi, mají komplikované záněty a není to o tom, že by to přenesli z člověka na člověka. To, o čem vy mluvíte, to jsou izolační režimy a nařízení epidemiologického dodržování režimu. I když dnes se to hodně posouvá tak, že i pacienti, kteří dřív byli s nařízenou hospitalizací, mohou být doma a je jim doporučený režim, který mají dodržovat. Ale když jsou v nemocnici a mají infekci, která je přenosná, tak jim řekneme: „Jste v tomto pokoji, tady máte svoje sociální zařízení, a nesmíte ho opustit do doby, než řekneme, že infekce pominula a izolace je ukončena.“ To je v zákonu o ochraně veřejného zdraví, to je něco jiného.

Vraťme se k tomu, že i „pacienti se vyvíjejí“. Předpokládám, že se výrazně změnila informovanost pacientů o chorobách. Polemizují s vámi jako s lékaři?

Ano, je to tak. Oni se o to víc zajímají a je to správně. Zajímají se, čím jsou léčeni, co budou užívat, jakou mají prognózu, jaký mají výhled. Pak jsou lidé, kteří řeknou: „Vy to rozhodněte, vy jste doktoři, mně to neříkejte, já tomu stejně nerozumím.“ Těch je ale relativně málo. Ale bohužel – a asi k tomu vede i tato doba – lidé jsou nervóznější, neklidnější, víc agresivní. A přenáší to na personál, především na sestry. Z toho jsme hodně nešťastní, protože sestra se mu snaží pomoc, ta je naším partnerem. Ona dělá to gró práce s pacientem.

To se stalo v posledních letech?

Hodně se to zhoršuje, řekla bych. Lidé jsou nervóznější, v nepohodě a chtějí to někde ventilovat. Nemyslím si, že nemocnice je k tomu dobré místo.

„Přestali jsme se infekčních nemocí tak trochu bát, i když jsou tu pořád s námi. Pokud navíc onemocníme, dost často spoléháme na to, že si doktoři dnes skoro s každou infekcí poradí.“ To je váš tři roky starý výrok z rozhovoru v Lidových novinách. Znamená to, že jsou dnes lidé méně obezřetní a vystavují se zbytečně riziku nákazy?

Ono se to docela změnilo i covidem. Lidé taky pochopili, že jsou nemoci, o kterých nejdřív nevíme nebo na které nemáme lék… Ale liší se to člověk od člověka. Je ale pravda, že někdy je taková představa, že léky máme na všechno a především –⁠⁠ „vezmu si antibiotika a věc je vyřízená“. To je hrubý omyl. To je naopak velký problém – antibiotika.