Nejde jenom čekat na změnu, každý může přispět, říká prezident Petr Pavel

EXKLUZIVNĚ. Rozhovor Seznam Zpráv s prezidentem republiky o prvním roce na Hradě, náladě ve společnosti i více než 40 letech ve vojenské uniformě.

„Přestože se snažím atmosféru ve společnosti spíše uklidňovat, poukazovat i na možnosti a schopnosti, které máme, abychom se dostali z problémů, tak vidím, že atmosféra se zatím spíše zhoršuje,“ říká prezident Petr Pavel jako speciální host v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Vládě Petra Fialy (ODS) mimo jiné doporučuje, aby vyhledala pomoc u odborníků na komunikaci, aby jí veřejnost lépe rozuměla. „Takže bude-li chtít vláda předestřít veřejnosti nějakou složitou myšlenku, no tak je to stejné jako snažit se prodat nějaký složitý produkt. A v tomto případě si myslím, že by měla volit cestu, kterou já občas připomínám: Vzorem Daniela Stacha, který se v České televizi snaží popularizovat vědu způsobem, který je mimořádně přijatelný pro řadu laiků.“

V obsáhlém rozhovoru hodnotí Petr Pavel svůj první rok ve funkci prezidenta, počínání vlády Petra Fialy i opozičních stran, změny v prezidentské kanceláři, problémy s žádostí o bezpečnostní prověrku pro svého poradce Petra Koláře i svou armádní minulost, a to jak v době před rokem 1989, tak později v rámci NATO.

„Samozřejmě že mě může zpětně mrzet naivita, se kterou jsem tehdy (před rokem 1989, pozn. red.) některé věci vnímal. Mnohokrát jsem říkal, že člověk je do značné míry produktem toho, do jakého prostředí se narodí,“ říká Petr Pavel, syn plukovníka československé armády Josefa Pavla. Vzápětí dodává, že hned po změně režimu se i díky svým znalostem angličtiny brzy podíval do struktur NATO: „Uvědomil jsem si, v jak ohromném množství bludů jsme žili.“

Celý rozhovor, v němž se prezident Petr Pavel nevyhýbal řadě osobních otázek, si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi první části rozhovoru. Druhou zveřejníme v pondělí odpoledne.

Na úvod si vypůjčím citát vašeho mladšího syna Petra z knihy V první linii, kterou jste vydal před čtyřmi lety: „Myslím, že by táta byl skvělý prezident, ale myslím, že by jím být neměl. Já totiž vím, jaký má vztah k politice, a podle toho, co mi vždy říkal, tak nemá zájem do politiky jít. On by tam nebyl šťastný.“ Moje otázka zní: Jste šťastný?

Synek má samozřejmě pravdu. Já jsem to bral ne tak jako naplnění svého životního snu, protože o to jsem opravdu neusiloval, ale bral jsem to – i když to mnozí budou brát jako klišé – jako pokračování služby. K tomu mě motivovalo to, že jsem viděl, kam by to s případnou prezidentskou volbou mohlo jít, a to byla pro mě varianta, které jsem chtěl nějakým způsobem zabránit. A ten můj způsob byl pustit se do toho sám.

Nešťastný nejste?

Nešťastný zatím nejsem, protože nejenom že si nerad dávám příliš velká očekávání, abych potom nemusel být tolik zklamán, ale zároveň jsem už poučeným optimistou: Vím, že věci nejdou tak rychle, jak by si člověk představoval, vím, že nejenom instituce, jakou byla armáda, ale o to víc česká společnost nebo jakákoliv společnost je jako letadlová loď. Prostě když se rozmyslíte, že otočíte kormidlem, tak než se to otočení projeví, tak to chvilku trvá.

Co všechno jste musel v tom posledním roce změnit?

Asi všechno. Ona to je opravdu dost podstatná změna. Abych to ilustroval pro lidi… Když se v sobotu odpoledne rozhodnete, že se půjdete s manželkou projít do města a že si dáte někde kafe, tak prostě jdete, dáte si kafe a uděláte si hezké odpoledne. Dnes, když bychom to chtěli udělat, tak dopředu musíme říct ochránce, že v sobotu odpoledne budeme chtít jít ven si dát kafe, pak musíme také vytvořit prostor k tomu, aby zkontrolovali to místo, jestli je bezpečné. Pak musíme počítat s tím, že kolem nás bude spousta lidí, nejenom ochranka, ale také se tam shromáždí lidé, kteří se budou chtít na něco zeptat, vyfotit, případně si na něco postěžovat. Takže už nejste nikde sám. Ale kromě toho si myslím, že tempo se zas tak moc nezměnilo oproti tomu, na co já jsem byl zvyklý. Moje poslední roky v uniformě, když jsem byl ve funkci předsedy vojenského výboru NATO, byly hodně nabité událostmi, a to i o víkendech.

Dovolte mi ještě jednu osobní otázku. Vycházím z vaší knihy V první linii z roku 2019, kde píšete mimo jiné o své manželce Evě: „Někam přijdeme a tamhleten se mě přijde na něco zeptat, tamhleta se přijde vyfotografovat a za chvíli to Evě začne lézt na nervy: Ty jsi se všema chichichocho, se všema se jdeš fotit, ke každému jsi milý a pak přijdeš domů a jsi protivnej.“ Zajímalo by mě, jestli už se s tím vaše žena, dnes manželka hlavy státu, vyrovnala, anebo už doma nejste „protivnej“?

(směje se) No, nejsem už tak „protivnej“. Ona se s tím navíc vyrovnala a musím říct, že když se jí ptají její kamarádky, jestli jí nevadí, že se tolikrát fotím s nějakou ženou nebo skupinou žen, a jestli třeba někdy nežárlí, tak jsem ji viděl, jak se usmála a řekla: To už mám za sebou.

Takže se s tím vyrovnala?

Takže se s tím vyrovnala.

Pojďme k vážnějším tématům, pane prezidente. Připomenu vám vaše slova z březnového projevu, když jste skládal prezidentský slib: „Není pravda, že je naše společnost příliš rozdělená. Spíše jsme si jen zvykli více mluvit o tom, co ji rozděluje. Narážíme na ostré hrany a upozorňujeme na problémy, které mezi nás vráží klín. Měli bychom mnohem více mluvit o tom, co nás spojuje.“ A teď k tomu přidám celkem hrozivé výsledky nového průzkumu agentury STEM o tom, jak rapidně se letos propadla důvěra mezi lidmi: Před dvěma lety říkalo 46 procent lidí, že věří druhým lidem, v posledním roce tato důvěra spadla na 26 procent. Co se to podle vás děje?

Je to souhrn mnoha okolností, ale viděl bych asi dvě hlavní skupiny. Jedna jsou skutečné důvody, proč bychom měli být znepokojeni, případně proč bychom se měli některých věcí přímo obávat – a to jsou konflikty ve světě, katastrofy, jako je světová pandemie, jako je válka na Ukrajině, která potom vyprovokuje další navazující krize, s tím souvisí zhoršování životních podmínek poměrně velkého počtu lidí. To jsou naprosto skutečné důvody.

Pak jsou ale takové pseudodůvody, a to je, že tuto situaci využívají někteří politici k tomu, aby ten obrázek vykreslovali ještě horší s cílem přiřknout ho konkrétní vládě nebo konkrétní straně. A tím vytvářejí negativní atmosféru, která ještě prohlubuje to, co se kolem nás děje. Myslím si, že v největší míře to dopadá na mladou generaci, protože nemá tolik životních zkušeností, aby si některé věci mohla odfiltrovat a říct si, že takovéto problémy tady byly vždycky a vždycky jsme se s nimi dokázali vypořádat. Pro ně je to realita, ve které žijí teď, a když je ta realita naplněna většinou negativních věcí – a ještě jim k tomu někdo říká, že jsme nejhorší na světě a nejhorší v Evropě –, tak mohou snadno podlehnout tomu, že to tak opravdu je.

Berete to – jako letos zvolený prezident – i jako svou vizitku toho, jak vám to jde? Jak se vám daří společnost uklidňovat?

Vnímám to samozřejmě jako svoji spoluodpovědnost, protože jsem součástí politického systému. A přestože se snažím atmosféru spíše uklidňovat, poukazovat nejenom na kontext, ale také na možnosti a schopnosti, které máme, abychom se z těch problémů dostali, tak vidím, že atmosféra se zatím spíše zhoršuje. Jsem připraven dělat všechno, co je v mých silách, abych dál přispíval k tomu, že budou lidé schopni odlišit to, co je opravdu špatně, od toho, co se nám jenom předestírá. A že také budou cítit odhodlání s tím něco dělat. Že nejde jenom čekat, až se situace změní nebo až ji někdo změní, ale že skutečně máme každý možnost k tomu svým dílem přispět.

Budete pořádat třeba nějaké kulaté stoly nebo dělat jakýsi svorník mezi znesvářenými politickými tábory?

Jedna věc je snažit se o smiřování nebo aspoň hledání společných témat mezi politickými stranami a hnutími, druhá věc je podporovat pozitivní náladu ve společnosti. A já si myslím, že tady je na co navazovat. Při svých krajských cestách jsem měl možnost se v různých krajích potkat se skupinami, které bychom mohli nazvat patrioty. V některých krajích si tak dokonce říkají.

To jsou lidé přesně opačného protipólu než ti, kteří tvoří teď základ toho průzkumu, to znamená nedůvěra, obavy, roztříštěnost. To jsou lidé, kteří si řekli, že ve svém oboru, případně ve svém zájmovém prostoru budou dělat něco, co je baví a co přináší užitek i ostatním. A nekoukají se doleva, doprava. Prostě jim to dává smysl, tak to dělají. V těchto lidech vidím ohromnou naději.

Na začátku jste byl vnímán jako prezidentský kandidát podporovaný vládními stranami. S vládou Petra Fialy fungujete na bázi, řekl bych, celkem přátelského vztahu. Jak si podle vás tato vláda, rekordně neoblíbená, vede?

Tady musíme zase vidět minimálně dva úhly pohledu. Jeden je ten, že tato vláda se ujala moci asi v tom opravdu nejhorším možném momentu, kdy měla řešit některé problémy způsobené předešlými vládami a zároveň dopady krizí, které se nedaly předvídat. Ani covid, ani válka na Ukrajině se nedaly tak snadno předvídat a málokterá vláda by se na ně vůbec dokázala připravit. Kombinace těchto vlivů potom vede k tomu, že taková vláda musí přijímat opatření, která jsou v principu nepopulární. A samozřejmě většina lidí si současné problémy spojuje se současnou vládou. Málokdo se na to dokáže dívat tak, že by si vystopoval, kde jsou kořeny problému, který na nás dnes dopadá: ‚Prostě máme problémy dnes, dneska je u moci Fialova vláda, za všechno může logicky Fialova vláda‘.

A pak je tady druhá věc a to je reálná schopnost a kapacita vlády Petra Fialy vypořádat se s problémy, které jsou kolem nás. Protože tak jako žádná vláda není ideální, tak i tato vláda samozřejmě nedělá úplně všechno stoprocentně, jak by lidé očekávali. I odborníci jí často vyčítají některé nedostatky, které mohou být způsobeny možná i nedostatkem kapacit, schopností v jednotlivých resortech, ale mohou být také způsobeny tím, že to je prostě vláda pětikoalice.

Měla by vláda v tomto směru něco změnit? Očekával byste nějakou změnu v dohledné době?

Já jsem vládě a Petru Fialovi i jednotlivým ministrům mnohokrát říkal, že pokud už musí dělat nepopulární opatření, tak by měli věnovat maximální pozornost tomu, je vysvětlit. Proč se vůbec nějaké opatření musí dělat? K čemu nás dovede a jaké budou konkrétní dopady? Pokud to vláda neudělá nebo to udělá povrchně nebo to udělá tak, že tomu lidé nerozumí, pak se nepopularita těch opatření ještě násobí. A je jasné, že v situaci tak složité, jako je tato, navíc ve složité, pětistranné koalici. V takovém prostředí by vláda asi měla hledat pomoc u odborníků. Odborníků na komunikaci máme dnes celou řadu a nakonec i politický marketing je jenom marketing.

Takže bude-li chtít vláda předestřít veřejnosti nějakou složitou myšlenku, no tak je to stejné jako snažit se prodat nějaký složitý produkt. A v tomto případě si myslím, že by měla volit cestu, kterou já občas připomínám: Vzorem Daniela Stacha, který se v České televizi snaží popularizovat vědu způsobem, který je mimořádně přijatelný pro řadu laiků.

Takže nikoliv výměna ministrů, ale najmout si Daniela Stacha nebo jiného odborníka na osvětu?

Neříkám, že výměna ministrů nakonec nemůže pomoci. Ale myslím si, že začít bychom měli tím, že zlepšíme komunikaci, pokusíme se najít cestu, jak ta opatření vysvětlit, a teprve v okamžiku, kdy se ukáže, že to není neschopností komunikovat, ale opravdu neschopností připravit řešení, které vede k cíli, tak pak má smysl teprve uvažovat o výměně ministrů.

Pane prezidente, do funkce hlavy státu jste nastoupil letos v březnu, od té doby jste ve své kanceláři udělal několik změn, také jste leckoho vyměnili… Jak moc se realita, kterou jste na Hradě a v Kanceláři prezidenta republiky zažívali a poznávali, lišila od původních představ?

To je celkem nasnadě. Mnoho lidí si myslí, že prostě dochází k nějakým dramatickým revolucím, a on to je naprosto přirozený jev. Vezměte si, že my jsme přišli do prostředí, kde Miloš Zeman poslední minimálně dva roky svého prezidentství strávil spíše v Lánech než na Hradě a na Hradě vládli dva jiní pánové (Vratislav Mynář a Martin Nejedlý, pozn. red.), kteří tam nastavili prostě svůj režim. A dva roky jsou dlouhá doba na to, aby si na to ti lidé zvykli.

A do toho přijde nový tým, který stále ještě žije kampaní, kde fungují úplně jiná pravidla než třeba ve standardním chodu státní správy. Dá se to přirovnat k byznys prostředí, kde je potřeba řešit změny z vteřiny na vteřinu, reagovat velice pružně. A při respektování všech pravidel s nakládáním s prostředky se dá mnoho věcí řešit náhlou změnou, což ve státní správě tak úplně nejde. A teď se potkají tyto dva světy. Navíc ještě s tou komplikací, o které jsem hovořil, že tam byla nastavena hodně specifická pravidla.

Do toho ještě přijde několik jednotlivců, kteří nebyli ani v jednom týmu a přijdou třeba z jiné státní správy nebo z jiného prostředí, třeba z akademického. A sladit tempo a náhled na problémy těch různých lidí není tak úplně snadné. Všechno to vyžaduje trochu času, aby si to sedlo. A při takovém usazování logicky dochází k tomu, že někteří lidé v tom novém nastavení nechtějí pokračovat nebo se nedokážou sžít s tím prostředím, s tím tempem, protože by rádi pokračovali stejně dynamicky, jako šla kampaň. A ono to bohužel ne všechno jde dát dohromady.

V této souvislosti se musím zeptat na jednu aktuální informaci: Váš ‚přítel po boku‘, jak ho nazýváte, Petr Kolář, bývalý diplomat a konzultant zbrojařského holdingu Colt CZ Group, se připravoval na bezpečnostní prověrku, aby byl zcela transparentním poradcem hlavy státu. A najednou z Hradu přišlo oznámení, že tu prověrku nepotřebuje. On tím byl sám zaskočený, dokonce říká, že možná už nebude ani tím poradcem. Co se stalo?

Myslím, že to má velice prosté vysvětlení, není v tom vůbec nic tajného ani skrytého. Petr Kolář chtěl být naprosto transparentní a chtěl dát jasně najevo, že je důvěryhodnou osobou, protože pokud ho někdo srovnával naprosto absurdně s Martinem Nejedlým, tak Petr Kolář na rozdíl od Martina Nejedlého má naprosto čitelnou minulost, sloužil po dekády tomuto státu a opakovaně získal nejvyšší bezpečnostní prověrku. A proto tím oznámením, že si požádá o prověrku, chtěl říct, že je i dnes dostatečně důvěryhodným, aby tu prověrku získal. A samozřejmě pokud je v pozici poradce, byť velice volného poradce, tak tu prověrku spojil s Hradem.

Když jsme ale udělali důkladnou analýzu toho, do jaké míry Hrad jako instituce státu může nebo nemůže vyžádat pro někoho bezpečnostní prověrku, tak jsme dospěli k závěru, že při tak volném pracovním vztahu, jako má Petr Kolář, za něho o prověrku požádat nemůžeme, aniž bychom porušili pravidla.

Takže to byly administrativní důvody?

My jsme se zavázali, že pravidla budeme respektovat, ať se týkají kohokoliv. A já nebudu bezpečnostní ředitelku tlačit do něčeho, o čem je přesvědčena, že je v rozporu s těmito pravidly. Věřím tomu, že s Petrem Kolářem dokážeme udržet vztah, ať už bude nastaven jakkoliv, protože hodnota jeho poradenství pro mě nespočívá v tom, jestli bude, nebo nebude oprávněn seznamovat se s tajnými dokumenty Hradu. Ta spočívá v úplně jiných věcech, jako je jeho dlouholetá zkušenost se zahraniční politikou, znalost mnoha lidí, znalost souvislostí. To jsou ty střípky, které jsou pro moje rozhodování důležité, abych si potom mohl dát dohromady celkový obrázek. Z pohledu Hradu a z pohledu práce, kterou Petr Kolář pro mě vykonával, tak skutečně nebylo oprávnění požádat o bezpečnostní prověrku, ale nebyla tam ani reálná potřeba.

Ono to ale vypadalo, že jste to panu Kolářovi zapomněli vysvětlit. I z těch jeho veřejných výroků bylo zřejmé, že je sám překvapený.

Je vidět, že všude je prostor pro zlepšování komunikace.

Pane prezidente, pojďme se chvíli bavit o vašich životních i prezidentských inspiracích a klíčových životních lekcích. Kniha V první linii, na niž se už poněkolikáté odkazuji, mi opravdu dobře posloužila při přípravě na náš rozhovor. Proto si z ní dovolím vás znovu ocitovat: „Velkou roli v mém životě sehrálo, že jsem levák předělaný ve škole na praváka a introvert předělaný na extroverta. Odmalička jsem byl spíš solitér, který si vystačil sám, dokonce jsem občas samotu přímo vyhledával a nikdy jsem nebyl příliš nakloněn velkým partám.“ Kdy a proč jste se vědomě předělával na extroverta? A jak se to povedlo?

Ono to nebylo jen tak vědomé sebepředělávání, jako spíš přizpůsobení se realitě. Protože pokud se dostanete do vedoucí funkce v jakémkoliv týmu, tak nemůžete být úplně introvert. Musíte začít pracovat na tom, že budete s lidmi komunikovat, že jim budete blíž, protože chcete-li něco prosadit, tak bez podpory lidí to nejde. To mě vedlo k tomu, že jsem se sám tak trochu začal předělávat a přizpůsobovat se prostředí.

A šlo to?

Šlo to. Já si myslím, že dnes to mám nastaveno tak, že jsem s tím spokojený, nemusím se do toho nijak nutit.

Je celkem známo, že váš život a kariéru vojáka zásadně ovlivnil váš otec, plukovník československé armády Josef Pavel. Uniformu jste oblékl už při nástupu na vojenské gymnázium ve svých 14 letech…

Necelých, dokonce.

Zůstal jste v ní pak několik desítek let. Nelitoval jste toho někdy?

Mnohokrát.

Toho, že jste se tak rozhodl pod vlivem otce?

Samozřejmě že jo. Takhle – ten vliv mého otce tam byl jenom nepřímý, protože on mi nikdy neřekl, že by si přál, abych pokračoval v jeho šlépějích. Dokonce mě spíš opatrně upozorňoval na všechna úskalí a těžkosti toho povolání.

Kdy jste toho tedy litoval? Říkáte „mnohokrát“.

No, už na gymnáziu mnohokrát, protože jsem si uvědomil, že zatímco naši vrstevníci si užívají krásného života teenagerů, tak my jsme měli vojenský režim jako vojáci základní služby. Přestože jsme ještě vojáky nebyli, protože jsme nesložili přísahu. Takže nás nikdo jako vojáky nemohl brát, ale byli jsme vlastně v režimu vojáků základní služby, to znamená od budíčku do večerky. Organizovaný program, vycházky, pokud všechno šlo dobře, jednou dvakrát za týden. A jednou za čtyři až pět týdnů opušťák na víkend k návštěvě rodiny. To rozhodně nebyl život, který si teenager dokáže představit jako ten nejlepší možný.

V té knize zajímavě – a otevřeně, musím říct – popisujete, jak jste tehdy vnímal komunistický režim. „Já jsem patřil k těm nadšencům pro všechno, co bylo prezentováno jako správné,“ píšete. Jak je vám dneska, když tohle slyšíte? Když víte, že vám to spousta lidí vyčítá? Říkají, že jste sloužil komunistům, že jste se chystal ve vojenském rozvědném kurzu, měl jste krycí jméno… Jak to snášíte?

Já bych oddělil tu zpravodajskou část od té armádní. Myslím, že to pro mě byla jedna z největších životních lekcí, a zároveň jsem svým způsobem rád, že jsem si tuhle lekci mohl prožít. Protože vím, o čem mluvím, když dnes zastávám demokracii a hodnoty jako to nejlepší, co můžeme mít. Mám s čím srovnávat. Samozřejmě že mě může zpětně, aniž bych měl jakoukoliv možnost to vrátit, mrzet naivita, se kterou jsem tehdy některé věci vnímal. Mnohokrát jsem říkal, že člověk je do značné míry produktem toho, do jakého prostředí se narodí. Kdybych se narodil do rodiny disidenta, asi bych měl úplně jinou životní dráhu. Kdybych se narodil do rodiny někoho, kdo byl režimem nějak významně poznamenán, asi bych se na to také díval jinak. Já jsem se narodil do prostředí, které bylo úplně jiné.

A navíc od těch 14 let jsem byl v prostředí vojenském, které bylo hodně izolované a navíc i hodně vyprofilované z pohledu působení na mladé lidi. Takže mohu litovat naivity toho, že jsem neviděl věci kolem, ale zároveň si říkám, že jsem se v té době těžko mohl chovat jinak, když jsem neměl jiné vzory, neměl jsem to s čím srovnávat. Dneska je situace úplně jiná. Já samozřejmě chápu, že pro mnoho mladých lidí je nepochopitelné, že jsme neměli možnost vidět, jak to vypadá na Západě, přečíst si, poslechnout si zprávy, poslechnout si muziku, podívat se na filmy… Prostě že to bylo opravdu úplně jiné. Ale říkám, že já jsem svým způsobem za tu zkušenost rád, protože mám naprosto jasno v tom, co chci.

Spisovatel Pavel Kosatík, který zde v Galerii osobností seděl nedávno ve stejné židli jako vy, řekl, že jste se kvůli své minulosti stal pro spoustu lidí fackovacím panákem. On sám říká, že pro něj jste svoji předlistopadovou minulost odčinil tím, co jste dělal po listopadu, kdy jste se zapojil do struktur NATO a působil v různých vojenských misích… Co vy sám z této své polistopadové kariéry považujete za největší zlom ve svém životě?

Když pominu rozhodnutí kandidovat na prezidenta, což byl asi velký zlom, tak šlo asi o první pracovní výjezd do zahraničí. Já jsem měl to štěstí, že mě otec mimo jiné vedl ke studiu jazyků, protože nejen že zastával okřídlené rčení „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“, ale pro něho to bylo okno do světa, který mu byl zapovězen. Já jsem měl angličtinu na úrovni státnice už v roce 1988, aniž bych mohl jakkoliv tušit, že ji brzo budu potřebovat. Ale krátce po roce 1990 se začaly objevovat nabídky od našich tehdy partnerů, dnes spojenců, na různé kurzy v zahraničí.

Já jsem vyjel jako jeden z prvních důstojníků nové armády na kurz do Spojených států a do americké vojenské zpravodajské služby, kde jsem absolvoval kurz strategického zpravodajství. To byla pro mě ohromná zkušenost: Poté, co jsem se vlastně nejdál dostal k Baltu, tak najednou přímo do Spojených států, do Washingtonu a takhle napřímo vidět, jak funguje západní svět. A uvědomil jsem si i podle toho, jak se tam k nám tehdy chovali, v jak obrovském množství bludů jsme žili nejenom do osmdesátého devátého, ale dokonce i krátkou dobu potom. Jak zkreslený pohled jsme měli na to, jak nás vnímají a jak s námi budou zacházet. Ta realita oproti předpokladům byla úplně jiná, mnohem vstřícnější, pohodovější, vyrovnanější. Tam nebyl ani náznak nějakého nepřátelství.

Nebo výčitek že jste předtím chtěl sloužit opačnému režimu?

Vůbec ne.

Čekal jsem, že mezi ty životní zlomy zařadíte i kariéru předsedy Vojenského výboru NATO, kde jste působil v letech 2015 až 2018.

Ale začalo to těmi pobyty v zahraničí. Od toho se pak odvíjelo to, že kurz v zahraničí a znalost angličtiny vedly k tomu, že člověk dostal zajímavější práci, pak třeba nabídku studia. Měl jsem možnost dvakrát po jednom roce studovat ve Velké Británii, rozšířit si vzdělání i o civilní část, o mezinárodní vztahy na prestižní londýnské univerzitě. Dostat se k mimovojenskému vnímání světa z pohledu zahraniční politiky, z pohledu byznysu, z pohledu samosprávy a mnoha dalších věcí. Takže jsem začal získávat přehled v mnoha jiných oblastech, které se potom – když jsem se dostal do vedení naší armády (náčelník Generálního štábu Armády ČR v letech 2012 až 2015, pozn. red.) a potom do vedení NATO – velice hodily. Protože obrana a bezpečnost skutečně zdaleka nejsou jenom o armádě a člověk musí rozumět mnoha dalším věcem.