„Nebyl den, kdy bych nebojoval s bolestí.“ Petr Čech o zlomu v kariéře

Petr Čech, rodák z Plzně, už jedenadvacet let žije v Londýně. Jako fotbalový brankář tu zažil fenomenální úspěchy v dresu Chelsea, mezitím reprezentoval Česko v národním týmu. Za svou kariérou se ohlíží v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Splnilo se mi víc, než o čem jsem snil. Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu v Síni slávy Premier League,“ říká Petr Čech. Tento triumf zažil letos v květnu jako osmnáctý fotbalista v historii hlasování fanoušků nejvyšší anglické ligy.

V rozhovoru, který je součástí pořadu Seznam Zpráv Galerie osobností, Petr Čech vzpomíná i na těžké zranění hlavy, které utrpěl při jednom ze zápasů na podzim 2006 („Byl to moment, kdy si člověk řekne: Všechno se může změnit. Každým dnem, v jedné vteřině.“), i na chvíli, kdy se v roce 2019 rozhodl s aktivním hraním fotbalu skončit („Měl jsem problém s kotníkem a s achilovkou a prakticky jsem neměl den, kdy bych nebojoval s bolestí.“)

Rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu, nebo nahoře jako video – a dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Po fraktuře lebky před 17 lety se navzdory doporučení lékařů i blízkých do tří měsíců po vážných operacích vrátil na hřiště a s ragbyovou helmou na hlavě a v dresu londýnské Chelsea znovu chytal v bráně. Řadu obrovských úspěchů měl v tu dobu před sebou, včetně titulu vítěze Ligy mistrů a vítězství v anglické Premier League.

Teď, po dobrovolném odchodu ze hřiště, si užívá roční volno a přemýšlí, do čeho dál vrhne svou energii. I o tom mluví v rozhovoru, který Seznam Zprávám poskytl během své krátké návštěvy Česka.

Petr Čech, fotbalový, nebo hokejový brankář. Jak správně vás teď představovat?

Máte tu výhodu, že si můžete vybrat. Pravda je, že jsem fotbalový, momentálně i hokejový brankář.

Všichni vás mají v hlavě jako legendu – fotbalového brankáře. A hokej u vás asi lidé vnímají spíš jako zálibu, odskočení od fotbalu… Nebo je to pro vás nová profese?

Myslím, že to vnímají. Když mě poslední dobou někdo z fotbalových fanoušků zastaví, tak se vždycky ptá, jestli ještě hraju hokej. Ale samozřejmě všude se objevilo, že nastupuji v anglické lize (nedávno přestoupil do týmu Oxford City Stars, pozn. red.).

Když řeknu, že jste hokejový brankář začátečník, tak to se asi urazíte.

Nejsem úplně začátečník, ale samozřejmě doháním ztracený čas. Kdybych byl začátečník, tak by mě nikdo do té brány nedal. (směje se)

„V reprezentaci mu někteří spoluhráči přezdívali Google, věděl prý všechno, nezapadal do škatulky zvané klasický fotbalista – neřešil nadupané káry, modelky, zlatokopky, hadry.“ To je citát z jednoho článku z doby, kdy jste v roce 2019 oznámil konec kariéry fotbalového brankáře. Sedí na vás ten popis? Nezapadáte do škatulky klasického fotbalisty?

Nevím. Myslím, že je strašně těžké říct, jak taková škatulka vypadá.

„Zlatokopky, hadry, káry…“

Myslím, že to je jedna z věcí, která lidi hodně zajímá. Ale ne každý fotbalista je takový. Ale tím, že se vždycky objeví skupina lidí, která se nějak prezentuje, tak možná je to taková kategorie. Ale když se podíváme, kolik milionů fotbalistů hraje, tak do ní ne každý zapadá. A je pravda, že já dělám věci svým způsobem a možná nezapadám do žádné škatulky.

Hrál jste za Spartu, za Chelsea, za Arsenal. Byl jste součástí české reprezentace, v roce 2002 jste se stal mistrem Evropy hráčů do 21 let, později jste byl vyhlášen jako nejlepší brankář v Lize mistrů. Jste držitelem rekordu v počtu vychytaných nul v Premier League. Stal jste se členem její Síně slávy… Splnilo se vám všechno, o čem jste kdy snil?

Myslím si, že se mi splnilo víc, než o čem jsem snil. Já jsem vlastně snil v takových postupných krocích. A většinu jsem si naštěstí splnil. Co mi trošičku chybí, to je samozřejmě zlatá medaile z mistrovství Evropy s českým národním týmem, kde jsme byli blízko třeba v roce 2004 v Portugalsku. Tam jsme skončili třetí, ale ten tým měl na to, aby vyhrál zlato. To mě mrzí, že jsme ten poslední krůček neudělali jinak.

A co je v tom výčtu úspěchů navíc? Říkal jste, že jste získal víc, než o čem jste snil…

Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu v Síni slávy Premier League. Dostat se do Síně slávy nejlepší soutěže na světě, v té konkurenci a ze všech těch hráčů, kteří tam kdy nastupovali, o tom jsem nikdy ani nesnil. Ani mě to nenapadlo. Že budu mít několik rekordů v Premier League, nad tím taky člověk nepřemýšlí.

Držíte rekord za počet zápasů s vychytanou nulou. Bylo jich 202.

Přesně.

Jak dlouho vám ten rekord vydrží?

Myslím, že vydrží, protože…

… je nepřekonatelný?

To si nemyslím, ale nějakou dobu vydrží. Když se člověk podívá, v jakém průměru se ty nuly nasčítaly, tak je to v průměru skoro každý druhý zápas. To je prostě strašná rychlost. Navíc já jsem vydržel v bráně jako jednička z 98 procent svého času, co jsem byl v Premier League. To taky hodně pomáhá. Samozřejmě člověk si musí udržet výkonnost, aby hrál jako jednička, musí hrát dobře a musí zůstat zdravý, nebo relativně zdravý. Všechno dohromady si to musí sednout a mně se to nějakým způsobem sešlo. I s pomocí od spoluhráčů v týmech.

Takže dřina a odříkání, ale i jistá náhoda a štěstí?

Vždycky říkám, že štěstí přeje připraveným. Vždycky jsem to bral tak, že čím lépe budu připravený a čím lépe budu pracovat, tím budu mít větší šanci, že se to štěstí ke mně obrátí čelem. A většinou to tak bývá.

Ve své autobiografické knize Můj život jste vzpomínal na začátek v pražské Spartě v roce 2001. Píšete tam: „Cítil jsem, že vcházím mezi vyvolené, zároveň ve mně proběhla vlna pochybností. Převládá nadšení a zároveň se leknete: Mám na to?“ Co s devatenáctiletým klukem z Plzně udělá vědomí, že si ho prvoligový klub koupil za 22 milionů korun? Tolik za vás tehdy Sparta zaplatila Blšanům, kde jste do té doby hrál.

Musím říct, že sám jsem nad tím zase tolik nepřemýšlel. Ale tím, že se to všude začalo objevovat a všichni v médiích to řešili, asi to pro někoho bylo neobvyklé a překvapivé. Proto to vytvořilo dost velký humbuk. Taky ve většině rozhovorů, které jsem dával po příchodu do Sparty, to bylo vždycky na pořadu dne. „Co říkáte tomu, že je to největší přestup v historii?“ A jak to vidím a jestli to na mě není extra tlak. Osobně jsem tlak cítil i normálně, protože když se podívám zpátky, tak když jsem přišel do Sparty, mí brankářští kolegové byli ti, kteří v té době byli v národním týmu. Konkurence tam byla obrovská, ty představy, tlak a ambice týmu taky. A když se k tomu přidaly i spekulace, že jsem stál hodně peněz a jestli Sparta udělala dobře, nebo jestli to je zbytečné, tak to jsem samozřejmě vnímal taky. Nakonec se to všechno pro mě otočilo správným směrem a všichni víme, jak to dopadlo.

Dopadlo to tak, že už po pár letech jste přestoupil do zahraničí. Dokonce v roce 2004, ve vašich 22 letech, zaplatil za vaše angažmá v Chelsea tehdejší majitel Roman Abramovič v přepočtu půl miliardy korun. Takže od nástupu do Sparty vaše cena mnohonásobně vzrostla. To už jste si musel připadat nepřemožitelný.

Už když jsem ze Sparty odcházel do Francie, tak to tehdy byla částka okolo čtyř milionů eur, v tu dobu obrovská suma. Takže to, že za mě Sparta zaplatila dvacet milionů, se jí hned po roce obrovským způsobem vrátilo. Udělala to nejlepší, co mohla. Vrátilo se jí to jak na hřišti, tak potom i finančně. Když člověk hraje francouzskou ligu a potom přechází do Anglie, tak už i ta částka je trošku větší. Bylo to okolo sedmi osmi milionů liber. Byla to největší částka, kterou Chelsea v té době zaplatila za brankáře. A zase mi někdo říkal: „Stojíte vlastně nejvíc, jako všichni ostatní brankáři v historii klubu dohromady.“ Tak jsem si říkal: „Jo, to už jsem někde slyšel.“ Proto jsem to vůbec neřešil a udělal to úplně stejně – díky zkušenosti ze Sparty jsem věděl, že když udělám svoji práci, co nejlépe to půjde, budu mít šanci se do té brány dostat.

Když jste měl za sebou všechny tyhle úspěšné přestupy a věděl jste, jaká je vaše hodnota, do toho rostl počet zápasů s vychytanou nulou, měnily se postupem let emoce, které jste při vítězstvích zažíval? Nestala se z toho trochu rutina – že jste přišel do práce, zase vychytal nulu a šel domů?

Ač má člověk ambici hrát v nejlepších klubech a užít si i ten fotbal, někdy to až taková zábava není. Protože někdy ten tlak je tak obrovský. Očekávání v Chelsea je, že se vyhraje každý zápas. To není o tom, že jednou vyhrajeme, někdy remizujeme, a když se prohraje, tak se nic neděje. Takhle to bohužel není. A to je právě to, co není pro všechny. Člověk si musí najít i způsob, jak se vyrovnávat s fází v kariéře, kdy je ten tlak tak veliký. Vždycky jsem to bral jako výzvu: „No tak, dokážeš to zopakovat! Teď jsi něco vyhrál, něco jsi ukázal a dokážeš to zopakovat příští týden, příští měsíc!“

Takže motivace tam byla pořád?

Motivace byla spíš udržet výkonnost takovou, abych mohl pokračovat dál. Není umění mít jednu super sezonu. Umění je mít jich deset, patnáct. Vydržet na vrcholu takhle dlouho. Jeden z těch úspěchů, který se nikde neobjeví, protože to není trofej, kterou máme, je to, že jsem dokázal být patnáct let v kuse jedničkou v Premier League. A všichni trenéři – měl jsem ji asi patnáct – mě vždycky dali do brány. To je, myslím, taky jeden z obrovských úspěchů mé kariéry.

U vás je obdivuhodné to, že jste se dokázal vrátit do skvělé formy i po těžkém úrazu, který se vám stal vlastně na začátku v Chelsea, v roce 2006: při zápasu s Readingem jste utrpěl frakturu lebky, když se vám trefil kolenem do hlavy protihráč Stephen Hunt. Jak často si na tuhle událost vzpomenete?

Abych řekl pravdu, zase tolikrát na to nevzpomínám. Je pravda, že to hodně ovlivnilo moji kariéru, protože jsem musel nastupovat s helmou, trošku mě to tím pádem odlišilo od ostatních. Jinak to pro mě byl moment, kdy si člověk řekne: „Hele, všechno se může změnit. Každým dnem, v jedné vteřině, v jednom momentu.“ Myslím, že člověk dokáže žít každým dnem. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se vůbec na hřiště vrátím, jestli mi to doktor dovolí. Tyhle otázky jsem nikdy neřešil. Říkal jsem si, že si člověk nepřipouští, že se někdy zraní a je konec. Máme spoustu případů, kdy hráči měli velká zranění a museli skončit. Ale nepřipouštíte si to. Jdete hrát, ten zápas je každý den. Od toho momentu jsem nepřemýšlel moc dopředu. Prostě jsem si říkal: „Užij si další zápas, užij si další trénink, užij si další den, protože nikdy nevíš, co se stane.“ Samozřejmě jsem začal trochu přemýšlet i nad tím, co by se stalo, kdyby to byl konec. Dělal jsem všechno pro to, abych se na hřiště vrátil, ale zároveň jsem si začal dobře uvědomovat, že kdyby to opravdu nešlo, tak co budu dělat? Mít připravený nějaký plán B, C, D je vždycky dobré. Ve sportu jde všechno rychle a člověk musí být připravený.

Na hřiště jste se vrátil relativně rychle. Do tří měsíců po úrazu, s ragbyovou helmou na hlavě. Myslím, že asi ani lékaři nevěřili, že to bude tak rychlý proces. Je to tak?

Hlavně mi to nedoporučovali. Rozhodnutí vrátit se takhle rychle bylo spíš proti jejich doporučení. Mohlo to být špatné rozhodnutí, ale já jsem v tu chvíli prostě myslel, že to je to nejlepší. A nakonec se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí.

Co byly ty scénáře B, C, D?

Scénář B byl to, že už nikdy fotbal hrát nebudu. A bylo na mně zapřemýšlet, co bych dělal. Jestli bych se chtěl vydat cestou trénování, nějakou formou ve fotbale zůstat. Anebo prostě zavřít kapitolu fotbal a vrátit se do studií a udělat věci úplně z opačné strany. Nakonec jsem rád, že jsem tuhle variantu řešit nemusel. Ale tím, že jsem nad tím začal přemýšlet, co se týče studií a plánu B, tak mi to pomohlo v tom, že jsem vždycky využil každé chvíle k tomu, abych si vylepšoval vzdělání. A byl jsem připravený na to, že až jednou skončím s kariérou, budu mít otevřené dveře dělat zase něco jiného.

Jak to vlastně dopadlo s těmi slavnými ragbyovými helmami? Kde jsou teď?

Spoustu z nich jsem vždycky podepsal a šly na charitu. Některé jsou vystavené v muzeu, ať už je to v Chelsea, nebo v muzeu voskových figurín, kde je moje figurína. Kdybych šel teď někde hrát zápas, tak ji samozřejmě budu muset mít, takže dvě tři jsem si schoval. Třeba tu z finále Ligy mistrů. Je to taková vzpomínka na kariéru, i když třeba ne úplně příjemná, ale patří ke mně. Na druhou stranu je to vlastně moje záchrana. Kdyby ta helma nebyla, nebo kdyby se s ní hrát nemohlo, nebo by se nenašel způsob, jak ji vylepšit tak, abych s ní mohl hrát, tak bych fotbal třeba hrát nemohl. Když jsem ji dostal, neřešil jsem, jak v tom vypadám, ale hlavně to, že se na to hřiště můžu vrátit, že mám šanci, že to přežiju.

Úraz hlavy byl sice největší, ale nebyl jediný, který jste zaznamenal. Vím, že jste prodělal například bolestivé operace ramen. Kvůli nim nemůžete dodnes hrát golf nebo tenis, protože si nemůžete dovolit pořádný švih.

Hraju, ale nemůžu to hrát naplno. To mně vadí, ale každopádně pro radost hrát můžu.

Je to daň za to, že jste si vybral cestu fotbalového brankáře?

Ve vrcholovém sportu tělo dostává opravdu nápor. Vrcholový sport tělu neodpouští. Když chce být člověk nejlepší, tak kolikrát trénuje na limitu, co tělo vydrží – a bohužel někdy to tělo nevydrží. Ale je pravda, že teď se dá díky novým technologiím zatížení u každého hráče lépe monitorovat. Už to není tak, že jdou všichni běhat a ti, co na tom nejsou tak dobře, tak holt budou zavaření, že to je jejich problém. Na druhou stranu, jestli chce být člověk lepší než ti ostatní, tak to někdy prostě táhne na limit. A když to tělo nevydrží, nevydrží. Ale je to trochu daň za to všechno. Ale musím říct, že to za to stojí.

Po 31 letech aktivního hraní – když do toho budu počítat start v první třídě na základní škole – jste se rozhodl ukončit fotbalovou kariéru v roce 2019, ve svých sedmatřiceti. Bylo už to tělo natolik zhuntováno, že jste si řekl: Dál to nejde? Nebo to nehrálo hlavní roli?

Hrálo to dost roli. Měl jsem problém s kotníkem a s achilovkou a prakticky jsem neměl den, kdy bych nebojoval s bolestí. Pokud člověk může trénovat na 100 procent a ten risk nebere do takové míry, že něco opravdu úplně špatným způsobem praskne, tak se to dá. Když jsem měl prasklá obě kloubní pouzdra v ramenech, tak jsem s tím hrál snad osmnáct měsíců. Takže ono se to dá, záleží, kolik bolesti člověk vydrží. Problém byl v tom, že už to byla dennodenní věc, kdy jsem šel na trénink o hodinu dřív, abych se na něj připravil, a ve chvíli, kdy jsem se zastavil, tak jsem sotva chodil. To už i ta radost zmizí. Říkal jsem si: „Možná si tu kariéru prodloužím o rok, ale může to být taky měsíc a pak nebudu moct ani chodit s dětmi lyžovat.“ Když mi praskne achilovka, budu omezený i v životě, který jsem chtěl mít i po tom fotbale aktivní. Sport ke mně patří, mám aktivitu rád a bez ní bych byl asi hodně frustrován. Pohyb mě nabíjí. Tohle všechno jsem si dal dohromady a navíc jsem si říkal: „20 let profesionální kariéry, kdy jsem všechno vyhrál, udělá velký rozdíl, jestli budu hrát jednu sezónu navíc, nebo ne?“ Tak jsem došel k tomu rozhodnutí skončit.

Končil jste jako hráč Arsenalu, kam jste odešel v roce 2015 po jedenácti letech v Chelsea. Vzpomínáte si, co vám řekl tehdejší majitel Chelsea Roman Abramovič, když jste mu přišel říct, že chcete jít ke konkurenci?

Nadšený nebyl. Je to člověk, který hodně ovlivnil i moji kariéru. Nejenom v tom, že za jeho působení mě Chelsea koupila, což třeba asi nebylo úplně jeho rozhodnutí, ale byl u toho. Ale u toho rozhodnutí jít do Arsenalu - i přes to, že jsem chtěl jít ke konkurenci - tak za to všechno, co jsem pro klub udělal, mi to bylo umožněno. To bylo největší rozhodnutí z jeho strany. Díky němu jsem měl možnost do Arsenalu jít.

Chtěl jste si vyzkoušet ještě něco jiného?

Chtěl. Po těch jedenácti sezónách jsem cítil, že ta změna je potřeba. Měl jsem spoustu nabídek ze Španělska, z Francie, ale chtěl jsem zůstat v Premier League. Pro mě je to nejlepší liga na světě, to byla priorita. To, že se objevil Arsenal, byla komplikace, protože to je přímý konkurent. Vzhledem k tomu, že jsem měl ještě rok smlouvy, tak to bylo jenom na benevolenci klubu, jestli mě nechá jít, nebo ne. Nakonec to dopadlo, jak jsem si přál. Bylo to hlavně díky tomu, co všechno jsem pro ten klub udělal. Klub to ocenil.

S Chelsea jste se ale tehdy nerozešel nadobro, protože když jste pak po čtyřech letech v Arsenalu skončil, nastoupil jste do Chelsea jako „poradce technického sportovního úseku“. Co to znamenalo?

Prakticky to byla práce ne úplně sportovního ředitele - protože sportovní ředitel dělá přestupy, i co se týče financí, já měl na starosti fotbalovou část. Pro mě byla radost vytipovat hráče, pracovat s lidmi ve sportovním úseku od akademie až po první tým. Dávat všechno dohromady, propojovat jednotlivé sekce tak, aby všechno fungovalo, pomáhat trenérovi v prvním týmu, aby měl všechno, co potřebuje, a mohl se soustředit jen na trénování, aby tým hrál co nejlépe. Tohle byla ta část, která mě nejvíc bavila.

Tahle část vaší kariéry trvala tři roky - v červnu 2022 jste skončil. Bylo to v době, kdy ruský oligarcha Abramovič byl okolnostmi donucen klub Chelsea prodat. Souviselo to s tím? Cítil jste tehdy taky chuť nebo potřebu se stáhnout, když Abramovič odcházel?

Ne, to vůbec. Měl jsem představu, že budeme pokračovat dál. Kvůli okolnostem (protiruské sankce kvůli ruské agresi na Ukrajině, pozn. red.) se musel měnit majitel, ale na druhou stranu jsme začali budovat něco, co začínalo vypadat velmi slibně a úspěšně. Navíc jsme vyhráli Ligu mistrů. Takže jsem si říkal, že jsme na dobré cestě a s novým majitelem (konsorcium pod vedením amerického podnikatele Todda Boehlyho, pozn. red.) můžeme navázat. Ale někdy člověk cítí, že se představy, jak by to mělo vypadat, rozcházejí. A já měl pocit, že to, jak ty věci vidím já, úplně nezapadá do škatulky těch všech změn a toho, co měl nový majitel na mysli. Tak jsem se rozhodl, že nebudu pokračovat. Když někam přijdete, koupíte firmu, koupíte klub, cokoliv, tak máte právo mít lidi, kteří do toho jdou na sto procent a kteří o tom jsou přesvědčení. A tím, že já jsem o tom přesvědčený nebyl, tak by nebylo fér tam zůstat.

Nicméně okolnosti, proč se ta změna odehrála, byly takové, že Roman Abramovič se ocitl na sankčním seznamu mimo jiné kvůli svým vztahům s Putinem. Jak jste tohle vlastně vnímal? V době války na Ukrajině. S Abramovičem jste si byli blízcí.

Je to nepříjemná situace. Sankce dolehly i na klub. Takže nikdo nevěděl, jakým způsobem můžeme fungovat. Už jenom u každodenního běhu klubu byla otázka, jestli vůbec bude vypadat tak, jak vypadá.

Vy jste tehdy ani nemohli prodávat vstupenky na zápasy, jestli se nepletu.

Tam bylo takových omezení, že člověk nikdy nevěděl, co může, nemůže, jestli má možnost pracovat normálně, nebo ne. Všechno běželo v nějakém módu „uvidíme, co bude“. A to všechny lidi okolo klubu semklo, protože byla spousta překážek, které se musely dennodenně přeskakovat. Bylo dobré vidět, že ten klub byl v tomhle směru silný. Ale samozřejmě že to byla nepříjemná věc, kterou nikdo nepředpokládal. Taky se musíme podívat na to, proč se do té situace klub dostal - nikdo si určitě nepřeje, aby se v Evropě válčilo.

Z této věty to vypadá, že jste tedy měli pochopení pro to, že Abramovič je na sankčním seznamu a něco se musí změnit. Bylo to tak?

Těžko říct. Abych řekl pravdu, tak já jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Prostě takový je život. Člověk je z nějaké země, když se pohybuje v určitých kruzích, potkává se se spoustou lidí. Já jsem se potkal se spoustou lidí, které jsem poznal, a těžko můžu ovlivnit, co se jim stane za měsíc, za dva, za rok. Myslím si, že se to strašně těžko hodnotí.

Po svém odchodu z Chelsea v červnu 2022 jste byl vázán roční smlouvou, kdy jste ve fotbalovém světě nemohl nastoupit nikam jinam. Máme červen 2023, smlouva končí. Co to pro vás znamená? Máte před sebou nějakou novou výzvu?

Mám výhodu, že mám spoustu možností, mám otevřené dveře do různých směrů a bude i na mně, jakým směrem se vydám. Na druhou stranu, po tom čase stráveném s rodinou, s dětmi a bez toho dennodenního velkého stresu musím říct, že mi to pomohlo. Že jsem se zregeneroval a že kdyby teď přišla možnost, která se nedá odmítnout, nebo která by mě zajímala, bavila, tak bych byl připravený do toho zase skočit.

Co by to tak mohlo být? Trénování?

Trénování je jedna z mých myšlenek, protože to mě baví. Teď jsem hodně s dětmi po trénincích, po zápasech, pomáhal jsem třeba i trenérům v týmu mojí dcery, trénoval jsem tam brankářky, pomáhal se svými zkušenostmi trenérům. Navíc dvacet let dělám v létě Fotbalovou školu Petra Čecha, tam se vždycky i zapojím s dětmi do tréninků. Baví mě předávat zkušenosti, baví mě pozorovat, že když člověk dobře poradí, tak se hráči nebo hráčky zlepšují. Je to taková radost. Takže tohle mě začíná víc a víc zajímat. Já jsem o tom na začátku vlastně nikdy nepřemýšlel, že bych se vydal cestou trenéra. Rytmus toho života je pořád stejný jako u hráče, navíc je to ještě časově náročnější, co se týče přípravy tréninku a manažování celého toho týmu. Proto jsem nechtěl. Chtěl jsem od toho rytmu klid a čas a pauzu. A musím říct, že teď jsem ve fázi, že si opravdu budu vybírat.

Takže rozhodnutí je teprve před vámi?

Je přede mnou a nechávám tomu volný průběh. Budu zvažovat všechna hlediska, co se týče rodiny, mě a vlastně i té potenciální nabídky.

Jedenadvacet let, to je víc než polovina vašeho dosavadního života, žijete v Anglii. Nechcete se natrvalo vrátit do Česka?

Kdybych byl sám, kdybychom byli s Martinou sami a neměli jsme děti, tak je ta otázka vždycky jednodušší. Neřešili bychom školu, vzdělání dětí, v jakém prostředí vyrůstají… Ale vytrhávat je v určitých fázích jejich života, pokud k tomu není opravdový důvod? Na to člověk nahlíží trošičku jinak. Nechceme a nebudeme děti vytrhávat z jejich prostředí. Necháme je dostudovat. Potom, když začnou žít svůj život, bude úvaha nad tím, kde žít, zase jiná. Tohle je vždycky největší otázka pro toho, kdo žije v zahraničí: co je v dané situaci nejlepší pro rodinu, pro děti.

Jak často se během roku dostanete do Česka? Sešli jsme se k rozhovoru během vaší několikadenní návštěvy…

V Česku trávím velmi málo času, protože většinu aktivit jsem vždycky měl v Anglii, žije tam rodina. Většinou je to tak, že když mám nějaké povinnosti vůči partnerům, sponzorům nebo samozřejmě i rodinné záležitosti, tak do Česka přijedu. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, že bych jezdil častěji, ale ono to není vždycky tak jednoduché.

Zajdete v Česku na fotbal? Na Spartu?

Upřímně – na fotbale jsem byl jednou. To bylo na zápase národního týmu s Anglií.

Neláká vás to? Nebo se tam nechcete ukazovat?

Většinou na to není čas. Buď se nehraje, nebo na to nemám čas, většinou tu mám program na minuty. Takže využívám každý ten den k tomu, abych zvládl, co musím. A to, co bych chtěl, třeba návštěva fotbalu, do toho nezapadá. Anebo se mi nechce. To je druhá věc.

Máte povědomí o tom, jak se mění - jestli se z vašeho pohledu vůbec mění - fotbalové prostředí v Česku?

Samozřejmě to sleduju, protože je to důležité i pro český fotbal. Sleduju českou ligu, sleduju fotbal obecně. Zajímá mě samozřejmě i to, jakým způsobem se vyvine situace v Česku. Víme, že se děly změny ve fotbalové asociaci, měnil se předseda, měnila se spousta věcí… Druhá věc je, že se pořád bavíme o tom, jak vrátit fotbalu reputaci, jak přilákat zase víc a víc dětí k fotbalu. Nejenom tím, že si oblečou dres Ronalda, Messiho a hezké kopačky a budou doufat, že půjdou jednou za týden na trénink, a tím pádem se tím Messim stanou. Je důležité přitáhnout daleko větší počet dětí - v dnešní době, kdy je těch možností, jak strávit volný čas, víc a víc. Jsou tu i jiné sporty, které mají taky velkou popularitu. Myslím, že hokej a fotbal mají teď konkurenci největší, co kdy měly. Dřív tu další sporty tak populární nebyly. Dneska je to jiné. Navíc mají některé děti ambici být součástí onlinových sportů.

Pojďme ještě na chvíli otočit list. Co vy a hudební produkce? Je známo, že bubny jsou váš koníček. Někde jsem si přečetl, že jakmile slyšíte hudbu, automaticky se ve vás zapne buben a ťukáte prsty a dupete si pod stolem do rytmu…

K radosti lidí okolo mě. Je to tak. (směje se)

Nechtěl byste se i v té hudební branži posunout někam dál? Na jaře 2019 jste s Rogerem Taylorem ze skupiny Queen natočili písničku That’s Football…

Od té doby jsem natočil pár dalších písniček. Jsem na dvou albech anglické skupiny Wills & The Willing.

Takže už se posouváte?

Lidé vědí, že bubnuji, že hraji. Někdy mi někdo zavolá, jestli bych si nešel zahrát nebo udělat zkoušku nebo nahrát nějaký track na bubny. A mě to baví. Je to jedna z těch věcí, kterým se teď, kdy mám čas, více věnuju - co se týče techniky a hraní různých žánrů. Není to jenom odreagování. Někdy opravdu hraju tak, abych zlepšil techniku, zlepšil svoje hraní. Nemám ambici, že za pět let budu součástí nějaké kapely. Ale samotného mě zajímá, jak daleko se s tím dokážu dostat.

A kam až byste se chtěl dostat? K jakým žánrům nebo technice?

Spíš jak dobře se dá hrát. Když se podíváte na ty nejlepší bubeníky, kteří hrají v různých skupinách… Když vidíme tu kvalitu, rychlost, preciznost, kontrolu hraní i to, jak to zní. Můžete vzít dvacet různých hudebníků, posadit je a necháte je hrát stejnou písničku, a pokaždé to zní jinak. Protože někteří lidé mají ten cit, dají tomu to koření, které ti ostatní nedokážou. To je na tom to krásné. Je to stejné jako ve sportu: miliony lidí hrají fotbal, ale ne všichni se dostanou do té nejlepší kategorie. Stejné je to v muzice. Je spousta bubeníků, spousta kytaristů, kteří umí úžasně hrát, ale třeba tam něco chybí, aby ta jejich kapela byla ta nejlepší na světě. To je na tom to fascinující.

Pane Čechu, děkuju vám za rozhovor a přeju, ať všechno, do čeho se pustíte, vás baví stejně tak jako bubnování, fotbal a hokej.

Děkuju moc.