Osmnáct nahých akrobatů na scéně? To by v Kanadě neprošlo, říká principál

„Na konci představení Rest In Euphoria je na jevišti osmnáct účinkujících a jsou nazí. Přišel kanadský promotér a říkal, jak se mu to představení líbilo, ale že v Kanadě ta závěrečná scéna být nemůže,“ vypráví Rosťa Novák ml.

„Nebo když jsme hráli v Americe. Kluci nesměli být nahoře bez, museli jsme jim dát kostýmy, a ty musely být růžovo-oranžové. To byl zase diktát amerického agenta,“ vzpomíná principál slavného novocirkusového souboru, který právě v těchto dnech slaví 15 let své existence.

„To jsou normy jednotlivých zemí. To si pak uvědomíš, jak skvěle se tady máme. My tady můžeme tvořit absolutně svobodně. Nám nikdo neříká, jestli má být kostým takový, jestli tam má hrát taková hudba, jestli má mít představení 70 minut. Ve Francii je ideální délka představení 70 až 75 minut,“ říká Rosťa Novák ml. v rozhovoru pro Galerii osobností.

Jeho souborem prošlo za patnáct let na 300 účinkujících pětadvaceti národností. A právě svoboda tvorby v Česku je podle Rosti Nováka jeden z důvodů, proč je i o konkurzy na nové členy La Putyky i mezi zahraničními uchazeči takový zájem.

V rozhovoru mluví velmi otevřeně o tom, jak mu alternativní forma divadla pomáhá zvládat jeho poruchu ADHD, jak se během covidu a po ruském vpádu na Ukrajinu proměnilo jeho vnímání kultury a umění, a také o tom, jak se v mládí snažil – marně - vzepřít rodovému „předurčení“ stát se komediantem, jak sám říká. Rosťa Novák ml. je totiž potomkem slavného loutkářského rodu Kopeckých v osmé generaci.

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Už jste dneska skákal na trampolíně?

Dneska ne. A toho prostoru už ani moc nemám. Tělo toho už moc nevydrží, už jsem překonal nějakou věkovou hranici, kdy jsem spíš na židli než na trampolíně.

Už to tedy ani nepokoušíte?

Nějaké adrenalinové kousky mě občas baví. Když se může odněkud někam skočit, nebo odněkud někoho někam vyhodit, tak to jo. Nějakou sílu ještě mám, jednoduché salto ještě skočím, ale kdybych měl skočit salto vzad, tak už ne.

Ale jinak prý účinkující v Cirku La Putyka mají tréninky šestkrát do týdne…

Pracuje se denně, jediné pondělky jsou volné. To jsme převzali z Německa, kde jsme hráli 180 představení v řadě, pondělky bylo volno a v sobotu se hrálo dvakrát. Je to jako u vrcholového sportu. Péče o tělo, ale i o hlavu se v poslední době ukazuje ještě zásadnější. Teď zrovna řeším spolupráci se sportovním psychologem, který by měl pracovat s našimi umělci. Člověk se dostává denně na hranu, riskuje.

Takže nejen fyzická, ale i psychická únava?

Náš osmnáctiletý syn skáče vrcholově v české reprezentaci na mistrovství Evropy ve skocích na trampolíně a tam stačí mentální blok a neskočíte ani jednoduché salto, když normálně skáčete trojitá salta. Tohle když se stane v sedmimetrové výšce a hlava přestane pracovat, nastane velmi riskantní moment, kde nejde o běžnou naraženinu, vykloubený prst nebo vyvrtnutý kotník, ale jsou to vážnější úrazy. Hlava tam hraje dost významnou roli. Proto nás hodně zaměstnává péče a čas – kolik věnovat tréninku, kolik zkoušení… To je nová společnost.

A přes všechny úrazy a rizika to stojí za to?

Je to nádherné! Měl jsem možnost vyzkoušet různé divadelní formy, zažít natáčení - od seriálů přes filmy, přes zahraniční produkce, reklamy… Ale tohle je pro mě nejsvobodnější umělecká forma, kterou jsem měl možnost zažít a vyzkoušet.

Pojďme teď na úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu komedianti?

Moje vlastní rodina. Takhle byla v historii pojmenovávána – komedianti. Pro mě to není hanlivé slovo.

ADHD?

Velmi silná osobní zkušenost. Dnes ADHD zní jako velmi moderní pojmenování. Dřív se to nazývalo lehká mozková dysfunkce. Bojuji s tím celý život: najít v té poruše chování nějakou novou kvalitu. Těžké to je samozřejmě hlavně pro moje okolí. Hyperaktivita, nesoustředěnost, různé úzkostné stavy, dyslexie, dysgrafie… Velký fyzický výdej, propad nálad, od extrémní radosti po extrémní smutek.

Přivedlo vás to k tomu, co děláte?

Mně byly tři roky, když to u mě diagnostikoval pan docent Matějček, ikona dětské psychologie. Celý život jsem to neřešil a začal jsem to řešit v posledních pár letech. Taky jsem o tom udělal představení. Je to, myslím, hledání rovnováhy v nějakém chaotickém stavu mysli, ale je to celoživotní běh.

Edinburgh?

Největší zážitek. Zažít Edinburgh, to je o pokoře, respektu… Nádherný barevný festival. Byl jsem tam pětkrát. Pro nás to byla brána do světa. (Na Fringe, největším světovém festivalu performativního umění, La Putyka poprvé vystoupila v roce 2011, pozn. red.)

Covid?

„Kulturu nezastavíš.“ Přinést kulturu lidem na místa, kde na ni třeba zapomněli, udržet kulturu při životě. Rozšíření naší rodiny. Covid do společnosti přinesl spoustu negativních věcí. Nám to ukázalo nějakou sílu a houževnatost souboru a lidí, kteří jsou kolem nás. Covid nám přinesl existenční problém, protože jsme z osmdesáti procent závislí na vstupném, a to najednou nebylo. A tak jsme hledali cestu, jak udržet company při životě. Začali jsme otevírat nová témata. Projekt „Kulturu nezastavíš“, který vznikl během covidu, nás dostal na místa, kde jsem si v životě nemyslel, že bychom hráli divadelní představení. Zrovna dnes je třeba projekt v jedné stanici metra, oživuje tenhle veřejný prostor.

Další slovo - euforie?

Pro mě je to vlastně každý den, který můžu strávit s těmito lidmi. Připadám si jako objevitel. Objevuju nové krajiny, nové krásy života. Euforii prožívám vlastně každý den na zkoušce.

Co to vlastně je, ten „nový cirkus“? Pojďme to představit.

Nejsem teatrolog a většinou se tomu pojmenovávání a té definici bráním. Tím stavebním kamenem u nás je cirkusové umění. Tradiční cirkus, drezury se zvířaty, vznikl někde v 18. století. „Contemporary Circus“, „nový cirkus“, „fresh circus“, má to různé definice, tak to byla reakce na to, kam se cirkusové umění dostalo. Švédské, finské, francouzské company, všichni slaví třicet, čtyřicet let své existence. Pro mě je to způsob vyjadřování se jinými prostředky, kdy salto nebo manipulace s jakýmkoliv předmětem může taky vyprávět příběh.