Národní divadlo byl vrcholný průšvih mé kariéry, říká Jan Vlasák

V 83 letech zažívá Jan Vlasák nebývalý příliv hereckých příležitostí. Sám se tomu diví. O své kariéře ale mluví překvapivě kriticky. Vzpomíná na promarněné šance, odmítnutého Gottwalda i nabídku odejít do Hollywoodu.

„Co já jsem zahodil příležitostí a možností! Z jistého úhlu pohledu jsem se vždycky blbě rozhodoval,“ říká herec Jan Vlasák v rozhovoru v Galerii osobností. Když dostane otázku, jestli opravdu vždycky, opraví se jen nepatrně: „Téměř vždycky.“

I ve svém věku hraje ve více než deseti divadelních inscenacích, natáčí filmy, dabuje a namlouvá jednu audioknihu za druhou. Hereckých příležitostí jako by mu stále přibývalo. „Mě to potkalo už dřív. Ale že mě to teď vrchovatou měrou potkává až ke konci, to je zvláštní. A nevadí mi to. Musím přiznat, že mi to nevadí.“

Letos se objevil ve dvou filmech, které šly do kin. V létě to byla komedie Jana Svěráka Pět švestek, v níž se skupina seniorů vydává na jachtu, kde experimentují s drogami. V těchto dnech měl premiéru snímek Evženie Brabcové Divočina, kde Jan Vlasák hraje podivínského muže, který se připravuje na konec světa.

Sám Vlasák se ale na žádnou apokalypsu nechystá, i když ho téma filmu na myšlenky o konci světa přivedlo. „My si pořád myslíme, že se nás to nedotkne. Ale čert ví… Mnoho sil se snaží o to, aby se nás to dotklo,“ říká.

V rozhovoru velmi otevřeně mluví o své více než šedesátileté herecké kariéře, která se ubírala velmi klikatými cestami. Hrál v Uherském Hradišti, Ostravě, Brně… Když se řeč stočí k jeho desetiletému angažmá v Národním divadle (1990 až 2000) a zazní otázka, zda to byl vrchol kariéry, svou odpovědí překvapí: „To byl vrcholný průšvih mé kariéry!“

Jan Vlasák vysvětluje, že se v Národním divadle nedokázal prosadit. Dlouho mu chybělo sebevědomí a schopnost říct si o příležitost. Jeho matka mu odmalička vštěpovala, že má být skromný, nikam se netlačit - a čekat, až si ho někdo všimne. „A já jsem seděl v tom koutě. Jak mě to maminka naučila,“ vzpomíná na své působení na první české scéně.

Některé herecké nabídky v minulosti vědomě odmítl. Za normalizace například nechtěl ztvárnit Klementa Gottwalda v televizním seriálu. Ačkoli ho rozhodnutí stálo mnoho obav a trápení, dnes o sobě říká: „Já nejsem statečný člověk.“

Když mu po úspěchu amerického hororu Hostel, kde hrál brutálního zabijáka, nabízel režisér Eli Roth cestu do Hollywoodu, nechtělo se mu: „Kdyby mi bylo třicet, tak bych možná ještě váhal. Jenže mně už bylo přes šedesát.“

V rozhovoru Jan Vlasák vypráví také o režiséru Janu Kačerovi, který mu pomohl získat herecké sebevědomí, o stáří i vážné autonehodě, při níž mohl přijít o život. A také o tom, proč už dnes nemá potřebu plánovat, co všechno ještě musí stihnout.

Rozhovor si můžete pustit ve videu, nebo jako audio v přehrávači nahoře. Dále nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Vlasáku, když se vás někdo zeptá, jak se máte, odpovídáte obligátně „dobře“? Nebo už nad odpovědí trochu víc přemýšlíte?

Přemýšlím. Přemýšlím nad nějakou vtipnou odpovědí. Ale žádná mě nenapadá, protože moc vtipný člověk nejsem. Takže ze mě nakonec vypadne: „Přiměřeně svému věku.“

Je vám 83 let, ale jste neuvěřitelně aktivní. Hrajete ve více než deseti divadelních představeních, natáčíte filmy, namlouváte audioknihy. Je to život, jaký jste si kdysi představoval na důchod?

Ne, to bych se rouhal. Mě to potkalo už dřív. Ale že mě to teď vrchovatou měrou potkává až ke konci, to je zvláštní. A nevadí mi to. Musím přiznat, že mi to nevadí.

Předpokládám, že máte pořád hodně zaplněný diář. Dokážete ještě nějakou práci odmítnout?

Přiznám se vám, že teď už odmítám. Protože chci mít taky volno.

A daří se vám to?

S lítostí, ale daří se.

Jednou jste řekl, že stáří je zároveň směšné i tragické. Co je na něm směšné a co tragické?

Tragické mi přijde, že si člověk uvědomí, co všechno mohl, když byl mladý, a co už nemůže teď, když je starý. A jak by to dělal tenkrát, kdyby věděl to, co ví jako starý. To mi přijde tragické. A komické? My jsme se ženou stejně staří a dneska jsme strávili asi půl hodinky tím, že jsme po bytě hledali její brýle.

Našli jste je?

Samozřejmě. Prohledali jsme všechna místa, kde to vůbec bylo možné i nemožné. A nakonec se našly v pokojíčku, kam žena chodí ráno cvičit. Ona cvičí jógu každý den už asi čtyřicet, padesát let. A tam ty brýle ležely na postýlce. Jen nás nějak nenapadlo, že by mohly být právě tam. Tak to bylo komické.

Letos jste natočil dva velmi rozdílné filmy. V komedii Pět švestek Jana Svěráka hrajete jednoho ze seniorů, kteří na jachtě experimentují s drogami. V psychologickém dramatu Divočina režisérky Evženie Brabcové zase samotáře, který se připravuje na konec světa. Která z těch rolí vám byla bližší?

Já vám řeknu, že mně je to celkem jedno. Jedna paní režisérka, když viděla Pět švestek, mi řekla: „Vždyť ty jsi komik, člověče! Ty máš rád komické role. Žádné Leary, Hamlety a tohle, co jsi hrál pořád. Ty jsi měl vždycky hrát komiku.“

A měla pravdu?

Já mám pocit, že bych to neuměl, ale možná bych to uměl. Asi v těch situacích vypadám komicky. Tak možná ano.

V Divočině hrajete muže, který se v ústraní připravuje na apokalypsu. Co vás na tom příběhu zaujalo?

Zarazila mě bizarnost toho starého chlapa. Že se někdo tak intenzivně zabývá takovými věcmi. Ne že by konec světa nebyl možný, ten svět k tomu dává dost příležitostí. Ale způsob, jakým se na něj ten člověk připravuje, mi přišel bizarní. Bylo ale zábavné to hrát.

Přimělo vás to přemýšlet, jestli něco podobného skutečně může přijít?

To víte, že vás to napadne. My si pořád myslíme, že se nás to nedotkne. Ale čert ví, jestli se nás to dotkne, nebo nedotkne. Mnoho sil se snaží o to, aby se nás to dotklo.

Máte z toho strach?

Tak v mém věku už ne. Já už si říkám: No tak odejdu maličko dřív, než bych třeba musel.

Ale máte děti, vnoučata…

Já vím. Z tohohle hlediska je to tragické. Ale když mám být sobecký a mluvit jenom za sebe, tak mně už by to bylo celkem jedno.

Když hrajete nějakou postavu, hledáte v jejím příběhu paralely s vlastním životem? Například ve filmu Divočina je důležitý komplikovaný vztah otce a dospělé dcery. Připomíná vám to někdy vaše vlastní zkušenosti?

To víte, že ano. Člověk při herectví musí vycházet z vlastních zážitků. Když jsem byl mladý, strašně jsem obdivoval Činoherní klub, hlavně to, co tam dělal Honza Kačer. Inscenace Čechova nebo Gogola. Oni měli takovou filozofii, že si herec musí přinést na jeviště ulici, po které večer jde do divadla. Pohledy lidí v tramvaji, všechno, co vidí, co cítí, co ho překvapí, oslní nebo mu ublíží. To všechno musí přinést živé na jeviště.

Takže při hraní čerpáte i z toho, co jste prožil ve vlastní rodině?

Samozřejmě. Ale děje se to automaticky. Člověk o tom takhle analyticky nepřemýšlí. Ta profese a způsob práce to samy vyžadují.

Když se vrátíme do vašeho dětství, podle některých životopisných informací jste prý byl mimořádně stydlivé dítě. Jak se z takového kluka stal herec?

Nevím, kde se stala chyba, ale to, co jste právě řekl, je hluboký omyl. Já nebyl stydlivé dítě. Já jsem byl velký lotr. Už jako předškolní kluk jsem byl tak oprsklý, že jsem chodil po ulici třeba i nahatý. A když mě napomínaly nějaké paní, tak jsem jim vynadal: „Co to meleš, bábo stará…“

Takže jste byl drzý spratek?

Naprosto drzý, sprostý spratek! Stydlivost mě přepadla až v pubertě, když šlo o holky. Před nimi jsem byl příšerný stydlín. Tak mě to svazovalo, že jsem s nimi nebyl schopný vůbec mluvit.

A přeneslo se to později i na jeviště?

Ano. Divadlo jsem chtěl dělat, protože mě bavilo. Pudově jsem po něm toužil. Ale na jevišti jsem se příšerně styděl. Styděl jsem se být sám za sebe, uvolnit se. Až později jsem pochopil, že aby člověk dobře hrál, musí být v podstatě sám za sebe. Jinak to nejde.

Přesto jste se dostal na hereckou školu. I když vás předtím dvakrát nevzali na DAMU.

Vzali, což je tedy velmi s podivem. A nedivím se, že mě tenkrát vyhazovali.

Vaše maminka vás prý vychovávala podle zásady „Sedávej, panenko, v koutě“. Nemohla právě tato výchova přispět k vaší pozdější zakřiknutosti?

Moje matka byla speciální člověk. A tohle byla jedna z jejích stěžejních filozofických hodnot. „Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Necpi se nikam, buď pěkně skromný.“ To bylo její životní krédo. Ale ona sama se chovala úplně jinak. Byla to velmi aktivní baba.

Myslíte, že vás její výchova poznamenala? Že jste třeba později neměl dost ostré lokty?

To si myslím, že by ta filozofie musela být v rodině také žitá. A to nebyla. Naši se moc nemuseli, nesnášeli se, měli mezi sebou problémy. A já myslím, že to se na dětech podepíše.

Když se dnes ohlížíte, říkáte si někdy, kam jste to mohl dotáhnout, kdybyste měl v mládí větší sebevědomí?

No jo. Ale člověk je strůjcem svého štěstí sám. Co já jsem zahodil příležitostí a možností! Z jistého úhlu pohledu jsem se vždycky blbě rozhodoval.

Vždycky?

Téměř vždycky. Byly to takové životní křižovatky, že jsem mohl být úplně v jiném světě, kdybych se vydal jinudy. Několik takových křižovatek jsem prostě minul.

Jedna z vašich prvních životních křižovatek přišla hned po škole. Dostal jste nabídku jít do tehdy vznikajícího Divadla Husa na provázku v Brně, ale rozhodl jste se pro Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Proč?

To bylo pragmatické rozhodnutí. Když jsem končil JAMU, měli jsme se ženou už roční dítě. Pan Srba tehdy zakládal Divadlo Husa na provázku. Byl to v podstatě jeho nápad. Režiséři jako Scherhaufer, Pospíšil nebo Eva Tálská byli jeden ročník a my herci jsme studovali s nimi. Chtěli nás víceméně všechny přetáhnout na Provázek. Jenže já potřeboval zajistit ženu a dítě. A první sezóna Na provázku se hrála zadarmo. Byla to zájmová činnost, teprve se budovala podoba a smysl toho divadla. Určitě to bylo strašně zajímavé, ale já si to nemohl dovolit.

Později jste působil také v Ostravě, kde jste se v roce 1976 setkal s režisérem Janem Kačerem. Nastudovali jste Sen noci svatojánské a vy jste o tomto setkání mluvil jako o zásadním pro svou kariéru. Co s vámi Jan Kačer udělal?

Dal mi sebevědomí. Přesvědčil mě, že si mám věřit, že si můžu věřit a že to přináší výsledky. Dělal to zvláštním způsobem. On mi vlastně nic nevysvětloval. Byl to takový režisér pábitel. Strašně rád vyprávěl příběhy, které začínaly někde v dálce a nakonec se nějakým způsobem vztahovaly k té hře, k nám a k životu.

A neustále mi kladl překážky. Když po mně něco chtěl, nikdy mi neřekl přímo, jak to mám udělat. Protože když vám režisér dá informaci a vy ji jenom provedete, je to zničující zkrat. Zabetonuje to všechno. Vy musíte k tomu, co chce, dojít sám. Musíte projít tu cestu, ne rovnou udělat výsledek.

My jsme byli zvyklí z běžného divadla dělat právě ty výsledky. A on mi vždycky řekl nějakou hovadinu. Z mého tehdejšího pohledu hovadinu. Já myslel, že se mi z toho hlava zauzluje, jak jsem se snažil přijít na to, co vlastně chce. A při tom hledání jsem se uvolnil a začal dělat přesně to, co chtěl. To si vlastně uvědomuju až teď.

S Janem Kačerem jste si zjevně rozuměli. V roce 1979 jste v Ostravě slavili úspěch s inscenací Rváč, kterou pak Kačer přenesl do pražského Divadla E. F. Buriana. Vzal vás s sebou, ale vy jste v Praze vydržel jen jednu sezonu a odešel do Brna. Proč?

Ale zaujala! To víte, že ano. To byla moje touha. Touhou každého českého herce bylo dostat se do nějakého dobrého pražského divadla. Já jsem se teda nedostal do dobrého divadla. Divadlu E. F. Buriana se tehdy říkalo Divadlo U Rozvařilů, což byl takový ponižující, pejorativní název.

Ale Honza mi tam dal krásnou roli. Dělali jsme Rváče, Turgeněvovu povídku, kterou Antonín Máša nádherně zdramatizoval. Honzovi se to představení povedlo, byla to v Praze bomba. A já jsem okamžitě dostal nabídky na velké televizní role. Jenomže jsem byl ještě v angažmá v Ostravě. Řekl jsem režisérovi Kovalovi, že mám nabídku dělat velkou televizi. A on mi odpověděl: „Ne, Honzo, v žádném případě. Já vás mám teď obsazeného.“

Tak co se dalo dělat? Paní režisérce jsem řekl, že to nemůžu vzít, protože musím hrát v Ostravě. A tím jsem si vlastně zazdil nástup do televize. Kdybych tu roli udělal, možná by přišly další nabídky a chytil bych se.

Další významná životní křižovatka přišla v roce 1990, kdy jste nastoupil do Národního divadla. Strávil jste tam deset let. Byl to tehdy vrchol vaší kariéry?

To byl vrcholný průšvih mé kariéry! Ta doba byla šílená, hektická. Všechno se bouralo, všechno se chtělo stavět znovu. Do Národního divadla přišel Ivan Rajmont z Ústí nad Labem a chtěl ho celé přestavět. Staří mistři byli naštvaní, všechno bylo naježené proti novotám.

Rajmont pozval Honzu Kačera, který tam už předtím režíroval vynikající inscenace. A Honza mi řekl: „Hele, pojď, uděláme spolu Pekaře Marhoula.“ Vladislav Vančura, komunistický autor, tedy v uvozovkách komunistický. Ale vynikající spisovatel, krásný román, nádherná dramatizace. A představení se povedlo.

V Národním divadle se při něm dokonce pekl chleba.

Ano! A bylo kvůli tomu pozdvižení. „V Národním divadle se bude péct chleba? Zbláznili jste se? Šílenství, hrůza!“ Takovéhle blbosti. Všechno bylo proti tomu naježené. Přitom to byla dobrá inscenace.

Ale proč tedy označujete deset let v Národním divadle za vrcholný průšvih?

Protože tam byly takové poměry, se kterými jsem si neuměl poradit. Byly potřeba lokty. Asertivita, ne ve špatném slova smyslu. Prostě umět si jít za svým, prosadit se, urvat si to, co je správné.

A vy jste seděl v koutě.

A já jsem seděl v tom koutě. Jak mě to maminka naučila. Těžko jsem se prosazoval. A potom jsem neuměl pracovat s některými jinými režiséry, kteří tam byli. Necítil jsem se dobře. Začal jsem z toho mít blbý pocit. A neměl jsem odvahu odejít. Protože z Národního divadla se neodchází. Než jsem pochopil, že se odejít dá, trvalo to deset let. A pak jsem se osvobodil.

Po odchodu z Národního divadla jste působil a působíte v řadě divadel… Na jevišti pracujete s gesty, mimikou i pohybem. V audioknihách, kterých jste namluvil už více než stovku, vám zůstává jen hlas. Je to pro herce těžší disciplína, nebo v ní naopak nacházíte větší svobodu?

Nevím, jestli jde o svobodu. Jde o výraz. O to trefit se do autora, do jeho barvy, do jeho chuti. A na to myslím hlas stačí.

Co vás na natáčení audioknih nejvíc baví?

Je to strašná zábava. Mám rád třeba dramatičtější texty, se kterými si člověk může hrát. Může si zvolit barvu hlasu. A já ji rád volím až v okamžiku, kdy to natáčím. Nezkouším si doma, jak budu dělat nějakou postavu. Řeknu si třeba: „Aha, on je to takovýhle pitomec, tak tomu bude slušet…“ A nějak to zkusím.

A trefíte se?

Už asi tuším. Ale nechávám to na mikrofonu a na tom okamžiku. Když se to nepovede, udělám to znovu, trochu jinak, až to chytím. A právě ten okamžik mám rád.

Máte svůj hlas rád? Ptám se proto, že je velmi charakteristický, nezaměnitelný.

To je taky věc. Když jsem byl puberťák, měl jsem skřípavý, sevřený, stažený hlas. Samozřejmě tím mindrákem před ženskými.

Takže zase ta stydlivost?

Ano. A potom jsem měl hlas špatně školený. V Brně jsme měli špatné učitele hlasové výchovy. A já jsem to asi taky neuměl pochopit. Jedno s druhým. Ze školy jsem vyšel a byl jsem nemožný. Naprosto nemožný.

Jak jste se z toho dostal?

Tím, že jsem ten hlas používal. Jak to bývalo u té šmíry. Člověk, když něco používá, tak se to naučí. Samozřejmě jsem se snažil, cvičil jsem, pokoušel se zpívat. Nic nešlo, všechno špatně. Hrůza. Ale tím, že jsem se o to pořád snažil, se to časem nějak změnilo. A s tím uvolněním, které přišlo potom asi v Ostravě, se to najednou nějakým způsobem stalo.

Dnes je právě hlas jedním z vašich největších pracovních nástrojů. Přemýšlíte ještě někdy o tom, jestli se vám líbí?

Už se tím takhle nezabývám. Zvykl jsem si, že mi lidé říkají: „Ty máš dobrý hlas.“ A já si říkám: „Co na tom máte?“ Ale už to neřeším. Jestli ho mám rád, nebo nemám rád. Používám ho, jak to jde.

Zmíním ještě jednu roli, díky které jste se mohl dostat až do Hollywoodu. V roce 2005 jste si zahrál v americkém hororu Hostel, který produkoval Quentin Tarantino. Hrál jste bohatého muže, který si zaplatí za možnost zabít člověka. Přitom jsem četl, že horory vůbec nemáte rád.

Nemám.

Jak jste se tedy ocitl v tak brutálním filmu?

Touha přiblížit se k těm Amerikánům. Čuchnout si k nim. Zažít tu produkci, vidět, jak to dělají. Tenkrát jsem moc neuměl anglicky, byla to taková škobrtavá angličtina. Ale chtěl jsem být u toho. A ty příšerné scény, které ve filmu jsou, byly při natáčení vlastně docela srandovní. Byla to velká sranda.

A když jste pak viděl hotový film, působil na vás stejně hrůzostrašně jako na diváky?

Já už ani nevím, jak jsem se na něj díval. Moc mě to nebavilo.

Film ale zaznamenal obrovský mezinárodní úspěch. A jeho režisér Eli Roth vám prý nabídl, abyste s ním odjel do Hollywoodu a zkusil tam kariéru. Je to pravda?

Ano. Ten film měl světový ohlas, což bylo s podivem. Eli na něm hodně vydělal. A říkal mi: „No pojeď, hele, teď jsi na vlně!“ Tenkrát se mi stávalo, že mě v Praze poznávali cizinci. Ukazovali si na mě: „Hele, to je on!“ Byli z toho úplně zbláznění. A dodneška mě občas zastavují kluci, kteří se vyžívají v hororech, a připomínají mi tu roli.

Vy jste ale Rothovu nabídku nevyužil. Nelitoval jste toho někdy?

Nevyužil. Ale helejte, kdyby mi bylo třicet, tak bych možná ještě váhal. Jenže mně už bylo přes šedesát. A v tomhle věku se nová kariéra nedělá.

Ani v Hollywoodu?

To se nedělá. I když tenkrát ještě žil Forman. A myslím, že kdybych za ním zašel, tak by mě přece jenom aspoň trochu nasměroval. Ne že by mi nějak zvlášť pomáhal, ale poradil by mi, co, kde a jak dál.

Když přemýšlím o vašich televizních rolích, vybavuje se mi třeba Malý pitaval z velkého města. Seriál z 80. let, který televize dodnes reprízují. Hrál jste v něm operačního důstojníka Veřejné bezpečnosti. Viděl jste se v něm někdy zpětně?

Neviděl. A já si ani nepamatuju, jestli jsem to viděl tenkrát. Vůbec si ty filmy moc nepamatuju.

Není to velká role, ale takový pomníček vaší televizní tvorby 80. let. Na kterou výraznější roli z té doby vzpomínáte?

Na žádnou. Já jsem se nedostal do toho okruhu lidí, jako byl Jarda Hanzlík nebo třeba Čepek, Hrzán. To byli supertalentovaní herci, kteří působili v Praze. A postupně si tam vybudovali určité místo. Pak byli obsazovaní typově, do určitých postav. Tohle si člověk potřebuje vybudovat brzy, aby se někde etabloval. A já jsem tím, že jsem nebyl v Praze, tuhle příležitost prošvihl.

Jednu výraznou nabídku jste ale dostal. Měl jste hrát samotného Klementa Gottwalda ve stejnojmenném televizním seriálu.

No jo. To si na mě vzpomněl Evžen Sokolovský. Brňák.

Jak se v té době dala taková nabídka odmítnout?

Blbě. Těžko. Já nejsem statečný člověk, takže mě to stálo moc přemáhání, starostí a trápení. A přitom to šlo jednoduše. Kdybych byl trochu statečnější nebo otevřenější, tak bych řekl: „Pánové, polibte si s tím…“

Ale vy jste tu roli nakonec odmítl. Co následovalo?

Předvolal si mě doktor Oldřich Janota, programový náměstek televize. Na kobereček. A říkal: „Ty to nechceš dělat?“ Já jsem se vymlouval a vymlouval. Přitom kdybych měl odvahu, tak bych řekl: „Hele, nech napsat pořádný scénář. Ale tyhlety, s prominutím, sračky, ať říká někdo jiný.“ Já jsem si přečetl první stránku a řekl jsem si: „Tohle já dělat nebudu. Tyhlety pitomosti ze mě nepolezou.“ A konec.

Mluvili jsme o životních křižovatkách a rozhodnutích, která dnes hodnotíte jako chybná. Je něco, čeho opravdu litujete? Něco, co jste udělal a raději byste to vzal zpátky?

Jako v kariéře? To ani ne. Můžu litovat, že jsem nešel jednou cestou a šel jinou. Ale takové lítosti jsou mi k ničemu. Člověk někdy lituje věcí, které udělal třeba v osobním životě. A to nechci ventilovat.

To chápu.

To má každý, tohleto.

V roce 2008 jste měl vážnou dopravní nehodu, při které jste málem přišel o život. Od té doby prý říkáte, že slavíte každý den, kdy jste na světě.

To říkám a je to pravda. I když to tak plně vědomě neslavím, uvědomuju si, že to tak bylo. Byl jsem asi patnáct minut v bezvědomí. Měl jsem přeraženou kost v pánvi. A zpětně jsem si uvědomil, že jsem musel mít nějakého anděla strážného. Protože to bylo o pár centimetrů a mohl jsem být úplně…

Mohl jste tady nebýt.

Mohl jsem nebýt.

Změní člověka taková zkušenost? Přestane třeba řešit každodenní prkotiny?

Prkotiny budete řešit vždycky. A taky je nebudete řešit. To je od povahy. Já jsem si tenhle moment zažil, prožil, odžil. A myslím, že jsem vděčný osudu. Nebo jestli je něco mimo nás, někdo mimo nás, tak jsem vděčný jemu. A dál to neřeším.

Jan Kačer jednou řekl, že naše životy nejsou naše. Vy jste k tomu dodal, že je máme jen na chvíli půjčené. Je ještě něco, co byste si v tom vypůjčeném čase chtěl užít?

Užít? To snad ne.

Nebo stihnout?

Stihnout? Já taky nevím, jestli bych chtěl něco stihnout. Nemám žádný program. Já už jsem starý.

Ale máte pořád natřískaný diář.

No tak to je takový užitkový program, když to hodně zjednoduším. Ale užít si něčeho? Ne. To člověk má užívat, dokud je mladý. Tam je co si užívat. A pak už jako… Pak se má spíš koukat, no, po tom světě.