Na nejdelší operu v dějinách se chystám tři roky, říká „královský“ dirigent

Dirigent Jakub Hrůša popisuje, jak se s jeho nástupem do vedení londýnské Královské opery doplní repertoár o skladby českých autorů. V rozhovoru mluví i o tom, co by mu nejspíš u krále Karla III. neprošlo.

„Ano, bude tam znít více české hudby v porovnání s italskou hudbou u mého předchůdce. Ale jako důležitější vidím to, aby se tomu domu nepřestalo dařit v takové té vnitřní spokojenosti. Aby moje éra znamenala pokračování prosperity tohoto operního domu,“ říká Jakub Hrůša v rozhovoru v Galerii osobností.

Do Královské opery v Covent Garden nastoupí na prestižní pozici hudebního ředitele v září 2025, nicméně už nyní se důkladně připravuje. V Londýně ho totiž mimo jiné čeká uvedení nejdelší opery v celé historii hudby, šestnáctihodinový Prsten Nibelungův (série čtyř oper Richarda Wagnera). „Není klišé, když řeknu, že je to opravdu filozoficky hluboké dílo a pár let na případu není málo.“

Královskou operu, jejíž financování stojí především na příspěvcích soukromých dárců, ale i královské rodiny, často a rád navštěvuje i britský panovník Karel III. Jakub Hrůša tudíž očekává, že se v souvislosti se svým nástupem do funkce s králem setká.

„On je milovníkem opery a po představeních chodí i na jeviště osobně zdravit účinkující. Pokud všechno bude probíhat nejlepším možným způsobem, tak dříve či později se s ním setkám. Aspoň moji kolegové říkají, že on se bude chtít přesvědčit, kdo je tím, kdo drží v rukou tu ‚jeho operu‘,“ říká Jakub Hrůša.

Britský panovník by díky Jakubu Hrůšovi mohl ve „své opeře“ slyšet například díla Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů.

Proč není snadné uvádět v cizině konkrétně například Smetanovu Libuši? Co jsou podle něj ve světě zatím neobjevené české hudební klenoty? A jaký rozdíl je mezi řízením velkého orchestru ve Velké Británii a v Česku?

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Máte za sebou sérii exkluzivních koncertů na Pražském jaru, včetně koncertního provedení Smetanovy Libuše. Čím začínáte žít teď? Už se chystáte na převzetí Královské opery v Londýně?

Na převzetí se chystám. Chystám se na úkoly, co mě tam čekají, například na Richarda Wagnera. Ono to krásně souvisí s tou Libuší, protože Smetana je tomu Wagnerovi v naší hudbě relativně nejblíž. V té koncepčnosti nebo v tom, jak byl progresivní. V Londýně mě čeká mimo jiné Prsten Nibelungův, což je vůbec nejdelší opera v celé historii hudby. Kolem toho je spousta věcí k nastudování, to není jen dirigovat nebo připravit tu věc se zpěváky a se sborem. Ale celá ta kultura, historie, mytologie, filozofie. Není klišé, když řeknu, že je to opravdu filozoficky hluboké dílo a pár let na případu není málo.

Četl jsem, že váš diář je rozplánovaný skoro po hodinách na čtyři roky dopředu. Jak tam všechno můžete poskládat? I s volným časem a relaxem?

Jedete autem na zkoušku, jedete autem ze zkoušky. Nebo jedete vlakem na turné nebo letíte letadlem přes moře. A to jsou okamžiky, kdy se dá Wagner dobře studovat.

I to jsou položky ve vašem kalendáři? „Pojedu vlakem, můžu studovat…“

Mám tam itinerář – jedu vlakem. A ten Wagner, Smetana, Puccini, ty mám vždycky s sebou.

Ještě než se pustíme do detailů, tak se vás v úvodním ping-pongu zeptám na pár slov. Co vás napadne, když řeknu: Londýn, nebo Praha? Nebo ve vašem případě – Brno?

Domov, všechna tři místa.

Vy jste z Brna, žijete s rodinou v Londýně a v Praze. Jak často jste v Praze?

Když děti zrovna nechodí v Londýně do školy. Takhle jednoduše se to dá říct. Tam je o něco víc prázdnin než u nás. Takže takových týdenních okýnek, někdy i měsíčních, je v průběhu roku víc, a to jsme většinou tady.

Další otázka – Asrael?

Láska.

Pro čtenáře a diváky bychom měli doplnit, že to je název smuteční symfonie Josefa Suka, která je pro vás docela osudová…

Když řeknete „smuteční“ a já říkám „láska“… Ono je to tak, že je to vlastně symfonie, která je hlubokou výpovědí o tom, co pro Josefa Suka, významného skladatele, znamenali dva nejdražší lidé, kteří bohužel příliš brzo a náhle umřeli. To byl jeho tchán, Antonín Dvořák, a jeho žena, čili Dvořákova dcera Otýlie. Tragická ztráta těchto dvou drahých bytostí – proto „láska“ – se přetavila až mystickým způsobem do naprosté zvukové hudební nádhery.

Považujete tuto skladbu za klíčovou ve své kariéře, je to tak?

Klíčová byla už proto, že jsem měl odvahu, takovou až téměř tvrdohlavou, trvat na tom, že s ní v roce 2004 absolvuji (studium HAMU, pozn. red.), a Jiří Bělohlávek (dirigent a pedagog, pozn. red.) mě v té netradiční a dost smělé myšlence podpořil. To absolutorium hodně znamenalo, protože to bylo významné, náročné dílo a hudebníci, ale i odborná a laická veřejnost viděli, že jsem snad člověkem, který má na to, tyto velké výzvy dobře zvládat.

A otevřelo vám to cestu do velkého světa…

Ano. Na tom absolventském koncertu byl poměrně významný agent, jeden z více, které jsem se pokoušel pozvat, a toho to tak přesvědčilo, že druhý den ráno mi dal smlouvu k podepsání.

To se tedy stalo před těmi dvaceti lety.

Bylo mi necelých 23 let.

Když ještě v této úvodní části řeknu – Dirigent roku? Vaše německá cena Opus Klassik za rok 2023. Je pro vás něčím víc než ty ceny předchozí?

Přiznám se, že ne, každé ceny si vážím. Ona většinou každá cena zahraje na jinou strunu ve vás a potěší trošku jiným způsobem.

Funguje dirigování trochu jako fitness?

Trochu ano, takový zdravý společenský kulturní fitness to je. Mám docela silnou fyzickou konstituci, takže se mě lidé často ptají, jak to dělám, že mám bicepsy a tak dál. Já ale opravdu do fitness nikdy nechodím. Byl jsem tam jednou, bylo mi to tak protivné, že už jsem tam nikdy podruhé nevkročil. Mám tu krásnou možnost, že se udržuji fyzicky tím, co je moje povolání. Je to taky hlavně kardio, ještě víc než silové cvičení. Je to zdravé proudění zrychleného tepu srdce a navíc pozitivní. Pokud se člověk zrovna nerozčiluje, což při koncertu většinou není, tak to pomáhá fyzicky i duševně.

Když jsem vás nedávno pozoroval na Pražském jaru při koncertu s římským orchestrem Národní akademie svaté Cecílie, kde jste hostujícím dirigentem, tak to byl váš strhující výkon. A strhující zážitek! Velmi divoká gestikulace, která chvílemi připomínala balet… Říkal jsem si, jak fyzicky náročné to musí být a že to každý, navíc v jakémkoliv rozpoložení, asi nemůže dát. Co pro to člověk potřebuje mít?

To rozpoložení by nemělo hrát roli. Člověk se má jako profík do správného rozpoložení prostě za každou cenu dostat. To, že se mi zrovna nechce se fyzicky pohybovat, naštěstí odpadá, protože mně se vždy chce obcovat s hudbou skrz publikum, s orchestrem. Ale souhlasil bych, že ne úplně každý by to mohl dělat. Na druhou stranu jsou ale dirigenti všemožných fyzických konstitucí a každý diriguje tak, jak to odpovídá jeho specifickému typu. Když někdo diriguje sportovně a je trochu sportovně postavený typ, tak je to správné, protože je to autentické. Když je někdo subtilní, elegantní, něžná žena, například – dnes máme hodně žen dirigentek –, tak si myslím, že by neměla dirigovat jako muž s bicepsy a napodobovat něco takového, ale dirigovat po svém.

A pozná posluchač, že tentokrát diriguje subtilní žena? Je to pro orchestr a jeho způsob hraní směrodatné? „Dneska diriguje někdo s jinou konstitucí než minule.“

Že to je žena, samozřejmě nepozná. Je jedno, jestli je to muž, nebo žena. Ale pozná se to na charakteru prováděné hudby: pokud posluchač aspoň trošku tu skladbu zná a dovede porovnávat mezi různými provedeními, tak pozná, že dirigent je něžný, citlivý typ a že nemá rád velká gesta a monumentalitu, ale třeba ponor, vroucnost a tak dále.

Existuje u dirigentů něco jako nemoc z povolání?

Asi ano, často to bývá takové egomaniactví. I v jiných oblastech: jste prostě zvyklý, že jste středem pozornosti a že když něco řeknete, tak se to pak plus minus děje. I když se třeba lidem nechce nebo s vámi nesouhlasí. Je tam principiálně taková přirozená autorita. Já se ale přiznám, že u mě to spíš funguje naopak – čím víc jsem vytížen jako dirigent a čím jsem úspěšnější, tím mám naopak větší potřebu v osobním životě jít spíš do té submisivní polohy a nechat jiné rozhodovat a jít tak trochu s tím, co jiní navrhnou a podobně. Na druhou stranu jsem zase natolik zvyklý na tu svoji pozici, že když mě někdo nutí dělat něco, co nechci, tak chci mít možnost si říct: Tohle já dělat nebudu.