Hanka mě hodně změnila, naučila mě být slušný, říká Margita

Operní pěvec s celosvětovým věhlasem v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o zvratech v kariéře, odmítnutých rolích i manželství s Hanou Zagorovou, která – jak říká – ho zásadně změnila.

Před pár týdny zpíval operu v Dallasu a San Franciscu, teď si zase užívá jaro v Praze. „Pro mě je Praha naprosto extra, nikdy bych ji za nic neměnil,“ říká rodilý Košičan Štefan Margita, který už od roku 1986 – s většími či menšími přestávkami - působí i v Národním divadle.

Během rozhovoru pro Galerii osobností Štefan Margita ohlašuje konec své kariéry ve velkých operních představeních a v mnoha odpovědích naprosto spontánně mluví o Haně Zagorové, s níž v manželství strávil třicet let. Třeba když mluví o tom, jak býval nesnesitelně arogantní.

„Naučila mě být slušný. To jsem nebýval, byl jsem namyšlený a drzý,“ říká pěvec a přiznává, že měl svého času tendence cítit se jako slavný Luciano Pavarotti. „Hanka říkala: Všechno můžeš v klidu vysvětlit, nebuď namyšlený. To lidi nemají rádi.“

Po její smrti v srpnu 2022 se Štefan Margita rozhodl věnovat její osobnostní práva do Nadace Hany Zagorové, kam sám přispívá z honorářů ze svých koncertů.

„Uvědomil jsem si, že bychom měli udělat na jméno Hana Zagorová ochrannou známku. Kdokoliv dneska může zpívat písničky Hany Zagorové, ale nemůže tam dávat ‚vzpomínky Hany Zagorové‘ a ‚písnička Hany Zagorové‘ a ‚galakoncert…‘ To jsme chtěli stopnout. Protože jsem cítil, že chci zachovat to její jméno a úctu, kterou Hanka měla a proč ji lidé měli tak strašně rádi.“

Výtěžek z nadace jde na nákup přístrojů pro Ústav hematologie a krevní transfúze 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kde se zpěvačka dlouhá léta léčila s nemocí krvetvorby a kde se o ni lékaři a sestry starali i před jejím odchodem.

„Jak se tam doktoři a sestřičky starají o pacienty! To byla první věc, když Hanka zemřela, že pro ně musím něco udělat, opravdu nějak pomoci. Nikdy jim to nezapomenu, protože jí prodloužili život.“

Rozhovor se Štefanem Margitou si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane Margito, opernímu zpěvu se věnujete už 45 let. Může se za takovou dobu člověk operou přesytit? Stalo se vám to?

Stalo. Tehdy jsem hostoval v Metropolitní opeře (v New Yorku, pozn. red.) a tam je taková prodejna, kde se prodávají videa a CD. Tehdy je lidi ještě kupovali… A tak, když jsme měli pauzu, jsem se tam šel podívat, co tam mají. A velice mě překvapilo, že i José Carreras, Plácido Domingo, Jonas Kaufmann vydávají i něco jiného než operu. A říkal jsem si, čím to je? V Metropolitní opeře během pauzy potkáte v kantýně ty největší hvězdy a jednou jsem tam potkal Jonase a ptal se ho. A on říkal: „To víš, každý den zpívám operu a prostě jsem cítil, že musím udělat něco úplně jiného.“ Jeho první odbočka byly operety, pak začal dělat muzikály a tak dál. Tehdy jsem to vyprávěl Hance a ona říkala: „Na to si musíš dát pozor, to je velice nebezpečné, ale zkus to.“ Tak jsem zkusil muzikály.

Nedávno jsem si přečetl, že teď hodně posloucháte jazz. „Čím jsem starší, tím míň poslouchám operu.“ Jak to tak přišlo? Operu máte už tak naposlouchanou, že víte, co bude?

Přesně tak to je. Když děláte novou produkci, tak zkoušíte sedm, někdy i osm týdnů. Takže pro mě je takový naprostý relax, že přijedu domů a pustím si Franka Sinatru nebo Dianu Krall, krásnou jazzovou muziku. Nepouštím si to v bytě nahlas, ale jako muziku, podkres – a to mě strašně uklidňuje. Nejvíce mě uklidňuje hlas Franka Sinatry, vůbec nevím, čím to je. Začnu poslouchat a zapomenu na všechny starosti, které v tu chvíli člověk má.

Pojďme ještě na tradiční slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – Košice.

Tam jsem se narodil. Nádherná rodina. Bráchové.

New York?

První angažmá v Metropolitní opeře, což jsem si nemyslel, že tam budu někdy zpívat. Sál pro čtyři a půl tisíce diváků a zpíváme bez mikrofonu. Dokonce vám řeknou přesně: „Sem nechoď, tady na levé straně je hluché místo, tam nestůj, tam nezpívej.“ Ale to divadlo má tak úžasnou akustiku, že na jevišti to operní zpěváci už neřeší.

Janáček?

Tomu bych měl nosit denně na hrob kytku, protože jsem se ho hodně nazpíval a Janáček mi donesl tu mezinárodní kariéru. První byla Káťa Kabanová, pak Semjon Byčkov (americký dirigent ruského původu, t.č. šéf České filharmonie, pozn. red.) dělal předzpívání na Její pastorkyni ve vídeňské Státní opeře a vybral si mě na Lacu. A pak už jsem dělal ve světě sedmnáct produkcí Její pastorkyně.

Grappa? (vinný destilát, původem z Itálie, pozn. red.)

Úžasné uvolnění. Pokud pijete jen grappu, tak vám není špatně. Když jsme zkoušeli v Itálii, tak pro ně je grappa samozřejmost. Dají si i do kafe trochu grappy, to se jmenuje corretto (napravená káva, pozn. red.).

A vy jste propagátorem grappy i mezi českými operními pěvci, je to tak?

To, co teď řeknu, by pan ředitel Burian v Národním divadle neměl slyšet: někdy před zkouškou jsem donesl láhev grappy a my jsme ji vypili. (směje se)

Další slovo - Anděl strážný?

Krásná písnička, kterou napsala Radúza pro Hanku a já jsem udělal desku duetů, která letos vyjde, a dovolil jsem si s Hankou tuto píseň nazpívat jako duet. A příští rok se tak bude jmenovat koncert v O2 aréně.

Poslední otázka v této části – Zlato Rýna? (opera Richarda Wagnera, pozn. red.)

To je věc, kterou jsem nechtěl zpívat. V Národním divadle existoval úžasný člověk, který se jmenoval doktor Pavel Epstein. A ten říkal: „To bys měl jednou udělat, to bude tvoje krásná role.“ A měl pravdu. Zpíval jsem jí od Metropolitní, v Chicagu, San Francisku, v Mnichově… A teď bude v Praze.

Vy jste k tomu nedávno řekl: „Nabídli mi takovou poslední inscenaci.“ Berete to tedy jako své finále v Národním divadle?

Beru. Myslím, že nastal čas, kdy bych už velké produkce neměl dělat. Poprosil jsem vedení Národního divadla, jestli bych se mohl v podstatě rozloučit s inscenacemi, že už bych nechtěl zkoušet v divadle, opravdu těch sedm, osm týdnů někdy unaví. Zkoušel jsem inscenaci Davida Radoka Don Buoso, byla to krásná práce – a co mě potěšilo, že ti mladí, o třicet let mladší, byli více utahaní než já. Ale já jsem si uvědomil, že člověk by měl odejít ve chvíli, aby ho nelitovali, aby neříkali: „Ježíš, on ještě zpívá? To je hrůza.“

Tak jste si to naplánoval… Kdy bude premiéra Zlata Rýna?

12. února 2026.

Pane Margito, před jedenácti lety jste společně s Dagmar Peckovou uspořádali koncertní turné s názvem Začínáme končit. Tehdy jste řekl: „Končit můžeme ještě deset let.“…

…teď bychom měli turné s Dášou nazvat Skončili jsme. Tehdy ten název vymyslela Dáša, měli jsme dvacet koncertů, bylo to úžasné. Ale to jsem takhle neplánoval, že se tu takhle za jedenáct let sejdeme. Ale uvědomil jsem si, že v tom nejlepším musí člověk odejít. Já jsem tehdy dělal krásné velké inscenace od Metropolitní opery přes Chicago po Mnichov – a Národní divadlo mě nepozvalo.

Prý jste tam v té době neměl roli třináct let. Máte pro to vysvětlení?

To byla taková zvláštní věc, teď už to můžu prozradit. Dělala se tam Pastorkyně, tehdy v ní ještě zpívala Eva Randová, Gabriela Beňačková a já měl zpívat Lacu. Dirigoval to pan dirigent Bělohlávek a my jsme se nějak nepohodli a všichni jsme z té produkce odešli. A pak se nekonalo nic.

A zřejmě musel přijít nový šéf a zase se to rozjelo. Už jste zmínil například operu Don Buoso, kterou napsal Jan Kučera a režíroval David Radok, premiéru jste měli zhruba před půldruhým rokem. Zmínil jste zkoušení s mladšími pěvci… Užíváte si takovou situaci, kdy jste v inscenaci doyenem? Radíte ostatním, nebo s pobavením sledujete…?

Hlavně nepoučovat, to jsem se naučil. U Buosa jsem je spíš uklidňoval, že to bude nádherná produkce. U každého režiséra někdy vznikne nervózní atmosféra, a když byla pauza, tak jsem ostatním říkal: „Pojďte na grappu, pojďme na oběd…“ To se nám vyplatilo, protože to byla tak krásná produkce. Je mi líto, že už se to nebude hrát.

Vím, že občas mluvíte o těžkém zkoušení, když si režisér třeba vymyslí, že budete x hodin stát na šikmé ploše. To v Donu Buosovi jste měl jiné podmínky: celou dobu jste seděl za stolem.

Davidovi jsem říkal, že o to je to těžší. Jak se mám projevit? On mi stále říkal: „Musíš si zachovat ten svůj status. Ty jsi ten hlavní a musíš ukázat, že to je ten, kdo to všechno řídil. Musíš hrát Marlona Branda (představitel mafiánského bosse Corleoneho v Coppolově filmu Kmotr, pozn. red.).“ Kdybych uměl hrát Marlona Branda, tak možná nesedím v Národním divadle. Ale vím, co po mně chtěl – ten úžasný klid. Bylo to těžké, hodně jsem se díval na filmy Marlona Branda, on v podstatě nehrál. Bylo těžké, když lidé sedí v hledišti, uhrát nějakou mimiku, aby to dobře vnímali. Ale Davidovi se to povedlo – nejen u mě, ale u všech sólistů.