Tomáš Halík: Církev se nesmí starat jenom sama o sebe

Jeden z nejvýraznějších českých intelektuálů, autor mnoha knih přeložených do více než dvaceti jazyků světa a držitel stejného vyznamenání, jaké dostala Matka Tereza či dalajláma, v rozhovoru představuje vizi „nového křesťanství“.

„Pokud se lidé nevrátí k dialogu, tak to skončí opravdu špatně,“ říká Tomáš Halík.

V rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, otevřeně popisuje stav společnosti, příčiny strachu i nenávisti, které se zde šíří, a rozvíjí myšlenky reformy křesťanství a církve.

„Církev se nesmí starat jenom sama o sebe, o své instituční výhody, ale musí mít spoluzodpovědnost za obnovu společnosti jako takové,“ říká Halík. „Církev nemůže přicházet jako nějaký mesiáš, který už to všecko ví a zná, ale jako ten, který s ostatními jde touhle cestou obnovy.“

V rozhovoru mluví o revolučních návrzích sepsaných v nové knize Dopisy papeži či o dědictví, které ve společnosti zanechal exprezident Zeman.

Vrací se i ke svému dětství a nástupu do školky („Když jsem byl vystrčen do světa dětí a měl jsem si tam hrát s nějakými hračkami a chodit v nějaké uniformě, tak jsem z toho byl zoufalý. Já na ten kolektivismus prostě nejsem.“) i k tajnému působení v podzemní církvi či terapeutickým sezením, která na konci 80. let vedl v pražské klinice u Apolináře („Komunisti si asi mysleli, že tam, mezi alkoholiky a narkomany, už nemůžu nikoho zkazit.“)

Tomáš Halík vzpomíná i na to, jak se v roce 2002 ocitl na Antarktidě: „Dostal jsem nabídku od českého polárníka Pavlíčka. On měl takovou hypotézu, že lidé duchovně zakotvení lépe obstojí i v situaci extrémní fyzické a psychické zátěže. No a já jsem byl jeden z těch pokusných králíků.“

Celý rozhovor si můžete pustit zde v audiozáznamu nebo nahoře jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Pane profesore, nedávno jste se vrátil z přednáškového turné do dalekých krajů - byl jste v Oceánii, v Austrálii, na Novém Zélandu. Jaký byl návrat do české reality?

Vrátil jsem se se spoustou nových nápadů a impulsů. V době normalizace jsem dvacet let nemohl vůbec vyjet na Západ, ani do Jugoslávie. Tak jsem si to později vynahradil. Navštívil jsem všechny kontinenty, včetně Antarktidy. Nebyly to turistické cesty, byly to většinou studijní nebo přednáškové cesty. Snažím se tam porozumět zejména tomu, jak si katolická církev vede v různých společenských situacích tak, aby nevytvářela nějaké ghetto, a na druhé straně aby se nerozplynula ve většinové společnosti.

Přivádí vás to na jiné myšlenky než tady?

Myslím, že jo. Protože jsou tam vždycky zajímaví myslitelé, kteří si tuhle otázku podobně kladou, a většinou si velmi dobře rozumíme.

K tomu se určitě během rozhovoru dostaneme, ale začněme tradičním slovním ping-pongem. Co vás napadne, když řeknu – Bůh?

Univerzálně kontext všeho, co se děje.

Podzemní církev?

Já říkám - krásná doba pronásledování, protože mnohé věci tam byly ještě jednodušší, než jsou dneska.

Klinika u Apolináře?

Setkání s chudými. Do té doby jsem vlastně vyrůstal v prostředí intelektuálském a tam jsem se setkal s těmi nejchudšími z chudých. Alkoholik ztrácí peníze, ztrácí zdraví, ztrácí rodinu, ztrácí sebeúctu… A kněz má být u chudých. Papež František to stále zdůrazňuje. A tam jste u těch nejchudších z chudých.

Měli bychom dodat, že jste „u Apolináře“ působil před rokem 1989 jako psychoterapeut. - Další otázka: kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze?

Duchovní škola. Nejenom kostel, ale duchovní a kulturní živé centrum.

Lesní poustevna?

Místo, kde jsem víc než dvacet let trávil v létě pět neděl v naprosté samotě. Neviděl jsem člověka, meditoval jsem a psal. Bylo to pro mě naprosto zásadní. Pro tělesné, duchovní a duševní přežití. Bohužel ten klášter v blízkosti té poustevny už víceméně vymřel (v Porýní v Německu, pozn. red.). Teď mám jistou náhradu: moji přátelé mají takový hezký dům v Chorvatsku na břehu moře, tam můžu sedět na balkonu, dívat se na moře, občas jít plavat… Ale už to není ta úplná izolace.

Antarktida?

To jsem dostal nabídku od českého polárníka Pavlíčka, abych založil českou křesťanskou akademii na Antarktidě. (rok 2002, pozn. red.) A řekl jsem si, že to je tak cimrmanovský nápad, že tomu nelze odolat. Měl jsem ještě dva motivy. Bylo mi pětapadesát a říkal jsem si: „Tak si zkusím, co ještě vydržím.“ A byl to poslední kontinent, na kterém jsem nebyl. Ten Pavlíček měl takovou hypotézu, že lidé duchovně zakotvení lépe obstojí i v situaci extrémní fyzické a psychické zátěže. No a já jsem byl jeden z těch pokusných králíků.

A obstál jste?

Jak vidíte, jsem tady. (směje se)

Řád TGM?

To mám takovou hezkou historku. Václav Havel krátce před smrtí říkal: „Já jsem ti dal ten řád TGM.“ - „No, nedal.“ (směje se) A ono to bylo tím, že tenkrát, když ho dostali lidé, se kterými jsme spolupracovali v disentu, tak já byl v komisi, která ty lidi na udělení řádu navrhovala. Takže já to dostat nemohl a od dalších dvou prezidentů bych to ani nevzal - oni by mi to ani nedali. Takže když teď - poté, co jsem dostal státní vyznamenání Německé republiky a Polské republiky - přišlo taky to české, tak jsem to chápal jako jistou satisfakci.

Spisovatel Pavel Kosatík o vás nedávno ve svém seriálu Česká inteligence v Deníku N mimo jiné napsal: „Je zvláštní, že jeho myšlenky rezonují víc v cizině, aspoň podle udělených cen a vyznamenání, mezi nimiž jsou ty zahraniční ve značné převaze v čele s takzvanou nobelovkou za náboženství (tedy Templetonovou cenou z roku 2014). Zdá se, že mnohým Čechům ho jeho vzdělanost nepřiblížila, ale vzdálila.“ Souhlasil byste s tím?

Je to tak. Především to platí v církevním prostředí. Myslím, že jsem byl dlouho takový hlas volajícího na poušti a cítil se hodně osamělý. Když jsem se vynořil z toho „podzemí“ (podzemní církev před r. 1989, pozn. red)… Předtím jsem byl mezi lidmi, kteří strávili dlouhá léta ve vězení, byly to fantastické intelektuální osobnosti, Josef Zvěřina a mnozí další. A já si myslel, že ti kněží jsou všichni takoví. Najednou jsem se rozhlédl po tom českém katolickém prostředí a byl jsem z toho dost zděšen.