Pět let mi chodily americké scénáře, všechny jsem je odmítl, říká Jan Svěrák

Oscarový režisér se vrací s novým filmem Pět švestek. Vznikl tak trochu mimo plán. Po letech, kdy čelil tlaku na další „velké“ projekty, mluví Jan Svěrák o svobodě, pochybnostech i proměně vztahu s otcem Zdeňkem Svěrákem.

Ještě nedávno měl pocit, že je čas skončit - nebo alespoň uzavřít jednu zásadní kapitolu. Po chladně přijatém filmu Betlémské světlo (2022) začal Jan Svěrák přemýšlet, jestli má smysl pokračovat nejen ve filmování, ale i v dlouholeté spolupráci s otcem Zdeňkem Svěrákem.

„Řekl jsem si: Možná už máš přestat, nedělat film jen proto, že můžeš,“ popisuje v Galerii osobností moment, kdy přišly silné pochybnosti.

Po desetiletích společné práce, která přinesla mimo jiné Oscara za film Kolja (1997), najednou naráželi na proměnu publika a jiná očekávání. Betlémské světlo, které vznikalo jako osobní a hravý film, část kritiků odmítla jako „starý“ - a diváci do kin nepřišli v počtech, na jaké byli otec a syn Svěrákovi zvyklí. „Byla to facka,“ říká dnes otevřeně Jan.

I proto se stáhl k divadlu a psaní knížek.

Pak ale přišel moment, který sám popisuje jako neplánovaný. Na lodi, kde trávil čas s rodinou, ho syn František – střihač a kameraman - přemluvil, aby zkusil něco natočit. Jen tak, bez ambicí a bez tlaku. „A najednou jsem si uvědomil, že ten příběh nosím v hlavě už několik let. Jen jsem ho nedokázal dotáhnout. A najednou to šlo rychle,“ vzpomíná Jan Svěrák.

Z improvizovaného nápadu vznikl film Pět švestek, v kinech se začne promítat 28. května. Vypráví příběh party seniorů, kteří se vydávají na společnou plavbu a zkoumají, co znamená stáří, přátelství i svoboda. Jan Svěrák v rozhovoru vypráví, že námět vznikl z osobních úvah o tom, jak to s ním a jeho přáteli jednou bude. S představou, že budou dožívat v domově důchodců, jednoho z kamarádů napadlo, že by nebylo špatné, kdyby tam mohli dostávat něco „na náladu“.

Tak se do filmu, který balancuje mezi humorem a existenciální otázkou, jak prožít závěr života, dostala i překvapivá drogová zápletka. I o tom mluví Jan Svěrák v rozhovoru.

Líčí také proměnu svého vztahu s otcem Zdeňkem Svěrákem, vysvětluje, proč dnes umělci často volí opatrnost než otevřenou angažovanost ve společenských tématech, a popisuje, jak zásadně ho proměnila jóga. Dnes už hledá spíš lehkost a osobní radost, ne úspěch za každou cenu.

„Mám pocit, že už jsem ve fázi, kdy mám hotovo a můžu si jen hrát,“ říká Jan Svěrák.

Celý rozhovor s Janem Svěrákem si můžete pustit v audiu i ve videu s odkazem nahoře v textu. Dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Pane Svěráku, když dnes slyšíte označení oscarový režisér, co to s vámi dělá?

Vždycky mi to přijde trochu vtipné. Stalo se to před třiceti lety a člověk to nese, jako kdyby mu pořád říkali maturant.

Takže si to neužíváte?

Já ty lidi při tom nechávám, ale vnitřně mě to spíš rozesměje. A samozřejmě i potěší.

Oscara za Kolju jste společně se svým otcem-scenáristou Zdeňkem Svěrákem získali v březnu 1997. Když se ohlédnete… Otevřelo vám to spíš nové možnosti, nebo vás to uzavřelo do takového očekávání – „tak se předveď, chlapče, co bude dál“?

Oboje. Jednak to otevřelo cestu. Protože v Americe jsou zvědaví a chtějí tyhle talenty, kteří mají Oscara, je to pro ně nejvýznamnější ocenění. Takže na pár let mi to otevřelo dveře.

Když jsem přišel s Tmavomodrým světem, všechny herečky, na které jsme ukázali, přišly na casting - třeba i Cate Blanchett.

Tu jste si nevybral?

Nevybral. Bohužel. Nebo bohudík, nevím. Tak pět let mi chodily americké scénáře a já si na nich uvědomil, že to není moje cesta. Bál jsem se, že je to vlastně práce na zakázku, že bych v tom nebyl dobrý. Tak jsem je všechny odmítnul. V Evropě je film autorská věc, v Americe je to spíš průmysl. A mně vyhovuje to první.

Jak silný byl ten tlak očekávání po Koljovi?

Velký. Čekalo zahraničí i domácí publikum: co Svěráci předvedou dál. Jak tu laťku ještě zvednou. Bylo to nepříjemné. I proto jsme šli úplně jiným směrem a natočili Tmavomodrý svět, který je s Koljou nesrovnatelný.

Teď přicházíte s novým filmem Pět švestek…

Je to tak. Původně se jmenoval různě - Poslední mejdan, pak Starci a moře… Až můj syn Ondřej přišel s názvem Pět švestek a ten už zůstal.

Film jsem viděl ještě před jeho úplným dokončením…

Byl jste mezi prvními diváky…

…děkuju za tu příležitost, výborně jsem se bavil. Ale co mě překvapilo, že jste vlastně film natočil bez větší pozornosti médií. Najednou se před pár týdny objevila informace, že váš nový film má premiéru 28. května. To byla strategie – udržet natáčení v tajnosti?

Říkal jsem si, že kdybychom to oznámili už při natáčení, tak v době premiéry bude film působit staře. Dneska se všechno strašně rychle opotřebuje - co se stalo před měsícem, máte pocit, že je půl roku staré. Tak jsme to jen nezveřejňovali. Ale pak z toho vznikl příběh, že jsme to tajili.

Natáčel jste s malým štábem na jachtě v Řecku. Vrátilo vás to k nějaké původní radosti z natáčení?

Na tu loď se víc lidí nevejde, takže nás bylo pár a každý dělal víc profesí. Vzniklo z toho takové malé společenství. Byli jsme tam pořád spolu, herci nemohli odcházet, nebyly karavany, žádné odbíhání. Večer jsme zůstávali na lodi, promítali si, co jsme ten den natočili, někdo chytil rybu, pili jsme víno - a já si uvědomil, že jsem šťastný. Že jsem na natáčení šťastný.

To je skvělé…

Když jsem o tom přemýšlel, došlo mi, že mi to připomíná Jízdu (nízkorozpočtový film z roku 1994, pozn. red.) . Taková napůl anarchie, my jsme tomu říkali punk. Máte svobodu - když se někde něco zajímavého stane, můžete to hned natočit.

A jak se v tom cítili herci?

Všimněte si, že jsou to všechno hvězdy: Petr Kostka, Oldřich Kaiser, Lenka Termerová, Dana Syslová, Jan Vlasák. Ty hvězdy tam byly pořád s námi a ve filmu z nich vyzařuje esence něčeho lidského, hrozně autentického. Není to jenom profesionální výkon.

Váš otec mi říkal, že ve filmu hrát nechtěl. Lákal jste ho vůbec?

Nabízel jsem mu to, ale říkal jsem mu rovnou, že tam pro něj vlastně nevidím roli. Kapitán lodi je jiný typ - tam jsem od začátku viděl Oldřicha Kaisera, v něm to je, bývalý alkoholik, mořský vlk. Tatínek má blíž k postavám, které jsou hodně podobné jeho charakteru. A on říkal, že by stejně nemohl, protože hraje divadlo. To miluje a tři týdny by bez něj být nechtěl.

Když jsem s ním o tom mluvil, říkal: „Honza píše scénář k filmu, je to o starých lidech, v tom já hrát nechci.“ To mi přišlo vtipné. Ale z toho asi slogan neuděláte – „film o starých lidech“. Na co budete lákat diváky?

My říkáme: Vezměte rodiče do kina. Myslím, že ten film bude bavit hlavně je - lidi nad šedesát. Ale zároveň je to příležitost jít do kina spolu a něco sdílet. Já jsem to psal jako představu vlastního stáří. A chtěl jsem ukázat, že stáří nemusí být jenom konec - pokud máte rodinu nebo přátele, o které se můžete opřít, může to být vlastně docela dobré období.

Pětice seniorů se ve vašem filmu vydá na jachtu… Ale jak jsem ten film viděl, tak se teď bojím říct cokoliv dalšího, abych tady nespoiloval…

Já se taky bojím.

Ale mám na jazyku jedno slovo, na které se chci zeptat. Uvidím, jak zareagujete. Drogy.

Ten nápad vznikl vlastně docela přirozeně. My s kamarády jezdíme roky na moře, půjčujeme si loď a trávíme tam spolu čas. A vždycky tam padne otázka: co bude, až zestárneme a nebudeme moct?

Začali jsme si představovat, že si jednou založíme domov důchodců jen pro sebe, pro kamarády. A někdo přišel s tím, že by bylo fajn, kdyby nám tam dávali něco na náladu - aby nás nic nebolelo, měli jsme energii a bylo nám dobře.

Z téhle lehce nadsazené fantazie o stáří ten příběh vznikl. Ve filmu pak jeden z hrdinů přiveze psychiatrem doporučené látky, které by mohly starším lidem pomoct - a oni je začnou testovat.

Dobře. A dál nejdeme?

Nejdeme. (směje se)

Dřív jste říkal, že každý film může být váš poslední. Říkáte to i u Pěti švestek?

Neříkám, protože tohle je už mimo. S tím už se nepočítalo. Tohle vzniklo úplně neplánovaně. Byli jsme na lodi a můj syn František, který je střihač a taky si hraje s kamerou, mi řekl: „Pojď tady natočit nějaký film. Známe to tu, umíme to…“ Tak jsme to zkusili - a já si uvědomil, že ten příběh vlastně nosím v hlavě už několik let. Jen jsem ho nedokázal dotáhnout. A najednou to šlo rychle.

Takže – je tohle ten poslední film?

To vůbec nevím. Ale mám pocit, že už jsem ve fázi, kdy mám hotovo a můžu si jen hrát. Nedělám věci z nutkání něco natočit. Spíš si říkám: Pojďme si zkusit, jaké to je. Prostě starý pan Svěrák - tedy vlastně mladý pan Svěrák – si chce hrát, tak se pojďte podívat, jak mu to jde.

Způsobem, jak Pět švestek vznikalo, jste film připodobnil k dávné Jízdě. Tehdy jste točil s mladými herci – Aňou Geislerovou, Jakubem Špalkem, nehercem Radkem Pastrňákem. Je hodně jiné pracovat s mladými a dnes s těmi zkušenými bardy?

To asi neumím úplně srovnat. Tehdy jsem byl mladší a měl jsem k nim blíž, dnes jsem zase blíž té starší generaci. Ale v obou případech platí jedno - dobrý, charismatický herec na plátno promítne kus sebe.

A co improvizace na place? Není bližší těm mladším hercům spíš než těm starším?

Naopak. Ti starší, zkušenější, jsou na ni zvyklí. Vědí, že věci nejdou vždycky podle plánu, a umějí se přizpůsobit. Ta improvizace je s nimi vlastně jednodušší. Oni jsou zvyklí, že nic není tak, jak se naplánovalo, a že se musí nějak zařídit. Oni se vám pro tu kameru prostě postaví, přizpůsobí se tomu, když fouká vítr…

Je pravda, že někteří herci zlobí, když se nudí?

Ano. Třeba Oldřich Kaiser - před ním vás spousta lidí varuje, že je nevyzpytatelný. Já mám ale zkušenost, že potřebuje výzvu. Když ji má, jde do toho naplno. V Tmavomodrém světě se naučil hrát náročnou skladbu na klavír, ve filmu Po strništi bos zase orat s koňmi. A tady se musel naučit řídit loď. To je pro něj ten motor.

A šlo někdy i o život?

Trochu ano. Jednou jsme ho učili řídit motorový člun. Nastartoval, byla tam zařazená rychlost a člun se okamžitě rozjel. Jak jsem ho chtěl chytit, ještě jsem přidal plyn - a člun se převrátil přímo na něj. Skočili jsme do vody a pak jsme ho našli pod člunem, s brýlemi na očích, jak přemýšlí, kolik tam ještě má kyslíku. Naštěstí to dobře dopadlo. Ale druhý den jsme převrátili člun znovu - tentokrát s technikou. V servisu se nás pak ptali, jestli točíme akční film.

Podílel se vlastně na filmu nějak i váš otec?

Máme spolu takovou tradici, které říkáme proveselování. Přijdu za ním s nějakou scénou a zkoušíme ji společně rozvolnit, hledat nápady. Povídáme si nad tím, někdy i úplné nesmysly - ale právě z toho často vzniknou věci, které pak fungují.

Třeba v Betlémském světle takhle vznikla scéna, kdy postava, kterou hraje Daniela Kolářová, jen tak mezi řečí řekne: „Byl tady medvěd.“ A on na to: „Hm, hm.“ A ona: „Sežral televizi.“ A on: „Hm…“ Je to úplná absurdita, ale funguje - a přesně takové momenty z toho proveselování vypadávají.

U Pěti švestek mi takhle pomohl u dvou nebo tří scén, taky jsem ho požádal o proveselení. Ale v titulcích být nechtěl.

Vaše spolupráce s otcem, která byla dlouhá léta zárukou filmové kvality, přitom vznikla na začátku 90. let úplnou náhodou, je to tak? On tehdy napsal scénář k filmu Obecná škola a psal to pro režiséra Víta Olmera…

Oni spolu dělali film Jako jed. A na dotočné toho filmu si vyprávěli historky ze školy a Vít Olmer si u tatínka objednal film z dětství, ze školy. Jenž pak, po roce 1989, točil Tankový prapor a na Barrandově to nabídli mně. A já jako dokumentarista…

… se studentským Oscarem za pseudodokumentární film Ropáci…

…jsem z určité mladické naivity a drzosti řekl ano. Upřímně, nejvíc mě na tom tehdy bavila jedna scéna – jak si kluci představují válku. Zbytek jsem si říkal, že nějak natočíme, že jsou to takové povídačky. (směje se)

Váš otec vám tehdy věřil?

Nebyl to on, kdo by to prosazoval. Spíš byl opatrný. Ale když viděl, jak to natáčíme, začal nás podporovat. Chodil na projekce a říkal: „Kluci, to je lepší, než jsem si představoval.“

To vás muselo těšit.

To nám hodně pomohlo. Já jsem původně s ním ani dělat nechtěl. Nechtěl jsem být ten syn, který se veze na slavném otci. Chtěl jsem si najít vlastní cestu, proto jsem dělal dokumenty. Jenže nás ta spolupráce začala bavit - a když pak přišel Kolja, vrátil jsem se k ní. A už jsme u toho zůstali.

Byla Obecná škola tím momentem, kdy vás otec začal brát jako partnera?

Byla to přelomová událost. Během natáčení mě bral jako režiséra, ale pořád opatrně. Až když jsme pak jezdili po kinech, začali jsme si v autě normálně povídat - a já si uvědomil, že se ten vztah změnil. Najednou mě bral jako kolegu, jako kamaráda. Postupně se to posouvalo dál. Ze začátku jsem byl pokorný režisér, který ctí scénář. Ale u Kolji už jsem si začal dovolovat říkat: Tohle by tam být nemuselo.

A uspěl jste?

On mě velice laskavě přesvědčil. Říkal: „Dej tomu šanci. Pojď si natočit obě verze a sám uvidíš.“ To bylo například to hlášení v metru. Jak jeho postava říká: „Kolja, nikam něuběgáj, zůstaň v metró.“ A odchází, pak se vrátí a řekne: „Konec hlášení v ruském jazyce.“ Mně jako režisérovi, který potřebuje všechno stlačovat, kompresovat, připadá každé slovo navíc zbytečné. Tak jsem mu říkal, že to tam být nemusí. A táta říkal: „To je vtip. Počkej, uvidíš, tomu se budou smát.“ A já tomu nevěřil. Ale on má letitou zkušenost z divadla (Divadlo Járy Cimrmana, pozn. red.). Takže jsem to tam nechal. Naštěstí jsem nebyl takový idiot, abych prosazoval svou vůli – a natočil to.

V určité fázi jste ale dokázal otcův scénář i odmítnout. Třeba pohádku Čerti nejsou.

To se vlastně stalo už dřív, u Vratných láhví. To bylo v roce 2004 a já týden před natáčením volal Daniele Kolářové, že bohužel netočíme. Ten film jsem zastavil, protože jsem měl pocit, že scénáři chybí hlubší vrstva. Byla to spíš legrace, ale nešlo to dost do vztahu těch postav. Až moje maminka v té krizi tehdy řekla tátovi: „Napiš to tak, jak to doma opravdu žijeme. Já se na tebe zlobit nebudu.“ A z něj to najednou spadlo – a šlo to ven. Vznikl film, který znáte, který jsme natočili o tři roky později. A měl obrovský úspěch.

U „Čertů“ to ale nedopadlo.

Snažil jsem se na tom s ním pracovat, ale ten příběh mi dramaturgicky nefungoval. Ty postavy nebyly dost průzračné, nemělo to jasný tvar pohádky. A já s tím nedokázal pohnout. Tak jsem radši natočil Betlémské světlo z jeho tří povídek, kde si zahrál hlavní roli. Myslel jsem si, že tím to uzavřeme - ale neuzavřeli.

Betlémské světlo, film z roku 2022, ale u diváků neuspělo. Čím si to vysvětlujete?

Sešlo se víc věcí. Bylo to po covidu, do toho přišla válka na Ukrajině - lidé neměli náladu chodit do kina. Ale zároveň jsme narazili i na něco jiného. Najednou se ozval hlas, že ten film je „starý“. Že neodpovídá nové době. A to byl pro mě šok, protože jsme měli pocit, že s publikem mluvíme stejným jazykem.

Váš otec, když byl hostem Galerie osobností, mi k tomu řekl: „Jako by se v tom filmu setkala jedna estetika s druhou. Například moje dobývání ženy tady najednou začalo být něco nepřípustného. Přišla generace, která to takhle nechce. Ale já to jinak neumím.“ To vás muselo asi dost rozhodit…

To víte, že jo. Tehdy to hodnotili zvlášť ti progresivní novináři nebo recenzenti z pohledu nového „uvědomění“: že ten film nevyhovuje nové době, protože je tam ten starý „predátor“ a takováhle klišé. Dneska se za to, co tehdy psali, možná i stydí.

Druhý šok pro nás ale byl ten, že diváci nepřišli. Byli jsme zvyklí na statisíce lidí v kinech, najednou jich přišlo osmdesát tisíc. A to vás nutí přemýšlet, jestli to, co děláte, má ještě smysl.

Co to s vámi udělalo?

Když řeknu, že mi to zlomilo srdce, tak přeháním. Ale byla to facka. Řekl jsem si: Možná už máš přestat, nedělat film jen proto, že můžeš. Začal jsem se víc věnovat divadlu. Udělal jsem muzikál s Tomášem Klusem (Branický zázrak, pozn. red.) a uvědomil jsem si, že herci si to každé představení užívají, zatímco režisér sedí a řeší, co nefunguje. Chtěl jsem zažít tu druhou stranu - radost.

A povedlo se?

Povedlo. Jednak jsem pak napsal knížku Světakrásy, která je taková introspektivní a poetická, a zjistil jsem, že psaní je hrozně svobodná a levná činnost. Nepotřebujete si najímat žádný štáb, prostě si sednete, jste s tou hezkou věcí – a ponoříte se do ní. A jednak jsem si uvědomil, že ty filmy jsem dělal, abych neztratil „lehkost tahu štětcem“, jak říkal kameraman Vladimír Smutný. Malíř musí malovat. Tak jsem vždycky natočil nějaký film. Ale po Vratných lahvích jsou to všechno takoví náhradníci – abych neztratil lehkost.

Ale psal jste i scénáře v angličtině pro zahraniční projekty. Proč nic z toho nevyšlo?

Většinou to byla témata, která zajímala mě, ale ne to publikum, pro které byla určená. A postupně mi došlo, že se vlastně vnucuju do kultury, která není moje. Říkal jsem si: Když tě ta holka nechce tolik let, proč za ní pořád dolézat? Bylo lepší si přiznat, že to není moje cesta.

Trvalo to přijmout?

Ano. Ale jsem rád, že jsem na to přišel ještě zaživa. Některé věci jsem pak využil jinde — třeba v divadle. Z materiálu k jednomu seriálu vznikla hra Dobré ráno s Findou, ta je o umělé inteligenci. Takže to nepřišlo nazmar.

Jste dnes méně závislý na úspěchu?

Výrazně méně. Ale publikum mi chybí - ten okamžitý aplaus. Proto hraju divadlo. Baví mě ta přímá reakce: když je ticho, vím, že poslouchají, když začnou pokašlávat, zrychlím. A když se zasmějí, víte hned, že to funguje. Je to jako když natíráte plot - natřete jednu plaňku a hned vidíte výsledek. Film tohle nemá. Tam si na odezvu musíte počkat.

Prý vás hodně změnila i jóga…

Začal jsem kolem padesátky kvůli zdraví. Ale zjistil jsem, že mi dává mnohem víc než jen fyzičku. Dělám ji pravidelně už roky a vlastně mě naučila dívat se na věci jinak - ne jen přes úspěch nebo výkon.

Pomohla vám i v tom, že nejste tak závislý na výsledku?

Určitě. Byl to jeden z nástrojů, který mi pomohl vidět věci v širších souvislostech.

Když v únoru 2022 zaútočilo Rusko na Ukrajinu, tak jste s tatínkem natočili takový spot na podporu Ukrajinců – s odkazem na scénu z Kolji: „Kradete kufry a cizí území.“ Nelákalo by vás natočit plnohodnotný film s výraznějším politickým přesahem?

Přemýšlel jsem o tom. Ale myslím, že člověk musí to téma opravdu dobře znát, aby v něm mohl vyprávět přesvědčivě. A současnost je v tomhle složitá - všechno se děje strašně rychle a bez odstupu. Zároveň je to lákavé, protože žijeme v době, kdy se „láme prkno a lítají třísky“, vidíte to jako ve zpomaleném filmu. Dochází k nějakému přeskupení hodnot a způsobu existování světa. Je to vzrušující, témat a názorů je tady mnoho, je to hrozně komplexní.

O těchto věcech se líp vypráví, když jsou už pryč, když máte trošku nadhled – nicméně lákavé to je. Takže neříkám, že ne, ale nevím, jak to uchopit. Neříkám, že chci dělat další film.

Má podle vás umělec reagovat na to, co se děje kolem něj? Váš otec to dělá, promluví na demonstraci proti vládě na Letné, a pak za to schytává silnou vlnu kritiky, někdy až nenávist…

Víte, ono za toho „totáče“ se to dělalo těžko, protože když jste vystoupili proti, tak jste přišli o práci. Ale dneska je to něco velmi podobného. Protože když umělec vystoupí proti nějaké větší politické síle, která má svoje voliče, tak oni vás potom bojkotují ve městech, kde mají většinu. Tak neprodáte ani lístek na divadlo. Mám kamarády, kteří jsou z té „pražské kavárny“, a je to vlastně úplně stejný tlak. Oni řeknou: Já bych na té Letné vystoupil, ale já mám sérii koncertů…

Takže opravdu to takhle funguje?

Funguje. Je to už taková autocenzura, ekonomický tlak tohle skutečně vyvolává.

Zdeněk Svěrák ale nepatří mezi ty, kteří se bojí.

Je spousta lidí, kteří se nebojí a cítí to jako svou povinnost. Dokud to jde, svobodně vystupovat, na něco upozornit nebo se proti něčemu postavit - a nehrozí vám žalář nebo smrt -, tak je to v podstatě vaše povinnost, protože čelíte tomu, že když se neozvete teď, tak za pár let už to nebude možné. Ale je to na každém, jak to cítí.

Vraťme se k filmu. Co plánujete po Pěti švestkách?

Zkusil jsem nedělat nic. Vydržel jsem to asi tři roky - a bylo to krásné. Pak jsem zjistil, že si natáčím věci na mobil, jen tak pro sebe. Stříhám si je a vlastně z toho vznikají malé filmy. A došlo mi, že to je přirozené. Je to jako s velrybou - vypadá, že nedýchá, ale musí se pravidelně vynořit. A stejně tak člověk, který tvoří, potřebuje občas něco udělat. Takže vím, že něco přijde. Ale nebudu se do toho nutit.

Tak ať k vám ty nápady pořád chodí a lidi chodí do kina. Děkuji za rozhovor.

Taky vám děkuji.