Článek
Herec a režisér zažil v posledních měsících s filmem Vlny mimořádnou sérii úspěchů: milion diváků v kině, širší nominaci na Oscara, prestižní americkou cenu Satellite Award a šest sošek Českého lva.
„Je to závěr cesty, který s sebou nese úlevu a trošku i malinkou prázdnotu, protože to byl dvanáct let motor,“ říká osmatřicetiletý Jiří Mádl, který završil svou dlouze a pracně vyšlapanou cestu s velkofilmem o novinářích z redakce mezinárodního života Československého rozhlasu ve zlomových letech 1967 a 1968.
„Byla to moje vlajková loď, a to je naplňující. Teď musím najít nějakou jinou. Ale nemám z toho strach, spíš je to docela příjemná výzva,“ dodává v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Malinkou prázdnotu, jak své současné rozpoložení nazývá, zaplňuje starostí o malého syna a do toho se snaží vybírat další téma pro příští film: „Teď si myslím, že dveře jsou otevřené a uvědomuji si, že nebudou otevřené vždycky.“ Nabídky, které k němu doputovaly, označil slovy: „Něco se děje. Ale člověk musí být opatrný. Protože jedna věc je točit něco velkého, nebo točit v zahraničí. … Já fakt chci najít něco, do čeho se zamiluji tak, že budu uvnitř vědět, že je ta láska dlouhodobá.“
Při přípravě Vln, na kterých spolupracoval s producentkou Monikou Kristlovou, narážel na řadu překážek, včetně vyslovovaných pochybností, že nemůže točit o době, kterou sám nezažil, a že filmů o roce 1968 už vzniklo dost.
Jiří Mádl a Jiří Kubík před natáčením rozhovoru ve studiu Seznam Zpráv.
„Těch lidí, kteří to říkali, bylo víc. Byla to jedna velmi důležitá komise v jedné důležité instituci. Dál bych asi nechodil. Z dnešního pohledu to bylo srandovní, ale tehdy jsem byl rudý vzteky, protože tam zaznívaly opravdu hlouposti. A hlavně se pletli,“ říká držitel Českého lva za scénář, režii a nejlepší film roku. Stejně tak drží s více než milionem diváků rekord v návštěvnosti kin.
Jaká nová totalita? To je hloupost!
Jiří Mádl, který sám sebe pořád označuje především za herce – a nehodlá na tom nic měnit, uvádí, že na příběhu z rozhlasového prostředí v době před sovětskou invazí do Československa a během ní ho víc než historické události lákalo „osobní rozhodnutí lidí v krajních situacích, kdy je druhá strana v jasné přesile“.
„Myslím, že to téma je věčné, nikdy nezmizelo a samozřejmě bych ho našel i dneska. Možná se blížíme době, kdy určité postoje a určitá schopnost rozhodovat se i pro věci, které nám nepřináší nějakou výhodu, budou trošku víc ceněny, nebo možná zkoušeny,“ zvedl během rozhovoru téma aktuálních změn ve společnosti a dodal: „Může tady být velmi brzy nějaká jiná politická situace a útok na instituce může být rychlý, protože to je teď taková taktika.“
Vlny. Zaměstnanci Československého rozhlasu v roce 1968 v podání Táni Pauhofové (Český lev pro herečku ve vedlejší roli), Stanislava Majera (Český lev pro herce ve vedlejší roli) a Vojtěcha Vodochodského (nominace na Českého lva pro herce v hlavní roli).
Zmínil situaci na Slovensku po nástupu vlády Roberta Fica nebo v USA po vítězství Donalda Trumpa: „Ta taktika je, aby to šlo rychle, což je pro mě zajímavé. Mám pořád takový dojem, že to musí narazit do zdi. Že co jde rychle, rychle, tak možná v těch konkrétních krocích to projde, ale zároveň ten systém kolem může najednou začít kolabovat. Protože si prostě nevšimnete, že není voda nebo nejsou léky a tak. Pořád mám nějakou důvěru v to, že když tihle lidi nerespektují koloběh života a spoustu věcí, že je to semele. Ale myslím si, že do fáze jako tyhle země možná dojdeme taky.“
Musíme si to tedy taky vyzkoušet, abychom narazili a pochopili?
„Ne, já myslím, že narazí ti, kteří jdou příliš rychle, aby si ty instituce uzmuli. My si to musíme asi vyzkoušet. Nebo nemusíme, třeba se tomu vyhneme. V tomto jsem asi pořád ještě optimista,“ odpovídá Jiří Mádl.
Žonglování slovy jako „pravda“, „cenzura“ nebo „totalitní praktiky“, které se objevují ve slovníku lidí vyznávajících alternativní výklady událostí, označuje Jiří Mádl s úsměvem za „teď nějak populární“.
„Je to samozřejmě blbost,“ odpovídá vzápětí k „nové totalitě“, o níž dost často mluví například šéf hnutí ANO Andrej Babiš.
„Já si obecně myslím, že jsou dneska nadužívaná silná slova. Mediální prostor už je tak přepálený, že místo toho, aby lidi vyjádřili třeba ‚myslím si, že tento můj názor za úplnou korekturu nestál, protože…‘, tak radši řeknou: ‚nová totalita‘, protože pro určitý elektorát to funguje. Prostě je to hloupost, co si budeme povídat.“
Jak vzpomíná na své začátky u filmy v teenagerovských komediích a kdy se rozhodl, že samotné hraní mu nestačí a chce psát a režírovat? Co mu dalo studium scenáristiky v New Yorku? Jak prožíval propad návštěvnosti mezi prvním a druhým filmem a nebojí se zklamání, které může přijít u dalšího filmu po Vlnách? A jak se ohlíží za politickým apelem z předvolební kampaně v roce 2010 „Přemluv bábu“?
Rozhovor s Jiřím Mádlem si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.
