„Moje tělo už volalo o pomoc.“ Baletka Nikola Márová o bolesti jako normě

Ve 26 letech se stala nejmladší primabalerínou v historii Národního divadla, loni po 27 sezónách odešla z angažmá. V rozhovoru popisuje svět, ve kterém jsou láska k pohybu a potlesk publika vykoupeny každodenní bolestí.

Nikola Márová si v šesti letech vysnila, že bude baletkou Národního divadla. Začala chodit do baletní přípravky, později nastoupila na taneční konzervatoř, pevnou vůlí v pubertě překonala těžké období po vážném úrazu lokte – a pak všem ukázala, že to dá: „Připadala jsem si, že jsem na to sama. A rozhodla se, že všem dokážu, že to zvládnu.“

Na konci své obdivuhodné kariéry, mimochodem se dvěma Cenami Thálie, trpěla velkými bolestmi kloubů a zad. „Ta bolest je tak velkou součástí baletu, že když ji necítíte, tak si říkáte, co je špatně.“

Před pár lety, v době nesnesitelných bolestí z vyhřezlých plotének, jí lékař řekl, že musí okamžitě přestat s tancováním, jinak skončí na invalidním vozíku. „Moje tělo už doslova volalo o pomoc a sama sobě už jsem říkala, že jsem zašla za nějakou hranici,“ říká nyní Nikola Márová v rozhovoru v Galerii osobností.

Tehdy jako veleúspěšná primabalerína Národního divadla zašla za šéfem baletu a domluvili se na postupném útlumu: polovinu repertoáru, kde byly v tanečních krocích skoky, které zádům nesvědčí, opustila – a po dalších dvou sezónách skončila s baletem úplně a z Národního divadla odešla.

„Splnila jsem si úplně všechno. Proto byl můj odchod vlastně jenom hezký, žádná pachuť. Už jsem se těšila, až mi začne nový život.“

I když o novém životě měla poněkud jiné představy, nakonec zakotvila jako pedagožka na Pražské konzervatoři, ve stejné škole, kam kdysi sama chodila. A může srovnávat výuku budoucích baletek tehdy a nyní. „Dneska se nesmí hodnotit postava. Že bych třeba hodnotila známkou za dvě, ale kvůli postavě dám za tři, to vůbec,“ připomíná Nikola Márová praxi, která v době jejích studií byla naprosto běžná.

Říká ale, že pro dívky s citlivými povahami se balet jako budoucí povolání nehodí: „Občas si připadám víc jako psycholog než jako pedagog. Musíte odhadnout, jak na ty děti, aby se vám tam nezhroutily, abyste je podpořili.“ Základním pravidlem je hodnotit studentky a studenty každého zvlášť – a těm, kterým taneční předměty tolik nejdou, poradit, jestli by nebylo lepší se věnovat něčemu jinému.

Jaké problémy na konzervatoři musí také řešit? Proč by byla pro zavedení důchodů pro tanečníky a tanečnice po kariéře? A s jakými pocity se teď vrací na divadelní prkna coby host v novém představení Laterny Magiky?

Rozhovor s Nikolou Márovou si můžete pustit v audiu i ve videu s odkazem nahoře v textu. Dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Paní Márová, když se někomu dnes představujete, říkáte: „Já jsem baletka“?

Asi spíš ne. Ale dlouho jsem se nikde nepředstavovala, tak nevím, co budu říkat.

Loni jste po 27 sezónách odešla z Národního divadla, tak mířím k tomu, jestli se vlastně pořád za baletku považujete?

Určitě považuji, ale ten odchod z divadla byl velký zlom. Od září jsem tam nebyla ani jednou, přiznám se. Cíleně. Chtěla jsem si dát pauzu.

Když jste odcházela, říkala jste věty typu: „Teď chci začít žít.“ Nebo: „Konečně zažiju osobní život.“ Takže změna je to veliká?

Obrovská. Po všech stránkách. Nejvíc si cením té osobní, protože před tím jsem si připadala, že život se točí jen kolem divadla a kolem toho, že domů chodím za tmy. Teď si užívám, že si ráno můžu někdy přispat, že mám volné večery, nemám představení. Můžu je věnovat sobě a rodině. To je velká změna. A co jsem nečekala – že ráno budu vstávat a nebudu mít bolesti zad. Bála jsem se naopak, že to bude ještě horší, všichni mě strašili, že budu muset dodržovat rehabilitační cvičení… A já se opravdu po dvaceti letech probouzím bez bolesti!

Teď jste po čase přijala nabídku tančit v připravovaném představení Laterny Magiky Baron Prášil, které má premiéru začátkem dubna. Jaké z toho máte pocity?

Smíšené. Vracím se do Stavovského divadla, kde se to bude hrát, takže pod hlavičkou Národního divadla. Bude to na scéně, kde jsem měla rozloučení. Bude to asi velká nostalgie. A smíšené pocity proto, že máte obavu?

Řekla jsem si, že už nebudu vystupovat, nebudu tančit – a zatím jsem řekla ano na všechny projekty, které se mi nabídly. (směje se) Proto ty smíšené pocity. Uvidíme, jak to dopadne.

Jaká se vám vybaví první vzpomínka z návštěvy Národního divadla?

Je spojená s prvním představením, které jsme měli v přípravce. Takže se mi vybaví vzpomínka na ten mumraj, vůně v divadle, kostýmy, dospělé, opravdické tanečníky… Já si tam přišla jak malý mravenec v mraveništi. Všechno se tam hemžilo. A strašně se mi to líbilo.

Takže je to vzpomínka na to, jak jste byla v šesti letech už v baletní přípravce Národního divadla. Já myslel, že jste tam někdy předtím byla na představení…

Nebyla. Já jsem nic nevěděla. My nejsme rodina s nějakou tradicí v tanci, baletu, divadle. Občas jsme do divadla chodili, ale jako dítě si to moc nepamatuju. Teprve pak přišlo to objevování, co je vůbec balet. Maminka mě tam přihlásila, aniž bych já k tomu nějak tíhla. Byl to jeden z kroužků. Myslím, že ani sama netušila, co tím způsobí.

Vy už jste si v těch šesti letech řekla: „Tohle bude moje povolání, tohle chci dělat“?

Viděla jsem tam ty dospělé baletky a myslela jsem, že si budu takto pořád tancovat - a pak budu dospělá a pořád tam budu tancovat. Nevěděla jsem, že musím do školy, na taneční konzervatoř, co to obnáší. Takto dítě neuvažuje. Já jsem si prostě představovala, že tam budu jako maličká a až vyrostu, tak tam budu jako veliká.

A to se vám splnilo. Jen jste mezitím musela na tu konzervatoř a pak jste se v 26 letech stala nejmladší primabalerínou v historii Národního divadla. Takhle to zní jako dokonale splněný sen malé holčičky. Ale ta cesta asi byla složitější. Byly tam nějaké nečekané karamboly?

Byl to doslova a do písmene splněný sen, ale karamboly byly, bez toho to v této profesi nejde. Ale splnila jsem si úplně všechno! Úplně všechny role, i ty, které jsem myslela, že si splnit nemůžu, jako třeba Julii. A cestování. Hostování. Poznala jsem ty největší baletní hvězdy, když jsme společně tančili na galakoncertech. Proto si myslím, že i ten můj odchod, který byl plánovaný dlouhodobě – dvě sezóny předem jsem hlásila, že budu končit, že nechci další smlouvu – byl vlastně jenom hezký a nebyla tam žádná pachuť. Už jsem se těšila, až mi začne nový život.

Co na té cestě tedy bylo nejtěžší? Co jste musela zdolat?

Určitě zdravotní komplikace, každodenní boj s bolestí a se strachem, jestli to představení zvládnu, protože mám výhřez (ploténky, pozn. red.), protože mám horečku, protože mám zablokovaná záda… To bylo neustále. Opravdu stres, který mě od určitého momentu provázel celou dobu. Těch věcí bylo hodně - udržet se na vrcholu, nespadnout s technikou někam dolů, aby se o mně nezačalo říkat, že už na to nemám. Těch strachů je spousta a zodpovědnost v roli primabaleríny je obrovská.

Čekal jsem, jestli jako jeden z nejtěžších okamžiků zmíníte i vážný úraz lokte, který jste měla ve třinácti letech. To jste studovala ve třetím ročníku na konzervatoři a patřila mezi nejlepší studentky…

Myslím, že jsem do té doby patřila mezi ty lepší, ale rozhodně ne mezi nejlepší. Ale tím úrazem jsem musela na několik měsíců vypadnout ze školního provozu, přitom tam je neuvěřitelná rychlost. Tam čtrnáct dní nejste a už doháníte spoustu věcí, co se týče baletu a tanečních předmětů. Ale mě to tak strašně nakoplo! Já jsem ty holky chtěla dohnat a dokázat všem – i sobě, i profesorům – že to neznamená, že mě můžou odepsat, že teď budu najednou špatná a horší a že odejdu ze školy. Jsem opravdu přesvědčená, že to byl takový můj start do kariéry.

Takže velké odhodlání a taky tvrdohlavost? Protože vím, že vás v rodině všichni přesvědčovali, ať s kariérou raději nepočítáte.

Mě přesvědčovali všichni, včetně rodiny, doktorů… Připadala jsem si, že jsem na to sama a že všem dokážu, že to zvládnu.

Zvládla a dokázala. I když za cenu velkých bolestí. Před odchodem z Národního divadla jste říkala, že si nepamatujete den, kdy jste se ráno probudila a nic vás nebolelo. Taky jste mluvila o zničených kloubech. Ale chápu to správně, že odchodem z divadla se stav zlepšil a jste v klidu?

Bolesti nemám. Klouby se chvilku ještě ozývaly, ale pak to bylo dobré. Ale teď, jak jsem začala zkoušet na představení Baron Prášil, tak tam mám špičky (baletní boty, pozn. red.) a druhý den to bylo znát.

Je bolest v baletu normou? Tedy že bez bolesti to vlastně nejde?

Myslím, že je. Ta bolest je tak velkou součástí, že když ji nemáte, tak si říkáte, co je špatně. I když máme nějakou „projížděčku“, těžkou zkoušku, a kdyby mě druhý den nic nebolelo, tak si řeknu, že jsem asi nezapojovala všechny svaly, nedala to na sto procent. My všichni tanečníci máme posunutý práh bolesti. V divadle je obrovská fyzioterapie a tam se zapisujete do tabulek – a ty jsou neustále plné. Já tam byla asi tak čtyřikrát do týdne.

Řekne si tělo samo, že má s baletem skončit?

Řekne, ale tanečník ho neposlouchá. Moje tělo, myslím, už doslova volalo o pomoc a už jsem sama sobě říkala, že jsem zašla za nějakou hranici. Takový zlom u mě nastal v momentě, kdy jsem si říkala: „Máme léto, nastupuji na prázdniny, teď je to strašné, odpočinu si - a na konci srpna to bude dobré.“ A já jsem na konci srpna vypadala tak, že jsem nemohla bolestmi zad skoro ani chodit. A týden před nástupem jsem skončila na kapačkách, až taková nesnesitelná bolest to byla. Pan doktor mi tenkrát řekl, že musím okamžitě přestat, že jestli toho nenechám, že skončím na vozíku - a ať přestanu blbnout. A to mě vystrašilo.

Poslechla jste ho?

Trošku jo. Řekla jsem si, že to, co mi řekl – skončit okamžitě –, nezvládnu, ale riskovat nebudu. Řekl mi to s takovým výrazem a velikým důrazem, že bylo jasné, že tady už pozor. Hned druhý den jsem se objednala na schůzku se šéfem, řekla mu, co se stalo a co mi řekl doktor a že nemůžu tančit půlku repertoáru, kde jsou skoky. Protože to jsou strašné dopady na ta záda…

Výhřezy plotének…

Tak. Já byla tenkrát smířená s tím, že mi šéf řekne, že ukončujeme smlouvu, že nemůže mít tanečnici pro půlku repertoáru, ale on mi vyšel vstříc. Pak jsem tančila opravdu jen polovinu repertoáru ještě dvě sezóny.

Ale už jste věděla, že jste zašla za hranu a tělo se brání.

Přesně tak. Věděla jsem, že ty dvě sezóny, co mám v plánu, budou úplně na hranici.

Vím, že je u dámy neslušné zmiňovat věk, nicméně snad můžu říct, že jste končila po čtyřicítce. Nekončívaly ale baletky mnohem dříve?

Určitě. Já jsem končila dost po čtyřicítce. Je to dáno i tím, že lékařství se posunulo, rehabilitace se posunuly, rehabilitační přístroje jsou lepší, výkonnější, novější. Díky tomu se nám kariéra prodlužuje, ale myslím, že u mě je to dané i geneticky. Měla jsem i štěstí, že moje tělo bylo pro balet odmalička trénované, takže se to všechno tak pěkně sešlo.

Dříve se říkalo, že tanečníci a tanečnice odcházejí do dřívějšího důchodu, že poté, co odtancují určitý počet let, tak mají částečně zajištěnou budoucnost. Jak je to dnes?

Důchody dřív byly, ale už nejsou. Myslím, že na Slovensku se podařilo znovu udělat důchody pro tanečníky, u nás to zatím úplně nevypadá. A úplně si nejsem jistá, jestli se to někdy podaří.

Takže v důchodu nejste…

V tom oficiálním ne, jen v tom baletním.

Ale za ten nic nedostáváte.

Rozhodně ne. Ale myslím, že je to opravdu škoda, protože my jsme na úrovni vrcholových sportovců, to opotřebení těla je tak velké, že bychom si ten důchod zasloužili. Těch tanečníků, kteří by v divadle na vrcholu vydrželi 25 let, je tak málo, že by se to navíc tolika lidí netýkalo. Já sama odcházela po 27 letech a dlouho přede mnou i po mně nebyl nikdo tak dlouho aktivním tanečníkem.

Mluvili jsme o opotřebení těla a každodenních bolestech, zkrátka odvrácené straně baletu. Co je pro tanečnici tím, kvůli čemu ráda tuto daň platí? Co ty nevýhody vyvažuje?

Láska a vášeň. Něco nepopsatelného, co asi opravdu pochopí jen tanečník. Závislost na pohybu… To povolání je nádherné, není to rutina. Každý den je pro vás výzva. Asi jako u sportovců, kteří mi možná taky budou rozumět. A pochopitelně úspěch, potlesk, nadšení diváci. Vůbec adrenalin na jevišti. Toho je tolik, že se vám to stane určitou závislostí - a to vás žene dál. A i když každý den nadáváte, že už to dělat nebudete, tak stejně víte, že jsou to takové řeči a že druhý den zase přijdete. Kolikrát já v divadle slyšela: „Končím, tato sezóna je pro mě poslední…“ A všichni jsou tam dál. To je asi tou vášní k tanci.

Vy jste odešla. Důchod žádný nepřišel, nabídku být baletní mistryní Národního divadla jste odmítla… Jinými slovy: musela jste přemýšlet, co budete dělat dál. Co jste měla v plánu?

Být baletní mistryní jsem opravdu nechtěla, to by tu změnu, po které jsem v osobním životě toužila, neznamenalo. V divadle bych byla ještě víc. Když jsem se rozhodla, že mám před sebou poslední dvě sezóny, tak tu první jsem budoucnost vůbec neřešila. Nechtěla jsem se tím stresovat. Přemýšlet jsem začala až v té poslední sezóně. Říkala jsem si, že odejdu úplně z prostředí kultury. Že s tím nechci mít vůbec nic společného. Úplná změna profese. Mám ráda přírodu, zvířata, tak jsem se začala zajímat o to, že bych se vydala tímto směrem. Byl to spíš takový sen…

Vy si ale sny umíte plnit, takže proč ne?

Bylo to ale náročnější, než jsem si myslela. Neměla jsem s tím žádné zkušenosti ani kurzy… Do toho jsem se šla podívat na představení taneční konzervatoře, kde jsem spoustu let nebyla. Ale náhodou jsem dostala lístek. A tam jsme se potkaly se současnou paní ředitelkou, tak si mě zavolala na stranu a říkala, jestli bych nepřemýšlela o tom, že bych tam nastoupila jako pedagog. V ten moment jsem si řekla, že to asi bude ta správná cesta a že bude asi dobré, abych své zkušenosti předávala dál. Dlouhá léta už jsem soukromě učila, tak jsem věděla, že v takové profesi bych se cítila dobře. Navíc tam přecházela část mých bývalých kolegů z divadla, takže jsem věděla, že i tím mi bude to prostředí blízké. Tak jsem řekla, že do toho půjdu.

A dnes učíte budoucí tanečníky a tanečnice.

Přesně tak.

Paní Márová, co vás nejvíc štve na obrazu baletky?

Vždycky mě překvapí, když si někdo myslí, že nic nejíme, že pořád, celou kariéru, držíme nějaké diety. Jak bychom ale tu zátěž zvládly? Říkám: Ne, baletky jí! Zrovna já miluji jídlo, jím hodně, nikdy jsem diety držet nechtěla a nedržela.

Další věc, kterou se snažím uvádět na pravou míru: to prostředí baletu někteří lidé považují za nějaký horor, něco jako ve filmu Černá labuť. Nevraživost a konkurence, naschvály, že to tam je na denním pořádku. Určitě to tak není.

Ani náhodou?

Ne.

Konkurence tam musí být veliká…

Konkurenci cítíte, samozřejmě, někdo to prožívá víc, někdo míň. U někoho cítíte, že má ostřejší lokty, ale není to v nezdravé míře. Není to tak, že bychom si dávali špendlíky do kostýmů nebo si schovávali „špičky“. To jsem nezažila. Co se odehrává v těch lidech uvnitř, co jim běží v hlavě, to nevím, ale žádné naschvály si ti lidé nedělají.

Jo, a co mě vždy zarazí, když si někdo myslí, že tanečníci mají celý den volno, nic nedělají a večer si jdou na představení. Spoustu lidí taky překvapí, že tanečník má šestidenní pracovní týden, že se pracuje od pondělí do soboty a v neděli je často představení nebo dvě.

Takže pak je to sedmidenní pracovní týden?

Někdy musí být jeden náhradní den, ale někdy je to až za čtrnáct dnů. Volno vlastně nemáte skoro vůbec.

Můžete si aspoň říct, jakou roli tancovat nechcete, že se na ni necítíte?

To v žádném případě. To, když jednou uděláte, tak už máte černý puntík na čele. To je absolutně vyloučené.

Kolik jste musela mít choreografií uložených v paměti – a připravených na to, abyste je raz dva vytáhla a šla na scénu?

To je velká spousta, to ani nevím. Jsou i složené večery, kde máte třeba tři části, takže v jednom večeru máte tři balety – a každý je úplně jiný, krokově, hudebně, stylově… Kolikrát se mi stalo, že jsem šla na zkoušku a věděla jsem, že si nepamatuji nic. Takže rychle lovíte video v telefonu a rychle se koukáte na ty natočené kousky, které tančíte, rychle si to opakujete před zkouškou.

A naskočí to?

Naskočí to rychle, naštěstí. Ale vybavuji si, jak jsme se všichni sešli před sálem, všichni mobily v ruce a hledali jsme, jak to bylo.

To když tu roli tančíte třeba po měsíci?

Třeba po roce. Měli jsme třeba Romea a Julii jeden rok v lednu a příště to bylo za rok v prosinci. To se v paměti moc udržet nedá.

Tak naštěstí mobil to jistí a mozek si to připomene…

Je to tak.

Asi tou největší odměnou pro tanečníky je – vedle potlesku a nadšených ovací publika – i ocenění odborné veřejnosti. Vy jste získala dvě Ceny Thálie: jednu za Labutí jezero (2007), druhou za Svěcení jara (2017). Co to pro vás znamenalo?

Těch ocenění není mnoho, takže to vnímáte tak, že někdo vidí, jak je to těžké, a umí to ocenit. To je radost, samozřejmě.

A otevírá to cestu k novým příležitostem, novým rolím?

To vůbec.

Ani k zahraničním nabídkám?

Taky ne.

Ale vy jste několik nabídek ze zahraničí dostala – a odmítla jste je.

Ano, ale to si mě všiml někdo, kdo sem přijel jako divák. Jednou to byl baletní mistr z Atlanty a hned mi nabídl sólovou dráhu. A já jsem říkala: „To je tak daleko, to já nemůžu. Nemůžu žít takto daleko, přestěhovat se. To určitě ne.“ Ale každá ta nabídka mě pochopitelně hodně potěšila.

Teď, když jste se po letech vrátila na taneční konzervatoř, kde jste sama studovala, říkáte si v některých momentech: Zaplaťpánbůh, že už to není jako za nás?

Když jsem tam přišla, tak jsem si naopak řekla: „Ty jo, tady je to úplně stejné.“ Těch věcí, které by potřebovaly rekonstrukci, je tam víc. Balet má specifickou podlahu – a ta je tam úplně stejná, jako když jsem tam studovala já.

A pokud jde o podmínky studia? Z toho, co jsem četl, tak za vás to bylo docela drsné prostředí, které asi citlivější povahy nezvládaly. Dokonce jste prý mívaly stržené známky za postavu. To už se asi nedělá, ne?

To se řeší už delší dobu. V dnešní době si na to musíme dávat pozor. Nesmí se hodnotit postava. Že bych třeba hodnotila známkou za dvě, ale kvůli postavě dám za tři. To vůbec!

A tak to bývalo?

Bývalo. To už se vůbec nesmí. Se studenty o postavě nesmíme mluvit. Teď se snažíme řešit problém – protože já zrovna vyučuji předmět tanec s partnerem, a tam jsou zvedačky, kluci zvedají holky. A kluci jsou ještě celé studium ve vývinu, rostou, to samé holky - a stane se nám, že máme opravdu malé kluky a o hlavu větší holky. A ze zdravotních důvodů není možné, aby kluci zvedali holky, které mají mnohem větší váhu. Řešíme, jak to udělat, všechno se musí napsat, aby to bylo i z hlediska zákona a regulí školy správně.

Jaké to má řešení?

Je to opravdu těžké. Řeší se to tak, že oni musí dělat ty věci, co jsou na zemi: on drží holku, dělá s ní piruety, protažení, promenády. A jakmile se jde na zvedačky, tak to dělat nesmí. Ten předmět vyučuji ještě s Michalem Štípou, s mým dlouholetým kamarádem a tanečním partnerem z divadla. Spolu tvoříme choreografie a když tam má být zvedačka, tak tam vytvoříme jinou část prvků.

Vraťme se ale ještě k dřívějšímu hodnocení postav studentek, což jste zažila. K čemu to vedlo? Mělo to neblahý vliv na dívky, uspěly jen ty nejodolnější, a ty citlivější to nezvládly?

Určitě. Vždycky se najdou studentky s citlivou povahou, myslím, že dnes je to všechno ještě trochu posunuté a děti to mají ještě těžší - díky srovnávání se na internetu, Instagramu a všude. Vidím to na nich. Občas si připadám víc jako psycholog než jako pedagog. Musíte odhadnout, jak na ty děti, aby se vám tam nezhroutily, abyste je podpořili. U nějakých poznám, že to je zrovna momentální vývoj, že prochází pubertou, kdy je to teď jinak a za chvíli to bude zase jinak. Ale u někoho vidíte, že to psychicky nezvládne. A to si myslím, že je srovnatelné s tím, co jsme na té škole prožívali my. My jsme akorát měli trošku jiné problémy, řešili jsme, jestli přiberu a dostanu horší známku.

Musíte někomu říct: Pro tebe to povolání není, ty to nezvládneš?

Určitě to s dětmi řeším, ale vždy individuálně. I když známkuji. Vezmu si je po jednom a řeknu, proč mají takovou známku a na čem mají pracovat. A u dětí, u kterých ta známka není dobrá, protože je to pro ně náročné, látka je pro ně téměř nezvladatelná, tak se snažím probrat velmi citlivě, jestli opravdu chtějí na té škole zůstat. Jestli to, že mají známky horší, je nestresuje. Podle toho, jak ta komunikace probíhá, se snažím postupovat dál: jestli není lepší nechat si to jako koníčka a nevěnovat se něčemu jinému. Protože na konci studia zjistí, že dostat se do divadla je tak těžké, že je potřeba to řešit už teď. Je to komplikované, protože jsou to děti, i když občas vypadají o pět let starší, než jsou.

A kdyby za vámi dnes přišla šestiletá holčička – tedy ve věku, kdy vy jste snila v přípravce Národního divadla o kariéře baletky – a řekla vám: „Chci být jako Nikola Márová…“ Co byste jí řekla? „Běž za tím,“ anebo „Buď opatrná, rozmysli si to“?

To je tak velké riziko… Vím, co všechno ta cesta obnáší a cesta k tomu cíli začíná teprve po studiu na konzervatoři. Tam teprve začíná ta realita, která je strašně drsná, náročná a těžká. Takže kdyby k tomu opravdu došlo, tak bych si promluvila s rodiči a řekla bych, že potřebuji mít s tou holčičkou individuální lekci. A kdybych viděla, že má všechny předpoklady, tak bych jí řekla: „Jestli je to pro tebe vášeň, jako pro mě, tak do toho jdi.“ Ale kdyby tam byly problémy, kyčle a podobné věci, tak bych okamžitě řekla rodičům, že to nedoporučuji, protože ta cesta bude v dnešní době konkurence v podstatě nereálná.

Na co se teď nejvíc těšíte?

Na každý den. Mám moc krásné období, jsem strašně šťastná a každý den jsem přesvědčená, že tak, jak mě ten osud vede, je správně. Já si teď opravdu užívám každý den. Jak doma, tak ve škole. A hlavně v soukromí.

To vám samozřejmě přeju. A přeju, ať to vydrží. Děkuju vám za rozhovor.

Taky moc děkuju.